BARMA a LAOS

Tři týdny na přelomu listopadu a prosince 2010

Asi jste si také všimli, že i v cestování se vyskytují módní trendy. Že do určité země po nějaký čas směřuje mnohem více lidí než dříve, a než do jiných zemí, které jsou přitom co do cestovatelských atraktivit minimálně srovnatelné. I na místa, kterým se před lety leckdo podivoval, kam že to jedeme, cože tam budeme dělat, najednou míří davy lidí. Jsem ráda, že se mi v mnoha případech podařilo módní trendy předběhnout a vidět řadu zemí v podobě, kterou zatím turistický boom nepoznamenal vůbec či aspoň jen velmi málo. V plné míře to platí i o Barmě a Laosu, protože tyto země navíc dlouho ani o návštěvy cizinců nestály. Nic moc se o nich neví, s výjimkou občasných zpráv z masmédií, které ovšem nevzbuzují dojem, že právě do Barmy bychom se měli vydat. A o Laosu se nedozvídáme už skoro nic.

Země s oficiálním názvem Myanmar je dosud více známá pod jménem, které podle svého majoritního etnika dostala od Britů – Barma. Je to zlatem a dalším nerostným bohatstvím nadupaná země chudých lidí, posetá tisíci zlatých chrámů, a země s mizerným režimem – chcete-li stručnou charakteristiku. Každopádně to, co je tam k vidění, vyráží dech.

Laos otevřel své hranice teprve nedávno. Laos je malý vnitrozemský stát, jehož páteř tvoří řeka Mekong. Je to země s překrásnou a skoro neporušenou přírodou – v dnešní době nevídané ! Není divu – v zemi není žádný průmysl a elektrickou energii jako velký zdroj svých příjmů země vyrábí z vodních zdrojů. Nedávno se Laos pod nelítostným tlakem dosavadní zkušenosti a dlouhodobých výsledků vydal na obdobnou cestu jako Vietnam – s doznívající socialistickou rétorikou do ekonomického kapitalismu. Obě země mají za sebou bohatou historii, podobně jako okolní Thajsko, Vietnam, Kambodža, Čína a Indie, v obou zemích velké procento lidí vyznává théravádový buddhismus, ale také animistickou víru (každý kopec, jezero či strom tu má svého ducha, svého „nata“), a tyto náboženské směry se tu prolínají navzájem v míře větší, než kdekoli jinde. Etnická pestrost v obou zemích je nevídaná, stejně tak síla tradic. Obě země jsou pro návštěvníky bezpečné a kriminalita v obou je minimální. Obě země mají mnoho co nabídnout i velmi zmlsaným cestovatelům.

Yangon (donedávna Rangún) je barmské největší město, nikoli však již město hlavní. Také Barma se připojila k zemím, které si své hlavní město postavily na zelené louce. První, co jsme z Yangonu viděli, byl náš hotel s nezaměnitelným britským stylem, o kterém se nelze nezmínit, protože je jednou z pamětihodností města. Jmenuje se Kandawgyi Palace a leží u stejnojmenného jezera a hlavních památek. V koloniální době si ho vybudoval britský veslařský klub a po vyhlášení nezávislosti země tu bylo nějaký čas Muzeum biologie, po kterém dodnes v zahradě zůstal betonový dinosaurus. Přes veliké jezero vede několik dřevěných chodníků. Zvláště večer byl pak nádherný pohled na nasvícenou královskou loď u protějšího břehu.

V Barmě jsou hlavními památkami buddhistické objekty, ale není to žádná nuda ! Jednak jsou to stavby velmi pohledné a fotogenické, a pak lze pozorovat, jak hluboce je náboženství srostlé s kulturou a životem zdejších lidí. V Yangonu jsme nejprve navštívili 2000 let starou pagodu Sule v centru města. Její hlavní část právě nově pozlacovali, a tak byla pokryta typickým asijským bambusovým lešením. Poté, co se lidé pomodlí a zameditují na několika místech chrámu, nikdy se nezapomenou ještě zastavit u animistických duchů, kteří v každém chrámu mají své místo. Synkreze buddhismu s vírou v duchy (nazývají se „natové“) je tu silná. Jiným nepřehlédnutelným rysem zdejších chrámů jsou spousty peněz. Všude jsou pokladničky, kam lidé cpou peníze. V daném chrámu lze přispět na probíhající opravu ještě navíc originálně – u zdejšího nata lze koupit lístky plátkového zlata a pak je lodičkou poslat k řemeslníkům nahoru.

V každém buddhistickém chrámu se nachází mnoho vyobrazení Buddhy. Musím se přiznat, že mě relativně nové způsoby, kdy Buddha vypadá jako vyparáděná modelka, nijak neuchvacují. Obří ležící Buddha v původním provedení, ještě bez zastřešujícího hangáru, jak byl vidět na snímku, byl nesporně zajímavější.

Pagoda Botataung s Buddhovými vlasy je zlatá, až oči přechází. Má jednu zvláštnost – uvnitř je dutá, a tak lze procházet celým jejím vnitřním zlato-zrcadlovým bludištěm.

Národní muzeum bylo zajímavé, ale protože se tam nesmí fotografovat, jakobychom tam nebyli. Zvláště jsem se těšila na figuriny v krojích asi 40 etnických skupin. A tak nás naše moc príma průvodkyně Bauk Mai vzala do speciálního obchodu s kroji jednotlivých etnik (Bauk je na posledním snímku). Sama Bauk není Barmánka, ale Kačjinka – Kačjinové tvoří jednu z hlavních osmi etnických skupin v zemi. O barmských etnicích, jejich kultuře, náboženství a hlavně historii, včetně té z posledních let – to by bylo zajímavé povídání, ale na to tady není prostor. Tak jindy.

Zlatým hřebem prohlídky Yangonu je pagoda Shwedagon u jezera Kandawgyi, obklopená mnoha svatyněmi, symbol Yangonu. A spolu s Baganem, který jsme navštívili za pár dnů, je rovněž nejposvátnějším místem myanmarského buddhismu. Byli jsme tu, jak je doporučováno, později odpoledne, a viděli, jak se po západu slunce postupně rozsvěcují světla a reflektory, a jak vše dostává ještě pohádkovější podobu. Pagody jsou v Barmě obecně rozlehlé, ale tato svou rozlohou nemá obdoby. Komplex pagody Shwedagon zabírá celý velký kopec. Nejprve jsme vystoupali po schodech k výtahu, kterým jsme vyjeli na nejvyšší úroveň, a za posvátnou smokvoní se vydali na úchvatnou prohlídku místa, které o životě zdejších lidí mnoho vypovídá. Tady často po práci tráví celé rodiny svůj čas. My jsme tam strávili chozením a pozorováním toho, co se tam dělo, aspoň tři hodiny, a musím říct, že utekly velmi rychle. (Ten poslední snímek byl pak závěrečný pohled z našeho hotelu, kdy jsme ještě dojmy „vydýchávali“).

