Na jih ETIOPIE a na sever SÚDÁNU

Zájezd se konal na přelomu listopadu a prosince 2009

Byla to cesta senzační. Výjimečné poznatky a zážitky z obou navštívených zemí překonaly všechny naše představy.

Když jsem se zmínila o tom, že jedeme DO SÚDÁNU, mnozí lidé se podivovali a mnozí se dokonce děsili, kamže se to vydáváme. Naše masmédia neznají jiné, než špatné zprávy. A tak o mnoha zemích, zejména o zemích v Africe, panují jednostranné a velice zkreslené představy. Jistě, Súdán měl za několik posledních desetiletí problémů víc než dost, a jejich řešení není i přes ukončení zásadních konfliktů zřejmě ještě u konce. Není divu, když se Súdán skládá z nesourodých částí, ze kterých byl dán dohromady relativně nedávno, v době koloniálního porcování Afriky evropskými koloniálními mocnostmi. Je to, podobně jako mnoho jiných v Africe, stát uměle vzniklý a nerespektující tradiční poměry. Hlavní problém leží od té doby mezi velice odlišným severem a jihem země – mezi muslimským severem a křesťanským (a animistickým) jihem, který ovšem, na rozdíl od severu, oplývá velkým nerostným bohatstvím. Jih se míní odtrhnout a sever o cenné zdroje nemíní přijít. V roce 2011 se bude konat referendum o tom, zda lidé v Jižním Súdánu chtějí mít vlastní stát. Že chtějí, je známo už dnes. Dá se čekat lecos. A do toho tu byl ještě problém muslimského Dárfúru na západě země, kde šlo o konflikt mezi dvěma odlišnými muslimskými etniky.

Cílem naší súdánské cesty bylo hlavní město Chartúm a oblast na sever od něj – Núbie. Byli jsme nadšeni – jak tím, co jsme viděli, tak lidmi, kteří patří k těm vůbec nejpříjemnějším, s jakými jsme se na cestách potkali.

Súdán je svou rozlohou největší zemí v Africe a desátou největší na světě. Protéká jím řeka Nil, která na severu Súdánu tvoří v Núbijské poušti velký esovitý meandr. Od soutoku Modrého a Bílého Nilu v Chartúmu plyne africký veletok ke své deltě na severu Egypta ještě dva tisíce kilometrů přes šest kataraktů (= stupňovitých vodopádů). Katarakty se počítají od severu a bývaly to jakési milníky expanzivní politiky Egypta. Šest nilských kataraktů se nachází mezi Asuánem a Chartúmem. Vodní hladina je zde přerušovaná četnými malými balvany a kameny ležícími na dně řeky a také mnoha malými kamennými ostrůvky. Počítáno proti proudu, první katarakt je v dnešním Egyptě, ostatní v Súdánu.

Hlavním lákadlem pro návštěvu Súdánu jsou jeho prvotřídní historické památky při zmíněném meandru Nilu severně od Chartúmu (na seznamu UNESCO), které nalákaly i nás. Pro ty, kteří při návštěvě Egypta pozorně studovali historii, to není žádné překvapení. Obchodní, mocenské a kulturní vazby Egypta a Horní Nubie se datují již od 4. tisíciletí př.n.l. .

V těchto místech se kdysi rozkládala mocná núbijská (kúšitská) království, která byla na vysoké ekonomické a kulturní úrovni. Núbie je historické území v údolí Nilu v oblasti dnešního severního Súdánu a jižního Egypta. Větší část Núbie se dnes nachází v Súdánu, pouze jedna čtvrtina leží v Egyptě.

Dějiny núbijských království byly vždy těsně spjaty s historií slavného a mocného severního souseda – Egypta. Ten byl pro ně po staletí dobyvatelem a kolonizátorem, ale v jedné historické etapě byl naopak Kúšity sám podroben a na egyptský trůn usedla dynastie černých faraonů z jihu. Byla to 25.dynastie egyptských faraonů z doby, kdy centrem Kúšitské říše byla Napata poblíž 4.nilského kataraktu se strategickou polohou na karavanní cestě, na úpatí zdaleka viditelné hory Džebel Barkal. Kúšitská říše nakonec přežila starověký Egypt o téměř devět století. Poté, co pak byli napatští králové z Egypta vyhnáni, se centrum státu ve 3.století př.n.l. přesunulo na jih do Meroe, do místa mezi 5. a 6. kataraktem. To bylo další významné historické období núbijských království. Merojská říše prosperovala až 4.století, kdy podlehla útokům kočovných kmenů. Když etiopská aksumská říše podnikla v roce 539 tažení proti Núbijcům, bylo Meroe už zcela opuštěné. Aksumští sebou přinesli do Núbie křesťanství a tak dodnes lze cestou podél Nilu spatřit také pozůstatky křesťanských staveb z 8.-11.století (pokud nebyly zatopeny přehradním jezerem).

Chartúm leží v údolí řeky Nilu v místě, kde do Bílého Nilu vtéká Modrý Nil. Soutok Bílého a Modrého Nilu vytvořil tři samostatná místa vhodná k vybudování lidského sídla – a na březích řek vznikla tři samostatná města Chartúm, Omdurman a Bahri (Severní Chartúm), dnes spojená v jedno - Chartúm. Historické centrum Omdurmanu a Bahri dodnes tvoří typické hliněné domy z nepálených cihel. Chartúm je poměrně mladé město. Bylo založeno v roce 1821 Egypťany jako vojenský tábor a pak sehrálo důležitou roli v boji súdánských povstalců proti Britům a Egypťanům. Nejprve bylo město dobyto povstaleckými vojsky, které vedl Muhammad al-Mahdí.V roce 1898 byla povstalecká vojska poražena Brity, kteří zemi ovládli a učinili z ní svou kolonii. Město bylo po tomto roce zcela nově vybudováno podle jednotného urbanistického plánu. Charakteristické pro nové město jsou široké bulváry a ulice. V roce 1956 se Chartúm stal hlavním městem nezávislého Súdánu. V Chartúmu se arabský sever Afriky setkává s černou Afrikou. Žijí tu vedle sebe Arabové a súdánští černoši a dvě náboženské skupiny - muslimové a křesťané. Arabizace a islamizace začala hned po získání samostatnosti v roce 1956 a muslimové jsou súdánskou vládou podporováni.

