Tam, kde je Amerika štíhlá v pase – do zemí STŘEDNÍ AMERIKY: Guatemala, Honduras, Nicaragua, Kostarika a Panama

Zájezd se konal na přelomu listopadu a prosince 2004

Oblast Střední Ameriky tvoří most mezi Severní a Jižní Amerikou. Jednu stranu této dlouhé šíje omývá Tichý oceán, druhou Karibské moře, součást Atlantického oceánu.

Střední Ameriku tvoří celkem sedm států: Guatemala, Belize, Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika a Panama, a my jsme se vydali do pěti z nich.

Z cestovatelského hlediska se jedná o velice svůdný kus světa: úžasná příroda, historické (ale i technické) památky světového významu, stále živá indiánská tradice a kultura, zářivé mořské pláže, četné termální prameny. Také etnicky je Střední Amerika velice pestrá a každá země má navíc jiné složení obyvatelstva.

Pro poznání Střední Ameriky nestačí navštívit jednu zemi, protože nejsou stejné a každá z nich má své osobité kouzlo. A protože jsou to země poměrně malé, bylo to během jedné cesty pohodlně možné. Na programu našeho výletu byly cenné lokality z celkem pěti zemí, zvolené tak, aby co nejkompletněji celou středoamerickou mozaiku poskládaly.

GUATEMALA, srdce mayského světa, je překrásná mystická země. Po Peru a Bolívii je třetí zemí na světě s největším počtem indiánského obyvatelstva a nejméně 60% jejího obyvatelstva tvoří mayská etnika.

Hlavní město Guatemaly Guatemala City je největší městskou aglomerací Střední Ameriky.

V hlavním městě jsme byli ubytováni v moderním hotelu Grand Tikal Futura, který byl hoden svého jména:

Záběry z okružní prohlídky města: historický kostelík, Národní palác, metropolitní katedrála, Minervin park s velkou plastickou mapou Guatemaly.

Bývalé koloniální hlavní město země se nazývá Antigua. Leží mezi třemi sopkami a je jedním z nejstarších a nejkrásnějších měst Střední Ameriky. Památka na seznamu UNESCO. Bylo tady opravdu na co se koukat: na památky kouzelného města se sopkami v pozadí (hlavně na odkudkoli ve městě viditelnou sopku Agua).

Několik zemětřesení těžce poškodilo některé památky. Například katedrálu, pod zničeným oltářem ovšem dodnes stále slouží původní mayská svatyně - s rozsvícenými svíčkami - na jejímž místě byla kdysi katedrála vybudována:

V rozvalinách se ocitla také velká část malebného komplexu kláštera sv.Františka:

Ve městě Antigua jsme bydleli velmi romanticky v malém koloniálním přítulném hotelu Panchoy, z jehož terasy na střeše byl senzační výhled na všechny strany. Na posledním snímku se mi dokonce podařilo zachytit, jak si sopka Fuego právě „pufla“.

Po celé Střední Americe jezdí barevné autobusy, pýcha jejich řidičů. První ukázka:

Z Antiguy jsme se vydali Guatemalskou vysočinou k jezeru Atitlán. Guatemalská vysočina, která se táhne od Antiguy až po mexickou hranici, patří k nejpůsobivějším oblastem země, nejen pokud jde o přírodu. Stále zde přežívá stará indiánská kultura a způsob života, a lidé mluví především mayskými dialekty.

Stavili jsme se v městečku Sololá s kostelní věží jak dortíkem a s prvním mayským trhem, který jsme v Guatemale uviděli. Na konci městečka jsme pak obdivovali typický barevný hřbitov, jakých jsme pak ve zdejším kraji viděli více.

Jedním z bezesporu nejkrásnějších míst Vysočiny je jezero Atitlán na místě propadlého vrcholu sopky, s průzračnou vodou. Veliké jezero je obklopeno barevnými kopci, mezi nimiž jsou i tři sopky s vrcholy nad 3 tisíce metrů.

Nejprve jsme jezero zahlédli jak pohádkový přízrak zdálky na jednom odpočívadle, kde prodávali vánoční ozdoby ze slámy (velmi podobné našim).

Pak jsme zastavili nad městečkem Panajachel a panoramatický pohled na jezero z vršku nás naprosto uchvátil:

Po příjezdu do Panajachelu jsme se nejprve vydali na plavbu po jezeře, spojenou s návštěvou vesnice Santiago, proslulé tradičním stylem života a oblékáním mayských indiánů kmene Tzutuhilů. Kolem jezera leží podobných vesnic více, ale Santiago je nejslavnější.

Santiago je největší domorodou vesnicí v Mezoamerice. Zdejší kostel sv.Jakuba (Santiago) patří ale také starému kultu Maximóna, který je uctíván v celé horské oblasti Guatemaly a ve kterém se mísí katolické a původní mayské náboženství (synkreze).

Návštěva Santiaga byla hlubokým a nezapomenutelným zážitkem. Začalo to už v přístavu. Ty mayské tety nejsou kašírované pro turisty - všechny ženy se po celé Vysočině se oblékají dodnes a denně stále stejně, jako před staletími. A na trhu nabízejí to, co samy nosí nebo doma používají. Z barev přechází zrak.