Cestou do Bago jsme se zastavili v klášteru Khyaik Khawai, kde tento den skládali zkoušky mniši z mnoha klášterů z celé Barmy. Právě obědvali – naprosto tiše a hned po posledním soustu se rychle zvedli a odcházeli. Náboženství prostupuje celým životem lidí této země a je to patrné na každém kroku. Podobných lokálních náboženských akcí, jako je ta, kterou jsme zde cestou zachytili, jsme pak potkali ještě víc.

Bago, jedna z archeologicky nejbohatších oblastí Barmy, je centrem etnika Mon, které na těchto místech mělo své království s vrcholným obdobím v 16.století. Podle zde vším prostupující legendy o dvou labutích bylo království mnohem staršího data. Palác Kanbawza Thadi stojí na místě staršího monského paláce, ze kterého se do dneška zachovaly pouze základy.

Monumentální Shwemawdaw Pagoda, vysoká 114 m a přes 1000 let stará, byla v době naší návštěvy pod lešením, což jí ale nijak neubralo na důstojnosti a na dojmu. Byla za dobu své historie opravována víckrát, třeba určitě tehdy, kdy z jejího vršku spadl obrovský kus. A ještě něco je třeba o barmských chrámech obecně povědět: kolem dokola ústřední stúpy jsou jakési malé oltáříky, patřící jednotlivým dnům týdne, a každý člověk se – kromě dalších modlících míst – modlí u toho „svého“, podle toho v jakém dni se narodil. Podle dne narození dostává i jméno a podle toho se odvíjí také základní nit jeho osudu. (Na vykládání osudu si zde potrpí všichni, a rovněž kroky vlády předchází porada s astrologem).

Shwethalyaung Pagoda uchovává obrovského ležícího Buddhu v relaxační poloze (délka 55 m, výška 16 m). Jeho chodidla a polštářek jsou unikátní klenotnické skvosty. Dole pod chrámem ryčně vyhrávala hudba k tanci „natů“. Animističtí duchové v barmských buddhistických chrámech nikdy nechybí.

Ještě jsme na dvou místech v Bagu koukli na Buddhy opravdu veliké – jeden ležící, a v případě Kyaik Pun Pagody se jedná celkem o čtyři 30 metry vysoké sedící Buddhy (dva a dva zády k době).

Následující sekvence snímků dává představu o místech, kterými jsme projížděli : jak se lidé dopravují, jak na venkově bydlí a jak kousek od jejich chalup všude čouhají zlaté stúpy. Jeli jsme okolo kaučukových lesů. Viděli jsme, jak si lidé pěstují betel. V rybářské vesnici sušili ryby. Všude se prodává benzín a nafta v různých menších nádobách – pašované z Číny. Muži chodí v dlouhé sukni, zvané „lodží“.

Kyaikhtiyo by návštěvník Barmy rozhodně neměl vynechat. Vysoko v horách se nachází jedna z nejvýznamnějších a nejzajímavějších památek země – Zlatá skála. Gravitaci tu vzdoruje pozlacený viklan, na kterém stojí zlatá stúpa. Podle legendy udržuje viklan svou dokonalou rovnováhu díky přesně uloženému Buddhovu vlasu ve stúpě. Zlatá skála je hlavním barmským poutním místem. Cesta nahoru má několik fází. Všechna vozidla na jednom místě končí a dále se už jede společnými náklaďáky. Ale zdaleka ne až nahoru. Pak je třeba ještě do hodně strmého kopce vyjít něco přes hodinu pěšky. Tedy – pokud si jako thajští turisté nezaplatíte nosiče. To nás ani nenapadlo, protože to jednak byl příjemný pohyb a pak jsme taky cestou mohli všechno pozorovat. Popovídali jsme si s ženami, které prodávají občerstvení a obdivovali jejich make-up. Ženy a děti si v Barmě natírají tváře pastou ze speciálního, na prach rozdrceného dřeva. Původně to bylo na ochranu proti slunci, ale dnes hlavně pro zkrášlení.

Poloha našeho hotelu byla výborná, úplně nahoře u vchodu do areálu památky, kvůli které jsme tam jeli. A tak jsme mohli jít hned na večerní prohlídku, a po probuzení za východu slunce s výhledem na okolní hory znovu za denního světla. Zvláště večer to za svitu mnoha ohňů působilo jako nějaký prastarý pohanský obřad. Na rozsáhlém prostoru ti správní poutníci také nocují. Atmosféra, která tu všude panovala, byla strhující. Natové nechyběli.

Během cestování po Barmě lze samozřejmě volit výhradně pozemní dopravu, ale to je nesmírně zdlouhavé a únavné. Z jednoho města do druhého to tady trvá taky 17 hodin. Proto součástí naší cesty byly celkem 4 vnitrostátní přelety, které nám umožnily se ráno během půl hodiny až hodiny přepravit a hned se věnovat dalšímu programu. Státní letecká společnost nemá nejlepší pověst, ale tu jsme použít nikdy nemuseli, protože v Barmě létá společností více. Poprvé jsme letěli z Yangonu do Baganu, kde již na nás čekal rovněž výborný místní průvodce Aung Win.

Bagan (na seznamu UNESCO) je fascinující rozsáhlá archeologická oblast u největší barmské řeky Irraváddy, pokrytá široko daleko chrámy a kláštery. Směle se může měřit se známějším kambodžským Angkorem. Bagan byl v 11.-14.století hlavním městem starobylého Barmského (Myanmarského) království, jehož králové v náboženském zápalu při přechodu k théravádskému buddhismu postavili více než 4400 chrámů.

Navštívili jsme tu řadu chrámů a klášterů, včetně těch nejznámějších – od první pagody Bule Thee, na kterou jsme hned brzy ráno po příletu kvůli výhledu vylezli a nahoře kolem dokola obešli, pak : pagodu Shwezigon, chrám Gubyaukhyi, chrám Htilo Minlo, chrámovou skupinu Khay Min Ga, velmi uctívaný chrám Ananda Pahto (s úžasnou architekturou, která průhledy ve složité stavbě zajišťuje denní světlo všude v celém objektu), další chrám jména Gubyaukhyi s freskami, které na konci 19.století těžce poškodil jeden německý sběratel, chrám Manuha po významném králi, který tu byl v zajetí, chrám Sulamuni – a nakonec, jak se tu patří při západu slunce, to byla pagoda Shwesandaw. Nechyběli ani natové. Ty růžové holčičky s vyholenou hlavou jsou mnišky. Velmi těžko se mi z tlustého paklu fotografií vybírá pár pro představu o tomto výjimečném místě.

Na obědě jsme byli v restauraci s nádherným výhledem na řeku Irraváddu, a musím se zmínit také o našem hotelu Thazin Garden, který stál uprostřed památek, a jedna z nich byla na hotelové zahradě, kde se takto romanticky večeřelo. Jídlo bylo všude, tak jak to v Asii bývá, velice dobré. Běžně jsem za oběd či večeři s nápojem platila přepočteno asi 100 Kč, v restauraci tohoto hotelu a v podobných podnicích asi dvojnásobek. No, nekupte to ! A když už mluvím o požitcích - patřila k nim i skvělá asijská masáž, kterou jsme si v obou zemích - za desetinu ceny než u nás - dopřávali kde to šlo.

