Před třemi lety jsme již jednu stejně dlouhou cestu do Indie podnikli. Během ní jsme se na jih dostali nejdále do Bombaje (Mumbai) a do Aurangábadu s blízkými slavnými skalními chrámy Éllorou a Adžantou ve státě Maharáštra, a do malého půvabného přímořského státu Góa.
Ještě jednou jsme do Indie nakoukli během cesty z Nepálu do Bhútánu před dvěma lety, kdy jsme zase na severu projížděli malebnou čajovou zahradou Západního Bengálska – Darjeelingem.
Obě setkání s Indií byla tak pěkná, že bylo jasné, že do Indie jsme nejeli naposled, zvláště když indický jih se jevil po všech stránkách cestovatelsky nesmírně přítažlivý.

Jih Indie

Mořem omývaný zužující se cíp mohutného indického poloostrova, se od širokého indického severu podstatně liší – jak svou překrásnou tropickou přírodou, tak zcela jinými indickými etniky a jejich úžasnou kulturou. (Na severu Indie a ve středu země žijí etnika indoarijská, na jihu etnika drávidská – liší se od sebe vzhledem, kulturou, jazyky). Jih Indie měl odlišný vývoj od severu odedávna. Odděleny několika pásy pohoří se jihoindické civilizace vyvíjely samostatně a na indickém severu značně nezávisle. Dobýt jih se nepodařilo ani muslimským Velkým Mughalům, kterým sever Indie patřil po pár staletí. Neuspěly ani invaze Portugalců a Francouzů, a dokonce ani Britům, kteří jinak Indii téměř celou koloniálně opanovali, se nepodařilo si jih zcela porobit.

Proto dodnes je indický jih, plný fascinujících památek i nádherné přírody, jedinečnou záležitostí. Popis naší cesty s fotodokumentací by rád přispěl ke zvýšení povědomí o této části Indie, do které zatím – ke své škodě – míří mnohem méně návštěvníků, než na několik frekventovaných míst indického severu. Chcete-li vidět opravdu indickou Indii a její skvosty, vydejte se na její jih. Zklamáni rozhodně nebudete.

Jih Indie není přesně definován, ale většina zdrojů se shodne na tom, že je tvořen indickými státy Kérala, Karnátaka, Tamilnádu a Ándhrapradéš. Na programu naší cesty do jižní Indie byly první tři jmenované státy. Hranice jižních států byly po získání nezávislosti Indie v roce 1947 vytýčeny podle jazykových oblastí. Každý stát má svou vlastní hudbu, tanec, architekturu, kuchyni, oblékání či náboženské obřady.

Stát KÉRALA je jednou z vůbec nejkrásnějších oblastí celé Indie. Představuje okouzlující mozaiku palmových hájů, rýžových polí, nádherných pláží a spleti lagun a kanálů. V Kérale jsou hlavní turistickou atrakcí přírodní krásy. Kulturně i zeměpisně jedinečná tropická Kérala je podlouhlý a poměrně úzký úrodný pruh na jihozápadním pobřeží Indie, protkaný desítkami řek, a ohraničený na své východní straně lesnatým pohořím Západní Ghát. Kérala vždy patřila mezi velmi progresivní indické státy, a také dnes se vyznačuje 100% gramotností a vyšší životní úrovní obyvatelstva než je v Indii běžné. Typickou indickou bídu jako na severu zejména v Kérale, ale ani jinde na jihu, nenajdete. Obyvatelé Kéraly jsou Malajámci, jejich jazykem je malajámština.

Stát KARNÁTAKA tvoří předěl mezi severní Indií a drávidským jihem. Nabízí nejen úžasné historické památky a architekturu, ale také malebnou a pestrou zemědělsky kulturní krajinu. Stát je tvořen na západě úzkým pobřežním pásem, směrem na východ pahorkatinou Západního Ghátu a polopouští Dakšinské plošiny, poseté magickými fotogenickými balvany. Karnátaka je vlastí národa Kannadců, kteří mluví kannadsky.

Stát TAMILNÁDU, ležící v nejjižnější části Indie, se označuje za kolébku jedinečné starověké drávidské kultury. Typické jsou pro ni mj. obrovské chrámy s vysokými gópurami (vstupními branami), složité řezby do kamene, kovolitectví. Tento stát byl tradičně chráněn svou odlehlostí a tak ještě méně vystaven severnímu vlivu než sousední státy. Historické mocné jihoindické dynastie, které ovládaly indický jih minimálně obtěžovany pustošivými muslimy, tak mohly postavit obrovské množství úchvatných chrámů, které máme možnost obdivovat dodnes. V Tamilnádu žijí Tamilci, kteří mluví tamilsky.

