MONGOLSKO A JIŽNÍ KOREA

přelom srpna a září 2011

Asi málokdy lze nalézt dvě země ležící relativně nedaleko od sebe, které by byly navzájem tak odlišné, jako je Mongolsko a Jižní Korea, které jsme navštívily během této cesty. („Navštívily“ je gramaticky správně, protože na plánovanou závěrečnou cestu své 13-leté cestovatelské série, jako své výhradní aktivity, jsem se vydala jen s kamarádkou Zorkou, se kterou se přátelíme převážnou část života). Byla to cesta po všech stránkách povedená.

Mongolsko je dvacetkrát větší než naše země a na té obrovské ploše žijí jen 3 miliony obyvatel – Jižní Korea je jen o kousek větší než ČR, ale zato tam žije 50 milionů obyvatel, a jenom v hlavním městě Soulu tolik, kolik je nás všech Čechů dohromady.

Mongolsko je země nedozírných stepí, průzračného vzduchu a nekonečné jasné oblohy, pod kterou lidé (mimo města) stále žijí svým poklidným tradičním nomádským životem, se svými stády skotu, ovcí, koz, koní či velbloudů, a bydlí ve svých přemístitelných jurtách. Na všechno je dost prostoru i času.
Jižní Korea naopak patří mezi vyspělé státy se špičkovými technologiemi, výbornou infrastrukturou, dobrou životní úrovní a svižným životním tempem. Obdivuhodné je, že se ke své vyspělosti vypracovala bez toho, že by jí spadl do klína objev nějakých přírodních surovin, ale vlastním úsilím a mimořádným pracovním nasazením. Po Korejské válce byla zničena mnohem víc než Severní Korea a ještě v 70. letech 20. století patřila mezi nejchudší země světa.

Mongolsko je jednou z mála dosud značně panenských oblastí na Zemi s majestátní přírodou hor, jezer, stepí, tajgy, pouští a bohaté zvířeny. Hlavním náboženstvím je buddhismus tibetského typu, ale původní šamanismus také zdaleka nezmizel. Pohostinní Mongolové jsou potomky slavného Čingischána, který mongolské kmeny před 800 lety sjednotil a vytvořil největší souvislou říši, jaká kdy na světě existovala.
Korea neboli „Země Han“ na Korejském poloostrově je rovněž země s velmi dlouhou historií, která v polovině 20. století vedla k tomu, že Koreje známe od té doby dvě – Severní a Jižní. Také Jižní Korea nabízí návštěvníkům mnoho krás – členité pobřeží s mnoha ostrovy a ostrůvky či krásné hory, které pokrývají asi 70% země. V nich se ukrývají starobylé buddhistické chrámové komplexy (staré až 1500 let) a další památky na bohatou historii. Není divu, že kulturní a přírodní hodnoty země ocenilo UNESCO zápisem dosud již 10 položek na seznam světového dědictví lidstva (všechny byly na programu naší cesty). Průmyslové komplexy jsou do pohledné krajiny citlivě umístěny a evidentně se tu dbá na ekologii.

Historie obou zemí (na kterou tu bohužel není prostor) je strhující a pro nás může být překvapivé, jak moc se našich či obecně evropských dějin dotkla. A že stačilo málo a všechno u nás mohlo být úplně jinak.

V jednu dobu ve středověku se dějiny obou zemí vzájemně protkly (Korea patřila pod Velkou mongolskou říši), a obě země provázely v průběhu času obavy z jedné nepřátelské země – Mongolsko se bálo Číny, Korea Japonska.
Pro obě země je společné také to, že byly v průběhu času mnohokrát zdevastovány válečnými událostmi či zeměmi, které je okupovaly (Japonsko Koreu) nebo „určovaly směr“ (Sovětský svaz Mongolsku - Mongolsko bylo již od 20. let 20. století druhou socialistickou země na světě, se všemi průvodními jevy).
Společné pro ně je i to, že v obou je velký podíl ateistů, a že klasická náboženství koexistují s tradičním šamanismem. Je to možná překvapivé, ale i ve vyspělé Jižní Koreji tomu tak je. V obou případech jsou šamany většinou ženy.
Společné je i to, že obě země si velice váží svých tradic a dbají na to, aby ani u mladé generace neupadly v zapomnění. Pro nás víc než příkladné !
Obě země byly z cestovatelského hlediska úžasné.

MONGOLSKO

Vzhledem k rozlehlosti země bylo třeba vybrat, kam se vydáme. Mezi fenomény Mongolska patří na prvních místech: Čingischánova říše, velká jezera, koně Převalského a poušť Gobi, a proto kromě hlavního města Ulánbátaru byla v programu návštěva Charchorinu ve středu země, kde stávalo Čingischánovo hlavní město Karakorum, návštěva národního parku se slavnými divokými koňmi, návštěva nejkrásnějšího mongolského jezera Khovsgul v tajze poblíž sibiřského Bajkalu, a pár dní putování po poušti Gobi.

Ulanbátar

Letiště v Ulanbátaru (a také mongolské pivo či spousta dalších zdejších produktů) se jmenuje Čingischán. Nikdo není od začátku na pochybách, na co jsou Mongolové hrdí. Hlavní město Mongolska ovšem nepatří mezi nejkrásnější města světa. Zato prý má nejhorší ovzduší ze všech hlavních měst. Socialismus v Mongolsku skončil ve stejnou dobu jako u nás, a od té doby město nepochybně změnilo tvář důkladně, leč poměrně zmateně a neuspořádaně. Nomádská tradice země je i tady stále patrná a hlavně na zimu se do okrajových jurtovišť stahují desetitisíce lidí. Centrum města tvoří Suchbátarovo náměstí, kde v roce 1921 byla vyhlášena nezávislost Mongolska na Číně, a kde se také odehrály protesty, které vedly v roce 1990 nakonec k pádu socialismu. Vládní budovu zdobí u prostředního vchodu veliká socha Čingischána, střed náměstí pak pomník národního hrdiny Suchbátara.