Cestou na výlet z Baganu na horu Poppa jsme se zastavili u lisu podzemnicového oleje (buráky sklízeli hned na vedlejším poli), u výroby doutníků, laskomin a pálení zdejší lihoviny.

Hora Poppa. Vyhaslá sopka Poppa se nepřehlédnutelně tyčí do výšky 1520 metrů nad okolní planinu. Na její vrchol ke komplexu staveb, které vznikly na počest mnicha, který se tu kdysi rozhodl strávit 60 let a za to se stal významným, vede 820 schodů, které je třeba vystoupat okolo několika natů a za asistence mnoha opic. Mnich byl pohřben u chrámu s výhledem na svůj kopec. Nahoře pak kromě jiného byli i výběrčí peněžních darů a také plakát se slavným mnichem, o kterém jsem si myslela, že je myšlen ironicky. Kupodivu nebyl. Hora Poppa je také hlavním duchovním sídlem nejvýznamnějších 37 natů (animistických duchů), kteří jsou zobrazeni uvnitř poutní svatyně Mahagiri dole na úpatí kopce. Hora Poppa je největší ukázkou barmského synkretismu buddhismu s animismem.

Po příletu do Mandalay, kde na nás čekal zase místní průvodce Aung Naing Oo, jsme se nejprve vydali na výlet do tří starých královských měst v okolí – do Amarapury, Sagaingu a do Inwy (kdysi nazývané Awa, dodnes dost používané jméno). Cestou jsme viděli zase jednu místní náboženskou slavnost, kterou žije celé město, a kterou tady uzavíral hlouček – řekli bychom nejpíš zfetovaných mladíků. Ale nikdo se nedivil a tak to třeba patří k věci.

Amarapura (na seznamu UNESCO). Největší barmský buddhistický klášter Mahagandayon je proslulý jako centrum mnišských studií a žije v něm několik tisíc mnichů. Patří se navštívit tento klášter v 11 hodin, kdy mniši v dlouhých zástupech nastupují k obědu a děkuji svým sponzorům, že jim na něj přispěli. Mne víc potěšila jiná zdejší pamětihodnost - 1,2 km dlouhý fotogenický most U Beins pro pěší z 1060 týkových sloupů přes mělké jezero Taungthaman, a rybáři na jezeru. Co mi ale nedělalo radost tady ani jinde, jsou chycení ptáci v kleci, které lze za poplatek na chvíli vysvobodit (jsou tak zmatení, že je brzy zase chytnou).

Sagaing (na seznamu UNESCO) je dalším duchovním centrem země. Kamenná schodiště vedou okolo stovek stúp, chrámů a klášterů, a okolo meditujících mnichů na Sagaingskou horu (zvanou také „Žabí“ hora), z jejíhož vrcholu se otevírá výhled na zmíněné objekty, a na krajinu s řekou Irrawádda. Šlapat jsme to tentokrát nemuseli – nahoru se dá vyjet i autem. Prohlédli jsme si tu pár nejznámějších chrámů jako je pagoda Tupayon, pagoda Hsinmyashin („mnoha slonů“), chrám U Min Thonzeh, pagoda Soon U Ponya Shin, a další. Nejvíc mě nadchly animistické symboly na zlatém vrcholu pagody (poslední dva snímky).

Inwa (na seznamu UNESCO) byla postavena na umělém ostrově vzniklém propojením řeky Myintge a Irrawáddy kanálem. Proto jsme se tam přeplavili loďkou přes řeku. Po Inwě se jezdí jen koňskými povozy. Kromě toho, že to tam vůbec bylo pěkné, líbíly se nám zdejší památky - dřevěný klášter Bagaya Kyaung na 267 mohutných týkových sloupech (kde v zahradě stylově odpočíval malý Buddha), klášter Mahar Aungmye Bonsan, i další. Vidět je také most, který byl donedávna jediným přes řeku Irrawáddu, a za ním Saigangská hora.

Mandalay (na seznamu UNESCO). Miluji místní trhy – na jeden takový jsme se brzy po ránu vypravili.

Mandalay, rovněž na břehu řeky Irrawáddy, bylo předtím, než se země stala britskou kolonií, posledním královským hlavním městem. Mandalajský královský palác leží uprostřed města na velikém čtverci a je obehnán ze všech stran 70 m širokým vodním příkopem. Na prvním snímku se za ním tyčí Mandalajská hora (podobná té předchozí Saigangské). Co tam dělá poslední fotografie s paní ve vojenské helmě ? Tak, to se mi konečně podařilo zachytit helmu, ve které v tomto městě jezdí skoro všichni motorkáři, a tak to vypadá, jako by se tam točil nějaký film s nacisty. Proč ji ale měla ta paní, a tady, to netuším.

Zatím, co Mandalajský královský palác byl za 2.světové války (kdy Barmu okupovali Japonci) zničen požárem, a pak do detailu v 90.letech znovupostaven, nádherný dřevěný klášter Shwenandaw tomuto osudu unikl, protože byl v roce 1880 z komplexu královského paláce přestěhován na jiné místo. Celý objekt kláštera pokrývají nádherné dřevořezby.

Pagoda Kuthodaw byla postavena v druhé polovině 19.století a byla se 729 kamennými deskami a na nich zapsaným celým buddhistickým kánonem známá jako „největší kniha na světě“. Pro každou „stránku“ byl postaven jeden domeček. U vchodu do této pagody paní prodává posvátné lotosové květy, a stojí tam také socha nejvýznamnějšího mandalajského krále Mindona. To jméno si zapamatujte, stejně tak příšerku na poslední fotce - taková podobná v Mandalayi zdobí kde co.

Pagoda Sandamuni ukrývá velmi uctívanou sochu Buddhy, ale to není vše. V roce 1913 byla obestavena „ještě větší knihou“ = 1774 pagodkami také s kamennými deskami a buddhistickým kánonem na nich.

Mandalay Hill je 230 m vysoká hora s řadou náboženských objektů. Říká se jí taky „Hadí hora“ podle toho, že ve válce poškozeném chrámu na vršku kopce lidé našli dva hady ovinuté okolo Buddhovy sochy, jakoby ji chránili. Hadi tu mají svůj pomník, který názorně ukazuje, jak se má příchozí zachovat. A také zde návštěvník najde vysvětlení pověsti o uctívaném králu Mindonovi – ve stručnosti : jedna hodná příšerka neměla co nabídnou Buddhovi, a tak mu nabídla vlastní prs. Ten den se stala králem Mindonem.

Pagoda Mahamuni je jednou z nejuctívanějších buddhistických svatyní v celé zemi. Slavná je kvůli soše Buddhy pocházející minimálně z počátku našeho letopočtu, která se sem dostala v 18.století (byla ukradena na jiném místě Barmy). Socha za léta, co ji věrní buddhisté pokrývají stále novými zlatými plátky, narostla na objemu o 15 centimentů na všechny strany. Každý den přibývají další a další lístky. A tak jsme tématicky vhodně před vlastní pagodou navštívili ještě manufakturu, kde zhotovují ony zlaté lístky a kde také vyrábějí velice speciální papír na proložení těchto lístků, aby se neslepovaly. Lidé nakupují pakly lístků po 100 kusech. Hoch na první fotografii je náš mandalajský průvodce Aung. V pagodě jsme pak zastihli řemeslníky v práci na pozlacování další stěny chrámu, a samozřejmě viděli samotnou boubelatou sochu.