Indie - jih

Kéralská vodní cesta

Naše poznávání jižní Indie jsme zahájili plavbou po proslulé unikátní kéralské vodní cestě s anglickým názvem „Backwaters“. Jedná se o spleť řek, kanálů, lagun a jezer, která lemují celé pobřeží Kéraly a táhnou se až daleko do vnitrozemí. Původními loděmi na převážení rýže po Backwaters bývaly tzv. kettuvallamy, vyrobené tradiční technologií z přírodních materiálů. Dnešní značně vylepšené kettuvallamy slouží jako romantické komfortní hausbóty. Nastěhovali jsme se do nich s nadšením, které z nás nevyprchalo po celou dobu plavby. Pluli jsme nejzajímavějšími místy vodního labyrintu, okolo míst, kde lidé žijí a kde pracují na proužcích obdělávané půdy, okolo palmových hájů a rýžových polí, okolo rybářských sítí a chovů krevet a ryb. Zakoupené obrovské krevety nám pak na lodi večer ugrilovali, pochopitelně s indickým kořením.

Kóčín

je starobylé přístavní město, které se skládá se z několika ostrovů a poloostrovů, a z pevninské čtvrti Ernákulum. Tiché a příjemné historické centrum se nachází na ostrovních čtvrtích Fort Kóčín a Mattancherry. Mezi zdejší hlavní památky patří kostel Sv. Františka s bývalým hrobem Vasca de Gamy (nejstarší evropský kostel v Indii) či obrovské čínské rybářské sítě u pobřeží:

V historické čtvrti Fort Kóčin jsme také bydleli – i tady romanticky, v hotelu vzniklém z paláce ze 17. století:

V Mattanchery se nachází kromě jiného také židovská čtvrť s nejstarší synagogou na území Britského společenství národů. Židé se sem dostali velice dávno, i když není přesně známo, která z židovských historických událostí k tomu vedla. Verzí je několik. Zdejší Židé byli uznávanými členy kéralské společnosti. Na začátku 50. let 20. století však většina kóčinských Židů odešla do do nově vzniklého státu Izrael. Dnes tu žije již jen pár jednotlivců. Když jsme sem přišli, řekli nám, že je jich 12. A za pár minut tento údaj bohužel opravili - v den, kdy jsme tato místa navštívili, právě zahynul jeden z nich při teroristických útocích v Bombaji, které šokovaly celý svět. S celou Indií zpráva o útocích otřásla a také my jsme pak po celou dobu pobytu sledovali zprávy v novinách a v televizi.

Na kóčinském ostrově Vajpín se nachází zdejší oblíbená pláž Čerai, na které jsme si trochu zalenošili a poobědvali v přilehlém hotelu, stojícím na ostrůvcích - stále jsme se nacházeli v oblasti kéralských vod.

Když jsme si před večerním představením proslulého divadla Kathakali chtěli dát pivo, narazili jsme poprvé na to, že restaurace nemá „licenci“ a tedy nemůže podávat alkohol. Jenže to některé podnikatele úplně neomezuje a vypořádávají se s tím různě, někdy i značně osobitě. Na představení se chodí v předstihu a lze pozorovat herce při líčení. Kathakali je středověké taneční drama s tématy starých indických eposů. Nalíčené herce v nádherných kostýmech doprovázejí bubeníci a zpěváci.

O tom, že Kóčin je typické kéralské „vodní město“ svědčí záběr z mostu na moderní pevninskou část města Ernákulum, pořízený při odjezdu z Kóčinu směrem do pohoří Nilgirí.

Pohoří Nílgirí, jízda historickým vláčkem.

Pohoří Nílgirí s nejvyšším vrcholem 2623 m je nejvyšším horstvem jižní Indie. Je pokryté loukami, stále zelenými lesy a čajovými plantážemi. Již 100 let přes něj jezdí horský vláček zvaný Nilgiri Blue Mountain Railway (= památka zapsaná na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO). Výškový rozdíl zdolává zubačková trať švýcarského typu, která umožňuje i velmi strmé stoupání. V kouzelné přírodě leží pár horských stanic. Rovinatý začátek tratě není tak zajímavý, a proto jsme nastoupili až v Kúnúru. Nenechte se zmást dlouhým názvem na konci trati – Úti (Ooty), jak říkali Britové městečku, které jako letní sídlo před 100 lety spolu s úzkokolejkou vybudovali, má ještě jedno jméno: Udagamandalam. (Dvě jména má v Indii mnoho měst či objektů). Dostali jsme se do státu Tamilnádu.