Prošli jsme celou velikou vesnicí, nahlédli do dvorků a potěšili se pohledem na místní obyvatele:

Kdybychom šli sami, jistě bychom nenápadný zelený domeček minuli, i když vůně kadidla by nám asi neunikla. Jenže jsme měli našeho průvodce a ten nás zavedl k Maximonovi, do svatyně tohoto mayského boha, o níž jsem doufala, že ji navštívíme. Bylo to tajuplné a báječné. Svatyně patří sice Maximonovi, ale je typicky synkretistická, tj. prolíná se tu tradiční a křesťanské náboženství. Maximon má rád doutníky, alkohol, ale také kokakolu, a velice má rád hudbu. Všeho je mu dopřáváno dosyta. Dary mu přinášejí lidé zdaleka, zapalují před Maximonem svíčky a prosí za splnění svých přání.

Na nejvyšším místě vesnice Santiago, s nádherným výhledem na jednu ze sopek, stojí kostel sv.Jakuba. Styl oltáře je typický pro celou Střední a Jižní Ameriku. Zato sochy svatých po vnitřním obvodu kostela jsou oblečeny tak, jak je strojí zde, na guatemalské Vysočině (aby jim nebylo chladno).

Z výčtu toho, čím nás uchvátilo jezero Atitlán a jeho okolí, nelze zapomenout na hotel Atitlán, ve kterém jsme tu byli ubytováni. Byl sám jak umělecké dílo. Na chodbách a v pokojích bylo plno krásných předmětů. Každý pokoj byl jiný, jinak řešený a vybavený (já jsem měla třeba krb). Chodby, odkud se vstupovalo do pokojů, byly otevřené do tropické zahrady, odkud na nás pokřikovali ptáci. Když jsem ráno vyšla na balkon, naskytl se mi pohled na jezero se sopkami, který pak byl z veliké hotelové zahrady ještě krásnější. Ani se nám odtud nechtělo.

Mayské etnikum Kakčikelů má své centrum v proslulém městě Chichicastenango, kde se každý čtvrtek a neděli konají trhy. Mayský trh je fotografova slast:

Městu Chichicastenago se zkráceně říká Chichi. Je to překrásné město a jeho obyvatelé jsou známí svou oddaností k předkřesťanským pověrám a zvykům. Nejlépe je navštívit Chichi právě v neděli, jako jsme učinili my také, protože kromě trhu se v neděli konají navíc shromáždění a slavnosti náboženských spolků zvaných „cofradías“. Pár jejich představitelů se mi v té tlačenici před kostelem podařilo zachytit:

Obřady v kostele sv.Tomáše, patrona města, mají výrazně blíž k mayským rituálům než ke křesťanství, zejména právě ty nedělní. Podlaha uvnitř kostela je pokrytá borovými větvemi, kukuřicí a květinami, lidé přinášejí nejrůznější dary, a všude hoří svíčky na počest předků. Uvnitř se ale nefotografuje, a tak záběry jsou jednak ze schodiště před vstupem do kostela, a jednak zezadu kostela, kde lidé odpočívají.

Na vrcholu kopce nad městem stojí Pascual Abaj (Obětní kámen), svatyně mayského boha země.

Cestou ke svatyni jsme navštívili muzeum masek a dílnu, kde se masky zhotovují (již po několik rodinných generací). V muzeu byly ukázky druhů masek, obrazy a fotografie rodu a také tam byl podobný bůh, jako byl ve vesnici Santiago mayský bůh Maximon. Tento se jmenuje Simon, plní podobnou funkci jako Maximon, ale pro lidi jiných, než mayských etnik.

Na dvorku měli mayskou saunu a někteří z nás se podívali i dovnitř. A na zahradě usedlosti nám místní děti předvedly tzv. býčí tanec ve speciálních maskách.

K Pascual Abaj je třeba se vydrápat na kopec. Svatyně a kostely všeho druhu většinou bývají na vyvýšených místech. Kamenné soše, staré stovky či tisíce let, lidé stále a pravidelně přinášejí dary. Viděli jsme tu několik skupin lidí, každá měla sebou svého šamana, a mohli jsme pozorovat jejich počínání. Přicházejí sem lidé se svými přáními a problémy. Bylo to opět dost tajuplné.

Do HONDURASU jsme si na jeden den a jednu noc odskočili z Guatemaly. Cílem byla prohlídka cenného komplexu mayských zřícenin světově proslulého Copánu, památky na seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hlavní dobou výstavby a rozkvětu Copánu bylo 8. století. Copán dnes představuje rozsáhlý komplex mayských zřícenin nedaleko hraničního přechodu mezi Guatemalou a Hondurasem: pyramidy, chrámy, hřiště na míčovou hru, obrovské stély, atd. jako všechna mayská města. Copán je především proslulý mayskými plastikami a také nejdelším mayským nápisem, umístěným na schodišti jedné pyramidy.

V Hondurasu jsme pak přespali v malém městečku Copán, v hotelu Plaza Copán vedle kostela na náměstí, a když jsme se před večeří všichni sešli u bazénu, společně jsme se vyfotografovali.