Letecky jsme se přemístili do Heho v Šanském státě, kde na nás čekala další místní průvodkyně jménem Nan Thet Thet San. Nan nelze jen tak přejít strohým konstatováním. Je to nezapomenutelné děvče. Hodně se podobá Lucii Vondráčkové, a to nejen vzhledem, ale také stylem mluvy. Má výborné chování, a je upovídaná tak, že je to až k nevíře. Mluví výbornou angličtinou s velmi bohatým slovníkem. Díky ní jsme v Hehu a na jezeru Inle viděli snad úplně všechno, co se dá, a o všem se všechno dozvěděli. Náš odpočinek po denním programu byl pak naprosto zasloužený.

Nejprve jsme se stavili na trhu, který se tu právě tento den konal. Ten ale byl, tam to žilo ! Kromě vlastních Šanů, nejpočetnějšího etnika v zemi po většinových Barmáncích, tam bylo mnoho lidí dalších etnik (v Barmě je celkem 135 oficiálně uznávaných etnik !). Mohla jsem na nich oči nechat. Fotek mám odtud mnoho, ale prakticky lze jen pár na ukázku:

Cestou dále k jezeru Inle jsme se stavili v dřevěném klášteru Shwe Yaunghwe Kyaung s unikátními oválnými okny a neméně unikátní výzdobou v cihlové svatyni.

Jezero Inle v Šanském státu (22 km dlouhé a 11 km široké, ve výšce 875 m) je jedno z nejkouzelnějších míst v Asii, jaké znám. Je obklopené Šanskými horami se stovkami buddhistických svatyní v šanském stylu, a se 17 vesnicemi etnických Inthů, jejichž jméno doslova znamená „děti jezera“. Inthové sem uprchli před několika sty lety z jižní Barmy před válkami, a dobře se tu přizpůsobili životu na vodě a jezerních ostrovech, z nichž mnohé jsou plovoucí. Vesnice tvoří dřevěné domy stojící na vysokých pilotech, mezi nimiž se dá pouze jezdit na člunech. Inthové jsou především zemědělci. Na plovoucích ostrovech vytvořili z vodních hyacintů, půdy a bahna vysoce úrodná pole, která jsou ke dnu připevněna bambusovými tyčemi. Také jako rybáři jsou osobití - prosluli tím, jak veslují nohama. Stojí na přídi, v rukou drží sítě a nohou obtočenou kolem vesla uvádějí člun do pohybu. Vestoje tak lépe do mělké vody vidí na ryby i na podvodní řasy a hyacinty, do kterých by se loďka a sítě mohly zamotat. Ryby chytají pomocí sítí napnutých na bambusových rámech. Dojeli jsme do Nyaungshwe, centra pro jezero Inle. V hotelu, kde jsme poobědvali, se právě konala velká svatba. Dále jsme už v cestě pokračovali lodí, a to nejprve po kanálu, jehož splavnost je třeba neustále obnovovat. Jezero Inle totiž nemá běžné břehy, ale směrem k okraji je stále mělčí, až plynule přechází do močálovitých rýžových polí. Po vlastním jezeru jsme pak dojeli až k jezernímu hotelu, kde nám bylo moc dobře.

Výlet po jezeru Inle: Lidé jedou do práce na svá plovoucí políčka:

Rybáři:

Klášter Nga Phe Kyaung, zvaný také klášter Skákající kočky. Klášter je milý a uchovává několik významných „buddháčků“, ale my jsme byli hlavně zvědaví vidět to, proč dostal onu přezdívku. Před pár lety tu jeden mnich začal učit kočky „psím kouskům“ a když zemřel, převzali tuto nevšední tradici místní lidé. Brzy poté, co jsme do kláštera dorazili, přišla jedna paní a kočičky, které si do té doby nikoho nevšímaly a pochrupovaly na sluníčku, se mohly přetrhnout, aby jí udělaly radost. Jak známo, kočky nejsou dobře cvičitelná zvířata. Viděla jsem kdysi něco podobného na Floridě v Key Westu u přístavu, a i když se nám to tehdy moc líbilo, kočky nevypadaly, že se na produkci celý den těší, jako ty zdejší.

Dále z výletu po jezeru: Projížděli jsme okolo řady vesnic a do některých se důkladněji podívali. Navštívili jsme manufakturu s výrobou doutníků, kovárnu, výrobu ručního papíru, slunečníků a deštníků. Některé rodiny doma pečou rýžové napufnuté placky a dodávají je na trhy do celého okolí. Stavili jsme se také ve vesnici Inn Paw Khon s tkalcovnou. Tkalcoven je po Barmě (i Laosu) dost, jenom na jezeru Inle asi 200. Ta, kterou jsme navštívili, obsahuje celý proces od počátku zpracování vláken až po vlastní tkaní, a pak také zpracovává něco méně obvyklého – vlákna ze stonků lotosu (strašně ňamravá práce !). Výsledné látky z lotosu jsou ovšem velmi krásné.

Náboženský komplex pagody Phaung Daw Oo ve velké vesnici Ywama je nejposvátnější buddhistický objekt z celého jihu Šanského státu. Uvnitř se nachází 5 sošek (již k nepoznání nabobtnalých polepováním zlatými lístky), které se jednou ročně během zdejšího nejvýznamnějšího svátku plaví po jezeru. A to na zlatých lodích, které lidé v mezičase pečlivě ošetřují.

Byli jsme svědky začátku iniciačního obřadu mladého chlapce. Pro (nejen) barmské muže je pravidlem, že aspoň nějaký čas stráví v buddhistickém klášteru. Po tři roky jsou novici, pak mnichy. Ne ale všichni – mohou se rozhodnout, že v klášteru zůstávají, anebo kdykoli mohou názor pak změnit a odejít. A během svého života se zase občas na nějaký čas do kláštera vracet (jako kdysi naši muži chodili na vojenské cvičení). Chlapci z jezera Inle, který se právě má stát novicem, uspořádá jeho rodina velkou slavnost, při které jezdí po vesnici a okolí, a navštíví všechny příbuzné. Nejprve ty nejstarší – tak, jako jsme to u jedné rodiny právě mohli vidět.

K našemu velkému potěšení jsme mohli navštívit i rodinu etnika Palaung z etnické skupiny Kajaové, jejichž ženy jsou proslulé „žirafími krky“. Palaungové mají se Šany tradičně dobré vztahy a někdy se s nimi i mísí. (Četla jsem v našich časopisech mylnou informaci, že „dlouhokrcí“ jsou Karenové. Ti se zdobí zcela jinak. Spletlo je asi to, že Kajaům se někdy říká „Red Karenni“ – nikoli ovšem „Red Karens. Důkladně jsem to konzultovala).