Již po dlouhá staletí je pohoří Nilgirí domovem několika domorodých kmenů, tzv. Adivásiů. Jsou to potomci nejstarších obyvatel Indie, tedy „původní obyvatelé“. Lidé těchto skupin tu žili předtím, než do Indie přišli Drávidové a po nich ještě později kolem roku 1800 př.n.l. Árijci, kteří postupně zatlačili Drávidy na jih.

V Nilgirí žije 18 kmenových skupin, z nichž nejzajímavější jsou Todové, kteří si staví zvláštní chýše a chrámy s obloukovou střechou. K naší velké radosti jsme měli možnost navštívit poblíž Úti todskou vesnici, která navíc, jak jsme zjistili, je významná, řekli bychom „středisková“, protože má kromě vlastní svatyně ještě jednu svatyni pro kněze, nadřízeného knězům z dalších z todských vesniček.

Ústředním bodem společenského, hospodářského i duchovního systému Todů je buvol. Buvolí mléko a máslo ghí tvořily a dodnes tvoří nedílnou součást todského jídelníčku. Buvoli se používají také jako oběti bohům. Todové jsou vegetariáni a smrt člověka je jediným důvodem, kdy tato zvířata zabíjí. Provozují výměnný obchod s jinými místními kmeny, kterým dodávají maso obětovaných buvolů. Typickým znakem jejich oděvu je barevný tkaný přehoz.

V Úti jsme byli v neděli, a tak místní lidé chodili do kostela (mají tu pár křesťanských kostelů) a do botanické zahrady, která je zdejší hlavní atrakcí. Někteří se tu ukázněně rodinně procházeli, zatímco hoši hráli na trávníku jakousi hru, které nadšeně přihlížely místní dívky. Povšimněte si té spousty teplých čepic, vždyť je strašná zima mezi 15 a 20° !

Na okraji Úti leží Palác Fernhills, který si nechal postavit roku 1873 jako letní sídlo maháradža z Majsúru (kterému palác stále patří). Dnes tento nevšední objekt slouží jako luxusní hotel, a v současné době světové hospodářské krize nabízí svůj luxus za poloviční ceny. Rádi jsme si to tam prohlédli.

Cestou z Úti do Majsúru jsme jeli – nerada se opakuji – ale opět kouzelnou přírodou s mnoha jezery a čajovými plantážemi. Ze státu Tamilnádu do státu Karnátaka jsme projížděli na obou stranách hranic národními parky a tu a tam jsme viděli cosi jelenovitého. Zato pečlivě si všechny okolo projíždějící prohlíželi všudypřítomní hulmani, vášnivě se cachtal malý sloneček, který odmítal vylézt z vody, a všude kvetla cukrová třtina, což jsme viděli vůbec poprvé.

Majsúr (Mysore)

je s největší pravděpodobností vůbec nejkrásnější indické město. Indická města, zatím všechna, která jsem měla možnost vidět, jsou převážně jako celek dost ošklivá a překrásné památky, jimiž se mnohá z nich honosí, v nich leží jak s okolím nesouvisející solitéry. Majsúr je město veskrze krásné, s jasným urbanistickým vyzněním, plné parků a prostoru, a neindicky stejnorodé.

Vyjeli jsme na Čamundinu horu (zdejší název pro bohyni Durgu) a porozhlédli se po majsúrském panoramatu – město v zeleni. Po příblížení jsou vidět některé významné stavby – maharáždův palác, Malý palác a honosné sídlo jízdní policie. V polovině Čamundiny hory stojí obrovská monolitická socha Šivova býka Nandina.

Mahárádžův palác Amba Vilás. Poprvé jsme se setkali s typickým jihoindickým architektonickým prvkem – gópurou, vstupní věží. Maisúrská královská dynastie Odejárů tu po staletí vládla až do vyhlášení nezávislosti Indie – pouze s výjimkou krátkého období na konci 18.století, kdy místní trůn získal muslim Haidar Alí a po něm jeho syn Típú Sultán. Maisúrské království nebylo spolu s řadou malých knížectví součástí britského impéria.