V „UB“, jak se často hlavnímu městu říká, mají ovšem výborná muzea. Mongolské národní muzeum zahrnuje exponáty z celé historie země, vynikající kolekci oděvů a šperků všech etnických skupin v zemi, šamanské propriety a další.

Zanabazarovo muzeum vystavuje díla nejen tohoto umělce a významného historického náboženského činitele, ale také nejrozsáhlejší mongolskou sbírku maleb (buddhistické thangky), taneční masky, dřevořezby a umělecké předměty od neolitických dob do současnosti.

Muzeum dějin přírody láká na svůj Paleontologický sál se sbírkou úplných koster dinosaurů, včetně světově proslulých „bojujících dinosaurů“ – velociraptora a protoceratopse, kteří byli pohřbeni zaživa pod zřícenou dunou uprostřed boje na život a na smrti asi před 80 miliony let. Jenže ten nejslavnější exponát byl prý právě zapůjčen do zahraničí.

Klášter Gandan je nejvýznamnější buddhistický klášter v Mongolsku. Je to komplex několika objektů s různou funkcí. V té největší stojí unikátní socha Avalokitešvary, bodhisattvy milosrdenství, patrona Tibetu, z pozlacené mědi, naplněná drahými kameny, 27 tunami léčivých rostlin a 2 miliony svitků popsaných posvátnými mantrami. U jednoho z velkých modlících mlýnků zase stojí naše milá mongolská průvodkyně Toya, a u posvátného sloupu lidé prosí o splnění svých přání.

Palác Bogd Chána - sídlo osmého mongolského žijícího Buddhy a posledního vládce předkomunistického Mongolska, dnes muzeum.

Zaisan Hill - na vrcholu kopce na jihu města stojí památník mongolsko-sovětského přátelství s vyhlídkou na celé město, oblíbené místo vycházek jeho obyvatel.

Kašmír a výrobky z něj jsou jednou z hlavních exportních mongolských komodit. Prohlédly jsme si celou výrobu od začátku zpracování vlny kašmírských koz až po zhotovování a barvení výrobků. V prodejně byly sice věci cenově přijatelné a velmi krásné, ale pouze asijských velikostí.

V našem hotelu se konala svatba – někteří svatebčané byli v tradičním oděvu, jiní v evropském.

Khovsgul. Na severu Mongolska při hranicích s Ruskem leží nádherný kraj šťavnaté tajgy s borovicovými lesy. Jezera a řeky, jejichž vody odtékají do nedalekého Bajkalu (195 km), jsou plné ryb (které ovšem Mongolové neloví a nejedí !). Nádherné jezero Khovsgul je právem považováno za klenot mongolské přírody. Je to druhé největší jezero v Mongolsku - 136 km dlouhé, 30 km široké, až 262 m hluboké. Je 14. největší zásobárnou pitné vody na světě (1-2% světových zásob pitné vody).

Pozemní cesta by se vzhledem ke stavu mongolských komunikací (pokud vůbec existují a nejede se jen tak rovně za nosem) dost protáhla, a proto jsme z Ulánbátaru nejprve odletěly do města Moron, centra celé zdejší oblasti, ležícího 100 km na jih od začátku jezera. Na letišti mají pomník mnicha, který byl jakýmsi mongolským Ikarosem. Ve městě pak kromě jiného sportovní halu na zápas, který patří k hlavním mongolským sportům. Později jsme mohly na vlastní oči vidět, že takovým osobitým způsobem opravdu jásají vítězové zápasů – stejně jako to znázorňovala socha zápasníka. Na trhu to bylo zajímavé, jak na trzích bývá, a mimo jiné jsme mohly vidět zblízka mongolskou oblíbenou pochoutku – jádra šišek.

Terénním vozem jsme cestou a necestou (to hlavně) vyrazili na cestu k jezeru. Potkávali jsme pasoucí se krávy, koně, kozy a ovce, vzduchem létali dravci, občas byla vidět i liška. Tu a tam stály bílé jurty, posvátná místa byla označena pruhy hedvábné látky převážně modré barvy a čas od času jsme míjeli posvátné pyramidy zvané ovó – které byly k vidění i později všude v Mongolsku. Ovó mají přinášet štěstí nejen místu, kde stojí, ale všem kolemjdoucím či projíždějícím, kteří se zde zastaví a provedou patřičný rituál, který spočívá v tom, že se ovó třikrát obejde ve směru hodinových ručiček a při každém okruhu se na hromadu něco přihodí. Ovó je posvátné, nic se z něj nesmí brát či jej jinak poškozovat, protože by to mohlo způsobit neštěstí.

Mongolská krajina je značně mystická a duši dělá dobře. V severním Mongolsku (a jižní Sibiři) k tomu přispívají i menhiry (stély) zvané jelení kameny, které vznikly ve skytském období v letech 800 - 500 před naším letopočtem. Říká se jim tak proto, že hlavním zobrazovaným zvířetem na nich jsou jeleni.

Do jezera Khovsgul se vlévá 96 řek a vytéká z něj jediná - Egín gol, která brzy přes další mongolskou řeku Selenge napájí Bajkal. Podél řeky jsme dorazili k jezeru, kolem kterého se všude pásli převážně už jen jaci. Musím se zmínit i o muži, který je zachycen na jednom snímku. To byl náš zdejší řidič, nezapomenutelný případ. Říkaly jsme mu „strýc Pepin“. On totiž neustále od rána do pozdního večera mluvil a mluvil, a to nejhlasitěji, jak to jen šlo. Co říkal, nevíme, protože mluvil jen mongolsky. Podle reakce domorodců se zdálo se, že asi dost přehání.

Jezero Khovsgul je podlouhlé a na délku severojižně orientované. Od Moronu se tak přijede k jeho jižní užší části. Tam leží vesnice Khatgal, která vypadá podobně, jako všechna ostatní mongolská menší osídlení či okraje měst. Každý si v Mongolsku může zabrat 700 m2. Ty jsou pak obehnány dřevěnou ohradou. Jak říkala Toya – lidé u jezera jsou bohatí a proto zde na pozemcích stály jen domy a nebyla mezi nimi žádná jurta jako tomu bylo jinde.