Při cestě z Barmy do Laosu jsme jeli přes THAJSKO. Barma a Laos sice mají společnou hranici, ale žádný společný hraniční přechod. Od jezera Inle jsme se proto vrátili opět do Heho a odtud odletěli do města Tachileik poblíž barmsko-thajských hranic. Po thajském území pak pokračovali dále zase na thajsko-laoské hranice. Cesta v Thajsku vedla proslulým „Zlatým trojúhelníkem“, jak se říká území na rozmezí Barmy, Laosu a Thajska, kde se pěstuje opium, a v užším smyslu se tak nazývá místo, kde se střetávají hranice těchto tří zemí. Chiang Khong je thajské hraniční městečko (kde jsme přespali v hotelu na břehu Mekongu). Ráno jsme se přeplavili na druhou stranu řeky, do laoského hraničního městečka Huai Xai, a v LAOSU to hned bylo jako kdysi u nás – vlály spolu státní a komunistická vlajka. A protože země právě slavila 35 let od převzetí moci komunistickou partou, která je u moci dodnes, vlály pak stále po celé zemi všude, kam jsme jen koukli.

Následovala dvoudenní plavba po legendárním veletoku po proudu řeky do Luang Prabangu (310 km) na komfortní lodi Luang Say. Byl to báječný zážitek. Mekong jsem už dříve na cestách potkala, ale jako tlustý veletok. Tady to byla ještě řeka dravá, plná peřejí a balvanů pod hladinou, a s mnoha velkými nebezpečnými víry. Typu lodě, na jaké jsme jeli, se tu říká „pomalá“. Kapitán sedí na můstku nahoře, aby na všechny nástrahy dobře viděl. Doprava takovými loďmi je hlavním způsobem přepravy místních lidí z vesnic na trh. Jezdí tu pravidelné linky. Dobrodružněji ladění turisté někdy volí „loď rychlou“, mělký motorový člun, kterým se do Luang Prabangu přepraví pouze za jeden den. V povinné výbavě pasažéra je vesta a helma. Cesta takovou lodí za ohromující rámusu motoru je adrenalinový a občas i životu nebezpečný zážitek. Každý rok tak přijde o život několik lidí. Oblast kolem Mekongu patří z hlediska biodiverzity mezi nejbohatší na světě. Pozorování ubíhajícího horského okolí byla slast. Kromě relaxu na lodi, kde nám i chutně podstrojovali, jsme navštívili zdejší vesnici horského kmene Tai Lue. Dále po proudu pak žijí Hmongové a příslušníci dalších horských etnik (V Laosu žije asi 50 různých etnik, patřících do 3 nebo 4 hlavních skupin – jsou různé klasifikace příslušnosti do nich).

Společnosti Luang Say patří rovněž příjemná lodž u městečka Pak Beng, kde jsme na polovině cesty přespali. Pro Mekong jsou typické husté ranní mlhy, že zkraje není vidět skoro na krok.

Také druhý den plavby jsme navštívili jednu vesnici – jmenuje se Ban Baw a harmonicky v ní žijí tři etnické skupiny. Měli tam malovaný chrám, zvenku i zevnitř, a asi dva mnichy. Když jsme u břehu přistáli, byli jsme právě svědky toho, jak se rybář se ženou pyšní svým mimořádným úlovkem. Je to sumec, který je obecně největší sladkovodní rybou vůbec. Daný exemplář proto nepatřil mezi největší svého druhu, ale i tak to byl kus ! Nadále jsme pak cestou sledovali své okolí – řeka v tuto dobu je hodně pod svým stavem, jakého dosahuje za období dešťů. A tak zde lidé hned po opadnutí vody vysévají na svažité a přirozeně pohnojené říční břehy plodiny, které ještě stačí do dalšího pravidelného vzestupu hladiny vody sklidit. Všude se také kolem břehu blaženě pasou a koupou krávy a vodní buvoli.

A pak už nedaleko před Luang Prabangem jsme v ústí řeky Nam Ou do Mekongu navštívili dvě jeskyně - Tham Thing a Tham Phoum (dolní a horní), zvané „Jeskyně tisíců Buddhů“.

V Luang Prabangu (na seznamu UNESCO) už na nás v přístavišti čekal náš další místní průvodce jménem Pomí, opět fajn. Na břehu Mekongu stojí řada bývalých patricijských sídel, které dnes slouží jako malé útulné hotely. Dočetla jsem se zajímavost, že ten, kde jsme my bydleli, patříval rodině prvního premiéra Laosu po získání nezávislosti.

Někdejší královské město Luang Prabang s francouzsko-indočínskou koloniální architekturou, je kulturním a náboženským centrem Laosu. Jeho historie tvoří významnou část historie celé země a jeho návštěva je pro úžasnou uvolněnou atmosféru velkým zážitkem. Kdysi tu bývalo asi 70 chrámů a klášterů, dnes asi třicet. Prošli jsme jich hodně a záběry ze všech neuvedu. A také jmenovitě uvedu jen jeden. Všude jsme potkávali spousty mnichů v oranžových oděvech.

Bezesporu nejkrásnější ze všech je komplex chrámu Wat Xienh Thong. Vnější výzdobu ordinační síně tvoří mozaika „stromu života“. Ve svatyni ležícího Buddhy (tzv. Červené kapli) se nachází vzácný tmavý ležící Buddha. Ve zlatém objektu pak impozantní pohřební kočár vysoký 12 metrů s pohřebními urnami královské rodiny.

Palác, ve kterém se nalézá Národní muzeum, byl postaven v roce 1904 na počátku francouzského koloniálního období jako rezidence krále Sisavang Vonga. Palác se kupodivu dochoval v podobě, jakou měl, kdy ho v roce 1975 po komunistickém puči opustil poslední laoský král. (Foto z muzea bohužel žádné, nesměli jsme mít u sebe vůbec nic). Nejcennějším předmětem muzea je Buddhova socha Pha Bang (podle které se město jmenuje). Je vysoká 83 centimetrů a podle legendy byla ulitá v 1.století na Srí Lance. Jednou ročně ji v procesí nesou městem (foto fota). V areálu paláce stojí před budovou královského divadla socha krále Sisavang Vonga a naproti ní nedávno dokončený chrámový pavilon, do kterého se brzy slavná soška přestěhuje.

Pahorek Phu Si, vysoký asi 100 m, rozděluje město na dvě části. Nahoru jsme vystoupali od Národního muzea, do kterého právě mířila skupina Thajců. Thajci jsou jako turisté pro Barmu i Laos požehnáním, protože dávají vydělat spoustě lidem. Nejen, že se na Zlatou skálu v Barmě nechávají vynést, ale také po Luang Prabangu jezdí radši složitě jednosměrkami,přestože pěší pohyb je tu daleko praktičtější, protože všechno, co je tu k vidění, je nedaleko od sebe. To mi ovšem dává možnost ukázat, jaký je typický zdejší dopravní prostředek. Jako malý náklaďáček, ve kterém se sedí bokem ve směru jízdy na dvou protilehlých lavicích. Je třeba dodat, že na naše velikosti to stavěné není. Pahorek Phu Si není jen tak kopec a dokonce se na něj platí vstupné. Pokrývá ho řada soch, ozdobných schodišť, chrámečků a jeskyněk. Ani tady nechybí domečky pro duchy. Pohled na druhou stranu kopce ukazuje moderní část města a také řeku Nam Khan, která se v Luang Prabangu vlévá do Mekongu.