Z Hondurasu zpět do Guatemaly jsme se vraceli zase stejnou půvabnou hornatou krajinou do guatemalské oblasti Zacapa:

Zde ve městečku Estanzuela jsme navštívili zajímavé paleontologické muzeum. Tato tropická oblast v údolí Río Montagua byla kdysi obývána mnoha druhy dinosaurů a dalších pravěkých zvířat. Kromě jejich kostí vystavuje muzeum také mayské artefakty, a zdi výstavního sálu má vyzdobené kopiemi mayských maleb.

Na začátku veliké guatemalské oblasti Izabal jsme zavítali do další mayské lokality, rovněž na seznamu UNESCO – do ruin mayského města Quiriguá. Toto archeologické naleziště se pyšní především důmyslnými stélami z hnědého pískovce, kterých se tu nalézá celkem 13 a které dosahují výšky až 10,5 metru. (Chráněny jsou konstrukcemi se stříškou). Také Quiriguá měla vrchol svého rozvoje v 8. století. Kromě stél jsme tu obdivovali také mohutné stromy, a mezi nimi mayský obřadní strom ceiba.

Pak jsme stále půvabnou přírodou dorazili do karibského přístavu Puerto Barios a ubytovali se v rozlehlém a tak pěkném komplexu hotelu Amatique Bay u veliké laguny a na břehu Karibiku, že mu věnujeme také pár snímků.

Následující den jsme ve zdejší laguně nasedli na loď a vydali se na celodenní plavbu.

Nejprve po moři a pak po řece Dulce. Prvou zastávkou bylo proslulé karibské městečko Livingston, kam se lze dostat pouze lodí. Je to město se smíšeným indiánsko-karibským obyvatelstvem. Kromě španělštiny se tu mluví také garifsky. Garifové neboli „černí Karibové“ jsou potomky Afričanů, kteří byli do Nového světa přivezeni jako otroci a později se rozšířili po celém karibském pobřeží Střední Ameriky od Belize až po Nikaraguu. Smísili se s karibskými indiány, s Mayi a ztroskotanými námořníky různého původu a vytvořili tak zvláštní kulturu a jazyk. Obojí si udržují dodnes.

Prošli jsme celé městečko, vše si tu prohlédli a na pobřeží nám pak Garifové zahráli a zazpívali.

Odtud jsme se vydali do ústí a pak proti proudu Río Dulce tropickým pralesem k jezeru Izabal, ze kterého řeka Dulce vytéká. Cestou tropickou zelení okolo řeky jsme potkali nezvykle kolektivně lovící rybáře, vykoupali se na místě, kde v řece vytéká z termálního pramene sirná voda a pokochali se nádhernými pohledy na okolní přírodu.

U jedné vyhlášené pobřežní restaurace jsme zakotvili a poobědvali. Milovníci ryb, krabů a podobných potvor si přišli na své, např.:

Na začátku jezera Izabal leží vesnice Rio Dulce a protipirátská pevnost Castillo de Felipe, která kdysi kontrolovala celou okolní oblast.

Naproti vesnici Río Dulce jsme se ubytovali příjemně a romanticky na jednom říčním ostrově v hotelu Catamaran:

Z Rio Dulce jsme odjeli severním směrem do departamentu Petén - rozsáhlé oblasti na severovýchodě Guatemaly, pokryté džunglí a ukrývající jedny z nejhodnotnějších mayských památek – slavný Tikal. Ubytovali jsme se tu uprostřed přírody a v sousedství přírodní rezervace v krásném hotelu Camino Real Tikal na severním břehu velikého jezera Petén Itzá.

Prohlídka mayského města Tikal, rozsáhlého archeologického komplexu, který se nalézá v národním parku téhož jména, v tropickém pralesu Peténu. Tikal, památka na seznamu UNESCO, byl hlavním a největším městem veliké mayské říše. Je také považován za nejmalebnější město mayské civilizace. Pro Tikal jsou typické chrámové pyramidy, vysoké až 70 metrů, které vyčnívají nad stále zelenými korunami stromů tropického lesa. (Vylezli jsme na všechny, na které se smělo lézt). Kromě toho je zde mnoho paláců, chrámů, ceremoniálních okrsků, obytných budov, hrobů a mauzoleí. Prohlídka Tikalu byla báječným zážitkem. V mlze tropického lesa to bylo velmi romantické, i když snímky to poněkud poznamenalo.

Centrem zdejší oblasti je město Flores na jezerním ostrově u jižního okraje jezera Petén Itzá. Flores založili kdysi Itzové, mayský kmen vypuzený z Chichén Itzá. Je to velmi milé barevné městečko, spojené dnes s břehem jezera úzkou šíjí, a za zmínku stojí také jeho evidentně s láskou vybudované malé muzeum.

Z Flores jsme se pak letecky vrátili do Guatemala City a pokračovali letem do Nikaraguy.

NICARAGUA je největší zemí Střední Ameriky a také má návštěvníkům hodně co nabídnout – mnoho přírodních, historických a kulturních památek. Nikaragua rozhodně stojí za návštěvu.