Nelze se nezmínit o místě, kde jsme v Chartúmu bydleli: Grand Holiday Villa Hotel na břehu Nilu je totiž slavnou chartúmskou památkou. Postaven byl v roce 1800 společností Thomase Cooka a v koloniální éře hostil řadu slavných jmen. V jeho sousedství se nachází několik zajímavých staveb (tu nepřehlédnutelnou modernu financoval bratr Kaddáfí). V Chartúmu je bezpečno a i večer jsme se mohli projít po břehu Nilu.

Soutok Bílého a Modrého Nilu je vidět z jednoho mostu:

Archeologické muzeum má jednak expozici vnější – do pavilonů byly soustředěny části významných objektů. A klasickou expozici vnitřní, jejiž jednou částí je i expozice křesťanských fresek, sejmutých z objektů předtím, než byly zatopeny přehradním jezerem u 4.kataraktu. Ten vysoký mladý muž byl náš průvodce po Súdánu Hatim. Měli jsme kliku, protože Hatim je vystudovaný archeolog se širokým obecným rozhledem. Kromě toho ohromně milý člověk a výborný společník.

Navštívili jsme také Etnografické muzeum, které ukazuje celou etnickou a kmenovou pestrost země – v zemi žije více než 100 kmenů.

Mezi navštívenými památkami v Chartúmu nesmí chybět také Kalífův dům a Mahdího hrobka:

V Chartúmu je třeba být v pátek, protože odpoledne je tu ke shlédnutí něco naprosto senzačního: v Omdurmanu před mešitou Hamed an-Nil, okolo které leží rozsáhlý hřbitov, se scházejí každý pátek v podvečer súfijští dervišové a za doprovodu hudby probíhá sled hudebně-tanečně-recitačních forem s tranzovým efektem. Není to žádné představení, ale pravidelná součást jejich náboženských rituálů před páteční modlitbou. Podívaná je to strhující a těší se tu velkému zájmu místních lidí. O chartúmských pátečních derviších jsem věděla z nadšených zpráv těch, kteří tu už byli a také jsem mohla vidět výborné fotky od jednoho slovenského cestovatele, se kterým se sice osobně neznáme, ale píšemi si. Něco takového bych si nenechala ujít, a tak program cesty byl komponován tak, abychom v pátek byli v Chartúmu. Před západem slunce sem míří ze všech stran lidé – jak vyznavači daného náboženského směru, tak přihlížející. Při příchodu jsme ještě zastihli závěr jednoho pohřbu: mrtvého přivezli na nosítkách, ze kterých je přesunut do hrobu. Pak zase nosítka naložili a odvezli. Domácí obecenstvo výrazně převažuje, i když pár „bílých tváří“ tu a tam vidět bylo. Nikdo se tu naší přítomnosti nedivil, ani když jsme dva z nás vylezli, podobně jako několik místních hochů, na stříšku části mešity, abychom měli lepší výhled. A pak to vypuklo ! Těžko lze popsat atmosféru bez ryčného strhujícího hudebního doprovodu, těžko popsat statickými fotografiemi to, co se tu dělo. Nejvíce na mne zapůsobil pocit nezměrného narůstajícího štěstí, který byl vidět ve tvářích aktérů. Naplno se smáli štěstím. I my jsme byli moc šťastní - že jsme tomu mohli být přítomni. Výjimečný a nezapomenutelný zážitek ! V jednu chvíli to skončilo a v najednou podivném tichu se věřící přesunuli do mešity.

Vyjeli jsme z Chartúmu směr Meroe a cestou si prohlédli dvě významné archeologické lokality – Naga a Musauwarat es-Sufra. Na několika místech cestou jsme zastavili, abychom si prohlédli termitiště a pak systém čerpání vody z hlubokých studní – vodu vytahují za pomoci oslů.

Naga byla významným centrem merojského období. Nachází se tu několik starověkých chrámů, dvě pohřebiště a palác významné núbijské královny. Nádherné památky, na jaké je v Egyptě nával, si prohlížíme prakticky všude v Núbii zcela sami.

Chrámový komplex Musauwarat es-Sufraobsahuje chrámy vybudované na terasách. Po pozvolných rampách k nim kdysi stoupala procesí pod vedením kněží. Komplex sloužil jako poutní místo. Klenotem komplexu je Lví chrám vybudovaný kolem roku 220 př.n.l. Přístup k hlavnímu chrámu hlídá kamenný slon v životní velikosti a plastiky slonů jsou po celém areálu. Usuzuje se, že to byli Kúšité, kteří jako první zkrotili slona afrického a využili ho ke svým válečným výpravám.

Núbijské pyramidy jsou architektonicky odvozené od pyramid v Egyptě. Na třech místech v Núbii bylo v průběhu několika staletí vybudováno celkem na téměř 220 pyramid. Pyramidy sloužily jako hrobky pro krále a královny Napatského a Meroejského království. Fyzické proporce núbijských pyramid se konstrukčně odlišují od egyptských. Byly stavěny na vodorovných kamenných blocích o výšce 6 - 30 metrů. Pyramidy měly relativně malou základnu, málokdy přesahující osm metrů. Proto jsou takové špičaté.. Většina pyramid sousedila s malým chrámem. Všechny hrobky v núbijských pyramidách byly vykradeny ještě ve starověku, ale nástěnné reliéfy v hrobkových chrámech se uchovaly. První núbijské pyramidy byly postaveny v el-Kurru. V pozdějších obdobích Napatského království se pyramidy začaly budovat v Nuri.

