Výlet do pěti států Perského zálivu : Kuvajt + Bahrajn + Katar + Spojené Arabské emiráty + Omán

únor 2011

V březnu 2011, kdy zpracovávám cestopis z naší velice pěkné cesty po pěti zemích na Arabském poloostrově, jsou sdělovací prostředky plné zpráv z neklidného arabského světa. Námi navštívených míst se přímo dotkly jen nepatrně, ale i tak jsem ráda, že jsem měla šťastnou ruku na termín cesty, na kterou budeme dost vzpomínat. Hodně jsme toho viděli a zažili, potkali jsme zajímavé lidi, slunce na nás svítilo od začátku do konce a bylo nám spolu dobře.

Oblast Arabského poloostrova vůbec a Perského zálivu zejména, má za sebou dlouhou a barvitou historii, která sahá několik tisíc let do minulosti. Existovaly zde civilizace, které dávno před začátkem našeho letopočtu bohatly na karavanním i námořním obchodu mezi Afrikou, Evropou a Asií. Zrodil se tu islám, který se rychle rozšířil nejen po celém Arabském poloostrově a který měl vliv na dějiny celého světa. Později této oblasti přály vnitřní a vnější okolnosti tu více, tu méně, jak to už v historii z různých důvodů chodí. A před pouhými 40-50 lety byl Arabský poloostrov diametrálně jiný, než je dnes. Jak mávnutím proutku se tehdy vše změnilo.

Dnešní státy, které jsme navštívili, jsou synonymem bohatství a raketově rychlého vzestupu po nalezení jedněch z nejbohatších světových ložisek ropy a zemního plynu. Tyto suroviny udělaly z chudých nomádských obyvatel za pár desítek let boháče, kterým ve světě hned tak není rovno. Ke cti jejich vládců (na rozdíl od mnohých jiných) patří to, že si nečekaně nabyté bohatství neponechali jen pro sebe. Země, které jsme navštívili, přetvořily nehostinné pouštní oblasti k nepoznání - na malé ráje s pozoruhodnou architekturou, skvělou infrastrukturou a životními podmínkami (ovšem jen pro občany těchto států), které jsou ve světě výjimečné.

KUVAJT je malá monarchie v čele s emírem, jejíž život se nese ve znamení arabské a muslimské kultury a tradic. Je dosud málo známý a navštěvovaný a vzhledem ke kontrolovanému a omezenému vlivu západní kultury nabízí autentický obrázek na pravý islámský a arabský svět. Většina obyvatelstva žije v hlavním městě Kuvajt-City.

První, co jsme cestou z letiště viděli, byly vodárenské věže. Voda je tu vzácná. Proto také symbolem Kuvajt-City jsou 120 m vysoké věže s vyhlídkou na město a na Arabský záliv (jak tu říkají Perskému zálivu), ke kterým jsme během prohlídky města dojeli podél nádherných prázdných pláží.

Jinou vysokou dominantou města je televizní věž zvaná Liberation Tower. Centrum města je plné moderních budov dostavěných či ještě ve výstavbě, která probíhá všude, kam oko dohlédne – nezapomeňte, že Kuvajt byl těžce poškozen iráckou agresí roku 1990, po které následovala známá mezinárodní odveta Pouštní bouře. Zvýšené stavební a zkrášlovací úsilí je letos zaměřené ještě navíc k oslavám kulatých výročí nezávislosti (50 let), ukončení války v Perském zálivu (20 let) a nástupu současného emíra na trůn (5 let). Pár záběrů z centra (včetně významné kuvajtské burzy):

V Kuvajt-City je velký námořní přístav, a také malebný přístav jachet a tradičních arabských lodí „dhow“. Taková loď stojí i před vchodem do Národního muzea, které však je stále ještě zavřené, protože bylo vpádem Saddáma Husajna poškozeno a vykradeno.

Ohromným zážitkem byla návštěva nesmírně hlučné rybí burzy v budově Rybího trhu, naplněné zpěvavým vyvoláváním a odpověďmi na něj. Draží se tu se hromádky ryb ležící na zemi, které se sem dostanou okamžitě po vylovení. Hlavně z galerie v první patře jsme vše mohli nerušeně pozorovat.

Půlden volna jsme každý pojali po svém. Já jsem si důkladně prošla město, jak mám ráda, a nejprve navštívila Velkou mešitu, kterou si tu velmi považují. Nejen, že jsem dostala vlastní průvodkyni (velmi milá, ale nevím, jak vypadala), a také pohoštění a malé dárky. Třetí snímek je emírův salon, odkud emír vchází do hlavního prostoru mešity na bohoslužby. Za mešitou se pak rozkládá rozsáhlý vládní areál s mnoha vjezdy pro různá ministerstva a různé úrovně návštěvníků.

Oběd jsem si dala ve venkovní restauraci, odkud jsem měla nerušenou pozorovatelnu lidí, kteří opodál procházeli. Moje představa o uťápnutých Kuvajťankách byla co chvíli narušena. Také vedle u stolu poobědvala sice dost zahalená paní, ale na konec oběda si nechala ještě přinést vodní dýmku. Čaj se tu servíruje v konvičce na malých kamínkách.