Lolitha Mahal Palace neboli Malý palác, pochopitelně také maháradžův a také dnes ve funkci luxusního hotelu:

Náboženství silně prostupuje každodenním životem jihoindických lidí. Na odbyt jdou všude květinové kreace, bez nichž se neodehrává žádná cesta do chrámu ale ani žádná společenská či rodinná událost. Na trzích je pak ještě vše možné a nemožné – včetně mnoha druhů koření.

Na okraji Maisúru, na ostrově řeky Káverí Šrírangapattam, se nachází zbytky paláce Típú Sultána. Z této pevnosti nedaleko Maisúru vládli od roku 1761 Haidar Alí a jeho syn Típú převážné části jižní Indie. Postavili moderní armádu – největší, jaká kdy v Indii bojovala a která brzdila britskou bezohlednou kolonizaci až do roku 1799, kdy „maisurský tygr“ sultán Típú během bitvy zahynul. Od té doby je pevnost v rozvalinách. Dosud stojí hradby a některé brány. Zachován zůstal nedaleký Típův letní palác, uvnitř krásně pomalovaný výjevy z válečných tažení – ale se zákazem fotografování.

Asi 50 km od Maisúru stojí na okraji vesnice Somnáthapur nádherný Késavův chrám – bohatě zdobený skvost hójásálské architektury. Chrám byl postaven ve 13.století ve tvaru hvězdy – aby se získal co největší prostor pro neuvěřitelně detailně propracované reliéfy, kterými je pokryta celá plocha členitého chrámu. Každý sloup v síních je jinak zdobený, výjevy na miniaturních až titěrných reliéfech zobrazují nejen náboženské motivy, ale i scény z každodenního života, včetně scén sexuálních.

Hojásalská architektura zde a ve dvou dalších lokalitách, které jsme následně navštívili + komplex Hampi/Vidžajanagar, představují naprosto strhující špičkové zážitky a bezpochyby to nejlepší z cesty po jižní Indii, co jsme měli možnost vidět. Snad fota aspoň trochu zprostředkují realitu, kterou ale ani při nejlepší vůli nelze v celé kráse a s celou atmosférou přenést.

Městečko Šravanabelgola je nejvěhlasnější džinistickou posvátnou lokalitou v jižní Indii. Vévodí mu obrovská monolitická socha nahého Gómatéšvary, zvaného také Báhubalí. Kolos o výšce 17,7 m byl postaven na vršku kopce Indragirí a je tak viditelný zdaleka. Vede k němu 700 schodů. Je to největší monolitická socha v Indii (a prý i na světě).

Cestou ke slavné soše jsme jeli opět překrásnou karnátackou krajinou a sochu skutečně ze značné dálky uviděli. Schody jsme vyběhli a nenechali se vynést nahoru jako někteří „měkkýši“. Odměnou nám byl i stále více se otevírající výhled dolů na město s posvátnou vodní nádrží, a na konci výšlapu pak na samého velikého naháče.

Všude na místech, kde bylo třeba se zouvat – což je v Indii všude, kde to má náboženský charakter, jsme svým jednotným vybavením budili pozornost. V Indii (i na Srí Lance) je třeba se na těchto místech zouvat i venku, nejen uvnitř budov. Na základě dřívějších zkušeností jsme si pořídili před odjezdem do Indie modré nemocniční návleky a vypadali jsme zde jak parta galapážských modronohých terejů. Žádné pobouření jsme ovšem nebudili, naopak, a dokonce z nás tu a tam někdo návleky vyloudil.

Hojásalské chrámy v Béluru a Halebidu ze 12. století patří spolu s chrámem v Sómnáthpuru k tomu nejlepšímu z období vrcholného rozvoje hindské kultury. Jejich sochařská výzdoba je srovnatelná s Kadžuráhem (které jsme obdivovali minule) a její množství a jemnost jsou až neuvěřitelné. Detailní výzdoba pokrývá každý centimetr.

