ANTARKTIDA

Leden 2010

Před čtyřmi lety, na jaře roku 2006, jsme cestovali po Patagonii a Ohňové zemi (viz cestopis Argentina1). Byly to parádní končiny. Když jsem pak viděla na jihu Ohňové země v Ushuaie stát v přístavu lodě, které mířily do Antarktidy, bylo mi jasné, že se sem musím vrátit a pokračovat ještě dál na jih, než je „konec světa“ – jak tady místu u přístavu říkají.

Tento sen jsem si splnila v lednu 2010, v ideální době plného antarktického léta, kdy je světlo po 20 hodin denně, kdy je relativně nejvyšší pravděpodobnost, že bude slušné počasí a v době, kdy tučňáci a další ptačí obyvatelé Antarktidy vyvádějí svá mláďata. Ke všemu, co člověk dělá, musí mít ještě štěstí, to každý ví ! Měla jsem – vybrala jsem si opravdu vynikající expediční loď a sešla se na ní bezvadná parta (byla jsem jediná Češka). Průvodci byli špičkoví. Počasí nám přálo. Komfortní cestu jsem navíc pořídila za velice slušný obnos, nesrovnatelný s běžnými nabídkami. Slyšela jsem od někoho, kdo v Antarktidě byl, že to bylo to nejkrásnější, co ve světě viděl. Protože jsem ve světě viděla tolik senzačních míst, nechtěla bych je nijak upozadit, to by si rozhodně nezasloužily, ale Antarktida je skutečně něco, co se vymyká běžnému srovnání. Jsem nesmírně šťastná, že jsem se tam mohla podívat.

Ushuaia.

Do Ushuaie jsem se ráda vrátila a těšila se, jak si to tu znovu všechno projdu a doplním o návštěvu pár míst, které jsem minule nestačila. Lodní společnost vydala pokyny, abychom tu přespali aspoň jednu noc, ale volila jsem radši dvě noci. Z Evropy je to sem hodně daleko a v zimě může být takový letecký přesun časově rizikový. Zmeškat odjezd lodi by byla katastrofa. A kromě toho, jak už jsem uvedla, jsem se do Ushuaie těšila. Procházky městem, ležícího u velké zátoky s dramatickými horskými štíty v pozadí, stačí k potěšení samy o sobě. Jenže v tomto městě s rozměry „vše v pěší vzdálenosti“ je toho k vidění a navštívení víc, a když k tomu ještě připočtete, že každý argentinský oběd a večeře je naprostý gastronomický zážitek (za více než přijatelný peníz), čas tu utíká velmi rychle. Pro dvě noci jsem zvolila miloučké domácké prostředí Hosterie Linares na kopci s výhledem na záliv. Vidíte vánoční výzdobu – přijela jsem tam večer 5.ledna. Ještě druhý den byla Ushuaia plná Vánoc, ale hned po Třech králích vše rychle zmizelo.

Zatímco při přestupu v Buenos Aires bylo více než 30°C, tady bylo docela chladno, ale město zářilo kvetoucími lupinami a záplavou dalších květů. O tom, že v tuto roční dobu je Ushuaia hlavně místem odjezdu do Antarktidy, se člověk mohl přesvědčit na každém kroku.

Naše loď se jmenovala „Antarktický sen“ a dělala čest svému jménu. Měla kolem dokola prosklenou jídelnu, velký přednáškový sál s promítací aparaturou (konaly se zde přednášky o všem, co s Antarktidou souvisí), knihovnu, saunu, heliport a nepotopitelné uzavřené záchranné čluny s kapacitou pro všechny lidi na palubě – abych vyjmenovala to podstatné. V příjemném pokojíčku s koupelnou jsem bydlela s mladou Australankou Evou.

V jídelně, která měla uprostřed „obývák“ s pohovkami, do kterých se člověk hluboce zabořil (důležité při velkých vlnách), se nám představil kapitán lodi a vedoucí výpravy Roger s partou průvodců. Vyslechli jsme úvodní povídání a nacvičili nouzové opuštění lodě – jak vyžadují mezinárodní předpisy.