Podél západního okraje jezera jsme dojeli k našemu nádherně umístěnému jurtovému kempu. Mimochodem – jurta se mongolsky jmenuje „ger“. Mimo UB jsme všude bydlely v jurtách. Bylo to fajn, jurty jsou čisté, prostorné, pohodlné a jediné, na co se nesmí zapomenout – sehnout se při vstupu poměrně nízkými dveřmi. Jeden den se otevřenými vraty v plotu dostalo dovnitř kempu pár jaků, kteří byli nadšeni vysokou nespáslou trávou pod gery. Turistům se v jurtových kempech vaří lépe, než se lidé v Mongolsku obecně stravují. Mongolská tradiční strava je dost nezdravá a na nízkém věku dožití je to znát. Ve městech už osvěta více zapůsobila a Mongolům pomalu začíná chutnat i zelenina. Ale jde to opravdu pomalu a spoustě mouky a masa, často velmi tučnému, mnoho lidí stále dává přednost.

Procházky podél nádherného jezera přímo u našeho kempu v čistém voňavém vzduchu byly nezapomenutelné. Úplné vršení požitků. Na mnoha místech v Mongolsku jakési rostliny v trávě úžasně voní a květiny mívají většinou modrou barvu. Uctívání duchů ani tady nechybělo.

Kolem jezera vede silnice, po které jsme se vydali za Cátany a jejich šamany. Kromě jiných etnik žije v okolí jezera pomalu mizející etnikum nomádských Cátanů - „Sobích lidí“, chovatelů domestikovaných sobů a vyznavačů šamanismu (podobně jako druhá dvě zdejší unikátní etnika Darchadi a Burjati). Cátani si nestaví jurty, ale stany podobné típí amerických indiánů. Kolem cesty se pásla stáda jaků a jačátek, která se jak děti ve školce držela spolu pohromadě, a co chvíli jsme míjeli animistická posvátná místa.

Cátani se bohužel s blížícím se podzimem přestěhovali týden před naším příjezdem na jiné místo, ale měli jsme štěstí, že jejich šamanka tu ještě měla nějakou nedokončenou práci a že se za nimi vydá později. Byly jsme obě se Zorkou nadšené, jak nás přijala, a strávily jsme s ní skvělé dopoledne. Navíc jsme se tu setkaly i s dalším pozoruhodným člověkem. Mladý charizmatický francouzský zpěvák z Bretaně sem jezdí na pár měsíců každý rok a cosi u šamanky studuje. Naučil se navíc mongolskou zpěvní specialitu, která byla zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, kterou je tzv. chúmej, typ hrdelního zpěvu připomínající mručení, užívaný v tradiční hudbě v Mongolsku a v sousední sibiřské Tuvě. Dokonce složil v tomto projevu svou vlastní píseň, kterou nám také zazpíval. Naše nadšení nebralo konce !

Skvělý den jsme zakončily projížďkou na koni, jak se v Mongolsku sluší a patří.

Karakorum. V místech dnešního Charchorinu se nacházelo ve 13. století hlavní město Velké mongolské říše Karakorum, které sloužilo jako centrum říše, která sahala od Trenčína až k Japonsku, a zahrnovala i Čínu a Koreu. Karakorum zničila čínská (mandžuská) vojska v roce 1388. Cestou do Charchorinu jsme se jednak naobědvali v motorestu „U Čingischána“ tak, že jsme si na grilu pekli plátky masa a kousky zeleniny. Dostali jsme na to slušivé zelené zástěrky. Náš řidič pro Ulanbátár a okolní výlety byl starší noblesní a laskavý pán, velmi nepodobný „strýci Pepinovi“. Dále jsme cestou viděli poblíž silnice větší stádo koní a bylo patrné, že jeho majitelé jdou právě dojit klisny, z jejichž mléka se vyrábí proslulý kumys.

Takže jsme si tu udělali přestávku. K pozorování a prozkoumání toho bylo víc. Jednak bylo pro nás nezvyklé vidět tak spokojené koně – jedině za výjimečných podmínek si kůň lehne a přímo se natáhne. To se u nás dá vidět opravdu zřídka. Dojení koní u nás navíc neznáme vůbec, a tak bychom třeba nevěděli, že si hříbě musí nejprve párkrát cucnout a klisnu tak rozdojit. (U jaků se dojí obráceně – nejprve se něco nadojí a teprve pak se dostane zbytek mléka na jačátko).

Kromě toho se tu chystali poprvé osedlat dva mladé koně. A nejen to, hned na ně posadit jezdce - malé chlapce. Ti snad jezdí od narození. První malý koníček strašně zlobil, vztekal se a válel se po zemi, a že nic takového dělat nebude. Jen na něho hocha posadili, vystartoval jak vítr a dost nám zatrnulo, protože kromě jiného přeběhl silnici. Když se pak dvojice velkým obloukem vracela, koníček vypadal, jako že nikdy nic jiného nedělal. Druhý koníček měl povahu opačnou a od začátku byl velmi hodný.

Byli jsme také pozváni do jurty mladých manželů. Matka muže bydlí v jurtě opodál. Už dříve jsme si všimly, že u mnoha jurt stojí sluneční kolektory. Ochutnaly jsme kumys a jak se sluší zase předaly naše dárky. Po chvíli se ze zakryté hromádky na pohovce vyklubal malý chapeček a jeho maminka se bez skrupulí dala do kojení. Děti se v Mongolsku často kojí až do 5 let.

Další pohledy cestou do Charchorinu.