V Béluru stojí dodnes aktivní chrám Čennakéšava:

Chrámy Hójáléšvara a Kaderéšvara v Halebidu:

Zde poprvé a pak ještě několikrát jsme potkali do černých sukní oblečené muže – vyznavače boha Ajapy, kteří jednou ročně objíždějí všechna významná poutní místa v jižní Indii:

Ruiny Vidžajanagaru (na seznamu UNESCO) nedaleko vesnice Hampi patří k vrcholným indickým historickým památkám. Vidžajanagar býval kdysi hlavním městem vůbec největší hinduistické říše v historii Indie. A to v době, kdy ve velké části Indie vládli muslimové (14. – 17. století). Ohromné město bylo obklopeno sedmi liniemi hradeb, žilo v něm půl milionu lidí, a svým věhlasem a bohatstvím bylo víc než srovnatelné s Dillí, s dillíským sultanátem. Toto místo na břehu řeky Tungabhadry bylo ale posvátné už dávno před založením města. Podle hinduistické mytologie zde původně leželo město Kiškindha, opičí království z Rámájany.

Vidžajanagar/Hampi nejen sám o sobě svými úžasnými objekty vyráží návštěvníkům dech, ale leží navíc ještě k tomu v kouzelné surrealistické krajině se zlatohnědými žulovými balvany. „Znovuobjevení“ Vidžajanagaru ve 2.polovině 20.století je srovnáváno s objevením Machu Picchu.

Během prohlídky velice rozsáhlého komplexu jsme nejprve vystoupali na kopec Hemakuta se Šivovým chrámem. Cestou nahoru jsme se zastavili u malého chrámu s monolitickou sochou boha Ganéši. Od Šivova chrámu byl nádherný výhled na všechny strany, i když mohlo být jasněji. Po Šivovým chrámem leží 14 menších chrámů, které byly postaveny ještě před založením Vidžajanagu, na obranu proti pronikání muslimů. Postupně jsme přes kopec přešli na jeho druhou stranu směrem k nepřehlédnutelnému Virúpakšovu chrámu s 50 metrů vysokou gópurou. V chrámu nás mj. zaujal slon ve službě a několik probíhajících svateb se zajímavými obřady:

Na břehu řeky:

Vzhledem ke značné rozlehlosti Vidžajanagaru jsme přejeli k další skupině objektů. Ještě větší monolitický Kadlekalu Ganéša (sám technicky nefotitelný) se nachází uvnitř chrámu, který je obklopen fascinujím okolím. Vnější sloupy jsou zdobené malými reliéfy:

Tzv. Malý bazar, na kterém právě něco prováděla pohledná rekonstrukční četa, stojí u velkého komplexu Krišnova chrámu:

Chrám Narasimha, chrám Badavillinga s velikým monolitickým Šivovým linghamem a Podzemní chrám:

V královském centru se nachází celá řada staveb. Jednak ženský komplex Zenána, obehnaný zdí, ve kterém sídlily královy manželky a další králi milé ženy. Ze strážních věží je hlídaly strážkyně. Nejkrásnější stavbou tohoto opět velmi rozsáhlého komplexu je Lotosový palác:

Ke Sloním stájím přísluší stavba v pravém úhlu k nim, kde původně žili strážci slonů a která dnes slouží jako výstavní síň nalezených reliéfů. Z nich uvádím ten, který lze často na mnoha místech vidět = zrození Gangy:

Na dalších snímcích jsou základy Králova paláce s audienční síní, schodovitá vodní nádrž, obrovský bazén, důmyslný akvadukt, budova královniných lázní. A to s těžkým srdcem vyřazuji mnoho dalších snímků.

Na konec prohlídky Vidžajanagaru si průvodci schovávají přímo laskominu – komplex višnuistického Vitthalova chrámu s „hrajícími“ sloupy a se slavnou svatyní v podobě kamenného vozu:

Když jsme plni dojmů odpoledne z místa odjížděli, provázely nás ještě dlouho magické výtvory přírody.

Bangalore-Bengálúru

je hlavním městem státu Karnátaka a říká se mu indické „Silicon Valley“. Je sídlem mnoha nadnárodních i domácích IT společností, technologických parků, univerzit a ústavů pro výzkum a vývoj. Je nejznámějším světovým centrem outsourcingu. Sídlí tu také Hinduista Aeronautice, první indická společnost na výrobu letadel. Trochu rychlý střih po středověkých památkách, co ?!

V Bangalore nám ukázali i tradiční zajímavosti, jako Chrám velkého býka, ve kterém býkovi vyhrával chrámový hudebník, a poblíž stojící ještě jeden také barevný chrám.