Co by si návštěvník Luang Prabangu neměl nechat ujít – to je každodenní rituál za svítání, kdy lidé přinášejí mnichům jídlo. Pozor, mniši nežebrají, ale naopak lidé si pokládají za čest, že jim ho mohou dát. A děkují mnichům za to. Ještě za tmy se ulice města plní příchozími, kteří usedají na chodnících a čekají na příchod mnichů. Nejsou to jen lidé místní, je mezi nimi i mnoho Thajců.

Doba, ve které jsme v Laosu byli, byla výjimečná. Nemyslím tím jen ono výročí uchopení moci komunisty a že kvůli tomu prapory vlály všude, až někdy ve spojení se situací docela kuriózně (viz právě ukázaná fota). V Laosu se slaví mnoho svátků a ten největší z nich – Hmongský Nový rok – právě po celou dobu našeho pobytu v Laosu právě probíhal, a hlavně pak zde na severu Laosu, kde Hmongové žijí. Do života Hmongů silně zasáhly události, které následovaly po vítězství komunistů ve Vietnamu, Kambodži a Laosu. Nastal masivní exodus. Hmongové z Laosu byli novým režimem zvlášť tvrdě pronásledováni, protože v době vietnamské války stáli na straně Američanů. Američané se ovšem ke svým spojencům z války nezachovali ani trochu příkladně, lépe řečeno velmi nevděčně. Po válce na ně okamžitě zapomněli a část hmongských uprchlíků přijali až na základě několikáté konference OSN, mnoho let po tom, co laoští Hmongové beznadějně přežívali v thajských uprchlických táborech, a poté, co mnoho z nich přijaly jiné země světa. V USA je pak poslali do Minessoty, proslulé krutými zimami. Na Hmongy jsem už před lety narazila ve Francouzské Guyaně, která mnoha z nich také poskytla nový domov, a velmi mě zaujali. To, že jsem je tady mohla vidět a užít si je v plném lesku, jak za normálních dní není možné, mi vrchovatě naplnilo moje představy o pořádném setkání s nimi. Hmongové žijí stále velmi tradičně, i když se přitom nijak nevzdávají moderních prostředků (např. milují mobily a často se jimi vzájemně fotografují). Jejich ženské oděvy – no, to je pastva pro oči ! Protože se Hmongové dělí na několik skupin, liší se i ženské kroje těchto skupin. Oslavy hmongského Nového roku fungují také jako seznamka a místo dojednávání sňatků. Náš průvodce nás jedno odpoledne vzal do hmongské vesnice na kraji Luang Prabangu, na jedno takové hmongské slavnostní setkání.

Neopomenutelným cílem naší cesty do severní provincie Xieng Khuang byla návštěva tajemné Planiny džbánů, archeologické lokality světového významu. Ale nejen to. Tato provincie je jednou z těch severních laoských provincií, které nejvíce poničila válka. A to válka dost podivná – není divu, že měla název „Tajná válka“. V letech 1964–1973 byl Laos bojištěm, o kterém většina západního světa neměla ani tušení. V těch letech nabývala americko-vietnamská válka na síle. V Thajsku byly zřízeny americké letecké základny a americké bombardéry brzy létaly nad východním a severovýchodním Laosem a bombardovaly Severní Vietnam a Ho Či Minovu stezku. Kapitáni B-52 měli rozkaz odhazovat při návratu všechny všechny nepoužité bomby – a dělo se tak ve velkém nad neutrálním Laosem (tento statut mu přiznala světová konference v Ženevě). Kromě toho měla americká letadla zde také cíleně bombardovat předpokládaná centra laoského hnutí Pathet Lao. Není zde prostor na detailní vylíčení celé situace, která nakonec vyústila v to, že v přepočtu na hlavu se Laos stal nejbombardovanější zemí v celé historii válečnictví. Celkem asi 1,9 milionu tun bomb, raket, min a další munice. Také na Laos Američané shazovali defolianty a herbicidy, včetně neblaze proslulého „Agent Orange“. Dodnes je tehdejší úsilí CIA v Laosu evidováno jako největší a nejdražší paravojenská operace, jakou USA kdy vedly (a ještě ke všemu neúspěšná). V podstatě všechna města a všechny vesnice v oblasti zažily v letech 1964–1973 nepřetržité bombardování, a protože původní hlavní město provincie Muang Khoun (starý Xien Khuang) bylo téměř úplně vybombardované, stal se po skončení války hlavním městem Phonsavan, ležící v nadmořské výšce 1200 metrů, známý dnes v turistickém světě především jako východisko ke slavným džbánovým lokalitám. Cestou do Phonsavanu, kde jsme měli svou základnu v milém novém hotelu Vansana Plain of Jars na kopci nad městem, jsme projížděli vesnicemi, o kterých nebylo sporu, že v nich žijí Hmongové.

Planina džbánů (na seznamu UNESCO) je jedno z nejzáhadnějších míst v jihovýchodní Asii. Když jsem pomýšlela na cestu do Laosu, věděla jsem, že Planina džbánů rozhodně nesmí v programu chybět. Je to tajemné místo s objekty, které dosud nemají vysvětlení. Ani po letech výzkumů se nepodařilo prokázat, k čemu obrovské nádoby měly sloužit a také se neví, kdo je tu zhruba před 2000 lety vytvořil. Teorií na to už vzniklo mnoho. Na Planině džbánů bylo archeologických nalezišť, s desítkami až stovkami džbánů na každém z nich, dodnes objeveno 58, a z toho 7 je již přístupných. Tedy - byly odminovány a jsou v nich vyznačeny bezpečné cesty. Většina příchozích navštěvuje nejpřístupnější lokalitu č.1. My jsme byli na lokalitách v pořadí : 1, 3 a 2. Povšimněte si také kráterů po bombách, kterých je všude plno. U lokality č.1 je poblíž jedna z jeskyň, ve kterých se lidé před bombardováním ukrývali. Na posledních snímcích je náš báječný průvodce Thongsavat, který nám postupně během těch několika dní, které jsme spolu strávili, přiblížil osud tohoto kraje víc, než by nám mohl dát jiný průvodce, který by se zdejším krajem neměl nic osobně společného. Jeho rodina, se kterou odtud jako chlapec utíkal, pocházela odtud a i on zde stále, kousek od Phonsavanu, žije. Osud kraje byl a je jeho osudem. To bylo pak jiné vyprávění !