Ihned z letiště poblíž hlavního města Managua jsme vydali nejdříve do oblasti národního parku Masaya, který patří mezi nejnavštěvovanější místa v zemi. Jeho součástí jsou dvě sopky, Masaya a Nindirí, které dohromady tvoří pět kráterů, z nichž jeden je ještě aktivní. Je to obrovský kráter, budící respekt:

 Pod sopkou Masaya leží na březích kráterového jezera Masaya město Masaya. Mezi „povinné“ zastávky ve městě patří trh Mercado Viejo v historickém objektu zrušené věznice, kde se prodává zboží z celé země. Kromě toho je trh také centrem společenského a kulturního života města.

Půvabná vesnice Catarina patří mezi tzv. Pueblos Blancos (Bílá města). Leží v kopcovité krajině, kde se pěstuje káva a která je bohatá na předkolumbovské tradice. Vesnice je proslulá jednak pěstováním květin – vypadá jak jedno veliké květinářství - a pak také nádhernou vyhlídkou na jezero Apoya a okolní sopečnou krajinu.

Koloniální Granada, památka na seznamu UNESCO, je nejstarším španělským městem v Nikaragui. Leží na úpatí sopky Mombacho a na břehu jezera Nikaragua. Město si dodnes uchovalo svůj koloniální charakter a jeho cenné památky jsou dobře dosažitelné při pěší procházce. Místní obyvatelé také dodnes běžně využívají kočáry tažené koňmi.

Bydleli jsme v centru poblíž náměstí v báječném hotelu Colonial.

Záběry z prohlídky krásného koloniálního města Granady během dopoledního okruhu a později večerní procházky:

V muzeu jsme kromě jiného mohli obdivovat cenné staré antropomorfní skulptury nalezené na největším ostrově jezera Nikaragua:

Výlet lodí po jezeru Nikaragua. Lago de Nikaragua, nazývané „sladké moře“, je třetím největším jezerem Latinské Ameriky. Měří 177 km na délku a v průměru je široké 58 km. Kromě další pozoruhodné vodní fauny v něm žijí jediní sladkovodní žraloci na světě. Na 400 jezerních ostrovech se nacházejí doklady starověkých osídlení.

Přes 360 ostrovů (spíš ostrůvků) tvoří skupinu při pobřeží Granady, které se říká Las Isletas. A právě k těm mířil náš lodní výlet. Poslední snímek je sopka Mombacho při návratu do Granady:

Hlavní město Nikaraguy Managua leží na břehu velikého jezera stejného jména. Dokonalý kužel sopky Momotombo nad jezerem Lago de Managua je symbolem země.

Managua má dvě rozdílné části. Stará část města na severu byla silně poničena zemětřesením v roce 1972. Proto na jihu bylo postaveno moderní nové město. Prohlédli jsme si hlavní pamětihodnosti města - prezidentský palác, zemětřesením poškozená katedrála, Národní palác, muzeum, nová moderní katedrála.

Výborných a někdy přímo výjimečných muzeí jsme během naší středoamerické cesty navštívili více, ale v převážné většině z nich jsme si nemohli udělat ani snímeček.

Managua má jako připomínku své nedávno ukončené dlouhé občanské války ještě jedno významné místo: Symbolický hřbitov zbraní s „Majákem míru“, na kterém je „pohřbeno“ mj. 27 tisíc kalašnikovů, zalitých do betonu:

Květa si navíc z Nikaraguy odvážela sádru na noze, ale dobrou náladu si vzít nenechala.

Odlet do San José, Kostarika. KOSTARIKA, ekologická perla, je právem řazena mezi poslední ráje na zemi. Rozlohou je ještě menší než Česká republika a přitom se na jejím území nachází neuvěřitelná rozmanitost místní přírody, která je zákonem chráněná na 27% území. Proto má Kostarika dodnes největší bohatství živočichů a rostlin na světě. Tato nádherná země je naprosto bezpečná (nemá ani armádu) a její lidé jsou proslulí svou vlídností a přátelskostí. Na rozdíl od „indiánských zemí“ je obyvatelstvo Kostariky téměř úplně tvořeno potomky Španělů.

Ubytováni jsme byli v krásném hotelu Alta, v přírodě, vysoko nad hlavním městem San José a s výhledem na Centrální údolí.

Místní průvodci byli na všech našich zájezdech vesměs fajn, ale někteří zvlášť. V Kostarice jsme jako průvodce a řidiče dostali dva „príma řízky“, kteří nám dělali radost a rádi na ně vzpomínáme.

Program v Kostarice jsme zahájili tím, co je pro tuto zemi nejtypičtější – nádherná příroda – a proto jsme si nejprve vyjeli do deštného pralesa Národního parku Braulio Carillo.

Přírodu jsme obdivovali už cestou:

V národním parku nás čekala jízda unikátní lanovkou, zvanou „vzdušná tramvaj“, která jede 80 minut neslyšně nad korunami stromů deštného pralesa a dává jedinečnou příležitost pozorovat rostliny a živočichy z bezprostřední blízkosti. Lanovka jede místy nad korunami stromů, místy zase naopak při zemi, a lze tak zblízka vidět floru a faunu deštného pralesa ze všech jeho pater. Zvuky pralesa bohužel na snímcích zachytit nelze, stejně tak se mi nepodařilo zachytit nádherné barevné motýly, kteří se tu a tam okolo nás objevovali.