Pýchou města je jeho Botanická zahrada Lalbagh. Kromě spousty vzácných dřevin a krásného otevřeného skleníku nás překvapila tím, že v domečku u květinových hodin sídlí Sněhurka a na trávě skotačí sedm trpaslíků. Ale ještě něčím, a to velmi vzácným – na území botanické zahrady se nachází ohromná Národní geologická památka – zvláštní rozlehlá skála, která patří k nejstarším skalním útvarům na Zemi (vznikla před 3000 miliony let). Z vyhlídky na jejím vršku lze v dálce vidět naopak ty nejmodernější bangalorské stavby.

Letecky jsme se přemístili z hlavního města Karnátaky do hlavního města státu Tamilnádu – do města dvou názvů: Madrás (Chennai). V jeho okolí leží objekty prvořadé úrovně.

Kánčípuramje chrámové město, zvané též Kánčí, kdysi hlavní město Pallavské říše, které patří do sedmi nejposvátnějších hinduistických měst. Od 6. do 8. století tu bylo postaveno více než 1000 chrámů a svatyní.

Nejstarší a nejcennější památkou je Kailasanáthův chrám, zasvěcený Šivovi, který obklopuje 58 zdobených svatyní.

Mezi další významné chrámy zde patří Šivův veliký a hojně navštěvovaný chrám Ékambaréšvara se 60 m vysokými bílými gópurami

Mahabalipuram

Mamallapuram (UNESCO) je nádherný soubor staveb nedaleko či přímo na břehu moře v Bengálském zálivu, založen v 7. století. Nachází se v krajině poseté balvany, skalními jeskyněmi, monolitickými svatyněmi a chrámy s bohatou výzdobou, považované za nejkrásnější ukázku pallavského umění.

Komplex Paňča rathy je soubor monolitických skalních svatyní, které byly celé i s celou výzdobou vytesány z původních dvou mohutných skalních kopců:

Obrovský reliéf Ardžunovo pokání (neboli Sestup Gangy):

Přímo na mořském břehu pak stojí nad krásnou pláží chrám Shore. Pobřežních chrámů bylo původně sedm, ale šest z nich zničil oceán. Zůstal jen jeden.. Když v roce 2004 zasáhla Mamallapuram vlna tsunami a na chvíli stáhla masy vod zpět do moře, vynořily se i další chrámy. Jen na chvíli – když se vlna vrátila, chrámy opět zmizely.

Tiruččirápali

(od dob Britů a často dodnes zvané Triči) je město ležící v úrodné deltě řeky Káverí, jedné z devíti posvátných indických řek. Bývalo významným centrem čólské kultury. Vévodí mu mohutná Skalní pevnost (Fort Rock) na masivním skalním výběžků, ve výšce 83 m nad okolní rovinou, s chrámem na vršku. Ke skalnímu Ganéšově chrámu vede nahoru asi 500 schodů.

Hlavní zdejší památkou je ale chrámový komplex Ranganátha ve Šrírangamu (UNESCO), ležící na posvátném ostrově na řece Kávérí, architektonická perla čólského stavitelství. Je jedním z nejposvátnějších Višnuistických chrámů a patří mezi nejproslulejší poutní cíle jižní Indie. Rozsáhlý chrám s počátky v 10.století je obklopen sedmero hradbami, zdobí jej 21 gópur a ve 108 chrámech sídlí 108 bohů. Višnu je v chrámu zobrazen všude a ve všech svých avatárech.

Rituální koupel v řece Kávérí, ženy tam chodí současně nabírat písek, v pozadí Skalní pevnost:

Tančávúr (Tanjore)

leží v úrodné deltě řeky Kávérí v oblasti, jíž se říká „rýžová miska Tamilnádu“. (Delta řeky Kávérí byla bohužel nejhůře tsunami roku 2004 postiženou částí celého Tamilnádu. Vyžádala si tu 7000 obětí a tisíce lidí připravila o přístřeší).

Mohutná delta kdysi tvořila základ Čolské říše, jíž byl Tančávúr hlavním městem, a která dosáhla svého vrcholu mezi 9. a 13. stoletím. V té době ovládali zdejší králové téměř celý Indický poloostrov a pronikli i na vzdálená území jihovýchodní Asie. S čolským působením jsme se setkali již ve Vietnamu.

Nejvýznamnějším čólským monumentem v Tamilnádu je monumentální žulový chrám Brihadíšvara (UNESCO). Proslulá je kupole jeho ústřední stavby, vytesaná z masivního žulového bloku o váze 80 tun, která byla usazena na vrchol chrámu z 6 km dlouhé rampy starou technologií, kterou používali již stavitelé pyramid.

