Maroko je nejzápadnější severoafrická země. Její hranice na severu a na západě tvoří pobřeží Středozemního moře a Atlantického oceánu. Centrem marocké historie a marockého kulturního dědictví je oblast ve středu země, kde se nacházejí historicky významná města Fes, Meknes a Marrákeš, která spolu s přímořským Rabatem tvoří čtyři královská města, sídelní města vládců marockých královských dynastií. Na jihu a na východě země začíná nekonečný prostor Sahary.

Ve vnitrozemí se také táhnou horská pásma pohoří Rifu, Středního Atlasu, Vysokého Atlasu a Antiatlasu, obývaná původními obyvateli Maroka (a dodnes majoritním marockým etnikem) – Berbery (na druhém místě jsou Arabové).

V horách a v předsaharské oblasti se nacházejí četné oázy a malebná hliněná opevnění – kasby a ksary, která vzbuzují pocit návratu do minulosti a která velmi ladí s pohledem na okolní majestátní hory.

Maroko

Rabat je hlavní město Maroka, které leží v ústí řeky Bou Regreg do Atlantického oceánu, na jejím pravém břehu. Na druhém břehu řeky leží sesterské město Salé. Obě města, dnes již spojená v město jediné, mají za sebou bohatou historii.

Pohledy na Salé z Rabatu a z Rabatu na Salé:

Kolem dokola marockých starých měst (tzv.medína) se táhnou dodnes hradby s mnoha branami ve tvaru tlusté klíčové dírky. Je tomu tak i v Rabatu:

Prodavač vody v tradičním oblečení:

Hassanova věž ze 12.století a mauzoleum Mohameda V.

Královský palác:

Chellah – kdysi zde stálo starověké římské město Sala Colonia. Později královské pohřebiště. Oboje zde dnes koexistuje ve stavu ruin. Po celém Maroku jsou stovky čapích hnízd a všude je plno kočiček – i tady:

Na útesu nad ústím řeky do Atlantiku byla ve středověku postavena na místě původního ribátu (pevnostního kláštera) Udájská kasba. Většinu domů zde postavili muslimští uprchlíci ze Španělska po rekonkvistě, a je to na jejich vzhledu znát. Ze Signální plošiny je krásný výhled přes řeku na Salé. Pod hradbami kasby je hřbitov námořníků.

Nakonec jsme si prohlédli Archeologické muzeum:

Královské město Meknes leží v podhůří Středního Atlasu. Hlavním městem země bylo jen 55 let, po dobu vlády svérázného sultána Muláje Ismaila, který usedl na trůn roku 1672. Byl to krutý megaloman, který ale současně dostal celou říši pod svou kontrolu. Z Meknesu vybudoval nádherné hlavní město a dal postavit obrovský palácový komplex. Hradby města s monumentálními branami byly dlouhé 25 km. Inspirován byl popisem Versailles svého současníka Ludvíka XIV. Dodnes zůstaly zachovány trojité hradby, brány Bab Mansur a Bab Jamaa, mauzoleum Moulaie Ismaila, obrovské královské sýpky, historické koňské stáje (pro 12 tisíc koní) a medína:

V medínách marockých měst se bydlí, pracuje a prodává:

Volubilis (UNESCO) bývalo kdysi po 200 let hlavním městem římské provincie Mauretania Tingitana. V 17.století byl mramor z jeho budov vydrancován na stavbu paláce Muláje Ismaila v Meknesu. Dnes si tu lze prohlédnout i tak poměrně zachovalé ruiny římského města s triumfálním obloukem, hlavní třídou decumanus maximus, bazilikou a lázněmi, s dalšími náležitostmi římských měst, a s krásnými mozaikami.

Odpoledne jsme se tu ubytovali v příjemném hotelu s vyhlídkou na archeologické naleziště a ráno vyrazili na prohlídku:

Moulay Idris je posvátné a nejvýznamnějšího poutní místo Maroka, kde je pohřben zakladatel první dynastie panovníků Maroka. Muláj Idrís byl pravnuk proroka Mohameda. Koncem 8.století uprchl z Medíny před pronásledováním Abbásovci, kteří se v té době zmocnili chalífátu a přesunuli jej z Damašku do Bagdádu. Idrís se usadil ve Volubilisu, kde místní obyvatele přivedl k islámu a stal se jejich vůdcem.