V Charchorinu toho zbylo z někdejší metropole středověké mongolské říše Karakorumu jen velice málo. I na stavbu prvního mongolského buddhistického kláštera Erdenezú (Tisíc Pokladů) použili mnoho materiálu ze zničeného města. Slavný klášter, který je dnes zdejší hlavní památkou, založil potomek Čingischána Abatajchán v roce 1586. V době největší slávy a rozkvětu bylo na veliké ploše kláštera 100 chrámů a svatyní a žilo zde 1000 mnichů. Smrtelnou ránu mu zasadili komunisté, kteří obrovský komplex, až na tři chrámy, zlikvidovali. Zdejší mniši, stejně jako mniši odjinud, byli pobiti nebo odvlečeni na Sibiř, odkud se již nikdy nevrátili. Mobilní památky kláštera byly naštěstí díky několika vojenským velitelům zachovány a uloženy v okolních horách nebo u místních lidí. Klášter byl znovu otevřen až po pádu komunismu v roce 1990. Rozlehlý klášter je obehnán vysokou zdí, z níž každých 15 metrů ční celkem 108 stúp (číslo 108 je svaté číslo buddhismu). Za klášterem se nachází kamenná želva. Je to jedna ze čtyř želv, které byly jedním ze symbolů města Karakorum a které v minulých dobách tvořily jeho hranice (želvy jsou považovány za symbol věčnosti). U klášterní brány jsme potkali nevěstu se ženichem v tradičním oblečení, uvnitř pár mnichů.

Nad Charchorinem stojí památník věnovaný nejslavnějším obdobím mongolské historie a o kousek dál Falický kámen, který navštěvují ženy toužící po dítěti. Podle pověsti je to však prý penis záletného mnicha, který špatně dopadl. U zdejšího jurtového hotelu nás vítala dívka v kroji majoritního mongolského etnika Chalchů.

Národní park Khustain. V několika mongolských národních parcích žijí koně Převalského (včetně těch, kteří byli nedávno převezeni z pražské zoo do rezervace Chomyn Tal). My jsme navštívili NP Khustain, který byl sice moc pěkný, ale dlouho to vypadalo, že žádné koně nepotkáme. Ovšem pan řidič jezdil zarputile tak dlouho, až jsme na ně konečně narazili, a to dokonce dvakrát. Výhodou je velký zoom u fotoaparátu, protože tito koně se nijak s návštěvníky nebratří. Podařilo se mi také konečně zachytit i neposedu sviště s nádhernou kožešinou, kvůli které byl tento živočišný druh v Mongolsku skoro vybit. Dnes je chráněn.

Jižní Gobi. Gobi, pokrývající třetinu Mongolska, je jedno z nejřidčeji osídlených míst na Zemi. Nejsou to jen nekonečné hory písku, jak si mnozí představují – písečné duny pokrývají jen 3% její rozlohy. Gobi znamená v mongolštině „polopoušť“ a tvoří ji různé druhy krajiny (Mongolové rozlišují 33 druhů polopouště). Letecky jsme se z Ulánbátaru přemístily do města Dalanzadgad, centra ohromné oblasti Jižní Gobi.

Po příletu jsme se dozvěděly, že máme velké štěstí, protože tento den se koná v jedné vesnici na cestě našim směrem mimořádně slavnost Nádam. To nás moc potěšilo. Nádam se odnepaměti slaví jako každoroční pocta tradicím kočovného národa. Tento druhý mongolský nejvýznamnější svátek (po lunárním Novém roku) se po celé zemi slaví v červenci, ale zde k výjimečnému termínu navíc byl pořádný důvod – tři lidé z jedné zdejší rodiny dostali vyznamenání. Jeden je učitel, druhý zpěvák a třetí sportovec. Svátek Nádam se slaví soutěžemi ve třech tradičních mongolských sportovních disciplínách: zápas, jízda na koních a lukostřelba. Pochopitelně jsme se tady na pár hodin zastavili. Slavnost začala projevy, zpěvem tradiční písně a vztyčením státní vlajky. Diváci vše sledovali ze svých terénních vozů či koní, na kterých sem přijeli. Nejprve se konal závod na koních. Závodníky jsou děti mezi 4 a 10 lety. Zápas je nejpopulárnější disciplínou. Zápasníci mají na sobě malé vestičky, přiléhavé plavkové šortky, speciální čapku a vysoké mongolské kožené boty. Vítěz, který dostane soupeře na zem, pak pomalými pohyby a máváním paží napodobí let orla. Prvé dvě disciplíny – závod na koních a zápas jsme stihli shlédnout, ale na lukostřelbu už jsme se zdržet nemohli. A tak z ní jen záběry, jak si to za dohledu trenérky zkouší jakýsi známý herec, kolem kterého se všichni úslužně motali, jak si to zkouší náš urostlý gobijský pan řidič a jak střílí naše Zorenka, která byla ovšem z nich nejšikovnější, i když se jí okolostojící kibicové měli tendenci zprvu pošklebovat.

Vydali jsme se dále na cestu do Chongorin Els k prvému cíli v Gobi, kterým byly nejvyšší duny pouště Gobi. Říká se jim „Zpívající duny“ proto, že když přes ně vane vítr, písek hučí. Bylo dobře, že tentokrát nezpívaly, to by fotoaparáty trpěly. Když jsme se blížili, bylo vidět jak duny se pozvolna zvedají mezi travnatou plání a horským pásmem až do výšky několika set metrů. Na jejich okraji teče říčka, okolo které se pasou stáda, opět všeho možného, ale tady v Gobi navíc velbloudů. Pouze zde v Gobi (v Mongolsku a v Číně) žijí dvouhrbí velbloudi neboli drabaři. Zorka šplhala na dunu, já jsem zatím šla podél dun a fotila a fotila, takže se mi zase špatně malá ukázka vybírá.

Na ohromném území oblasti Jižní Gobi existuje pouze 15 vesnic. Přes zase úplně odlišnou krajinu jsme projížděli jednou z nich. Bylo 1.září a děti právě vycházely ze školy, kde byly po prázdninách poprvé. I v postsovětské době tu holčičky nosí školní uniformu a chlapečkové si na první den školy oblékají pánský oblek. Mnohé děti nastupovaly do první třídy a tak je doprovázeli rodiče nebo i další příbuzní.