Nejprve loď plula Beaglovým průlivem klidně, ale po několika hodinách se začala houpat, a to místy dost – vjeli jsme na otevřené moře do nejdivočejších mořských vod světa – do Drakeova průlivu (pasáže). Cesta z Ushuaie do Antarktidy trvá touto pasáží dva dny, a stejně tak dlouho se pak tudy pluje při návratu zpět. Řadu lidí, se kterými jsem se na začátku seznámila, jsem viděla zase až po těch dvou dnech. V jídelně byla během doby jídel tu a tam volná místa a lodní lékař byl žádaná osoba. Mám kliku, že netrpím ani závratí ani mořskou nemocí, což jsou pro cestovatele neocenitelné vklady do života. A tak jsem dva dny strávila velmi příjemně – v čase mezi jídly jsem pilně studovala z mnoha knih a dalších informačních zdrojů, které jsem si na tuto cestu dlouho shromažďovala. Lodní kuchaři nás přímo hýčkali a vzhledem k tomu, že loď byla chilská s chilskou posádkou, nalévalo se k jídlům vynikající chilské víno, které jsem si k večeři dávala ráda.

Je právě čas uvést pár slov o Antarktidě: Antarktida se rozkládá kolem jižního pólu a téměř celý kontinent leží na jih od jižního polárního kruhu. Skládá se z rozsáhlé pevniny a mnoha příbřežních ostrovů. Její pevná zem je uschována pod obrovskou vrstvou ledu, který pokrývá 99,6 % povrchu krajiny s objemem asi 25 mil. km3 vody, což představuje 80% světových zásob sladké vody. Nejsilnější vrstva ledové pokrývky je silná 4.776 metrů !

Téměř 90 % veškerého ledu na zeměkouli patří Antarktidě. Ledový příkop podél pobřeží během jižního léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry, které mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé (a to nad hladinou, kde kouká ven asi 10-15% ledovce – rozměry celého ledovce jsou proto obrovské). Antarktida se dělí na Východní Antarktidu, která je rozlohou větší a chladnější, a Západní Antarktidu s členitějším pobřežím. Mezi nimi je Transantarktické pohoří. Antarktida je nejchladnějším, nejsušším a největrnějším kontinentem na Zemi. Byla tu v roce 1983 naměřena dosud nejnižší zaznamenaná teplota na světě, -89,2 °C.

Antarktida je světadílem, který je nejméně zasažen lidskou činností. Jako jediný kontinent nemá stálé obyvatelstvo. Jedinými jeho obyvateli jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech, a to ještě jen po několik měsíců v roce. Zimu tu z nich stráví v celé Antarktidě každý rok jen asi tisíc osob. Podle mezinárodní úmluvy z roku 1959 Antarktida nepatří k žádnému státu a nesmí se těžit její nerostné bohatství. Všechny státy ji mohou využívat, ale jen pro mírové účely. Některé další smlouvy pak vymezují i podmínky ochrany životního prostředí Antarktidy. Antarktida je nejvzdálenější a nejnehostinnější místo na Zemi. Historie objevování Antarktidy se čte jedním dechem. Jmen s tím spojených lze uvést hodně – alespoň hlavní: Cook, Bellinghausen, Ross, Shackleton, Scott, Amundsen, Wilkins, Byrd. To by ale bylo na dlouhé povídání. Bohužel sem směřovaly i lovci tuleňů a velrybáři. Ještě v roce 1956 bylo nitro Antarktidy s výjimkou pólu neprobádané. Do Antarktidy směřovaly další mezinárodní expedice a začaly tu budovat své vědecké základny. Mezinárodní geofyzikální rok (1957-1958) vyvrcholil spojením vědeckých polárních programů v jeden společný projekt. V únoru 2006 přibyla k dosavadním asi 40 vědeckým stanicím také česká polární stanice.