V jednu chvíli okolo nás projíždělo vojenské terénní vozidlo a shodou okolností hned na to se objevila cedule, že jsme u ruského tanku. Takových památek tu bylo zřejmě víc, ale zdejší chudí lidí zjistili, že nejvíce si vydělají, když budou vše z kovu prodávat do sběrných surovin. Bohužel na to často doplácejí životem, protože se snaží vykopávat i nalezené bomby, miny a další munici, kterých je všude stále strašně moc, a oni je neumí dobře odjistit. Každý rok tak stále hynou desítky lidí.

Provincie Xieng Khuang má svůj název podle svého původního hlavního města, které dnes má oficiální název Muang Khoun, i když zdejší lidé stále používají jméno dřívější. Z tohoto města po výše uvedených hrůzách nezůstalo skoro nic – s výjimkou Buddhovy sochy (s velmi zvláštním výrazem) v troskách jednoho chrámu, a dvou stúp na kraji města.

Phonsavan není nijak výstavné město, ale mají tam výborné infomační středisko s mnoha infomačními panely a brožurami. Na dvorku je pak k vidění ukázka veškeré možné munice, bomb různých druhů, palivových nádrží či nášlapných min, jaké je bohužel v tomto kraji stále mnoho.

Opět jsme mohli navštívit jednu hmongskou novoroční slavnost, jejímž hlavním cílem je seznamování a dojednání sňatků. A opět bylo na co koukat:

Tyto dva snímky zachycují hlouček, ve kterém právě finišovalo ujednání sňatku jedné hmongské paní, která si z USA přijela do staré vlasti pro manžela. Snímky jsem pořídila těsně předtím, než jsem byla vtažena do děje a vyzvána, abych se zúčastnila závěru jednání a byla jeho svědkem. Tak, to se nepřihodí každý den !

Nejsou to ale jen ty sňatko-seznamovací poutě, kterými Hmongové svůj Nový rok oslavují. Součástí jsou různé sportovní turnaje a velmi oblíbené jsou zápasy býků. Náš milý průvodce nás vzal do jedné velké hmongské vesnice, kde se tento den konaly mezivesnické zápasy v nohejbalu a fotbalu. A taky jsme si tu mohli celou vesnici prolézt. Viděli jsme kromě jiného ukázkového býka, či jak lidé zdejšího kraje používají materiál bomb na všechny možné způsoby – místo plotu, jako korýtko na vysetou cibulku, pro opičku na hraní, na stavbu holubníků a kurníků, jako topeniště.

Na několika místech jsme se kousek prošli po proslulé Ho-či-minově stezce, která vedla podél hranic Vietnamu s Laosem a místy zasahovala do laoského příhraničního vnitrozemí, a která hrála velkou roli v americko-vietnamské válce, protože tudy probíhalo zásobování Vietkongu. Na první pohled normální cesta, jenže zpevněná kamenným dlážděním, že po ní mohly projíždět i tanky. Kdysi ukrytá v tropické houštině.

Ve zdejším kraji je pár přírodních pramenů, které vesničané používají jako koupenu, např. horké prameny v Muang Kham.

Kromě Hmongů žijí v této oblasti další etnika – především Tai Dam, něco etnických Laů, a početné etnikum Khamu. Lidé etnika Tai Dam jsou proslulí svými pozoruhodnými tajuplnými animistickými pohřebními svatyněmi v lesích. Jeden les jsme na upozornění průvodce prolezli a opravdu nalezli několik strašidelných taidamských hrobů, jeden z nich právě nový. V zemi většinových etnických Laů, zvaných Lao Loum, ale v tomto kraji mnoho nežije. Přesto jsme náhodou cestou narazili na jeden laoský pohřeb. Jejich pohřební způsoby jsou úplně jiné – své mrtvé spalují a na vyhaslý popel staví malé pagodky.

Další zdejší významné etnikum se jmenuje Khamu (z etnické skupiny Lao Thoeng). Jsou to zemědělci, lovci a řemeslníci, co do náboženství animisté (stejně jako většina horských kmenů, včetně Hmongů). Khamové žijí velmi tradičně a hodně společně. V každé vesnici – i té, kterou jsme navštívili - mají jednu společnou budovu, ve které muži probírají důležité otázky. Tady muži právě koukali na televizi na fotbalový zápas, zatím co jejich ženy pletly rohože na střechy. Ale každý taťka přitom choval nejmladšího potomka.

Jeskyně Tham Piu je z doby americko-veitnamské války smutně proslulá. Do této vysoko ve skále umístěné jeskyně se v roce 1984 přestěhovalo 12 rodin ze 4 vesnic a zařídili si zde vše potřebné – od školy po nemocnici. Ven vycházeli jen za prací. V listopadu 1968 sem Američané podnikli soustředěný nálet a pátou vypálenou raketu se jim konečně podařilo vpravit dovnitř jeskyně. Všichni lidé okamžitě zemřeli na následky tlakové vlny, aniž by měli viditelná zranění. Takto je po pár dnech okolní vesničané objevili a pohřbili do jednoho velkého a několika malých kráterů, které pro ně bombardování „vykopalo“. Je to velmi smutné a hodně navštěvované symbolické místo.

Cestou do poněkud zamlžené, ale i tak nádherné krasové krajiny u Vang Viengu a řeky Nam Song, jsme si prohlédli jeskyni Tham Xang („Sloní jeskyně“ – podle stalaktitu ve tvaru slona).

Ve Vang Viengu jsme přespali v hotelu Vansana u řeky, s kouzelným výhledem na vápencový kras.

Cestou do hlavního města jsme se zastavili na rybím trhu v Huay Mor s rybami a rybími produkty (stravy řidičů okolní dálkové dopravy), obdivovali vodní lilie, které svítily na dálku, a prohlédli si archeologického naleziště Vang Xang s khmérskými skalními reliéfy z 11.století.

Vientiane, hlavní město Laosu, byl naší poslední štací. Laos se v době naší návštěvy této země mohl uslavit. Zmínila jsem už, že po celé zemi vlály prapory na počest 35.výročí uchopení moci komunisty. Zažili jsme nádherná setkání s Hmongy na jejich slavnostech u příležitosti nejvýznamnějšího z laoských tradičních svátků - Hmongského Nového roku. Ale důvodů k oslavám stále nebyl konec ! Vientiane oslavoval 450. výročí svého ustavení hlavním městem země (po Luang Prabangu). A to ještě nebylo vše : někdejší nejvýznamnější postava země – komunistický generální tajemník Kayson Phomvihan - by byl oslavil 90. narozeniny, a soudruzi to nemohli nechat jen tak. Následující tři snímky: Symbolem Vientianu je stúpa Pha That Luang, jejíž obrázek se objevuje ve znaku města i na významných budovách – např. vchod do Národního muzea. Naproti muzeu stál obrovský sjezdový palác, kde právě – jak jsme mohli vidět v televizi – probíhaly nepředstavitelně bombastické holdy a projevy kultu osobnosti. Bylo zvláštní to vidět v televizi a současně slyšet chvílemi hudbu z paláce přímo, protože náš hotel stál po straně sjezdového paláce. Příjemné na tom všem bylo vědomí, že je to v Laosu (a snad taky ne navždy), daleko od naší země a hlavně doby, kdy jsme něco podobného zažívali také.