Největší pyramidy se nacházejí v Meroe, které leží mezi 5. a 6.nilským kataraktem. Během Meroejské éry zde bylo pohřbeno na padesát královen a králů. Celkem tu bylo mezi lety 308 př.n.l. a 350 n.l. postaveno asi 100 pyramid, z nichž se dodnes zachovalo asi 40. Do Meroe jsme dorazili k večeru a ubytovali se v pohodlných velkých stanech Permanent tented camp, tábora s nádherným výhledem na pyramidy, ke kterým jsme se hned po snídani vydali.

Královské město,. Dále se v Meroe zachovaly dva pohřební chrámy, ruiny rezidenční části královského města, Amónův chrám, obětní kámen (pro zvířata – krávy), lázně s patrným římským vlivem.

Cesta přes poušť Bajúda, která se rozkládá mezi 4.-6.kataraktem. Díky našemu průvodci jsme mohli nahlédnout do života zdejších nomádů. Tato rodina nás velmi mile přivítala.

U města Atbara jsme přejeli Nil. Pak jsme jeli pouští s kopci sopečného původu. Nepřehlédněte nomádský hrob. V kráteru vyhaslé sopky se těží sůl, kterou pak vynášejí v pytlích nahoru.

V bezprostřední blízkosti Džebel Barkalu a s výhledem na něj jsme bydleli v krásném prostředí Karima Nubian Rest-house, o kterém se nelze nezmínit. Velký kus práce pro rozvoj cestovního ruchu v Súdánu udělala jedna italská paní, která postavila nejen tento hotel. A to s citem pro místo, tradice a detail. Vedoucí hotelu je paní Laura, rovněž Italka, která o nás láskyplně pečovala a servírovala nám úžasné dobroty.

Tady po okolí se rozkládala Napata, z které se zachovala královská nekropole ve třech lokalitách: pod Džebel Barkalem, v El Kurru a v Nuri na druhém břehu Nilu.

Džebel Barkal (UNESCO) a jeho okolí. Skoro 100 metrů vysoký skalní blok Džebel Barkal býval kdysi orientačním bodem pro obchodníky putující mezi Afrikou, Arábií a Egyptem. Vrcholek této posvátné hory byl prý ve starověku pozlacen. Areálu pod úpatím hory, kde lze nalézt pozůstatky 13 chrámů a 3 paláců, dominuje rozsáhlý Amónův chrám se sochami beranů.

V El Kurru jsme si prohlédli dva nádherně zdobené a hieroglyfy popsané hroby. Nejen zde jsme potkali přátelské a veselé lidi a děti.

V okolní poušti se na jednom místě nachází zkamenělý les:

Oblast s pohlednými granitovými formacemi 4.nilského kataraktu

Už než jsme na zájezd odjížděli, věděli jsme, že ve stejnou dobu bude na zhruba stejných místech, kudy v Núbii pojedeme, působit tým z Českého egyptologického ústavu pod vedením prof. Miroslava Bárty (byli se totiž nechat očkovat na stejném místě v Praze jako mnozí z nás). Samozřejmě, že jsme se o tom bavili s naším průvodcem Hatimem - též archeologem. Poslední den, kdy jsme mířili zpět do Chartúmu, přichystal pro nás Hatim báječné překvapení – navštívili jsme naše archeology při práci. Vedoucí projektu, prof.Bárta momentálně nebyl přítomen, protože byl tento den s několika členy expedice na prohlídce El Kurru, ale vlídně se nás ujal prof.Bareš. Ještě jednou jemu i ostatním děkujeme za ten nádherný pocit, že jsme „byli při tom“. Právě totiž objevili významné prvky paláce a chrámu z doby slavné 25.dynastie faraonů. Dohlížející súdánská archeoložka Zainab je dobrá kamarádka našeho průvodce-archeologa Hatima

Ukončili jsme naši návštěvu Súdánu, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Významný podíl na tom, že to bylo tak pěkné, má nejen náš průvodce Hatim. Dík patří i partnerské cestovní kanceláři v Súdánu, kterou můžeme každému jen doporučit:

Přelet z Chartúmu do Addis Abeby.

ETIOPIE je čarovná země a naprostý cestovatelský poklad. Je to starobylá země s 3000 let starou kulturou a nepřetržitým samostatným historickým vývojem. Etiopie jako jediná africká země nebyla nikdy kolonizována a uchovala si tak dodnes svoji jedinečnou osobitost. Výjimkou bylo jen pár let italské okupace za druhé světové války, kdy nadvládu nad Etiopií převzal Mussolini, za tichého souhlasu světových mocností. Etnická rozmanitost Etiopie je nevídaná – v zemi žije více než 80 etnik s vlastním jazykem a kulturou, a mnohá etnika si dodnes udržují svůj tradiční způsob života. Zemi charakterizuje rovněž náboženská pestrost – křesťané, muslimové, animisté, židé, rastafariáni.

Na území Etiopie a ještě několika zemí východní a jižní Afriky se nachází „kolébka lidstva“. Zde se vyvinul člověk a před ním jeho předchůdci. Je to země také velice variabilní z přírodního hlediska Ze všech afrických států má nejvyšší průměrnou nadmořskou výšku - 85% jejího území leží výše než 1800 m. Etiopii pokrývají hory, náhorní planiny, hluboká údolí, rozlehlé savany a lesní porosty, mnoho řek a jezer, a to vše vytváří dohromady překrásné přírodní scenérie. Také zastoupení rostlinných a živočišných druhů je bohaté, a řada z nich je endemických. Etiopií prochází velká část Východoafrického riftu (Velké příkopové propadliny), který se táhne v délce 4000 km od Mrtvého moře až po ústí řeky Zambezi v Mozambiku. Je jedním z nejpozoruhodnějších prvků naší planety (pozorovatelný i z vesmíru). Za miliony let se tu odloupne kus Afriky – podobně jako vzniknul před miliony let Madagaskar. Tato stále se zvětšující rýha prochází v Etiopii mnohotvárnou krajinou s velkým výškovým rozdílem - začíná u Rudého moře na severovýchodě a končí u jezera Turkana na etiopsko-keňských hranicích na jihozápadě země.