BAHRAJN je také malá monarchie ležící na hlavním ostrově a 32 malých ostrůvcích. Hlavní ostrov je spojen na východě silnicemi a mosty se dvěma ostrovy – ostrovem Muharraq (na něm leží letiště) a ostrovem Sitra. A na západě pak jedním z nejdelších mostů přes moře na světě se Saudskou Arábií na pevnině. Prosperita země je založena na těžbě a zpracování ropy a zemního plynu, a dosud významný je i tradiční je lov ryb a perel.

Do Bahrajnu jsme přilétli večer, přespali a ráno se vydali na celodenní poznávání ostrova, kterému se sice říká Velký (na rozdíl od dalších 2 menších a 30 dalších maličkých ostrovů), ale který svými rozměry dovoluje si za den prohlídky udělat o něm základní představu. Bylo 14.února. Jako každý rok jsme vzpomínali, že tento den slaví narozeniny guru českých cestovatelů ing.Miroslav Zikmund. Letos na tento den připadly v islámském kalendáři také narozeniny proroka Mohameda. A právě tento den tu vypukly protivládní demonstrace v dosud nevídaném měřítku, které se – i když z jiných důvodů (většinoví šíité proti vládnoucím sunnitům) – připojily k medializovanému arabskému vření. Náš program to narušilo ještě jen málo. Během následujících dnů našeho putování po dalších zemích jsme ale pak v televizi zjišťovali, že jsme měli velké štěstí. O něco později bychom Bahrajn museli už asi úplně vynechat.

V hlavním městěManáma jsme přespali ve výškovém hotelu, z jehož střechy se nám ráno otevřel první výhled na město.

Bahrajnské Národní muzeum, které jsme navštívili nejdříve, je výborné. Podlaha rozlehlé vstupní haly je pokryta obrazem celé země ve velkém detailu – a v popředí snímku jsou umělé ostrovy u jižního pobřeží (nejsou to tedy jen známější Emiráty, které si tímto atraktivním způsobem svůj životní prostor rozšiřují). Muzejní expozice ukazují vývoj země z různých pohledů. Velmi zajímavá je archeologická část, kde jsou vystaveny pravěké hroby ze třetího tisíciletí před naším letopočtem, dopravené sem z pouště. Další části muzea pak návštěvníky seznamují se všemi aspekty tradičního života, i se současnými změnami.

Několik procent území ostrova je stále pokryto pravěkými hrobkami, které vypadají jako kupky hlíny. Představují největší pravěký hřbitov na světě, na kterém bylo pohřbeno až do roku 600 více než 170 tisíc osob. Dnes se tak zvláštně vyjímají podél silnic s pozadím novostaveb.

Když už jsem zmínila novostavby, je vhodné upozornit na fenomén se kterým jsme se setkali i v dalších zemích. Pro „sociálně slabší“, kteří si nemohou dovolit postavit vlastní dům podle svých představ, staví vláda na mnoha místech země sídliště rodinných domů. Takové rodiny dům prostě dostanou.

Do centra města jsme nakoukli z bezpečnostních důvodů jen částečně. Na snímcích jsou spojené mrakodrapy Bahrajského světového obchodního centra, vysoké 240 m, spojené 3 integrovanými větrnými turbínami. Dále architektonicky výrazné výškové budovy, které byly vidět i v televizi na záběrech z protestů, a také symbol země na Perlovém náměstí – Perlový pomník. V den, kdy píši tento cestopis, čtu na internetu zprávu, že pomník byl poražen. Perlový pomník byl symbolem jednoty Bahrajnu. Perly byly, a to ve všech zemích u Perského zálivu, hlavním zdejším obchodním artiklem před nalezením ropy.

Mešita Al Fateh je komplexním islámským centrem. Vedle mešity stojí budova Kulturního centra.

Velbloudí farma s desítkami přívětivých velbloudů patří bratrovi vládnoucího šejcha. Ten si je chová jen tak, nejsou to velbloudi na závody ani k žádné jiné činnosti. Poněkud neobvyklé, velbloudci jsou ovšem milí a mazliví. Odtud mě obtížně odtrhávali. Obdiv ostatních (koukají přes plot) sklízí máma novorozeněte. Jakoby jí za to líbali.

Vydali jsme se do pouště, která pokrývá většinu ostrova. V nehostinné krajině jsme míjeli vrtné soupravy, plameny hořících plynů, různá technologická zařízení. Poušť je většinou plochá, a to málo zvýšeného povrchu se ještě navíc planýruje kvůli potřebě materiálu na stavbu umělých ostrovů.

V popisech Bahrajnu se uvádí, že kopec zvaný Duchán (136 m) je nejvyšším vrcholem v zemi. Ve skutečnosti tu stojí poblíž sebe takové kopce dva. Jeden z nich je pokrytý jakousi vojenskou technikou. A pod ním stojí pomník prvního úspěšného ropného vrtu – a to nejen v Bahrajnu, ale v rámci oblasti Perského zálivu vůbec.