Vientiane je příjemné město na břehu Mekongu (který tu tvoří hranici s Thajskem). Na nábřeží stálo mnoho pohledných chrámů, byla tam spousta obchodů a restaurací. Také socha krále Setthathirata, který učinil Vientiane hlavním městem a kterého si tu velmi považují, a – krásná bílá budova, která byla zadní částí prezidentského paláce. Kupodivu jeho čelní část není tak pěkná, zato stojí na konci hlavní třídy města, nazvané podle prvního laoského království Lang Xang. Je to velice dlouhý bulvár, na jehož opačném konci stojí Vítězný oblouk (na vršek se dá vylézt a vidět hlavní třídu i na blízkou vládní budovu).

Nedaleko od Vítězného oblouku se pak nachází ona zmíněná stúpa a národní památník Pha That Luang (opět s králem-zakladatelem), poblíž které je pár dalších pěkných objektů.

Chrám Wat Sisaket má uvnitř vzácné fresky (které se nesmí fotografovat) a kolem dokola pohledný ambit. Někdejší královský chrám Ho Pha Keo je dnes muzeum s hodnotnými sbírkami (na zákazy fotografování si tu dost potrpí, a tak snímek jen zvenčí).

Zato v proslulém „čarodějném chrámu“ Wat Si Muang s městským pilířem ve tvaru falusu, jsme si vše mohli prohlédnout i fotografovat podle libosti.. Je to hodně zvláštní chrám. Je centrem spirituálních kultů a podivných obřadů. V centrální ordinační síni (sím) se na místě, kde jinde je vždy Buddha, nachází onen městský pilíř - kamenný sloup falického tvaru, uctívaný jako příbytek strážního ducha města Vientiane. Podle legendy byl chrám postaven na počest toho, že král Setthathirat přestěhoval své hlavní město do Vientiane. Když dělníci vykopali hluboké základy stavby, zavěsili nad jámu na lanech tento sloup - zřejmě pilíř ze starší khmerské stavby. Nejvyšší náboženský hodnostář vyzval, aby se přihlásil dobrovolník, který bude tímto sloupem v základech stavby obětován duchovi chránícímu město. Nikdo se nehlásil, až najednou do jámy skočila těhotná žena, kněží ihned přesekli lana a obrovský falus ji i s nenarozeným dítětem pohřbil. Horní část tohoto sloupu tvoří střed hlavního oltáře. Od počátků stavby chrámu sem dodnes přicházejí lidé si u ducha obětované ženy vyprosit různá požehnání, a přinášejí oběti nejrůznějšího druhu podle druhu přání, které mají (resp. jako díky za splněná přání). Mniši tu při otevřeném ohni praktikují animistický obřad Khwan baci, při kterém je 32 duchovních strážců, známých jako Khwan, „přivazováno“ k věřícím pomocí bílých šňůrek, které na druhém konci drží zasvěcený mnich. Každý ze 32 Khwanů je totiž strážcem nad různými orgány v lidském těle a nad schopnostmi duševními i fyzickými.

Xieng Khuan - Buddhův park, v překladu Duchovní město. Leží 25 km od Vientianu na břehu Mekongu (na druhé straně řeky je Thajsko). Cestou k němu jsme si vyfotografovali jediný laoský pivovar, o kterém dnes už tady nikdo neví, že ho stavěli Češi a že stále od roku 1973 vaří pivo podle původní české receptury. Nevím, zda se na tom teď něco změní, protože nedávno pivovar zakoupila firma Carlsberg (která tady na plakátu o své značce Carlsberg tvrdí, že vaří „pravděpodobně nejlepší pivo na světě“ – no, slyšeli jste větší drzost !). A také jsme se stavili u jediného mostu mezi Laosem a Thajskem (most „Přátelství“) a současně jediného mostu přes Mekong v Laosu. Zatímco v Laosu se jezdí vpravo (byli tu přece Francouzi), na mostě platí thajské předpisy a jezdí se vlevo. A tak se na laoské straně musí po sjezdu z mostu projet nejen celní a pasovou kontrolou, ale také „přehodit výhybky“.

O Buddhově parku jsem četla lecjaká hodnocení, včetně všelijak posměšných. Myslím, že to není úplně na místě. Je to originální a fantazií překypující přehlídka výtvarného pojetí náboženských představ svého tvůrce. V roce 1958 to tu vybudoval jogín, kněz a šaman Bunleau Sulilat, zvaný Luang Pu (=„ctihodný otec“), který sloučil dohromady hinduistickou a buddhistickou mytologii a ikonografii v jeden celek, a okořenil to animismem. Pro své náboženské pojetí získal v Laosu velkou řadu následovníků a s jejich pomocí své představy zhmotnil. Po revoluci v roce 1975 odešel do Thajska, kde hned naproti, na druhé straně řeky vybudoval v roce 1978 podobný park Wat Khaek v Nong Khai, a je tam také pohřben.

Poslední večer jsme se dobře pobavili, i když jinak, než jsme původně čekali. Vyšli jsme si na poslední večeři s tradiční hudbou a tanci do vybraného podniku Kualao. Přední stoly u malého podia byly objednané pro nějakou větší partu, a myslela jsem, že to budou jako obvykle turisté. Ale stoly obsadili nějací asi velmi významní delegáti onoho sjezdu, jak se dalo tušit z chování obsluhujícího personálu. Přímo před námi seděl ten úplně nejvýznamnější soudruh a to, co se dělo, odstrčilo umělce za nimi do pozadí. U stolů postupně přistávaly nejrůznější nápoje – pivo, víno a tvrdý alkohol – a kde kdo si s nejvýznamnějším soudruhem chtěl připít. Dvě soudružky si k němu dokonce poklekly. Pojedli jsme vynikající kachnu a pak se radši brzy poroučeli, než by eventuálně průběh večera nabral nežádoucí směr a než by si třeba někdo všimnul, že to není hudba ani tanečníci, které fotografuji. Druhý den jsme jeli domů.

Cesta do Barmy a Laosu předčila očekávání. Byly to báječné tři týdny. Dík za vynikající bezchybnou spolupráci patří partnerské cestovní kanceláři s hlavním sídlem v Thajsku a pobočkami v mnoha okolních zemích. Jmenuje se ICS – Indochina Services.

Pokud byste někdy do těchto míst a okolí chtěli zamířit, doporučuji vám se na ně obrátit. Málokdy a málokde jsem narazila na tak korektního a spolehlivého partnera.

Bez zajímavosti není cena, jakou jsme za tak krásný výlet zaplatili. Celá popsaná poznávací cesta na vysoké úrovni služeb, s řadou mezinárodních i vnitrostátních leteckých spojení a se dvěma noclehy cestou tam a zpět v luxusním letištním hotelu v Bangkoku, stála jen jako trochu lepší pobytový zájezd. Je pravděpodobné, že takové ceny tu s rozvojem cestovního ruchu v obou zemích nebudou navždy. Tak - nevíte-li kam příště, je tu jedna z možných inspirací. Ale dlouho neváhejte.