Planoucí útesy či mongolsky Bajanzag je místo proslulé po celém světě jako ohromné pohřebiště dinosaurů. Tady ve 20. letech 20. století objevil americký zoolog Roy Chapman Andews obrovské množství dinosauřích hnízd, kostí, vajec a dalších paleontologických nálezů. Navíc je to místo velice krásné - skalnatá poušť s červeným pískem a s unikátními saxaulovými lesy (nízká dřevina s uzlovitým tělem a drobnými ostny). Podél nich jsme se pak po prohlídce slavného místa projely na velbloudech (jak se rovněž v Mogolsku sluší a patří).

Yolyn Am - Kondoří rokle se jmenuje část národního parku Gobi Gurvan Saikhan. „Jol“ je druh kondora (orlosup bradatý), tedy „Kondoří rokle“ či „Orlí rokle“. Je to dlouhý horský zužující se kaňon s místy, kam nikdy slunce nevkročí a tak někdy se tam dokonce udržuje malá oblast ledu po celý rok. Tato část Gobi vypadala zase naprosto jinak než předchozí. V našem zdejším kempu odněkud shromáždili skvělé staré kamenosochařské práce. Kromě nádherné vycházky roklí jsme si prohlédly i muzeum zdejší přírody (mj.divoký osel) a paleontologie - dinosauři.

Poslední, co jsme si v Mongolsku užili, byl závěrečný večer po návratu z Gobi do Ulanbátáru s velice hodnotným představením tradičního mongolského folkloru.

Poděkování za spolupráci při přípravě a realizaci naší cesty patří Annie z mongolské cestovní kanceláře Juulchin. Pokud byste se někdy do Mongolska chtěli vypravit, vřele vám jejich služby doporučuji. Kontaktovala jsem více mongolských CK, a přestože CK Juulchin patří pod bohatou společnost, která vlastní špičkové hotely a leccos dalšího, byly nejen jejich služby výborné, ale přitom jejich cenová nabídka výrazně nejlepší.

JIŽNÍ KOREA

Do země se přilétá na letiště ve městě Inčchon, tedy přesněji letiště leží na ostrově, který je s městem spojen nádherným 24-km dlouhým mostem, jedním z nejdelších mořských mostů na světě.

Hlavní město Soul na severozápadě Jižní Koreje leží poměrně blízko hranice se Severní Koreou. Město má za sebou dlouhou historii, počínající již před začátkem našeho letopočtu. Nejvýznamnější pro něj byla doba dynastie Čoson (od 14. století po počátek 20. století), ze které pochází 5 soulských královských paláců. Hlavním z nich je palác Kjonbok (Palác zářného štěstí), který byl kdysi válečnými událostmi hodně poškozen. V jeho komplexu se nachází také Národní folklorní muzeum v objektu připomínajícího pagodu, které návštěvníkovi dá rychle představu o tradicích země. Jídlo považují Korejci za významnou součást života. Na rozdíl od Mongolska je jídlo v Koreji velice zdravé, se spoustou zeleniny, jejíž tradiční fermentovaná úprava se jmenuje kimči. (O kimči, korejském fenoménu, které je součástí každého jídla, jsem četla velmi různorodé vzpomínky těch, kteří Koreu navštívili. Nám ze Zorkou ovšem jak kimči, tak kimpap či bibimpap, a další korejská jídla, nesmírně chutnaly. A o darech moře na ostrově Čeču bych vám mohla dlouho vyprávět !). Že jídlo patří k významným fenoménům země, svědčí i to, kolik místa je mu věnováno, a to nejen v tomto muzeu. Další snímky ukazují tradiční oděvy, svatbu, pohřební vůz a truchlící oděv. V jiném pavilonu paláce Kjonbok probíhala zase výuka čajového obřadu.

Palác Čchangdok (Palác nejvyšší ctnosti), který je na seznamu UNESCO, byl oblíbeným palácem mnoha králů éry Čoson (hlavně v době, kdy byl palác Kjonbok neobyvatelný) a poslední korejský panovník (s titulem císař) Sudžong zde žil až do své smrti v roce 1926.

Svatyně Čongmjo je podle UNESCO nejstarší dochovaná konfuciánská královská svatyně. Je zasvěcená vzpomínkovým obřadům za zemřelé krále a královny dynastie Čoson. Zdejší rituální obřady pokračují v tradici založené ve 14. století dodnes. Také tato svatyně představuje rozsáhlý komplex objektů s různými funkcemi. Velmi nás zaujalo to, co jsme viděly v parku před bránou svatyně - shromažďují se tu soulští důchodci a tráví tu společně čas meditováním mezi stromy nebo hraním her. Asijky jsou obecně štíhlé, ale zjistily jsme v průběhu našeho putování zemí, že Korejky jsou štíhlostí přímo posedlé. Průvodkyně svatyni byla dokonce tak štíhlá, že až skoro vůbec nebyla. Pro korejské historické stavby není typická velká zdobnost, jako známe třeba z obdobných paláců a chrámů v Číně, ale typický je pro ně jejich význam, který pro obyvatele země mají.

Nejvýše se v Soulu nachází park Namsan, v jehož středu stojí jedna z nejvyšších věží na světě - Seoul Tower (483 m), ze které jsme si pochopitelně nemohly nechat ujít vyhlídku na velkou část města s řekou Han. Na terase pod věží si mladí lidé slibují věčnou lásku tak, že ji zde zamknou na zámek.

V Soulu se při cestě autem obtížně zastavuje vůbec, natož pak na zvlášť významných místech - a tak pár záběrů cestou kolem Cheongwadae neboli tzv. Modrého domu, prezidentského sídla s modrými taškami na střeše.