Snímky jsou z lanovky a následné pěší procházky pralesem s odborným výkladem. Rozkošný je poslední snímek, „dopravní značka“, která označuje dlouhou stezku tropických mravenců atta, kteří si nesou domů kousky listů.

Hlavní město Kostariky San José leží v horské provincii zvané „Centrální údolí“, které je geograficky i historicky srdcem země. Ze všech stran je ohraničeno majestátními horami. Město je bohaté i na kulturní a historické památky. V několika muzeích se nacházejí rozsáhlé cenné sbírky. Navštívili jsme Národní muzeum, Muzeum jadeitu a Muzeum zlata s více než 20 tisíci předkolumbovskými šperky. Snímky jsou však jen z Národního muzea, protože ve druhých dvou jsme nejen nemohli fotografovat a filmovat, ale prošli jsme navíc velmi důkladnou bezpečnostní kontrolou.

Národní muzeum je umístěno v bývalé vojenské pevnosti – Kostarika díky tomu, že armádu zrušila už před desítkami let, může mít v historických objektech místo zbraní kulturu.

Na vršku před vchodem do muzea je pomník věnovaný obětem války s dobrodruhem Wiliamem Walkerem. (Pěkná středoamerická historka !, ale to až zase někdy jindy).

Muzeum je plné báječných artefaktů z předkolumbovské doby a jsou zde k vidění i záhadné žulové koule různých velikostí, které se nacházejí zejména ve východních oblastech země.

Jeden den jsme ze San José podnikli výlet: Sopka Poás, zahrada a vodopády La Paz.

Na kraji hlavního města jsme si vyfotografovali pomník národního hrdiny Juana Santamarii (podle kterého se dnes jmenuje kostarické mezinárodní letiště), který svým odvážným činem rozhodl výsledek ve zmíněné válce s Walkerem a zaplatil to svým životem.

A pak jsme jeli přívětivou a pohlednou kostarickou krajinou k nádherné sopce.

Sopka Poás (2704 m) s několika krátery je sopka činná a pro své časté malé erupce je považována za největší gejzír světa. Návštěvníci mohou bez nebezpečí pozorovat stálé klokotání a vystupující páry z fumarol okolo obrovského a hlubokého hlavního kráteru, zaplněného jezerem se zářivou barvou.

Zahrady La Paz – jen malá ukázka zdejší nádhery:

Motýlí farma nás naprosto nadchla. Kolem nás lítaly spousty různobarevných motýlů, seděli na listech a na zemi, nebo se právě rodili ze zámotků, které druhově roztříděné visí na jakýchsi nástěnkách. A hned za „motýláriem“ jsou umístěny nádobky s něčím sladkým, na co chodí zase kolibříci – jen o maličko větší než motýli.

 Vodopády La Paz se ukrývají v mlžném tropickém lese. Je jich několik, všechny se jmenují velmi romanticky a všechny jsou moc pěkné. Občas lze vidět najednou dokonce více než jeden vodopád.

Jiný den jsme se zase vypravili na výlet do údolí řeky Orosi v provincii Cartago, proslulém malebnou krajinou (ale jiná v Kostarice snad ani není), koloniálními budovami, horkými vřídly, jezerem a národním parkem. Cartago je malá provincie, ale s mimořádnou historií.

Město Cartago z poloviny 16. století bylo prvním zde Španěly postaveným městem a hlavním městem kolonie Kostarika až do vyhlášení nezávislosti.

Měl tu být kdysi postaven obrovský kostel, ale v počátku stavby přišlo zemětřesení a ve stavbě se pak už nikdy nepokračovalo. Uprostřed náměstí tak zůstaly jen malebné ruiny.

O něco dále byla později v Cartagu postavena Basilika de los Angeles, která je nejvýznamnějším kostarickým kostelem. Její vznik je spojen s legendou o nalezení sošky panny Marie u pramene, na jehož místě basilika stojí a který tu dodnes slouží jako zdroj zázračné léčivé vody.

Údolí řeky Orosí je centrem oblasti pěstování kávy a dalších zemědělských produktů:

Romantické ruiny Ujarrás jsou zbytkem prvního v Kostarice postaveného kostela s klášterem pro mnichy i poutníky.

Orosí je také název vesnice s rozkošným kostelíčkem a jeho hleděnou zahrádkou:

Rancho Río Perlas se jmenuje luxusní komplex hotelu a lázní s horkými prameny. Bazén byl rychle náš.

Univerzitní botanická zahrada Lankester podává přehled o floře Kostariky. Slouží studentům k výuce a návštěvníkům pro potěšení.

A kdo myslíte, že bydlí v tomto zahradním domku pod obrovským bambusem ? No přece Křemílek a Vochomůrka !

Opustili jsme San José a vydali se na severozápad Kostariky do Národního parku Arenal. Cesta ubíhala utěšeně, protože bylo stále na co se koukat. Kostarika je překrásná země.