Město má v krajině velmi malebnou polohu a leží na dvou pahorcích, kdy z vyššího je výhled dolů na nižší, jehož hlavní součástí je mauzoleum se zelenou střechou. Do něj jsme na začátku jen velmi mírně nahlédli, protože nemuslimům vstup není povolen.

Královské město Fes (UNESCO) pochází z počátku 9.století. Sultán Idrís II.sem povolil vstup utečencům z andaluské Córdoby a z tuniského Kairuánu – tehdy dvou nejvýznamnějších měst islámského světa. Obě skupiny sebou přinesly prvotřídní řemeslný um, obchodnickou zkušenost, kulturu i architekturu. Všechny velké marocké královské dynastie v něm zanechaly své stopy a svou důstojnost neztratilo město ani za Francouzů

Ve 14.století vytvořila židovská komunita ve Fesu první mellah (židovskou čtvrť) v Maroku.Zdejší medína, která je největší marockou medinou, je spolu s Marrákešem, Káhirou a Damaškem jedním z největších funkčních středověkých měst na světě Ve Fesu se nachází více než 1000 let stará mešita Kairuán, je sídlem několika univerzit (včetně nejstarší univerzity na světě), proslulé jsou zdejší barvírny a koželužny, výroba koberců, zpracování kůží. V medíně se bydlí, žije a pracuje.

Maročané jsou pravděpodobně nejukecanější lidi na světě. Také náš místní průvodce si během celodenního výšlapu městem mnohokrát popovídal. Na tomto snímku si povídá s pánem v typických zdejších (pro nás poněkud zarážejících) kalhotách:

Největší událostí v životě Maročanů je svatba. Svatby probíhají ve velkém stylu a dobře se na nich uživí spousta firem s půjčovnami nádobí, nebo také svatebních nosítek:

Návštěva koželužny s barvírnou, obchodem s hotovými koženými výrobky, a s výhledem na město:

Ve Fesu jsme bydleli v tzv.riádu (neboli daru), tradičním městském výstavném domě se zahradou – jehož vnějšek je nenápadný a má jen málo oken – zato uvnitř ! Pan majitel je noblesní člověk s velkým rozhledem a z provozování riádu má evidentní potěšení (kromě jiného také vyučuje na zdejší univerzitě). Každý pokoj byl zařízen ve stylu jiného marockého kraje. V Maroku nás potěšilo, že na rozdíl od jiných arabských zemí tu mají rádi nejen kočky, ale také pejsky (viz miláček pána domu).

Z Fesu jsme se vydali na jih, do krásné přírody Středního Atlasu.

Zastavili jsme se chvíli ve městě Ifran, které jakoby ani nebylo v Maroku. Vypadá jako moderní evropské bohaté satelitní městečko. Založeno bylo roku 1929 Francouzi jako horské středisko. Po získání nezávislosti tu byl zbudován Královský palác a roku 1995 tu král Hassan II. otevřel slavnostně zdejší univerzitu (pro „horních pár tisíc“) Al Akhawayn, z níž jsme mohli zahlédnout jen střechu a stráží hlídanou bránu natolik, že ani snímek nebyl povolen.

Prošli jsme se Cedrovým lesem nedaleko od Azru, obydleným „berberskými opičkami“ (makaky). Cedrové lesy, kombinované s košatými korkovými duby, jsou výjimečnou krajinnou oblastí Středního Atlasu.

Azru bylo zase typické marocké město s pěkně udržovanou mešitou. Odedávna významné tržní středisko pro berberské obyvatele okolních hor. Přespali jsme tu v příjemném hotelu s výhledem do krajiny.

Dále nás pak cesta vedla stále na jih do oblasti zvané Tafilalt. Jeli jsme podél řeky Zíz, která pramení ve Středním Atlasu a ztrácí se v píscích Sahary. Tady začíná marocká přední Sahara. Soutěsku Zíz protíná Francouzi postavený Tunel Legionářů z roku 1930 a na jejím konci bylo roku 1971 postaveno ohromné přehradní dílo Barrage Hassa Addakhil.

Zastavili jsme cestou u domu berberského hrnčíře. Vyrábí keramické nádobí pro nejtypičtější marocké jídlo – tažín (viz přidané foto). Jeho žena má obličej zdobený tetováním, jehož jednotlivé vzory mají každý svůj význam (ochrana proti různým uhranutím, apod.).

