Severní SARDINIE a jižní KORSIKA

V roce 2011 jsem ukončila třináctiletou etapu systematického putování po světě (ze které pocházejí modře značené cestopisy) a pustila se do dlouho promýšleného psaní knih tzv. cesto-faktopisů o jednotlivých kontinentech, resp. o jiných kulturně-historických celcích světa vně naší euroatlantické civilizace. (Každý rok jedna kniha.) Jako relax při tom podnikám výlety do zajímavých částí Evropy – tam, kde jsem dosud nebyla a kam mě srdce táhne. Obvykle jeden výlet na jaře, jeden na podzim. Jinak během celého roku píšu a současně si tím vždy danou část světa znovu v duchu virtuálně procestuji. Jenže bez občasných opravdových cest do ještě nenavštívených míst bych měla absťák.

Sardinie je druhým největší ostrovem nejen Itálie, ale také celého Středozemního moře (po Sicílii). Prvními kolonisty byli Féničané a Kartaginci, pak tu byli Řekové, Římané, germánští Vandalové, Byzantici, Arabové. Od roku 1297 existovalo Sardinské království, až do sjednocení Itálie v roce 1861. Je to hornatý ostrov s nádherným členitým pobřežím a azurovým mořem.

Nuragy
Nejcennější památkou Sardinie je asi 7 tisíc prehistorických nuragů, tajemných staveb tzv. nuragské civilizace, o které je známo pouze to, že tu přebývala ve 2. a 1. tisíciletí př. n. l. (v době bronzové). To sice díky vědě víme s jistotou, ale jinak se o této civilizaci neví vůbec nic. Lidé nuragské kultury nezanechali žádné písemné památky. Neví se, odkud se sem dostali, jakého byli původu, jak žili. Také není nic známo o smyslu jejich staveb z velkých, hrubě opracovaných kamenů na kruhovém půdorysu, nejčastěji ve formě komolých kuželů, vysokých až 20 metrů. Někdy se kolem nich nacházejí další menší kruhové stavby a vytvářejí tak celé nuragské vesnice. Vydala jsem se za významným nuragem Prisgiona. Autobusem jsem dojela do městečka Arzachena s krásnou polohou pod kamennými štíty. Nachodila jsem ten den asi 15 kilometrů, protože veřejné spojení k památkám neexistuje a částka za pronájem auta je na Sardinii nestydatá – dvojnásobná než v jiných atraktivně srovnatelných místech.

Pozoruhodné sošky, které se uvnitř tohoto nuragu našly, jsou uloženy v muzeu. Cestou jsem míjela leccos zajímavého, třeba plot, o původu jehož kamenů by se dalo spekulovat, z čeho asi pocházely. Na vinice byl potěšující pohled. Mimochodem – sardinské víno bylo vynikající.

Poblíž nuragů se nacházely další stavby této doby. Zejména to byly „obří hrobky“. Od navštíveného nuragu ležela ve vzdálenosti asi jeden kilometr hrobka Coddu Ecchiu, jedna z nejvýznamnějších svého druhu.

Nuoro
je město uprostřed divokého pohoří Barbagia ve vnitrozemí ostrova. Ve zdejším kostele mě zaujala kopie sošky Pražského Jezulátka, které je v Itálii nesmírně vážené (nikde v literatuře přitom není o tom v pasážích o Nuoru ani zmínka). Když jsem v 90. letech měla příjezdovou cestovní kancelář, často jsem na přání italských skupin zajišťovala možnost udělat si privátní mši v malostranském kostele Panny Marie Vítězné, sídla originálu slavné sošky. Kopii Pražského jezulátka jsem ve světě viděla v mnoha zemích a rovněž v Itálii je jich několik. Etnografické muzeum v Nuoru rozhodně stojí za vidění. Kromě velkého množství dobře popsaných krojů a dalších exponátů je tu expozice masek vyhlášeného karnevalu, který se koná vždy v předjaří v městečku Marmoida nedaleko Nuora. Černá maska se jmenuje Mamutone. Její kostým, starý více než tisíc let, se skládá z ovčí kůže a černé dřevěné masky. Na zádech má na ovčí kůži zavěšené kravské zvony. Mamutoni jsou drženi jako zvířata na provaze červeně a bíle oblečenými Issohadory. Z čeho tradice pochází a co přesně znamená, není příliš jasné. Zajímavé je, že prý pod maskou se karnevalu účastní i lidé, kteří se jindy skrývají před zákonem. (Najděte si povídání o sardinské krevní mstě.)