Na poušti tu nikde nic neroste, ale s jedinou výjimkou, kterou je „Strom života“ - 400 let starý mesquitový strom, který roste izolovaně daleko od jakékoli jiné vegetace a bez zdroje vody. Místní legenda říká, že má srdce i duši, a že pochází z Rajské zahrady.

Bahrajští obyvatelé se na poušť jezdí taky povyrazit. Na řadě míst stojí stany připomínající někdejší nomádská obydlí, která si lze pronajmout a zapiknikovat si tu.

Mosty mají v Bahrajnu parádní ! Pohledný je i jeden z těch, které vedou z hlavního ostrova na severní ostrov Muharraq (první snímek), ovšem úžasný je 25 km dlouhý most, který vede přes moře z Bahrajnu na pevninu do Saúdské Arábie. V jeho polovině je ostrůvek s hraniční kontrolou a hlavně s vyhlídkovou věží, ze které byl nádherný výhled. Bahrajn byl (a snad zase bude) jednou z nejpopulárnějších destinací Středního Východu, zejména pro obyvatele sousedních zemí. Velmi se liší zejména od striktní wahabistické Saudské Arábie, ze které si sem davy lidí každý víkend přijížděli užívat toho, co jim doma dovoleno není, např. alkoholu. Po několika dnech únorového stupňujícího se šíitského protestu a demonstrací v Bahrajnu se krásný most stal cestou, kterou sem byly poslány asi dva tisíce saúdskoarabských vojáků bahrajnské vládě „bratrsky“ pomoci. Bahrajnská šiítská většina nesouhlasí jak s vývojem a otevřeností jejich království na jedné straně, tak se sunnitským vedením, podporovaným ze Saudské Arábie na straně druhé. Silný vliv Saudů je zde zejména od doby, kdy byl vystaven tento nádherný most.

KATAR je emirát ležící na stejnojmenném poloostrově o délce 160 km, který vybíhá z Arabského poloostrova do Perského zálivu. Na jihu hraničí v délce 60 km se Saúdskou Arábií. Patří k němu také několik ostrovů. Jeho hlavním městem je Doha (Dauhá). Katar se nám všem ohromně líbil.

Poznávání Kataru jsme zahájili na závodišti velbloudů v Shahaniyi. Právě probíhal ranní trénink. Možná, že také jste nevěděli, že dnes již na závodech na velbloudech nesedí vykořisťovaní nedospělí chlapci, jak se občas píše, ale jezdci umělí, elektroničtí, a lidský „jezdec“ řídí pak velblouda ovladačem v rukou jako autíčko.

Privátní muzeum šejka Fajsala také v Shahaniyi je obsáhlá kvalitní sbírka exponátů ze všech možných oblastí, umístěná v monumentální stavbě připomínající staré pevnosti.

„Equestrian Club“ se nazývá veliký komplex hipodromu, závodní haly na parkúr, stájí s nádhernými arabskými plnokrevníky a zázemím pro koně se vším všudy (bazény pro koně, apod.).

Kromě toho, že se v Kataru nachází závodní okruh Losail International Circuit, závodní trať proslavená seriálem Moto GP, nejprestižnějším motocyklovým závodem světa, mají tu překrásný komplex Sports City s 300 m vysokou věží Aspire (nejvyšší stavbou v Kataru), otevřený u příležitosti Asijských her konaných v roce 2006.

Katar proslavila světově známá televizní stanice Al Džazíra, kolem které jsme jeli tak rychle (asi nařízeně), že jsem stačila pořídit jen tyto 3 záběry na budovy, které k ní patří.

„Katara – svět v jedné vesnici“ se jmenuje obrovský velkorysý komplex budov v tradičním stylu : otevřený amfiteátr v podobě řeckého divadla, Opera, divadlo, multifunkční hala, mnoho restaurací, a další. To vše na břehu moře u nádherné Západní pláže, z níž je na jednu stranu výhled na panorama hlavního města Doha, na druhé na panorama budovaného umělého Perlového ostrova, dalšího z těch proslulých projektů v zemích Perského zálivu. Na maketě Katary je vidět, že komplex má plány být ještě větší a monumentálnější.

V centru hlavního města Doha stojí mrakodrapy, na které je nejhezčí výhled z přímořské promenády Corniche, podél které jsme přijeli k přístavišti lodí dhow a k proslulé budově Muzea islámského umění, kterou navrhoval týž architekt jako pyramidu v Louvre.

Centrum Dohy má jak moderní, tak také tradiční část. A ta je opravdu moc pěkná a místními lidmi vyhledávaná. Stojí tu nepřehlédnutelná budova Islámského kulturního centra Fanar, pohledná za dne i ve večerním osvětlení, kde pro nás měli brožury dokonce i češtině.

Nevynechali jsme súk ani prodejnu sokolů, kde je možné si dokonce sokola „pochovat“, jak Vlasta neodolala. Národní zábavou nejen Katařanů, ale mnoha jejich sousedů, jsou velbloudí závody a sokolnictví. (Mimochodem – nedávno byla Česká republika spolu s několika málo dalšími zeměmi zapsána na seznam nehmotného dědictví UNESCO právě jako země s tradičním sokolnictvím. Věděli jste to ?).