Na obědě jsme byli ve městě Midelt, které je samo sice méně zajímavé, ale na dohled od něj leží několik jeho starších předchůdců. Mnoho hotelů bylo v Maroku vybudováno ze starých kasb či některé byly v tomto stylu postaveny nově.

Odpoledne jsme si prohlédli jednu větší oázu, poblíž které na druhé straně potoka leží jeden z mnoha starých rozpadajících se ksarů (opevněných vesnic). Zvláštní stavby, vypadající jako malé bunkry, jsou hroby marabutů (svatých mužů), které většinou stojí uprostřed hřbitova. Nejedná-li se o nějakého významného člověka, je muslimský hrob prostý, opatřen dvěma kameny a hlavou situován směrem k Mekce.

Město Er-Rašídia postavili ve 20.století Francouzi jako administrativní a vojenskou základnu. Večer jsme měli z hotelu na město docela romantický výhled a z dálky se ozývalo volání muezína.

I další den jsme ještě stále jeli podél zeleného údolí řeky Zíz. Tu a tam se nám na oázy v něm otevřel v ranním oparu kouzelný pohled. Blízkost Sahary byla stále patrnější, a také fakt postupné dezertifikace země, jemuž se lidé snaží všelijak čelit. Třeba stavěním podobných zábran proti postupujícím dunám.

Erfoud zvaný „brána Sahary“ leží na konci údolí řeky Zíz a na hranici pouště. Je proslulý jednak jako naleziště fosilií, a pak blízkými písečnými dunami. Prohlédli jsme si exponáty v Muzeu fosílií (nejen fosílie – také veliká pouštní růže a krásné šutry):

Dnešní marocké silnice vedou místy starých tradičních karavanních cest a dnešní města leží na starých křižovatkách těchto cest. Kontakt Maroka s „Černou Afrikou“ byl dlouhodobý a bohatý. Tak se sem také dostalo mnoho uměleckých artefaktů ze subsaharské Afriky. Jejich pěknou sbírku má majitel restaurace, ve které jsme se zastavili na oběd. Hodně restaurací si peče svůj vlastní chléb, který je nedílnou součástí každého jídla.

Dalším městem, kterým jsme projeli na cestě k saharským dunám, bylo Rissani. Bývalo kdysi dávno sídlem mocného berberského království, ovšem má také významné místo v moderní marocké tradici, protože odtud pochází dynastie Alavitů (vládnoucí dodnes), která tu má i své vlastní výzkumné středisko. Ze zdejší tzv.zawíje (klášter), která je dnes národní svatyní, zahájila dynastie Alavitů svůj mocenský vzestup. Další zajímavostí města je, že čtvrtina jeho obyvatel žije dnes v obrovském ksaru ze 17.století.

Ještě o kousek dále na jih už začíná písečná Sahara. Na okraji vesnice Merzuga a na samém okraji pouště stojí romantický hotel, postavený ve stylu tradiční kasby, ve kterém jsme bydleli. Ráno jsme se porozhlédli po Sahaře a pak se vydali na vyjížďku na velbloudech. Vidět byla odtud i marocká největší písečná duna Erg Šebi, jediný marocký pravý erg (obří posunující se duna).

Vraceli jsme se do Errašídie, abychom odtud zamířili do pohoří Vysokého Atlasu. Už než jsme do Maroka odjeli, proběhla médii zpráva, že se pár lidí na Sahaře ve velkých deštích utopilo. Zní to podivně, ale je to tak, každý rok se v poušti utopí řada lidí, protože přívalové lijáky se do pouštního podkladu nevsakují, ale tečou po povrchu. Také v době naší návštěvy místy značně lilo, ale my jsme deště přímo zažili jen minimálně. Zato jsme tu záplavu vody, kterou liják způsobil, vidět mohli:

A o kus dále zase už po velké vodě nebylo ani vidu. Jedna z palmových oáz, výroba cihel a místní obyvatelé:

Poutač u něčeho, co jsme museli jít prozkoumat – hloubení hlubokých šachet, z nichž se dole pak razí tunely svádějící spodní vodu do rezervoáru. A další pokus o zastavení postupu pouště:

Dojeli jsme do oázy Tinerhir,již v oblasti Vysokého Atlasu a ubytovali se v krásné stylové kasbě:

Po obědě nás čekal výlet dokaňonu Todra. Cestou do soutěsky jsme projeli údolím s palmovými háji a berberskými vesnicemi. Masivní puklina Todra v náhorní plošině odděluje Vysoký Atlas od pohoří Džebel Sarhro. V širším místě jinak úzké soutěsky s vysokými okolními skalami, je za říčkou umístěno pár hotýlků.