Magnety pro návštěvu jižní poloviny Etiopie jsou dva. Jednak úchvatná příroda Riftu s pásem jezer a za druhé jsou to senzační etnika, která stále žijí tradičním způsobem života a uchovávají si své zvyky a kulturu. Zvláště pak to platí pro oblast kolem dolního toku řeky Omo (UNESCO).

Jak v severní Etiopii, tak také v jižní je všude nesmírně krásná krajina. Přívětivá, pohledná, laskavá. Projíždět Etiopii je velké potěšení. Moc ráda jsem se do Etiopie vrátila a poznala další její část..

Tiya stély (UNESCO) – 40 stél, monolitů s prehistorickými antropomorfními rytinami. Jsou to památky na starověkou etiopskou kulturu, jejíž bližší časové zařazení není známo. Podobných stél se nachází v jižní Etiopii asi 10.000, až po město Dilla (kde jsme si později prohlédli další stély).

Adadi Mariam church – je nejjižnějším skalním kostelem v Etiopii. Ty nejznámější se nacházejí ve slavné Lalibele, kde jsme byli během minulého zájezdu do severní Etiopie. Podle místní tradice zdejší kostel vznikl po návštěvě krále Lalibely v roce 1106. Od 16.století upadl v zapomnění a byl znovuobjeven lovci za doby panování krále Menelika II. Tento kostel je celý na povrchu zarostlý trávou a kdybychom nevěděli, že tam dole je, vůbec bychom si jej nevšimli.

Na území jižní Etiopie se v Riftu (Příkopové propadlině) nachází pás sedmi jezer Ziway, Langano, Abiata, Shala, Awasa, Abaya a Chamo. Kromě nich také sopky, termální prameny, a exotická flora a fauna. A o něco dále na jih pak ještě jezero Chew Bahir, a na hranicích s Keňou jezero Turkana, jehož má na svém území Etiopie jen menší část.

Po odbočce na předchozí dvě uvedená místa jsme už jeli stále na jih, směr město Debre Zeyit s kráterovými jezery. U jednoho z nich – krásného velikého kulatého jezera Koha – jsme poobědvali.

JPak už nás cesta vedla k pásu jezer Riftu. První z nich bylo jezero Ziway, ornitologický ráj. Byli tu ibisové i další zástupci ptačí říše, ale pozornost na sebe strhli především marabu. Tolik ptáků marabu pohromadě, jako bylo všude tady kolem dokola, se jen tak nevidí.

Jezera Abiata a Shala tvoří spolu národní park. Zvířata tu ale moc nečekejte, historie let nedávných jim nepřála, a současná vláda velkou podporu svým národním parkům taky zrovna neposkytuje. V případě tohoto parku nikdo ani nebrání, aby přes národní park chodila domácí zvířata a přecházela velbloudí stáda. Kráterové jezero Shala je se svými 266 metry hloubky nejhlubším jezerem Afriky na sever od rovníku. Na několika místech u jeho břehů vyvěrají horké prameny. Jezero Abiata, plné ryb, je naopak hluboké jen okolo 10 metrů. Obě jezera jsou slaná (sodná) a obě jsou zaslíbeným místem pro ornitology (plameňáci, pelikání, kormoráni, ibisové, marabu, a další místní i stěhovaví ptáci). Cestou k parku jsme se zastavili u zajímavých hrobek.

U dalšího nádherného jezera Langano s vodou oranžové barvy díky velkému obsahu minerálů jsme přespali jak cestou na jih, tak při zpáteční cestě ve Wenney Lodge, romantické ekolodži – ke které je třeba projet velmi originálně : kontejnerem, který slouží jako most přes potok.

Opět jsme cestou narazili na hrobky, tentokrát muslimské, a podobně jako na mnoha dalších místech potkali lidi, kteří často z velké dálky chodí pro vodu.

Město Shashemene je centrem etiopských rastafariánů. Asi znáte takové ty odredované hochy, kteří si čas od času dají jointa. Říkají si „rasťové“. A přitom málokdo z nich ví, co to rastafariánství ve skutečnosti je. Jen si přivlastnili dvě jeho jevové stránky. Aniž bychom zabíhali do podrobností, na které tu není prostor, je třeba objasnit souvislost mezi Etiopií a Jamajkou. Tento nový náboženský směr vznikl na Jamajce ve dvacátých letech minulého století. Tam se zrodila myšlenka na návrat černochů, potomků otroků odvlečených z Afriky zpět do Afriky, vedená vizí: „Jednou přijde černý král a vyžene bělochy z Afriky. Pak se vrátíme domů“. Když byl pak roku 1930 v Habeši-Etiopii korunován černošský rás (= guvernér) jménem Tafari jako císař Haile Selassie, znamenalo to pro mnohé jasné naplnění před časem vyřčeného proroctví.. Etiopský císař Haile Sellasie se stal symbolem africké země, která jako jediná nebyla kolonizovaná, a které vyhnala Italy z Etiopie, kterou na pár let okupovali. Podle císařova dosavadního titulu a jména odvodili rastafariáni své jméno. Haile Selassie je považován za inkarnaci černého mesiáše, který v soudný den vyvede všechen africký lid ze zkaženého světa hříchu, jak říkají západní tržní společnosti, do vysněné zaslíbené země, kterou je Afrika Haile Selassie skutečně před desítkami let pozval jamajské rastafariány do Etiopie, aby tam žili na území, které jim u města Shashemene věnoval. Prvních 12 rodin přišlo v roce 1963 a časem se komunita rozrostla na více než 200 rodin. Další lidi pozvání nevyužili, protože na přestěhování neměli peníze. Samozřejmě jsme tu navštívili rastafariánské centrum a později potkali také mladé uvolněné „rastíky“.