Zastavili jsme se na jedné kávové plantáži s výbornou kávou a pohledem na fotogenická pole s horami v pozadí. A pak také v jednom městečku s milým kostelíkem, ke kterému vede špalír umně vystříhaných keřů s keřovými sochami kolem dokola.

U pěkné říčky, obklopené bujnou tropickou zelení, seděl na stromě leguán.

Ale to už jsme se blížili k cíli cesty, sopce Arenal. Je to nejaktivnější sopka Kostariky, měří 1633 m, leží u stejnojmenného jezera a je symbolem země. Sopka Arenal je známá častými erupcemi, při kterých po jejích svazích stéká oranžová a rudá láva. Pohled na sopku je působivý zejména v noci (pokud je to možné, protože vršek sopky je skoro stále zahalen do mraku). Poslední velká erupce byla v roce 1968, kdy nejen vytékala láva, ale sopka dštila veliké balvany široko daleko. Tehdy zahynulo několik desítek lidí.

Nejprve jsme na chvíli zastavili v městečku Arenal.

A pak už jsme se vydali k samotné sopce a stezkou kolem ní došli až přímo pod ní na lávová pole.

Mezitím na jezero Arenal pod sopkou padl soumrak, za kterého jsme se ubytovali v hotelu Tabacón a zjistili, že na sopku vidíme i z postele.

K hotelu Tabacón patří senzační veliký komplex mnoha přírodních bazénů s termální vodou a lázní uprostřed pěstěné tropické přírody. Krása a blaho !

Osvěženi na těle i na duchu jsme odjeli zase jinou cestou zpět do San José. Záběry cestou: další sopečné pohoří, a železný most nad hlubokým údolím s jednou z desítek řek a říček, které jsme přejížděli.

Cestou jsme také navštívili nejznámější kostarické středisko řemeslné výroby, městečko Sarchí, proslulém zejména výrobou dřevěných malovaných vozíků, mnoha barev a velikostí.

Ze San José jsme odletěli do Panamy.

PANAMA leží na nejužším místě Střední Ameriky, které se také nazývá Panamská šíje. Strategická poloha země je dána existencí Panamského námořního průplavu, který donedávna po jedno století spravovaly USA.

Také Panama nabízí překrásné přírodní scenérie a je křižovatkou zvířat a národů. Na jejím území se setkávají volně žijící zvířata Severní a Jižní Ameriky. Země je zajímavou kombinací španělských, latinskoamerických, severoamerických, karibských a domorodých kultur, které se mísí s emigranty z dalších světadílů.

Po zemi jsou také roztroušeny původní indiánské kmeny a mnoho z nich si velmi úspěšně udržuje svoji kulturu a dokonce relativní nezávislost na státu.

Prohlídka Panama City. Hlavní město Panamy je moderním centrem Střední Ameriky, elegantním a prosperujícím centrem mezinárodního bankovnictví, obchodu a dopravy.

Historická Panama City, památka na seznamu UNESCO, má dvě části, je to:

-          Stará Panama (Panama Vieja) ze 16. století,

-          koloniální Panama (Casco Viejo či Casco Antiguo) ze 17. a 18. století.

Panama Vieja byla založena konkvistadorem Ávilou v roce 1519. Roku 1671 ji dobyl anglický pirát Henry Morgan, vyplenil a zapálil. Na místě starého města se již nikdy nic nestavělo a dnes si lze prohlédnout romantické ruiny u starého přístavu.

Casco Antiguo: Hned v roce 1671 se začala Panama budovat znovu, ale o 8 kilometrů dále na poloostrově San Felipe. Stará koloniální Panama je velmi malebná, zvláště pak v místech, která již prošla rekonstrukcí.

Prezidentský palác:

Z nábřeží u Casco Antiguo je moc pěkný výhled na moderní Panamu.

Během procházky městem jsme si popovídali s příslušníkem „cestovní policie“, která pomáhá turistům. A také jsme potkali jednu Indiánku kmene Kuna, jak prodává kunská slavná „molas“ - jako závdavek před naším budoucím výletem k tomuto indiánskému kmeni za pár dnů.

Mi Pueblito (Moje vesnička) je skanzen na západní straně města, který sestává ze tří částí, tří vesniček – jak odpovídá třem základním etnickým zdrojům Panamy.

Navštívili jsme dvě z nich: kreolskou (evropskou) a karibskou. Do vesničky kunské, věnované významnému panamskému etniku jako představiteli panamských Indiánů jsme nešli, protože za Kuny jsme jeli později přímo k nim domů.

Vesnička kreolská:

Vesnička karibská:

Výlet za město: Národní park Soberanía, Gatúnské jezero, zdymadlo Miraflores

V bezprostředním okolí hlavního města leží nejpřístupnější tropický deštný prales Panamy, Národní park Soberanía. Jeho součástí jsou turistické stezky a my jsme se vydali na asi hodinovou vycházku po jedné z nich, po Sendero El Charco.

Panamský průplav je nejvýznamnější vodní cestou na světě vedoucí přes pevninský předěl. Tento již 90 let starý ! zázrak techniky se táhne v délce 80 kilometrů z Panama City na břehu Tichého oceánu do Colónu na břehu Atlantického oceánu.