Následující den jsme se vydali do hor o kousek dál. Čekaly nás pozoruhodné partie červených, místy podivně tvarovaných hor, přizdobených ještě jakýmisi pohádkovými figurami od místních vesničanů. Čekaly nás úchvatné scenérie pro ty, kteří netrpí závratí, a na konci nás čekala další skalní puklina - soutěska Dades:

Cestou do oázy Skúra jsme míjeli další fotogenické ksary a kasby. Povšimněte si nápisu na sloupku u vody – je v berberském písmu, které vzniklo teprve nedávno.

Zastavili jsme se v citlivě renovované staré kasbě, která dnes slouží jako malý hotel. Stojí na kopci s nádherným výhledem (třeba na jeden rozpadající se ksar):

Městečko Varzázat na úpatí Atlasu založili Francouzi v roce 1928 jako posádkové město a regionální centrum. Poblíž města se nachází slavná kasba Taúirt, která patřívala mocnému rodu Gláwů, který ovládal celý kraj a který měl své zástupce i ve vysokých státních úřadech. Do dějin se tento klan ale zapsal hlavně tím, že se jednalo o největší kolaboranty v době francouzského protektorátu.

Kasba Taúirt sice nikdy nesloužila jako sídlo vůdců klanu, ale kvůli strategické poloze na křižovatce obchodních cest tu vždy vládl některý z blízkých příbuzných. Bývala to největší kasba v Maroku:

Poblíž Varzázatu se nachází několik fimových studií, kde se natáčelo mnoho světoznámých filmů. Okolní malebná krajina s vesnicemi, ruinami starých kasb a s datlovými háji byla pro filmové exteriéry jako stvořená. Jako první tu v roce 1949 natočil Orson Welles svůj film Othello. Později tu vznikly snímky jako Lawrence z Arábie, Poslední pokušení Krista, Sodoma a Gomora, Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu, Gladiátor a další. Nakoukli jsme do studia Atlas:

Ksar Ait Benhaddou (UNESCO) představuje jednu z nejkrásnějších vesniček v pohoří Atlas s výjimečně zachovalou medínou. „Opevněné město“ - seskupení kasb uprostřed vysokých hradeb se strážními věžemi v rozích – bylo postaveno na staré karavanní cestě do Mali. Už mnohokrát se tu točily filmy, a mnohé velmi slavné.

A zase jsme jeli krajinou hor a ksarů:

Až jsme dorazili k jiné slavné kasbě berberského rodu Gláwa, tentokrát k sídlu vůdců kmene - kasba Telouet. Dnes jsou některé části v troskách. Obrovský komplex budov byl opuštěn v roce 1956, v roce získání nezávislosti. Kasbou nás provedl veselý Tuareg:

1080, 1064, 1067, 1072 , 1068, 1082

Nějak jsme se moc dlouho kochali, až jsme přes průsmyk Tizi n-Tiška (2260 m) a v serpentinách z hor dolů sjížděli za šera (milosrdného pro ty, kterým stačily již předchozí atlasské serpentýny):

Marrákeš (UNESCO) bylo posledním ze čtyř marockých královských sídelních měst. Také Marrákeš od 11.století, kdy byl založen, zažil mnohé. Jedinečnou „andaluskou“ podobu mu dali řemeslníci ze Španělska. Za francouzského protektorátu bylo vybudováno velkorysé a vzdušné Nové město. Marrákeš je ze všech marockých královských měst nejhezčí a přispívá k tomu asi i jeho okrová barva. Z prohlídky šmrncovního města to hlavní - hradby, mešita Koutobia, Saadské hrobky, náměstí Djemaa el-Fna, palác Bahia:

Marrakéš má mnoho zahrad. Královská Zahrada Menara je vlastně rozlehlý olivový háj (kde právě probíhala sklizeň). V jejím obrovském bazénu se královi vojáci kdysi učili plavat.