Na starém městě je plno kaváren (ženy a muži v nich sedí většinou odděleně), obchůdků a prostranství, kde pouliční umělci předvádějí svá různá kouzla. A to je báječná příležitost, jak pozorovat a fotografovat místní lidi, kteří mě vždy zajímají ze všeho nejvíc, aniž by měli pocit, že dělám něco nemístného a aniž bych já měla pocit, že bych se jich nějak nelibě dotkla.

SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY (SAE) je federativní stát sedmi nezávislých emirátů (knížectví). Představují spojení tradičního rodového systému a islámské náboženské tradice s moderním tržním hospodářstvím, liberálním přístupem k cizincům a celkovou náboženskou tolerancí. Hlavní města jednotlivých emirátů se jmenují stejně jako samotné emiráty. Hlavním městem Spojených arabských emirátů je Abu Dhabi. Pobřeží je lemováno ostrovy a na jednom z nich leží i hlavní město. Kromě toho SAE budují své proslulé architektonicky ohromující umělé ostrovy.

Abu Dhabi je největší, nejbohatší a nejlidnatější emirát SAE (87% území Spojených arabských emirátů). Většina obyvatel žije v hlavním městě, které má stejný název jako celý emirát. Druhým největším a nejlidnatějším městem je Al Ain, které leží ve východní části emirátu. Zdrojem bohatství Abu Dhabi je převážně těžba ropy. Abu Dhabi má přes 90% zásob ropy celých Spojených arabských emirátů. To zároveň z Abu Dhabi dělá pátou zemi s největšími zásobami ropy na světě. Emirátu patří i několik ostrovů a samo hlavní město leží na jednom ostrově. Nikde jsme se nesetkali s výslovností Abu Zabí, která se pro emirát a město někdy používá. Konzultovala jsem to i přímo na místě.

Město Abu Dhabi

Také do Abu Dhabi jsme přilétli z Kataru večer. Ráno si nás tu vyzvedla průvodkyně Martina Kejlová, Češka, která v emirátech žije už 10 let. Patří jí dík za to, že nám cestu po emirátech velmi zpříjemnila a také obohatila o detaily, ke kterým bychom se s jiným průvodcem asi těžko dostali. Protože náš hotel, odkud jsme ráno vyjížděli, ležel na ostrově Yas, jeli jsme nejprve okolo místa konání F1 Grad Prix Abu Dhabi.

Emiráty jsou proslulé extravagantními výtvory moderní architektury, a takové jsme hned brzy cestou po Abu Dhabi míjeli:

Pěkný výhled na moderní město byl také ze střechy hotelu Hilton a z Tradiční vesnice, obojí u pobřežní promenády Corniche.

V centru města se pak mísí stavby nové se starými, doplněné skulpturami zdejších tradičních symbolů.

Úchvatným zážitkem je ovšem návštěva jedné z největších mešit na světě – Velké mešity šajcha Zajda. (Šajch Zajd Ibn Sultán al-Nahaján byl první prezident SAE od roku 1971 a zároveň emír Abú Dhabi od roku 1966, a v této mešitě je pohřben).

Mezi světové hotelové legendy patří také hotel Emirates Palace (který i vodovodní kohoutky na záchodech má zlacené). Do tohoto hotelu se nelze běžně podívat, a dostat se nedá ani za bránu jeho parku. To bychom ovšem nesměli mít sebou české děvče Martinu, která si ví rady. Že má hotel vlastní pláž, to by nikoho moc nepřekvapilo, ale že má „zlatomat“ – automat na zlaté cihličky, které si hotelový klient jde koupit, když nemá zrovna co jiného dělat, běžné už zas tak není.

Emirát Sharjah (Šardžá) je třetí největší emirát po Abu Dhabi a Dubaji, se stejnojmenným hlavním městem, které je nádherně položené kolem tří lagun a považované za kulturní centrum země (1998 vyhlášeno Unescem kulturní metropolí Arábie). Z Abu Dhabi jsme přejeli cestou Dubaj a jeli se nejprve podívat do Šardžá o kousek dál. Zdejší vysoce hodnocená univerzita sídlí v rozsáhlém parkovém areálu. Uprostřed kruhového Kulturního náměstí stojí pomník Koránu – symbol emirátu, kolem dokola vládní budovy a mešita. Další pěkná mešita je na nábřeží.

Skvělé je Muzeum islámské civilizace, jak co do poutavě a názorně předvedených obsáhlých sbírek z mnoha vědních oborů či historie, tak sama budova.

Tradiční súk a stará čtvrť s mrakodrapy v pozadí, pevnost Al Hisn.

Na náměstí Ittihad (Union square) stojí několik významných objektů - mešita krále Fajsala (největší v Emirátech), rozlehlý komplex Modrého súku (připomínající spíše nádraží), uprostřed Perlový pomník, skupina výrazných modře prosklených výškových budov. V prvním patře jedné z nich byla restaurace, kde jsme poobědvali a mohli pozorovat celé okolí, včetně výhledu na lagunu Khalid.