Umělé Lago Gatún, které tvoří největší část Panamského průplavu, je vůbec největším jezerem, které vzniklo lidskou činností. Vytvořila jej přehrada Gatún na řece Chagres.

Lodě se na úroveň Gatúnského jezera, ležícího o 26 metrů výše než je hladina moře, dostávají z obou stran systémem zdymadel. Na každé straně jsou tři plavební komory jako „lodní schůdky“.

Významnou roli při výstavbě kanálu hrála železnice, která dodnes slouží k běžné dopravě Panamců a také jako výletní spoj od jednoho ke druhému oceánu, vede částí džunglí a částí velice romanticky místy po náspu jakoby vodou přes ostrůvky v průplavu.

Panamský kanál jsme prozkoumali velmi důkladně: lodí po Gatúnském jezeru, navštívili jsme plavební komory na obou stranách, projeli vyhlídkovým vlakem z Panamy do Colónu, a navíc jsme v Panama City bydleli přímo na břehu průplavu. O tom všem je následující dokumentace.

Nejprve jsme podnikli asi tříhodinovou projížďku po Gatúnském jezeru, během které jsme pozorovali krásnou přírodu, místní zajímavou (a zvědavou) faunu, ale také kolem nás projíždějící obrovské zámořské lodě.

Pak jsme navštívili Summit Gardens – velikou botanickou a zoologickou zahrad, proslulou hlavně tím, že zde chovají poněkud bájné obrovské orly harpyje, o kterých jsme se tu vše dozvěděli z výstavy a videofilmu. Živé harpyje jsme viděli také, ale protože momentálně strašně lilo, tak jen z kryté terasy pavilonu.

Cestou k plavební komoře Miraflores jsme viděli teprve druhý, právě dokončený a na slavnostní otevření čekající most přes Panamský kanál. (Jediný dosud existující stojí v Panama City poblíž hotelu, kde jsme bydleli).

V Miraflores jsme si moc užili. Prohlédli jsme si řadící se a pomocí mašinek po obou stranách tažené lodě z několika vyhlídkových pater a prošli moc zajímavé a místy i zábavné muzeum kanálu. Velký zájem byl zejména o simulátor průjezdu komorou.

Výlet historickým vyhlídkovým vlakem do Colónu a Portobela. Železniční trať vznikla v době výstavby kanálu pro potřeby zásobování stavby. Poté, co Panama po 99 letech pronájmu Spojeným státům převzala v roce 2000 správu průplavu do vlastních rukou, byla pracovní železnice přestavěna na především vyhlídkovou. Za zhruba hodinu se tak dá dojet od Pacifiku k Atlantiku !

Colón byl založen roku 1850 jako terminál panamské železnice a poté, co byl roku 1855 vypálen, byl znovu postaven v tehdy módním francouzském stylu. Bývalá krása města, trpícího velkou nezaměstnaností a kriminalitou, je dnes krutě omšelá. V Colónu se nachází obrovský přístav s druhou největší bezcelní zónou na světě po Hongkongu. Gigantické svobodné pásmo s obchodními domy je obehnáno jak pevnost.

Projeli jsme okolo svobodné zóny k pěkné pobřežní části, která vypadala, jakoby do zdevastovaného města ani nepatřila.

Pak jsme jeli do přístavu Portobelo a cestou jsme se stavili v plavební komoře Gatún, na opačné straně jezera, než bylo Miraflores.

Portobelo neboli „Krásný přístav“ dostal jméno od svého objevitele Kryštofa Kolumba v roce 1502, když se zde zastavil během své čtvrté cesty kolem světa. O století později zde vzniklo město, které po 200 let hrálo důležitou obchodní úlohu hlavního karibského přístavu Střední Ameriky při transportu peruánského zlata do Evropy. Portobelo patří mezi nejvýznačnější historická místa Panamy. Památka na seznamu UNESCO.

Navštívili jsme rozlehlé trosky dvou španělských pevností San Fernando a San Jerónimo:

U jedné z pevností stojí opravená historická budova staré celnice z roku 1630, ve které byl střežený mezisklad přepravovaných nákladů a ve které je dnes muzeum. Jednou tuto budovu poničili v bojích Angličané a jednou zemětřesení.

Nakonec jsme si prohlédli dva portobelské koloniální kostely z 18. století. V jednom je výstavka zvláštních zlatem a stříbrem vyšívaných oděvů, které si význační lidé pořizují a oblékají na každoroční procesí, ve druhém pak socha, kvůli které se tu slavná procesí konají: proslulá socha Černého Krista v životní velikosti, kterému je připisována zázračná moc.

Portobelo samo je spíš vesnička než městečko. Velmi udržovaná – jak domky, tak jejich okolí. Mříže na dveřích a oknech jsou typické pro celou Střední Ameriku. Ne všichni ale bydlí pěkně, třeba ti z domku u vody pod jednou pevností. Chodit v natáčkách po ulicích je snad docela móda, jak často je to tu k vidění.