Před tím, než jsme se stavili v blízkém Wondo Genet s horkými léčivými prameny, kvůli kterým si tu kdysi postavil chatu císař Haile Selassie (nad kterou poskakovaly ty pěkné opičky), zavedl nás náš průvodce na naprosto rajskou lahůdku, specialitu města Shashemene a jeho okolí, které jsme totálně propadli a dávali si ji pak kdykoli to bylo možné – čerstvě připravené pyré z několika druhů tropického ovoce. Nezmínila jsem se ještě o našem etiopském průvodci a to je třeba udělat. To byl opět člověk na svém místě, který má velkou zásluhu na tom, že naše cesta po jižní Etiopii byla tak báječná. Jeho jméno těžko někdy zapomeneme – jmenoval se Tafari, jako slavný císař.

Cestou jsme co chvíli obdivovali kulturní zemědělskou udržovanou krajinu a potkávali lidi chodící, event.jezdící na trh či z trhu. V mnoha afrických zemích nenajdeme běžnou obchodní síť, na jakou jsme zvyklí. Lidé tady chodí ve svém okolí – často i velice daleko - na trhy, které se v jednotlivých místech konají pravidelně v určité dny v týdnu. Tam lidé přivážejí svoje zboží a nakupují to, co potřebují.

Tafari nás občas zavedl k lidem domů tak, abychom poznali zblízka co nejvíce jihoetiopských etnik. Ty lidi většinou neznal, ale šel k nim, pohovořil – a bylo to ! Tafari je laskavý člověk s velkým osobním kouzlem. Byla to moc milá setkání. Jako třeba u lidí etnika Adi v jejich vyzdobeném domku (ne všechny ženy s dětmi tam bydlí, ale seběhly se, když nás uviděly). Muži před domem právě mlátili úrodů miličky habešské neboli tefu. To je základní etiopská obilnina (bezlepková), ze které se většinou dělá chléb zvaný indžera.

To, co má na krku uvázaný provázek, není žádné mláďátko, ale nejmenší antilopa jménem dik-dik. Děti ji chytly a za peníz nabízely kolemjedoucím, že se s ní mohou vyfotografovat. Náš skvělý Tafari ovšem jednal – zvířátko od dětí vykoupil. Odvezli jsme ho o pár kilometrů dál do lesa, aby neskončilo opět uvázané na provázku. Nikdy nezapomenu, jak mi dikoušek seděl na klíně a mohla jsem ho hladit.

Ve vesnici Chencha, Dorze a okolí v pohoří Guge žije etnikum Dorze, proslulé svým tkalcovstvím a až 12 metrů vysokými bambusovými domy ve tvaru včelích úlů (tzv.tukulů). Dnes už jen málo lidí v nich skutečně bydlí, a tak aby tradice zůstala zachována, slouží dobře udržovaný komplex jako skanzen, ve kterém jsme mohli také vidět, jak užitečný je tzv.nepravý bambus a k čemu všemu jeho části slouží. Kromě jiného i pečení placek, které chutnají jak bramborák.

Arba Minch je pěkné město uprostřed zelených vršků a s výhledem na další jezera Riftu - jezera Chamo a Abaya. Také jezero Abaya, největší ze všech sedmi jezer, má barvu ovlivněnou přítomností železitanů. Bydleli jsme tu v moc příjemném hotelu Swaynes s výhledem na národní park Nechisar a na obě jezera. Někde poblíž bydlela také pavianní rodinka a v našich domečcích nás občas přišlo navštívit opičí děťátko, místní miláček.

Národní park Nechisar už dělal čest svému titulu. Je to jedna z nejhezčích rezervací zvěře v Africe. Leží v kouzelné krajině mezi jezery Abaya a Chamo, na náhorní plošině, spojnici mezi oběma jezery, která se jmenuje „Boží či Nebeský most“. Jezero Abaya je veliké a oranžové. Vedlejší rozměrem třetinové Chamo je modré. Ve zdejší savaně žije divoká fauna (např. 84 druhů savců), především kopytníci, někteří endemičtí.

Na další výlet za přírodou a jejími obyvateli jsme si vyjeli lodí po jezeru Chamo. Výlet to byl úchvatný – čápi, marabu, pelikáni, ibisové, další vodní ptáci, krokodýlové, hroši. Fascinovalo nás, jak rybáři nevzrušeně pracovali, i když v jejich blízkosti chrochtala ve vodě stáda hrochů a pluli největší krokodýlové, jací v Africe žijí.

Vesnice a etnika na dolním toku řeky Omo. Údolí dolního toku řeky Omo se nachází na seznamu UNESCO. Řeka Omo pramení na hoře Amhara nedaleko Addis Abeby a svou pouť končí v jezeru Turkana (kdysi Rudolfovo) na etiopsko-keňských hranicích. Žije zde pestrá mozaika snad až 45 etnik jakoby zapomenutých v čase. Jednotlivé kmeny se vzájemně liší jazykem i zvyky, ale společné pro ně je to, že hlavním zdrojem jejich obživy je pastevectví. Některé kmeny, které žijí v úrodnějších místech, jsou i zemědělci. Tyto činnosti doplňuje sběr ovoce a lov zvěře. Lidé zdejších kmenů bývali nelítostnými válečníky a skoro všechny sousedící kmeny spolu vždy bojovaly o území a dobytek. „Civilizace“ dorazila již i sem a tak tradiční oštěpy, zbraň každého válečníka, nahradil kalašnikov. Každý muž vlastní tento samopal, i když ho nosí jako dekoraci, která mu dodává důležitost. Nic nového, s tím jsme se setkali už dříve, během cesty po severní Etiopii. Zato záliba ve zdobení obličeje, těla a účesů je zde jedinečná. Návštěva etnik u řeky Omo je jednou z nejžasnějších věcí, kterou lze v Africe zažít. Bydleli jsme tu po několik nocí na čtyřech různých místech – Turmi, Jinka, Konso a Yabello - a to nám umožnilo projezdit velkou část tohoto omamného kraje, potkat se s řadou lidí různých etnik, a zažít nevídané a prožít nezapomenutelné.