Jako pilný čtenář všeho možného a dlouholetý sběratel informací do svého obsáhlého archivu o všem, co mě zajímá, jsem samozřejmě předem věděla, že v Soulu stojí kopie staroměstské radnice s orlojem, ve které je pivovar a restaurace. Korejci totiž, na rozdíl od mnoha jiných zemí na světě, o naší zemi vědí a mnoho z nich Prahu navštívilo či se navštívit chystá. Považují ji za jedno z nejkrásnějších míst na světě. (Vzhledem k tomu, že mají většinou jen týden dovolené za rok, se jen pár z nich u nás podívá i mimo Prahu, ale aspoň tak). Náš korejský průvodce a řidič v jedné osobě Yu o existenci „Castle Praha“, jak se objekt jmenuje, dosud nevěděl a byl rád, že si díky nám svoje znalosti o takovou zajímavost rozšířil. Soul je ovšem opravdu veliké město, a tak znát tady všechno dá trochu víc práce.

DMZ neboli Demilitarizovaná zóna na hranici se Severní Koreou je místo, které asi žádný návštěvník země nevynechá. Korea byla jako výsledek sovětské a americké okupační politiky po osvobození země z japonské okupace v roce 1945 rozdělena na dva státy : komunistický na severu a kapitalistický na jihu, s hranicí na úrovni 38. rovnoběžky. V letech 1950-53 obě země pak zdevastovala Korejská válka. Příměří, které bylo podepsáno na hranici v Panmundžomu v roce 1953 mezi Korejskou lidově demokratickou republikou s hlavním městem Pchjongjangem a Korejskou republikou s hlavním městem Soulem, trvá dodnes, protože mírová smlouva dosud podepsána nebyla. Tři roky války nevyřešily vůbec nic, jen zničily obě části Koreje. Ztráty na lidských životech i ztráty hmotné byly obrovské. S podpisem příměří tu vznikla Demilitarizovaná zóna, která představuje, podobně jako tomu bylo ve Vietnamu, místo nejmilitarizovanější a hranici nejpřísněji střeženou. Navzdory proklamovanému odhodlání obou států k opětovnému sjednocení jsou výsledky občasných jednání zatím nevalné. Došlo sice k setkání malého počtu lidí z válkou navždy rozdělených rodin, bylo připraveno zprovoznění silnice a železnice přes mezikorejskou hranici. Vlak však přejel pouze jednou. Byly jsme velmi překvapené tím, že návštěvníci jako my (předem ohlášení a registrovaní) se na jihokorejské straně mohou volně pohybovat a hlavně že si mohou cokoli fotografovat. Kudy prochází hranice je velice dobře rozlišitelné již z dálky – všechny lesy na severokorejské straně byly vykáceny jak z důvodů strategických, tak i kvůli potřebě dřeva.

Přímo na hranici stojí nejen železniční most, ale také „Most svobody“ (dřevěný most, přes který si po podpisu příměří obě strany vyměnily zajatce, a ti, kteří přes most běželi ze severu na jih volali „svoboda, svoboda !“ – co říkali ti v opačném směru, známo není). Stojí tu také jako memento parní lokomotiva, která tu byla zničena silným bombardováním. Na plotě jsou uvázány stužky jako přání těch, kteří sem chodí prosit o to, aby se mohli setkat se svými blízkými na druhé straně. Lze tu vidět vše, čím si obě strany vzájemně ničily svá území, a pár pomníků pro všechny ty spousty lidí, které v konfliktu, který nepřinesl žádné řešení, zemřeli. Tzv.Třetí tunel je jedním z několika, které nechala vyhloubit severokorejská vláda pro infiltraci špionů a vojenských jednotek do jižního státu. V den naší prohlídky nebyl fyzicky přístupný, tak aspoň snímek vystavené fotografie.

Na jiném místě na hranici, na soutoku řek Han a Imdžin, postavili Jihokorejci observatoř Dorasan, ze které je dobře vidět na severokorejskou stranu. Tam stojí makety domů, které měly ukazovat úroveň bydlení v Severní Koreji, ve kterých ale nikdo nebydlí, jak se brzy zjistilo.

Ostrov Čeču (na seznamu UNESCO) je nejjižnějším bodem Koreje. Je to kouzelný vulkanický ostrov, kterému dominuje nečinná sopka Halla s velkým kráterem, která je se svými 1950 metry nejvyšším vrcholem Jižní Koreje. Naposledy vybuchla v roce 1007. Na subtropickém ostrově s osobitou kulturou se nachází mnoho pozoruhodností. Co však bylo patrné na každém kroku, byl nesmírný poklid ostrova a neuspěchanost, které se tolik lišily od života na pevnině. Celá Jižní Korea byla moc pěkná a všude se nám líbilo, ale na ostrově Čeču úplně nejvíc. Ovšem o tom, že i Čeču je součástí Jižní Koreje a že je i zde je třeba být neustále ve střehu, svědčí dva radary, které jsme viděli při příletu na zdejší letiště. Většina ostrova je dodnes pokryta lávou a byly to právě tři unikátní lávové lokality (o celkové rozloze 18.846 ha), které vynesly ostrovu zápis do seznamu UNESCO. Cestou k nejdelšímu lávovému tunelu na světě, k lávové jeskyně Manjaggul, jsme se zastavily u pěkného buddhistického chrámu a potěšily pohledem na lávou pokryté pobřeží s azurovou barvou moře.

Raritou ostrova Čeču jsou zdejší tradiční potápěčky zvané henjo. Ženy, často i kolem sedmdesátky, dokáží vydržet pod vodou dlouho a potopit se do hloubky až dvaceti metrů, aby ulovily a prodaly vyhledávané mořské pochoutky. Na Čeču jsme měly báječnou kamarádskou průvodkyni (a současně také řidičku) Kim, která o tradičním životě na Čeču věděla mnoho, protože jako dítě žila na vesnici a všechno si z té doby pamatovala, a protože její teta byla henjo, věděla od ní spoustu dalších detailů. Co není běžně známo je, že tradice žen-potápěček pochází původně z Čeču, odkud se rozšířila do mnoha dalších okolních zemí – viz mapka. Henjo vždy patřívaly na nízkou příčku společnosti a proto je nesmírně potěšilo, že jim a jejich způsobu života bylo na Čeču postaveno Muzeum henjo. Potápěčky vždy držely pohromadě a hodně si vzájemně pomáhaly. Součástí jejich zvyků byly i šamanské obřady. Henjo se zapsaly velkým písmem také do moderní historie, protože se aktivně účastnily odporu vůči japonské okupaci Koreje. V muzeu byly opět ukázky typického korejského jídla (tak vypadá běžně), a ten strašidelně působící člověk má pouze na sobě pláštěnku.