Jinak jsem měla v Portobelu dojem, že tu bydlí asi hodně řidičů autobusů, kteří své miláčky ve volném čase přivádějí k dokonalosti:

Cestou zpět do Panama City nám náš bystrozraký řidič zastavil u stromu, na kterém se zavěšený lenochod rozvážně a vytrvale drbal na zadní části, aniž nám věnoval jediný pohled.

Souostroví San Blas – Indiáni Kuna. Po asi půlhodinovém ranním letu na atlantické, karibské pobřeží jsme přistáli u souostroví San Blas, které se skládá asi ze 400 písečných ostrovů a ostrůvků.

Na ostrovech žijí Kunové, kteří spravují San Blas jako autonomní oblast s minimálními zásahy státu (a to již po asi 80 let !). Mají vlastní ekonomický systém, jazyk, zvyky, kulturu i oděv. Hospodářství ostrovů se zakládá hlavně na kokosu a rybolovu.

Kunské ženy se oblékají stále tradičně a jejich textilní „molas“ patří také mezi žádané suvenýry.

Kunů, na jejichž ženách jsme mohli oči nechat, bylo jich už v letištní hale plno a letěli na několik různých míst souostroví. (V hale byli vlastně jen Kunové a my). My jsme letěli do vesnice Ukupseni neboli Playa Chico letadlem, do kterého se už nikdo další nevešel. Letěli jsme nad rozlehlým deštným pralesem s několika řekami, a pak nad mnoha ostrovy. Hned po našem přistání přilétlo druhé, souběžné letadlo s místními obyvateli. Jedna rodina nasedla na loďku, kterou měla u vody zaparkovanou a odjela domů na nějaký ostrov, jiní jen přešli dřevěný most do vesnice.

Podobnou loďkou jsme se přesunuli na malý ostrov do Sapibenega Lodge. Letadlo cestou sem i zpět bylo „naše“ a ostrov (přesnějí ostrůvek) také. Plavbu na náš ostrov a také odpolední výlet na ostrov s vesnicí poblíž letiště jsme zvládli za sucha, i když chvíli dopoledne a pak zase v noci jsme si chvíli užili krásné dramatické bouře. Na ostrově o nás Indiáni vzorně pečovali a vůbec nám tam bylo moc fajn.

Záběry z ostrůvku a jeho okolí:

S kulturou a proslulými řemeslnými výrobky indiánů Kuna jsme se seznámili při návštěvě kunské vesnice, kterou jsme si celou prošli a jednak skupina nás předvedla kunské tance.

Když jsme se vrátili na náš ostrůvek, ukázali nám hrdě naši domácí, co nám mezitím v moři nalovili. Večeře – mňam !

Ráno zase letecky zpět do Panama City, tentokrát s fešnou pilotkou. Letecké snímky z cesty zpět jsou až z jejího závěru - z přeletu nad oblastí začátku Panamského kanálu v Panama City: řetězce propojených ostrovů Causeway, našeho hotelu a „Mostu Amerik“ – těsně před přistáním na domácím letišti. (Lehké šmouhy na snímcích způsobila vrtule letadla).

Je čas se zmínit o hotelu Country Inn, ve kterém jsme po několik nocí v hlavním městě Panamy bydleli. Sám byl velmi pěkný, ale jeho poloha byla přímo senzační. Když jsme poprvé po příjezdu do Panama City viděli Most Amerik z druhé strany kanálu (první snímek), ještě jsme nevěděli, kde přesně náš hotel leží. Z druhého snímku je už jeho úžasná poloha naprosto jasná.

„Most Amerik“ (= spojnice mezi Severní a Jižní Amerikou) byl ještě v době našeho odjezdu jediným mostem přes Panamský kanál, i když otevření nového krásného mostu se mělo brzy konat. Most Amerik je velmi váženou částí hlavního města.

Nedaleko hotelu vedlo do vody dlouhé molo, ze kterého byl zvlášť pěkný výhled na kotvící loďky, proplouvající zámořské lodě, slavný most a náš hotel – to vše pak bylo nejkrásnější při západu slunce.

Poslední den jsme měli celý volný, jen večer byla společná slavnostní závěrečná večeře. Vydala jsem se na dvě místa, která se mi podle popisu zdála nadmíru zajímavá, a zdání mě nezklamalo.

Jedním z nich byl místní hinduistický chrám a druhým také chrám, ale značně výjimečný: báháistický chrám. (Náboženství z Persie, které vzniklo jako alternativa k islámu a jím pak bylo vystaveno trvalé perzekuci). Je to nádherná nezvyklá stavba, která z dálky vypadá jako veliké bílé vejce. Chrám je rafinovaný, ale současně jednoduchý: je to vzdušná stavba s devíti otevřenými branami, s ozdobnými mřížemi. Chrámem trvale lehce profukuje větřík a vydává zvuky, jak vzdálená hudba.

Oba chrámy stojí na vysokých kopcích s výhledem na město a široké okolí.

Závěrečná večeře v restauraci Las Tinajas s folklorním představením a poslední posezení na balkoně s výhledem na ozářený Most zakončily naše středoamerické putování a byly tečkou za výletem do této nádherné části světa.