Dubaj je hlavním městem stejnojmenného emirátu. Moderní a kosmopolitní emirát Dubaj se rozkládá na 5% celkové rozlohy země (druhý největší). Je ze všech emirátů nejznámější. Je synonymem úspěchu, bohatství a luxusu. Bohatství Dubaje však neplyne z ropy, které Dubaj nemá mnoho, ale z obchodu a turistiky. Na turistiku se Dubaj zaměřuje v posledních letech ve velkém. Zdejší hotely vydělávají obrovské peníze a proto je naplánována stavba dalších a dalších ubytovacích zařízení. Hotely potřebují reklamu, a tak se na sebe Dubaj snaží upozornit všemi možnými způsoby. Najdeme tu nejvyšší hotel světa, nejvícehvězdičkový hotel světa, umělé ostrovy, podvodní hotel, nejvyšší budovu na planetě nebo nejdelší krytou lyžařskou sjezdovku na světě.

Již při příjezdu od Abu Dhabi a pak při každém průjezdu městem ukazuje Dubaj své poklady - za dráhou metra nelze přehlédnout slavnou Věž, několik budov s golfovým míčkem na špičce (patří telefonní společnosti), budovy různých světových značek, či halu krytého lyžařského areálu u hotelu Kempinski.

Město dělí na dvě části (luxusní čtvrtě Bur Dubai a Jumeirah na jední straně a starobylá Deira na druhé straně) mořský záliv Dubai Creek, výběžek Perského zálivu. Z jedné strany na druhou lze přeplout na vodním taxi, které se jmenuje abra. Pochopitelně jsme tuto „povinnost“ nevynechali. Mohli jsme tak dobře porovnat obě tváře Dubaje.

Na starém městě jsme navštívili milé Dubajské muzeum, které sídlí ve staré pevnosti Al Fahidi na jednom z malých náměstí, súk s kořením a „zlatý“ súk.

Moderní Dubaj tvoří čtvrť Jumeirah a navazující čtvrť Bur Dubai – seskupení přepychových vil, mešit, mrakodrapů, drahých hotelů, nákupních středisek a krásných zahrad. Obrovské nákupní centrum Dubai Mall v sobě skrývá nejen nepřeberné množství obchodů, ale také největší akvárium na světě. Od vchodu z parkoviště je pěkný výhled na mrakodrapové panorama města skrz vzrostlé palmy.

Z druhé strany obchodního centra pak stojí Burdž Chalífa („Chalífova věž“), která se pyšní mnoha dalšími „nej“ – nejenom tím, že je to nejvyšší stavba světa. Pod věží je jezero, kde každý večer probíhá představení hudby a barevné fontány (děkuji Evě a Jarkovi za poskytnuté foto).

Dubajská Marína – povšimněte si „zkrouceného“ mrakodrapu ve výstavbě.

Proslulé jsou dubajské Palm Islands („Palmové ostrovy“) - umělé ostrovy (poloostrovy), jako pokračování staveb na pevnině. V současní době jsou tři, z nichž "Palm Jumeirah" je již dostavěn. Nejatraktivněji působí pohled na ostrov z výšky, jak si znáte z internetu:

Ostrov Palm Jumeirah jsme projeli stále přímo od vstupního mostu (odtud vpravo výhled do dálky na slavné hotely „Plachetnice“ a „Vlna“) až na konec k hotelu Atlantis, který byl postaven podle vzoru stejnojmenného hotelu na Bahamách, i s tím otvorem uprostřed budovy. Specialitou zdejšího hotelu je to, že se tam poslední úsek cesty jede podmořským tunelem.

Burdž al-Arab („Věž Arabů“) je luxusní hotel, označovaný jako „sedmihvězdičkový“. Říká se mu podle jeho vzhledu „Plachetnice“. Má vlastní heliport a ve výšce 200 metrů vyhlídkovou restauraci s výhledem na Perský záliv. Do tohoto hotelu neumí vstup a prohlídku zařídit ani Martina, ale ví si rady, jak se dostat k němu nejblíž - do sousedního hotelu Jumeirah Beach, zvaného „Vlna“, kam lze vstoupit do některých prostor. Jinak je slavná Plachetnice docela dobře vidět i cestou.

Navštívili jsme také Centrum islámského umění Miraj, viděli nejkrásnější dubajskou mešitu Jumeirah a místo, kde byla podepsána smlouva o spojení několika emirátů do jednoho celku – dnešních Spojených arabských emirátů (v takhle maličkém pavilonku to tehdy bylo).

Ve čtvrti Jumeirah mají také velikou veřejnou pláž (s výhledem na slavné stavby v pozadí), a první letošní vykoupání v moři potěšilo. Panorama Dubaje jsme ještě naposledy viděli druhý den ráno, když jsme odjížděli do Al Ainu a na hranice s Ománem.