První jsme tu cestou potkali veselé dívky etnika Deraše.

Lidé etnika Konso jsou velmi početnou skupinou zemědělců. Jsou známí svými terasovými poli. Jejich tajuplné dřevěné totemy zvané „waga“ se tyčí nad hroby mrtvých. V jedné vesnici uchovali před starostovým domem velmi krásný totem waga, který stál původně na místě, kde se stavěla silnice. Je to ozdoba hrobu muže, který je obklopen svými ženami, dětmi a dalšími příbuznými. Hroby se běžně umísťují mezi pole, a tam taky jsme další waga viděli. Ženy Konso jsou dobře k poznání podle svých širokých dvoustupňových sukní. Na území Konso se nachází rozlehlý zajímavý přírodní útvar vzniklý erozí, na který se každý návštěvník rozhodně musí zajet podívat.

Ve vesnici Weita, kde žije etnikum Tsemai, se konal trh. A to je vždy pro příchozího pozorovatele lahůdka. Sejde se tu plno nejrůznější lidí, které lze odněkud pěkně pozorovat. Tafari nás instruoval, že tu jsou lidé etnik Boreno, Arbore, Konso, Deraše a samozřejmě místní Tsemai.

Podél pásu skalnatého pohoří jsme dojeli do vesnice Arbore, kde žije etnikum stejného jména – Arbore.

Hamerové jsou výrazné etnikum - hamerské ženy se potírají rudou hlinkou, včetně vlasů, které mají spletené do tenkých copánků. Úpravě svých účesů věnují hodně pozornosti – jak jsme mohli být často svědky. Také hamerští muži jsou výrazně zdobení. Proslulé jsou jejich iniciační rituály s přeskakováním býků a my jsme doufali, že se nějaký takový bude konat v době naší cesty a že se toho budeme moci zúčastnit – měli jsme štěstí, ale o tom dále. To jsme si Hamery důkladně užili. Teď pár setkání cestou:

Projížděli jsme osobitou partií polopouštní krajiny s pouštními růžemi a se stovkami obrovských termitišť:

Návštěva vesniceetnika Karo u záhybu řeky Omo. Karové jsou proslulí tím, že si jílem a rostlinnými pigmenty pomalovávají tělo i obličej různými vzory. A také jejich účesy stojí za pozornost. Kmen Karo se svými nejvýše 3000 příslušníky patří mezi nejmenší zdejší etnika.

V městečku Turmi jsme strávili tři noci v příjemné Evangadi lodge (můj domeček) na okraji městečka. Nedaleko od lodge byla jedna hamerská vesnice, kam jsme se vydali na návštěvu v doprovodu mladého hocha, kterého Tafari touto funkcí pověřil a který na to byl pyšný. Byly tam samé ženy s dětmi. Muži někde pracovali a starší pán se právě vracel z trhu.

U nás“ v Turmi se konal trh a to znamená, že jsme hned zamířili. Nejen, že se na afrických trzích prodává a nakupuje, ale trhy mají i důležitou funci sociální, jako místa setkávání lidí.

Pokud jste si ještě nevšimli, vraťte se zpět a dávejte také pozor u dalších fotografií – typické pro všechna zdejší etnika je, že muži sebou v jedné ruce stále nosí malou stoličku, která má u jednotlivých etnik trochu jiný tvar, jak jsme si později ověřili v muzeu v Jince.

Jeden den jsme měli v plánu se vypravit do vesnice etnika Desaneč (zvané také Galeb nebo Rešiat). Tito lidé do svých současných míst přišli v 18.století od jihu jezera Turkana a proto lze nalézt podobu mezi nimi a Sambury ze severní Keni. Dasanečové si dodnes si zachovali svůj socio-politický a kulturní řád, i díky tomu, že po dlouhá staletí neměli žádný kontakt s centrem Etiopie. Výjimkou byla jedna skupina lovců, která se k nim dostala na konci 19.století, a která o nich podlala zprávu. Jenže my o těchto lidech žádnou zprávu nepodáme. Občas se mezi jednotlivými kmeny od řeky Omo strhnou hádky, vždy je to spor o pastevecké území, a k tomu právě došlo nyní. Divočejší Desanečové se se svými sousedy nepohodli a došlo i na zbraně. V době, kdy jsme sem přijeli už situace nebyla bojová, ale už se jednalo na neutrální půdě v Arba Minch. Cesta k Desanečům byla ovšem až do dořešení konfliktu uzavřená.

Byli jsme však bohatě odškodněni – Tafari zjistil, že v přijatelné dojezdové vzdálenosti se tento den koná iniciační obřad mladého hamerského muže. A tak jsme tam hned vyrazili. Cestou jsme se zastavili u pastevců a dívali se, jak vytahují vodu pro zvířata ze studny. Byli to muži etnika Hamer a Bena a měli zajímavě ozdobené hlavy. Pěkně jsme si prostřednictvím Tafariho s nimi povídali a pak se něco zvrtlo a s Tafarim se strašně pohádali. Tafari nám nechtěl povědět proč, ale dost se obával, že až se budeme vracet, že si na nás počkají. Nebudu napínat – jeli jsme zpět okolo natolik pozdě, že už tu nikdo nebyl.