Symbolem ostrova jsou harubangy, tajuplné kamenné postavy zhotovené z lávy, nejspíš duchové předků. Zarážející je jejich podobnost v mnoha ohledech se sochami moai na Velikonočním ostrově. V reálu mimo muzea je k vidění jen několik málo původních starých harubangů – bývaly umístěné u bran starobylých hrazených měst - ale jejich rozkošných kopií lze potkat víc (a malé jako suvenýry si koupit, také jednoho harubánka mám).

Úžasnou lokalitou je sopečný kužel Seongsan Ilchubong (Sunrise Peak) na břehu moře. Na prvním místě uvádím letecký snímek, protože zdola ani shora osobně nelze fantastický celek vidět v plné kráse. Strmá cesta nahoru ke kráteru ovšem poskytuje mnoho nádherných pohledů. Když jsme sestupovaly pak dolů, viděly jsme, že dole v přístavu henjo právě předvádějí ukázku své práce.

Svah ke kráteru vyhaslé sopky Sangumburi pokrývá starý hřbitov. Kráter se fotil špatně, ale zato byl odtud konečně výhled na nejvyšší vrchol Jižní Koreje, na sopku Halla, pokrytou původním tzv. Gotjawalským lesem, kterou nám dosud odevšad zakrývala oblaka, jak se tu často stává. Pak jsme se ještě zastavily u vodopádu Cheonjeyeon, jehož vody padají přímo do moře, kde Zorka pořídila pěkný snímek naší průvodkyně a kamarádky Kim.

Do moře se vlévala půvabná řeka a pod Dračí skálou čistily henjo svůj ranní úlovek. A nesmím zapomenout ukázat – protože jsme v Koreji, automobilové velmoci – jakým pěkným autíčkem nás Kim tady na Čeču vozila. Strávily jsme tu blažený čas.

Pusan. Z Čeču jsme se zase letecky přemístily na pevninu, tentokrát do Pusanu na jihovýchodě poloostrova. Pusan je největším přístavem a druhým největším městem Jižní Koreje. Je to velice pohledné město, o čemž jsme se přesvědčily také z vyhlídky televizní věže. Socha před věží patří velké osobě korejských dějin 16. století : admirál I Sun-Sin, který v první korejsko-japonské válce zemi zachránil. Bylo by o něm pěkné povídání, ale to až zase někdy jindy.

Mezi místa, které v Pusanu nelze vynechat, patří rybí trh Jagalchi u přístavu. Už jsem ve světě viděla mnoho „mořských potvor“, ale to, co bylo k vidění uvnitř velikého zpracovatelsko-velkoobchodního centra i venku u desítek stánků (kde to navíc ukrutně vonělo pečenými pochoutkami), předčilo vše. A to uvádím jen malou ukázku.

Mezi Pusanem a Kjondžu stojí největší buddhistický chrám v Koreji, a bezesporu také nejkrásnější - chrám Tongdosa, patřící mezi tři nejslavnější buddhistické chrámy Koreje (“Tři klenoty”), z nichž dva byly v programu cesty (ještě chrám Haiensa). K 65 objektům chrámu, rozesetých po okolní hornaté krajině, vede kouzelná cesta zvaná “Borovice tančí ve větru”. Bylo to potěšení pro oko i pro duši. Mniši chodí v Koreji v nenápadných šedých šatech.

Kjongdžu bylo hlavním městem starobylého království Silla (57 př.n.l. – 936). Toto období korejských dějin bylo dobou velkého rozkvětu buddhismu a je považováno za zlatou kulturní éru Koreje. Nachází se tu ohromné množství historických lokalit a památek, které jsou jednou položkou na seznamu UNESCO. Další položku na tomto seznamu pak tvoří společně zdejší buddhistický klášter Bulguksa a svatyně Sokkuram z 8. století. V Kjondžu jsou všechny hotely soustředěny u jezera na okraji města – pro množství památek by je uvnitř historického města nebylo kde postavit.

Sokkuram na kopci nad městem je buddhistická jeskynní poustevna, která byla uměle vytvořena na příkaz prvního ministra Kim Te-songa jako jeho privátní svatyně. Vede k ní příjemná cesta lesem. V hlavní ze dvou síní se nachází žulová socha Buddhy v lotosové pozici.

Také klášter Bulguksa založil týž první ministr království Silla, na počest svých rodičů v předchozím životě. V klášteru se nachází sedm tzv. národních pokladů – dvě pagody, tři kamenné mosty symbolizující přechod do duchovního světa, a dvě pozlacené bronzové sochy z 8. století.

Dalšími nejvýznamnějšími kjonžskými poklady jsou: astronomická observatoř Chomsongdae ze 7. století a park Tumuli s královskými hrobky ze 3. století, které zvenčí vypadají jako úhledné zelené kopečky. Hrobky s vydřevěnou pohřební komorou byly – až na jednu – všechny dávno vykradeny. V roce 1973 došlo k nečekanému objevu nevykradené královské hrobky Chonmachong, které se podle vyobrazení v ní říká také „Hrobka létajícího koně“. Pár pokladů z hrobky bylo ponecháno na místě, ostatní pak jsou vystaveny v kjonžském Národním muzeu. Takových půvabných hrobek se v Kjonžu, i mimo park Tumuli, nachází celkem 1500 !

Národní muzeum v Kjondžu soustřeďuje uvnitř i venku ohromné poklady. A tak jen malá ukázka (včetně největšího zvonu Emille z 8.století, se kterým je spojena velmi smutná pověst o obětované holčičce či včetně zlatých pokladů z královské hrobky – náušnice, čapka, královská koruna a opasek).