Al-Ain

(v překladu „pramen“) na území emirátu Abu Dhabi leží ve stejnojmenné oáze při ománské hranici v oblasti zvané Buraimi, jehož část území patří Emirátům, část Ománu. Oblast Buraimi je jedním z nejstarších osídlených míst na Arabském poloostrově, jak dokazují archeologické nálezy – nejstarší již z 5.-4. tisíciletí před naším letopočtem. Nachází se tu největší koncentrace historických památek v zemi, včetně několika krásných pevností. Al-Ain překvapuje spoustou zeleně, kterou umožňuje udržovat vydatný pramen vody pod nedalekým horským hřebenem Jebel Hafit a také řada zdrojů podzemní vody.

Nejprve jsme tu navštívili Archeologickou lokalitu Hili s kruhovými hrobkami, zdobenými petroglyfy, a s dalšími vykopávkami.

Ve Východní pevnosti se narodil v Emirátech velice vážený šajch Zayed, první prezident SAE. Dnes je pevnost muzeem.

Stavili jsme se také na velikém trhu s velbloudy a dalšími domácími zvířaty.

Nad městem Al Ain se tyčí hora Jebel Hafit, která vyrůstá z pouště do výšky 1300 m, a která je tak nejvyšší horou emirátu Abu Dhabi. Na vrcholku stojí krásný hotel Merkure, kde jsme poobědvali s výhledem na protější kopec, kde má zdejší sídlo dnešní vládce Abu Dhabi. Doufala jsem, že uvidíme hlavně daleko do kraje, ale bylo mlžno, jak tady většinou bývá.

OMÁN oficiálně Sultanát Omán je arabský stát v jihovýchodní části Arabského poloostrova, ležící na pobřeží Arabského moře a Ománského zálivu. Do území Ománu patří ještě oddělené území poloostrova Musandam, který a kontroluje Hormuzský průliv, dále malá separátní enkláva uvnitř území SAE, a rovněž mnoho ostrovů. Hlavou státu je už od roku 1970 sultán Kábus bin Saíd z dynastie al-Saídů. Vládne tedy dlouho, ale zdá se, že i když také tento sultán je neomezeným vládcem, že vládne ku prospěchu celé země. Sultán Kábus zaostalou zemi naprosto změnil. Hned po svém nástupu začal uskutečňovat její modernizaci, ale při úzkostlivém zachování jejího historického rázu a tradičních hodnot. Žádné mrakodrapy, žádné výstřednosti (to vše nesnáší a dělá dobře !), ale infrastruktura země a investice do vzdělání, vědy a nových technologií. K rozvoji pomohly peníze z ropy, Omán však ví, že mu ropa brzy dojde a bude se muset bez ní obejít. Zdá se, že se sultán opravdu těší všeobecnému respektu a úctě.

Na hranicích se nesmí fotografovat asi nikde, jenže to by nesměli být na korbě auta před námi takovíto pasažéři:

Pohádkový Omán je cestovatelskou lahůdkou a v našem putování po Arabském poloostrově byl tím nejlepším na konec. Je (zatím) jedním z posledních turismem minimálně dotčených špičkových cestovatelských cílů. Omán, země s mnohotvárnou fotogenickou krajinou vysokých hor, horských wádí, jeskyní, mořských zátok, má za sebou dlouhou dramatickou historií, která tu zanechala na 500 pevností. V Ománu se nachází několik položek ze seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO, které jsme všechny měli v programu cesty.

První z nich bylo archeologické naleziště Bat – pozůstatky osídlení a nekropole ze 3.tisíciletí před naším letopočtem. Archeologická lokalita Bat, spolu s lokalitami Al-Khutm a Al-Ayn, tvoří nejúplnější komplex sídel a nekropolí z tohoto období na světě. Proto byly společně zapsány na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

V nádherné horské lokalitě Jebel Shams jsme strávili první ománskou noc a pak se cestou po horách pořádně rozhlédli. Stavili jsme se u „ománského Grand kaňonu“, ale slunce nám tady bohužel svítilo do objektivů. Cesta horami byla po dnech v rovinách a pouštích příjemnou změnou.

V horách jsme místy narazili na nádherné staré vesnice . Jedna kamenná, ve svahu nad zelenými políčky, už obydlená není – lidé si postavili nová stavení o kousek dál. Na prvním snímku domy asi od jejich okolí ani nerozeznáte. Bylo třeba zapojit větší a větší zoom. Ta druhá vesnice o něco dál, nad palmovým hájem, zavlažovaným tradičním rozvodem vody, obydlená stále je. Tyčí se nad ní rozvalina strážní věže.

Na ománské vesnice a městečka je vůbec pěkný pohled. Jsou výborně zasazené do krajiny, obklopené palmovými háji, a i nové domy jsou stavěny v tradičním architektonickém stylu.

Pevnost Bahla (UNESCO) je údajně nejstarší pevností v Ománu a její současné podoba pochází ze 13.–14.století. Po několik let v ní probíhají restaurátorské práce.

Pevnost Jabrin z roku 1671, jedna z nejvýznamnějších v Ománu, s krásnou výzdobou a sbírkami, byla původně založena jako palác a později doplněna opevněním.

Cestou do Nizwy jsme si prohlédli jednu ukázku historického zavodňovacího systému Falaj (UNESCO), jaké se nacházejí na území více ománských provincií a které dodnes svůj účel plní.