Ovšem nesmírně jsme se těšili na prohlídku proslulé zahrady Majorelle. Založil a vytvářel ji po desítky let francouzský malíř Jacques Majorelle (1886-62) a později ji zakoupil a na její údržbu dohlížel slavný francouzský návrhář Yves Saint Laurent. Komu patří a kdo ji spravuje nyní, známo není – YSL totiž letos na začátku června zemřel a do zahrady putují davy jeho francouzských ctitelů. A i nefrancouzští návštěvníci se tu rádi fotografují:

Pěkná zahrada byla i proti našemu hotelu v nové části města, která zaslouží ukázat kromě hlavního bulváru aspoň ještě dva objekty. Jednak mají v Marrakéši nádherné nádraží (a bolelo mě srdce při vzpomínce na nádraží pražská). A druhá velkolepá moderní budova je už skoro dokončené Královské divadlo, v jehož foyeru zatím probíhala jakási výstava:

Z Marrakéše jsme si udělali moc pěkný celodenní výlet ještě jednou do předhůří Velkého Atlasu s výhledem na jeho zasněžené vrcholky, do kouzelného údolí Urika. K domům na druhé straně řeky, než byla silnice, vedly přes řeku tenké lávky. Na konci údolí těžili vesničané v řece stavební písek, který odváželi na koních a mulách, ženy praly prádlo a my si dali oběd v restauraci za šumění řeky, u které jsme seděli tak blízko, jak jen to šlo. Francouzský pár si zakoupil tradiční zdejší berberský oděv a moc jim to slušelo:

Velkým kosmetickým hitem posledních let je unikátní arganový olej, který se získává z arganových oříšků. Keř Argan je marocký endemit, a to ještě roste jen na určitém území na jih od Marrakéše. Cestou zpět z výletu jsme nejen viděli, jak keř vypadá, ale zastavili jsme se také v jednom ženském družstvu na jeho zpracování. Oříšky se loupou a lisují. Olej a krémy z oříšků nabízejí spolu s dalšími přírodními produkty, na které je Maroko bohaté, speciální prodejny:

Chez Alí v Marrakéši bylo prezentováno jako folklorní představení s tradičními zpěvy a tanci, které ukončí jezdecká show Fantasia bodákovým útokem jízdy. Vždy ráda dávám do programu zájezdu ukázku místního folkloru a v mnoha případech jsme po světě viděli překrásná a hodnotná představení. Nebudu dlouho napínat – tato megalomanská záležitost je velekýč, jaký se hned tak nevidí ! Folklor se nekonal. Lidé v krojích z jednotlivých marockých krajů sice u vchodu stáli, ale jejich účinkování skončilo tím, že pak prošli stadionem, a to ještě skoro v úplné tmě. Jezdce na koních by strčila do kapsy většina amatérských členů našich jezdeckých oddílů a renomé akce nezachránili ani 4 jezdci v černém, kteří předvedli voltiž, ani několikanásobné ohlušující výstřely z pušek.

Kaskády Uzúd jsou to nejvyšší a nejkrásnější vodopády v Maroku. Jsou třístupňové, celkem 110 m vysoké, s přírodními jezírky. Dají se prohlédnou ze dvou protilehlých stran, vždy s kulisou okolní půvabné přírody.

Odtud jsme pokračovali stále pohlednou krajinou se zajímavými sukulenty k největšímu přehradnímu jezeru v zemi, s vysokou přehradní hrází, která se ovšem fotografovat nesmí.

Sjeli jsme z hor dolů a krajina se naprosto změnila v zemědělský velkovýrobní prostor, financovaný zahraničním kapitálem. Minuli jsme moderní krabicová nevzrušivá města a dojeli okolo „nalajnovaných“ polí a sadů do Beni Mellal, jednoho z nejrychleji rostoucích měst v Maroku. Přespali jsme tady v moderním hotelu a druhý den pokračovali do Casablanky přes „Fosfátové plató“. Maroko je světově na předním místě v těžbě a exportu fosfátů, i když většina „marockých“ nalezišť leží na území Západní Sahary, o jejímž osudu a obrovské ostudě světových institucí většina lidí nemá ani tušení.

Casablanca je největší město Maroka a druhé největší město Afriky. I když zdejší osídlení má dlouhou historii, Casablanca v dnešním pojetí vznikla až na počátku 20.století.

Na sever od poměrně malé medíny se nad Atlantikem tyčí ohromná mešita Hassana II., která je po mešitě v Mekce druhá největší. Byla dokončena v roce 1993 u příležitosti 60.narozenin tehdejšího krále Hasana II. Král si přál, aby mešita měla nejvyšší minaret na světě – měří 210 metrů.