Iniciace u Hamerů je velmi složitý a dlouhý obřad, který má řadu fází a na kterém se podílí celá vesnice. A který probíhal postupně na třech různých místech vesnice. Všichni lidé byli svátečně oblečeni a vyzdobeni. Když jsme sem přijeli, právě tančily a zpívaly dívky, které na rozdíl od běžných dnů měly trička, ale vyhrnutá – něco jako sportovní podprsenku. Buď to považují za velmi sváteční anebo byl důvod v tom, že přes holá záda byly co chvíli bičované až do krve. A to dobrovolně a ještě se vnucovaly, aby více dostaly. Chtějí prý ukázat, jak jsou statečné.

Mladí muži, a to ti, kteří byli v předchozích případech iniciováni, jako bude dnes jejich kamarád, jsou hlavními pořadateli celého obřadu. Jednak tedy bičují dívky, a pořídili si na to celý svazek prutů. Dále slouží jako pořadatelé a hlídkují, a hlavně nakonec mají na starosti seřazení krav přes přeskakováním.

Vdané ženy se žádné z fází obřadu neúčastní a mohou jen přihlížet. Tedy, mohou troubit na trumpetu. Lze je rozlišit podle náhrdelníku, který je jiný pro první a jiný pro druhou ženu téhož muže.

Slavnost pokračovala nahoře ve vesnici. Protože se všichni předtím unavili, potřebovali odpočinek, a tak si sedli do stínu a popíjeli kávu.

A kdepak je oslavenec, pro kterého se to všechno dělá ? Na začátku vypadal velmi nenápadně, zato pak byl nepřehlédnutelný – byl speciálně načesán a už jsme si ho nemohli s nikým splést.

A zase jsme sešli dolů, kde teď probíhal jednak jakýsi obchod, jemuž jsme dobře nerozuměli – otec hocha něco někomu platil. Hoch přitom klečel. A hned potom si do té doby okolo přihlížející „pořadatelé“ začali slavnostně líčit obličej.

Opět jsme vyšli nahoru, kde začala dost osobitá taneční fáze, kdy co chvíli do středu kruhu poskakovali čtyři muži a pak zase čtyři dívky.

Byli jsme požádáni, abychom dále tuto část nefotografovali a nefilmovali. Ani nám to moc nevadilo, protože z našeho hlediska to bylo celkem jednotvárné a vždy po několika poskocích to nějak do ztracena skončilo, a podivovali jsme se, cože oni se tak dobře baví. Tafari nám vysvětlil, že to je poněkud choulostivější záležitost – že si vlastně vybírají, s kým pak stráví tuto noc. Dívky musí být svobodné, muži mohou být svobodní nebo ženatí. Tak to tady chodí ! Když poskakování skončilo, obklopil o kousek dál hustý hlouček oslavence, že ho ozdobí. Všichni ostatní, i my, jsme se zatím vydali kousek dál na kopec, kde už se shlukovaly a byly řazeny krávy. To vše za bdělého dohledu mladých pořadatelů a strážců.

Krávy byly seřazené – a za obdivného šumu přihlížejícího davu přiběhl hlavní aktér události. Měl na sobě jakési kšírky a jinak nic, a hned se schoval za kamarády. Byl to velmi pohledný mladý muž. Všichni jsme mu drželi mu palce. Třikrát přeběhl po hřbetech asi 10 krav tam a zpět. Všichni křičeli nadšením, že se mu to podařilo. My jsme křičeli taky. Viděla jsem tento obřad ještě na nějakém filmovém snímku v muzeu a pak ještě jednou v televizi. A musím říct, že ten „náš“ hoch byl ze všech nejhezčí.

Byl to krásný den !

Lidé etnika Bena žijí v kopcovité oblasti při cestě z Woito do Jinky, a jejich správním centrem je městečko Key Afer. Je jich asi 35 tisíc. Taky se nám moc líbili.

Muzeum ve městě Jinka je velmi dobré, ovšem exponáty za sklem špatně fotitelné. Nevadí, většinu věcí tu lze stejně stále vidět v reálu.

Čekal nás další zajímavý den – průjezd Národním parkem Mago ke slavným Mursiům. Národní park Mago je bohatý na divokou faunu a kromě ní tu žije také menší množství lidí – hlavně etnikum Mursi, proslulé především zdobením svých žen. Ženy se zdobí mohutnými hliněnými talířky, které si vkládají do spodního rtu. Aby to bylo možné, musí si ho nechat proříznout a vyrazit si spodní přední zuby. Postupně si vkládají větší a větší talířky, čímž si ret roztahují. Čím větší talířek, tím větší vážnost. Menší talířky mají také v ušním lalůčku. Mursi bojovníci si zase na pažích kdysi zaznamenávali hluboké řezy ve tvaru půlměsíce jako symbol zabitého nepřítele (dnes z tradice pro ozdobu). Další osobní ozdobou a viditelným znakem jsou vypracované účesy. V nádherné přírodě parku nás zastavila „hlídka“ v tradičním ustrojení. Ve vesnici pak už muži nazí nechodí, nebo aspoň nebyli při naší návštěvě..

Na vysočině poblíž Jinky a směrem ke Key Afer žije na velké rozloze početně silné etnikum Ari (asi 100 tisíc lidí, možná více). Jsou to dnes většinou farmáři. Pěstují obiloviny a také kávu, chovají dobytek a jsou proslulí výrobou výborného medu (ty slaměné válce na stromech jsou úly). Většinou se oblékají po západním způsobu, ale ženy se stále rády zdobí barevnými náhrdelníky a náramky. Tafari nás vzal zase k jedné rodině. Viděli jsme, jak zdejší ženy umí rychle a šikovně z hlíny vyrobit plochý talíř na pečení indžery (vypalování talíře pak trvá několik hodin). Takové talíře ta paní vyrábí každý den a vozí na trh. A mladá paní domu zase před námi ty placky chleba pekla (byly světlé a nebyly tentokrát z obvyklého tefu).

V městečku Key Afer, , přes které jsme jeli, byl trh. Jednak jsme tu viděli něco, co jinde nebylo – misky z kalabasy, které se používají jako nádobky, tady ženám slouží i jako klobouček. A viděli jsme prodávat něco, co tu naopak široko daleko nosí každý – boty z pneumatik.