Město Nizwa bylo v 6.-7.století hlavním městem a také zde stojí mohutná starobylá pevnost. Hrad jsme si celý prohlédli a seznámili se s důmyslnými obrannými systémy. A také jsme se z hradní věže podívali na město a jeho okolí. Cestou k městu jsme minuli další ze strážních věží, kterých je po celé zemi spousta, a která se pak z hradu tak pěkně vyjímala na pozadí hor.

Další z kouzelných panoramat cestou:

Poušť Wahiba Pouštní oblast Wahiba, ve které žijí beduíni, je oblíbeným turistickým cílem s mohutnými pohyblivými písečnými dunami, které se zvedají až do výšky 200 m. Beduíni tu chovají závodní velbloudy (kteří musí konzumovat jen předepsanou stravu a proto mají ty pletené náhubky, aby nešvidlovali a nepřilepšovali si).

Cestou do horského wádí Bani Khalid se sestavou přírodních vodních nádrží, kde jsme si pak báječně zaplavali.

Město Sur je regionální středisko na pobřeží, s bohatou a dlouhou historií významné zastávky na obchodní cestě, s hlavní pevností Sinesla (dodnes sídlo armády) a dvěma strážními věžemi.

Cestou do hlavního města Maskatu jsme jeli po silnicí podél moře a pláží z jedné strany. Z druhé strany byly hory a horská wádí, do kterých jsme občas zajeli.

Qalhat bylo kdysi centrem starobylého království Ormus, po kterém tu zůstalo něco málo památek, především mauzoleum Bibi Maryam a zbytky vodní nádrže.

Do wádí Tiwi jsme zajeli a potěšili se jím, do wádí Shab jsme jen nakoukli, protože jeho prohlídka by si vyžádala několik hodin pochodu (tak příště). O něco dále jsme se zastavili u přírodní nádrže, vytvořené podzemní řekou - Bimah Sinkhole.

Quriyat je půvabné městečko na úzkém pobřežním výběžku, pevnost ani zde nechybí.

Hlavní město Muscat (Maskat) je jedním z nejkrásnějších měst v Perském zálivu. Potvrzuje to i fakt, že roku 1995 získal Maskat jako zatím jediné arabské město titul nejkrásnější město světa. Několik maskatských pevností využívá policie a armáda, protože stojí na strategických místech a ve městě sídlí vládní orgány i sám sultán. Tzv.Velký Maskat vznikl spojením tří měst - Maskatu, Mutrahu a Ruwi – a několika vesnic. Maskat je bílé město se spoustou zeleně. Bydleli jsme kousek od dlouhé pláže s promenádou v pěkné rezidenční čtvrti. Pochopitelně hned jsme šli prozkoumat okolí. Architektura krásná, kovářské práce úžasné.

Prvním objektem, který nám během prohlídky města ukázali, byla Velká mešita , kterou zemi věnoval sultán Kábús, dokončená roku 2001. Kromě mnoha dalších detailů je známá tím, že se v ní nachází největší ručně tkaný koberec na světě, který váží 21 tun.

Tradiční tržiště miluji, bývají tam k vidění zajímaví lidé. Všímáte si, jak je to mužský svět ?! Tady i domácí nákupy pořizují muži a ženy lze na trzích potkat spíš výjimečně. Ženy mohou z domu vycházet jen se souhlasem manžela.

Pobřežní promenáda Corniche v Muttrahu leží na břehu malebného zálivu. Na záliv shlíží dvě pevnosti, na moři kotví lodě, z nichž jedna podle státního znaku patří sultánovi, na kopci stojí největší schránka na parfémy a mezi domy a mešitami se nachází vchod do súku Muttrah.

Vklíněný mezi pohoří, které obklopuje celý Velký Maskat, se rozkládá sám historický Maskat, střežený několika pevnostmi a obrannými věžemi.

U mořského zálivu s přístavem a pevnostmi leží i sultánův palác. Poblíž jsou další vládní budovy.

Do jedné rybářské vesničky, která je dnes součástí hlavního města ještě před 15 lety nevedla žádná pozemní cesta a vesnička byla přístupná jen po moři. Dodnes si žije v klidu po svém. Viděli jsme tu, jak do mešity přivezlo auto spoustu jídla – a náš místní průvodce nám vysvětloval zvyky, jaké se v Ománu dodržují během několikadenních pohřebních obřadů.

Uvnitř muzea Bait Al-Zubair není fotografování povoleno. Zvenčí ano. Obdobou nedávných pomalovaných krav jsou v Ománu pomalovaní přímorožci arabští. To je veliký bílý kopytník, který žil po celém Arabském poloostrově ve velkém počtu, ale dnes to už pravda není. Živý je k vidění jen v několika málo rezervacích. Také v Ománu taková byla, a dokonce byla na seznamu UNESCO. Dnes je na tomto seznamu jedinou vyškrtnutou položkou.