Tančávúr je odedávna také centrem odlévání bronzu. Původně posvátné čólské bronzy se odtud dostaly na světové umělecké trhy. Nejznámější postavou je Natarádža neboli „tančící Šíva“ - postava na jedné noze, obklopená plameny – která se stala jedním ze symbolů Indie a jedním z nejkupovanějších indických suvenýrů.

Prohlédli jsme si staré bronzy v muzeu, umístěném v jednom bývalém paláci a pak jsme navštívili dílnu, kde jsme celý proces odlévání do ztraceného vosku mohli sledovat krok po kroku. Ten, kdo si takový předmět kupuje ani netuší, že každý kus je pracně zhotovovaný originál. Cestou jsme zahlédli ojedinělý pomník – obyčejnému zemědělci, a potkali veselá děvčata.

Madurai

ležící na břehu řeky Vaigai je jedním z nejstarších měst vůbec celé jižní Asie a významným náboženským a obchodním centrem od počátku existence jihoindické civilizace. Nejstarší zmínky o Madurai pocházejí ze 4. století př.n.l.

Zdejší slavný chrám Mínákší, který je jedním z největších chrámových komplexů v Indii, má 12 přes 50 metrů vysokých gópur, pokrytých štukovou pestrobarevnou výzdobou s mytologickými postavami. My jsme z vnější výzdoby mnoho neviděli, protože všechny barevné jihoindické chrámy se tradičně každých 12 let přemalovávají, a v Madurai byl právě termín. A tak všechny gópury – s výjimkou jediné – byly pod lešením a zakryty. Byla to sice škoda, ale barevných chrámů bylo všude okolo tolik, že jsme to nijak bolestně nepociťovali. Zato jsme si pořádně užili při prohlídce vnitřku chrámu, kde bylo živo. Povšimněte si příšerně upatlaných soch svatých – to je výraz uctívání. Sochy jsou polévány máslem, posypávány rýžovou moukou či květinami. Lidé právě slavili svátek světla a všude i na podlaze chrámu zapalovali celé řady světel. A zase se konala svatba.

Kousek za městem se nachází městečko Alagarkojil s velmi navštěvovaným višnuistickým chrámem. Fronta lidí si nese obětiny k požehnání. Je to vždy nějaké jídlo, většinou ovoce. Kdybyste měli dojem, že na naší cestě bylo přechrámováno a že chybí něco ze života, budete na omylu. Návštěva chrámů a poutních míst v rozměru, který nikde nemá obdoby, je nejradostnější událostí jihoindických obyvatel. Vypravují se na ně někdy i z velké dálky květinami vyzdobenými autobusy a tráví v chrámech mnoho času. Evidentně nesmírně šťastní. Povšimněte si, kolik lidé ve frontě má vyholenou hlavu – vlasy obětovali vyznávanému bohovi.

A také nedaleko za Madurai u městečka Tirupara se tyčí ohromná posvátná žulová skála, pod níž se v tajuplném prostředí s opicemi a pávy nachází jeskynní svatyně. Na kopec vede dlouhé schodiště ke skalnímu chrámu, přerušované několika vyzdobenými otevřenými mandapami = sloupovými síněmi. Zmožení poutníci odpočívají pod kopcem.

Přes pohoří Západní Ghát, končící u moře, jsme přejeli z Tamilnádu do nejjižnější části Kéraly, kde se nacházejí krásné pláže. Byli jsme překvapeni, kolik jsme cestou po jihu Indie viděli větrných elektráren, ale les snad tisíců větrníků pohromadě byl opravdu nečekaný.

Podobně jako stát Goa je i kéralské městečko Kovalam vyhlášeným plážovým letoviskem, ležícím na jih Trivandrumu, hlavního města Kéraly. Ale ani tam přímo jsme nemířili. Nádherný dvoudenní odpočinek v ještě neobjeveném ráji jsme strávili v hotelu s ayurvédským centrem uprostřed palem a poblíž mnohakilometrové pláže Chowara, ještě jižněji od rušných kovalamských pláží, mezi obyvateli zdejší rybářské vesnice. Lepší závěr jsme si ani přát nemohli. Jen nám bylo líto, že rybáři mají po každodenní mnohahodinové dřině sítě plné medúz a vlastní úlovek je spíš smutný. Ale nevím, zda smutnější nebude, stane-li se někdy zdejší místo běžným plážovým rekreačním rezortem.