Ve vesnici etnika Tsemai, se kterým jsme se už dříve potkali, požádal Tafari jednu mladou a jednu starší ženu, aby nám ukázaly typické prvky svého oděvu (zvláštně cípatá sukně).

Posledním etnikem, které jsme měli možnost poznat, byli lidé etnika Borena, kteří žijí nejen v tomto regionu, ale i na severu sousední Keni. Borena jsou muslimové a je to hned patrné z jejich oblečení. Proslulé jsou borenské hluboké „zpívající studny“, ze kterých vodu pro dobytek dostává nahoru řada mužů, která zpívá do rytmu předávání nádob s vodou z hloubky nahoru.

Důležitou komoditou borenského hospodářství je sůl, získávaná v okolí ze čtyř kráterových jezer. My jsme se byli podívat na kráter poblíž vesnice El Sod. Tato práce místní lidi živí, ale je to práce těžká a zdravotně zničující. Každou směnu navíc musí muži jít dolu hodinu a nahoru nejméně hodinu a půl. Černá sůl se tu těží již po staletí.

Poblíž hotelu, kde jsme přespali v městečku Yabello jsme se prošli po okolí:

S trochou nostalgie jsme se rozloučili s oblastí dolního toku řeky Omo, protože jsme tu celou dobu jezdili terénním vozem po starých cestách, ale současně podél právě dokončovaných nových silnic, které sem velmi rychle přivedou řadu změn. Nejde ani tak o to, že sem bude jezdit větší počet turistů. Daleko významnější bude trvalé působení Etiopanů z centra země – Amharů a dalších. Taky jsem nedávno četla, že na řece Omo bude postavena přehrada. My, co jsme tu mohli ještě zažít dotyk minulosti a africké tradice, si stále v duchu poneseme obraz toho, co jsme tu měli možnost vidět a zažít.

Naše krásné putování jižní Etiopií ale zdaleka ještě nebylo u konce a čekaly nás další hodnotné zážitky a dokonce dobrodružství jak v Indiana Jones.

Cestou už stále na sever jsme nejprve navštívili archeologické naleziště Tutu Fela u města Dilla – stélové pole s menhiry antropomorfního typu a některé falické.

Věděla jsem z literatury, že se o něco dále nalézá vzácné a velmi staré skalní umění. Na mapě je uvedeno, že se to jmenuje Manchiti. Začalo velké dobrodružství. Nikde nikdo o tom nevěděl a hlavně takový název asi není vůbec správný. Nakonec se Tafarimu podařilo v informačním středisku v Dille najít nějakého mladého člověka, který říkal, že ví, kde to je. Nastoupil k nám a vydali jsme se cestou necestou. Občas jsme někoho potkali a ten nás zase někam nasměroval, ale vypadalo to beznadějně. Jenže já jsem stále tvrdila, že to existuje. Nakonec jsme potkali malého šikovného vesnického kluka, který říkal, že bezpečně ví, kde to je. Nastoupil taky a hlavně opravdu to věděl. To, co jsme našli, nám vyrazilo dech už na místě, a ještě pak dodatečně v Adisu v Národním muzeu, když jsme zjistili, že se jedná o skalní reliéfy staré 7 tisíc let ! Toto jsou záběry z muzea - informační plakát a vedle toho uvedená jediná fotografie, kterou o tomto objektu mají:

A teď se podívejte, jakou senzaci jsme na místě v jedné strži našli, a přitom to není vůbec řádně oficiálně zadokumentované, natož blíže zpracované. Původně byla vyzdobená celá stěna strže, jejíž velká část se už evidentně dávno odlomila, a tak se tyto reliéfy nacházejí ve dvou nesouvislých částech, z čehož jedna není vůbec přístupná. Navíc to vypadá, že i to, co dnes existuje, může brzy podlehnout zkáze – jednak působením vody, které je tu jistě při deštích plno, a pak tu v okolí má být taky postavena přehrada, jejíž vodní nádrž má sahat až sem.

Byli jsme v rauši z toho, že jsme to našli a z toho, co jsme uviděli, ale zjistili jsme, že mezitím se Tafari svíjel strachy o nás. Nevím, zda to byla jeho bujná fantazie, ale po nějaké době z něho vylezlo, že se bál, že ten člověk z Dilly nás sem vytáhl a mezitím že zavolal kamarády na motorkách, aby nás přijeli obrat. Protože tu nikdy předtím nebyl, netušil, že budeme jezdit po tak odlehlých místech. Šikovného chlapečka jsme odvezli do jeho vesnice. Hrdě z auta vystupoval – jak dobře sledoval - před zraky sousedů a kamarádů se vším pěkným a dobrým, co jsme u sebe měli. Udělal nám ohromnou radost.

Ještě jsme cestou viděli jezero Awasa, nejmenší ze všech jezer v Riftu, zastavili na oblíbený mls v Shashemene a přespali opět u jezera Langano, jako na začátku. Předtím, než jsme odlétali domů pozdě večer, jsme si prohlédli Národní muzeum v Addis Abebě (a já jsem si tak mohla ověřit, jak se to tu od minule změnilo a vylepšilo).

Před odletem jsme měli přichystanou závěrečnou večeři s tanečky jako minule, ale bylo jinak. Tafari nás pozval domů, seznámil nás se svou ženou a synem. Paní, která je graduovaná ekonomka, pro nás navařila večeři naprosto báječnou, po které nechyběl pravý etiopský kávový obřad (proto ta bílá ozdoba hlavy, která k tomu patří). Byl to tak krásný závěr, že lepší jsme si nemohli přát.

Děkuji Hance a Ivošovi za několik jejich fotografií, které jsem tu použila. A dík také již z minula ověřené etiopské cestovní kanceláři, že i tentokrát vše perfektně zajistila.