Na seznamu UNESCO je uvedena rovněž nedaleká vesnice Yangdong (která na seznam byla zapsána s další tradičně zachovalou vesnicí Hahoe, kterou jsme navštívily později). Lidé v obou velkých vesnicích dostávají státní příspěvek na to, aby své domy a jejich okolí udržovali v původním stavu. Střechy bohatších lidí byly z tašek, chudších byly pokryty slámou. Rasa pejska na snímku existuje už od počátků království Silla, jak jeho majitelé mají hrdě napsáno na cedulce. Jak jsem uvedla na začátku – korejské děti se v hojné míře seznamují s tradičním životem, jaký ještě jejich prarodiče pamatují. Že to berou vážně, je patrné z toho, že se na výlet i s učitelkami slavnostně oblékly do korejských národních oděvů. Na výletě tu byla i mateřská školka.

V národním parku Gaja, který je proslulý svou půvabnou horskou krajinou, je nejcennější památkou klášter Haiensa (Klášter zrcadlení moře) z roku 802. Je to buddhistický komplex, ve kterém je uložena sbírka dřevěných tiskařských desek ze 13. století s úplným překladem buddhistických kanonických spisů, tzv.Tripitaka. Buddhistické texty byly v letech 1236-1251 vyryty oboustranně do dřevěných desek, protože Mongolové tu zničili podobný starší soubor s texty Tripitaky z 11. století. Sbírka má celkem 81.258 dřevěných matric a je ceněna nejen jako vzácná dějinná a náboženská památka, ale také jako hodnotné uměleckořemeslné dílo. Takových souborů bylo ve východní Asii vytvořeno asi 20 a ten korejský, zvaný Tripitaka Koreana, je považován za nejlepší. V roce 1995 se stal jednou z prvních korejských památek zařazených na seznam světového dědictví UNESCO. Na prvním snímku jsou sochy v parku před naším horským hotelem, na posledním pohled dovnitř vzduchem klimatizovaných prostor knihovny s deskami Tripitaky (tajně pořízený).

Vesnice Hahoe poblíž Andongu, v krásné krajině u řeky Nakdong, se také pyšní zachovalými tradičními domy. Spolu s dříve uvedenou vesnicí Yangdong u Kjondžu tvoří dohromady položku na seznamu UNESCO. Uprostřed vesnice stojí 600 let starý strom, který je svatyní tří bohů a strážcem ducha vesnice, u kterého vesničané konají každého 15. ledna rituální obřad.

V Hahoe mají navíc ještě výborné Muzeum tradičních tanečních šamanských masek – samozřejmě většinu masek z Koreje, ale také masky z mnoha dalších částí světa. Opět jen malá ukázka rozsáhlé sbírky.

Sowon (konfuciánská škola) Dosan. Od 15. století začal v korejské společnosti převažovat konfucianismus, který akcentoval racionální přístup k řešení problémů, a buddhismus citelně ztrácel své dosavadní vůdčí postavení. A nejen to, klášterům byla zabavena půda a otroci, a král vydal zákaz zakládání nových klášterů. Místo toho byly zakládány tzv.sowony neboli soukromé akademie, kterým král naopak daroval půdu a které postupně získaly pozici, kterou dříve měly kláštery. Významný sowon Dosan byl založen v 16. století. Leží dnes na břehu velikého přehradního jezera a vršek kopce, kde se předčítaly básně, ční dnes z vody.

Národní park Serak (Seraksan). Serak je třetí největší pohoří v Jižní Koreji – jeho Daechongbong Peak měří 1708 metrů. Je to nádherné pohoří s tvary, jaké lze tu a tam v Asii nalézt, které připomínají známé čínské nebo korejské tušové malby. Už když jsme přijeli do Seraku a ubytovali se v hotelu v srdci národního parku, bylo jasné, že je tu senzačně – pohled z balkonu pokoje a na nejbližší okolí.

Jenže večer při příjezdu pršelo a také ještě následující den ráno. A tak jsme se nejprve vydaly do termálních lázní, protože ve zdejší seismicky aktivní přírodě se nachází řada horkých pramenů. Bylo to slastné dopoledne, během kterého jsme si ve společnosti přátelských Korejek ráchaly těla v několika bazénech s různou teplotou vody a s různým složením, a nechaly do sebe bušit proudy vody. Mezitím se počasí trochu vylepšilo a tak jsme se vydali s naším Yu nejprve okolo obrovské sochy Buddhy k chrámu Shinheungsa. A pak lanovkou na vrchol hory, kde stávala pevnost Kwongumsong, která sloužila lidem z okolí jako útočiště ve zlých dobách. Její zbytky jsou součástí horní stanice lanovky.

Skanzen korejské vesnice jsme navštívily v den, kdy v Koreji byl státní svátek Den díkůvzdání. Na silnicích byl nával, protože v tento den lidé navštěvují hroby předků a také ve skanzenu byla velká návštěva. Bylo fajn pozorovat, jak se Korejci umí dobře bavit. Temperamentní folklorní vystoupení sklidilo mnohokrát obrovský potlesk. Zaslouženě, protože výkony vystupujících, pod vedením charismatického vedoucího, byly skvělé.

Suwon, v Koreji jediné zachovalé město s hradbami, mělo za sebou již dlouhou historii, když na konci 18.století plánoval král Čongdžo, že se stane hlavním městem země, což se nakonec nezdařilo. Kvůli tomuto plánu však vznikl rozlehlý komplex staveb s pevností Hwasong na vysokém kopci, další korejská položka na seznamu UNESCO, obehnaný šesti kilometry hradeb. Hradby byly původně koncipovány jako opevnění kolem celého města s královským palácem, ovšem Suwon se později rozrostl i vně hradeb.

Nakonec jsme opět přejeli dlouhý mořský most mezi městem Inčchon a jeho letištěm na ostrově, nastoupily do letadla, a výletu byl konec.

(Pro úplnost uvádím, že také se spoluprací na přípravě a s úrovní služeb korejské cestovní kanceláře B.B.Bridge, jsem byla velmi spokojená a mohu ji doporučit těm, kteří by se za poznáním Jižní Koreje chtěli vydat).