Orgosolo
je obec známá jako “vesnice banditů a krevní msty” vzhledem k vysoké míře kriminality. Legendy o nedávné divoké minulosti přitahují návštěvníky, stejně jako zdejší pověstné murales, malby na zdech domů. Objevily se tu na konci 60. let minulého století, kdy skončil italský „hospodářský zázrak“, což mělo za následek mohutné stávky a sociální neklid. Následovala ropná krize v roce 1973, která situaci ještě zhoršila. Murales z tohoto období jsou výrazem společenského nesouhlasu. První nástěnná malba vznikla v roce 1969 a byla dílem anarchistické skupiny výtvarníků Dio¬niso ze severoitalského Milána. Počet murales pak začal prudce stoupat po roce 1975, kdy se učitel Francesco Del Casino z toskánské Sieny a jeho žáci rozhodli, že oslaví 30. výročí osvobození Itálie dalšími nástěnnými malbami v Orgosolu. V 80. letech minulého století vstoupila Itálie do období prosperity – a projevilo se to i na obsahu murales – Casino a jeho druhové začali malovat výjevy ze života sardinských venkovanů. Orgosolské murales jsou dnes považovány za kulturní dědictví. Orgosolo se stalo známým také díky filmu Bandité z Orgosola Vittoria de Setty z roku 1961, který získal cenu na festivalu v Benátkách. V tomto mistrovském dílu italského neorealismu učinkovali pouze neherci. Film líčí život sardinských pastýřů ovcí, řídících se vlastními zákony, odlišnými od zákonů moderního světa, hájených četníky. Když se dostanou do konfliktu s touto mocí, prchají s puškou v ruce do hor a stávají se bandity.

Měla jsem možnost slyšet tradiční sardinský mužský vícehlasý zpěv, který patří k „vokálním divům světa“. Každý ze čtyřčlenného sboru zpívá svou vlastní melodii. Předpokládá se, že vzniku této hudby předcházela inspirace ve zvucích přírody. Zní trochu podobně jako mručivý hrdelní zpěv v Mongolsku, který mi zase tehdy připomínal australský hudební nástroj didžeridu.

Castelsardo
na severozápadním pobřeží je malebné středověké město s majestátním hradem, ke kterému se stoupá mezi domky pastelových barev. Město lze také kolem dokola obejít a potěšit se dalšími objekty a půvabnými partiemi.

Porto Rotondo
Na východním pobřeží Sardinie postavili zahraniční investoři v poslední době luxusní rekreační střediska pro majetnou klientelu. Jedním z nich je městečko Porto Rotondo („kulatý přístav“) v benátském stylu. Jeho náměstí se proto jmenuje stejně jako to benátské – Piazza San Marco. Z něho se po pár schodech stoupá ke kostelu San Lorenzo, který stojí za návštěvu, protože je celý uvntř vyzdoben nádhernými dřevořezbami (foto není dovoleno). Kolem náměstí jsou butiky, kavárny a bary. Mám slabost pro pěkná dláždění.

Nejstarší a nejluxusnější turistickou zónou u sardinského pobřeží je Costa Smeralda (Smaragdové pobřeží), navštěvovaná filmovými hvězdami, politiky a celebritami všeho druhu. Rozsáhlé pozemky severně od města Olbia tady počátkem 60. let 20. století skoupil bohatý šéf islámské sekty ismailitů Aga Chán, toho jména čtvrtý, a pak tu postavil hotely a zábavní komplexy. Se Sardinií nemá tato snobská záležitost nic společného a jeho návštěvou jsem čas nemařila. Stačilo mi předchozí nudné středisko, jaké mohlo stát i kdekoli jinde.

Korsika
Ze sardinského přístavu Santa Teresa vyplouvá každý den několik lodí na plavbu dlouhou 11 km Bonifáckým průlivem okolo souostroví Lavezzi k jednomu z nejfotogeničtějších a nejzajímavějších měst Korsiky, k Bonifaciu. Ke středověkému městu s dramatickou historií a s úžasnou polohou na křídové skále nad mořem, založenému v roce 828 toskánským markýzem Bonifácem. Dominantou města je pevnost-citadela. Kromě dvou schodišť vede do města od moře ještě tzv. Aragonské schodiště, podle pověsti postavené aragonskými vojáky během obléhání města za jedinou noc. Dalšími památkami jsou románský a gotický kostel a také opěrné obloukové pilíře nad hlavami chodců v uličkách starého města, sloužící k zachycování dešťové vody či veliký hřbitov námořníků s hroby jako malé domky. Úchvatná je pak procházka po vysokých útesech, odkud se otevírají strhující pohledy na moře, skály a na město.