V Maskatu probíhaly už po řadu večerů v Krom Parku každoroční velké Slavnosti Maskatu a ze záběrů v televizi bylo zřejmé, že to stojí za podívanou. A tak jsme tam předposlední večer slavností také zamířili. Návštěvníci si se zájmem prohlíželi ukázky tradičního života, řemesel a zvyků, jaké byly všude v zemi běžné relativně nedávno - v době, kterou starší návštěvníci ještě pamatují. Byli nadšeni neonovou show a ohňostrojem. Pro nás ale byla exotická jak přehlídka a představení s učinkujícími, tak i sami diváci. (Muži v bílém a ženy v černém sedí většinou zvlášť).

Poté, co jsme si užili hlavní město, vydali jsme se na výlet do severních oblastí pohoří Hadžárna západ od Maskatu. První z navštívených míst bylo malebné městečko Nakhl, kterému dominuje jedna z nejkrásnějších ománských pevností.

Kolem městečka Al Thowarah, nedaleko kterého vyvěrá teplý pramen, se táhnou palmové háje (až palmové lesy) a všude je plno květin.

Další horké prameny Ain Al Kisfa. Lidé (tedy jen muži) si sem chodí lehnout do léčivé vody do kabinek, kterými pramen protéká. Ovšem pozornost jsme tu věnovali také oblečení žen a dívek, které vypadalo jinak, než jsme dosud cestou zemí viděli.

Nejvýznamnější historickou stavbou ve městě Rustaq je rozlehlá pevnost ještě z předislámské doby se čtyřmi strážními věžemi.

Významná bývala také starobylá pevnost v Al-Hazm, ve které probíhají rekonstrukční práce a proto není návštěvníkům přístupná. Jenže tady vás po takovém zjištění stroze neodbydou – strážce hradu nám aspoň nabídl datle a ještě ochotně zapózoval.

Barka je městečko na pobřeží, také se starou pevností s pevnostními věžemi. Proslulá je pořádáním býčích zápasů, ale ty se toho dne nekonaly. Odtud jsme jeli na letiště – čekal nás vnitrostátní let na jih do Salalehu, do Země kadidla. Cestou k letišti jsme jeli okolo velkorysého ománského vědecko-výzkumného areálu, jakéhosi zdejšího Silicon Valley.

Země kadidla (UNESCO)

Provincii Dhofar, nejjižnějšímu a největšímu ománskému regionu, se říká „Země frankincenze neboli kadidla“. Dhofar je jedno z mála míst na světě, kde divoce rostou kadidlovníky Boswelia carteri, zdroj vzácné pryskyřice - frankincenze. Obchod s kadidlem zajišťoval prosperitu jihu Arábie do 6.století už od dávnověku. Vznikly kvůli tomu pozemní i námořní obchodní cesty. Osady podél obchodních cest prosperovaly, a z mnoha z nich se stala bohatá a mocná města. Salaleh, rodiště současného sultána, je druhé největší město Ománu. I když také v Salalehu stojí při pobřeží (zatím jen) pár luxusních hotelů, nepozbyl Salaleh dodnes svou osobitou atmosféru.

Vydali jsme se na výlety na východ i na západ od Salalehu na pár zajímavých míst. Vesnice Taqah je významné historické místo s hradem (dnes muzeum), pevností na vršku a nádhernou pláží. Pláž byla liduprázdná a klid, který tu všude panoval, byl jak ve snu. V moři plavaly velké želvy a nad hladinu vyskakovali delfíni.

Kadidlo, které bylo nepostradatelnou esencí při náboženských obřadech téměř na celém světě, se stalo ve starověku jednou z nejžádanějších surovin na celém světě. Centrum obchodu se nacházelo ve městě Sumhuram na břehu moře, odkud se odváželo z jeho přístavu na všechny strany.

V přírodním parku ve wádí Darbat se pásli dospělí velbloudi, hověla si velbloudí děťátka a na své občasné nomádské nocležníky čekala jeskyně pod skalou.

Hrobka proroka Nabi Ayouba (Joba ze Starého zákona), významné místo pro muslimy, působivé pro každého návštěvníka.

Podél pobřeží jsme jeli přes vápencové hory porostlé divoce rostoucími kadidlovníky až na čtyřkilometrovou pláž Mughsayl, lemovanou bizarně tvarovanými skalními útvary. A pak jsme si samotné slavné stromy prohlédli zblízka. Hoši, kteří tu byli asi taky na výletě, nám nabídli výborný čaj.

Na Salaleh mi zůstaly blažené vzpomínky. Bydleli jsme tu na odlehlém místě „daleko od hlučícího davu“ ve vilách u několik kilometrů dlouhé pláže, kterou jsme měli prakticky sami pro sebe. Den volna tady, na konci našeho putování Arabským poloostrovem, byl duši hladící tečkou. Sem bych se chtěla ještě někdy vrátit.

Děkuji svým spolucestujícím Evě, Jarkovi, Vláďovi, dvěma Květám a Vlastě za milou a pohodovou společnost. Pražské cestovní kanceláři Blue Sky, která zastupuje Kuwait Airways, patří dík za spolupráci týkající se našeho výletu do Kuvajtu, a cestovní kanceláři Desert Adventures z Dubaje za spolupráci při přípravě a realizaci návštěvy Bahrajnu, Kataru, Emirátů a Ománu.