Návštěva Antarktidy je zážitek na celý život. Rozhodně by se ale neměla stát masovou výletní destinací, kam budou lidé jezdit po tisících. Pro svůj jedinečný uzavřený ekosystém a obrovské zásoby pitné vody i dalšího bohatství je pro Zemi nesmírně důležitá a každá lodní katastrofa by pro ni mohla mít nedozírné následky. Do Antarktidy se pořádají expedice a výlety různého typu – podle druhu plavidla a stupně zabezpečení životního prostředí a zabezpečení lidí na nich. Za nejvhodnější jsou považovány menší expediční lodě, jako byl náš Antarktický sen. Loď díky svým rozměrům může zajet do většiny zálivů a průlivů, je vybavená heliportem a záchrannými čluny s kapacitou pro všechny lidi, a prochází důkladnými technickými kontrolami. Počet účastníků je jen několik desítek, a tak lze dobře splnit sjednaná mezinárodní pravidla týkající se limitu počtu osob pobývajících najednou na pevnině či ostrově. Pro účastníky je současně velmi podstatné, že neztrácí drahocenný čas čekáním na zakotvené lodi, než se všichni výstupem na dané místo vystřídají.

Větší lodě s kapacitou stovek cestujících mohou lidem umožnit vylodění, ale loď musí stát mnoho hodin na jednom místě, než proběhnou všechna střídání. Čas na pevnině se pro každou partu v takovém případě může limitovat ještě více, než ukládají samotná pravidla. Přejezdy lodí pak musí probíhat během noci, a mnoho krásných míst cestou tak lidé míjí, aniž by je viděli. V současné době se do panenské přírody Antarktidy vydávají bohužel i mnohatisícové kolosy s bazény a kasíny. Jednak jejich klienti z vlastní Antarktidy toho mnoho nevidí, protože velká loď nemůže všude projet a přiblížit se ke břehu tak, aby bylo cokoli podstatného vidět, a hlavně proto, že z těchto lodí se vylodění nepořádají. Především však u nich hrozí obrovské nebezpečí poškození životního prostředí při případné katastrofě. Tak velké množství lidí by se také v takovém případě nepodařilo zachránit – jednak kapacita záchranných člunů těchto kolosů zdaleka nepokrývá plný počet lidí na palubě, a ani vnějšími silami nelze takové množství lidí odtud dostat do bezpečí. Po vodách Antarktidy plují občas i jachty – sami jsme je potkali. Je to dobrodružná romantika s tím, že v mnoha případech se lidé na nich mohou spolehnout jen sami na sebe. Katastrofy se opravdu mohou v Antarktidě přihodit. Potopení lodě Explorer před několika málo lety by mělo být důrazným varováním. Více než 150 cestujících a členů posádky uniklo utonutí v ledové mořské vodě poblíž souostroví Jižní Shetlandy poté, co podobně jako legendární Titanik loď narazila do ledové kry. Vzniklou dírou proudila do podpalubí voda a loď se začala naklánět. Nakonec se potopila, ale předtím byli všichni lidi na palubě zachráněni dvěma dalšími plavidly, která se tou dobou pohybovala v oblasti.

Třetí den naší plavby vlny ustaly a okolo lodi začalo létat stále více ptáků jako znak toho, že pevnina se blíží. Část Antarktidy zvaná Antarktický poloostrov, kolem kterého leží mnoho větších i menších ostrovů, byla před námi. První ostrovy, ke kterým se přijíždí, se jmenují Jižní Shetlandy. Kapitán nás lodním rozhlasem upozornil, že můžeme vidět „svůj“ první ledovec. Brzy pak už byly vidět i břehy ostrovů. Začali jsme se připravovat na první vylodění. To znamená, že loď zakotvila a my jsme nasedli do gumových člunů zvaných zodiaky.

Ostrov Aitcho – mezi ostrovem Greenwich a Robertovým. Tučňáci nás přijali vlídně. Z nepřeberného množství fotografií, které jsem pořídila, se mi jen těžko vybírá pár na ukázku, protože všechny jsou mi milé a všechny ve mne evokují nepopsatelně slastné pocity, které jsem při zkoumání antarktických obyvatel a přírody zažívala. Tučňáků se nelze nabažit, můžete je pozorovat stále dokola a vůbec se to neomrzí.

Tady jsme potkali dva druhy – tučňáky oslí a uzdičkové. Tučňák oslí má nad každým okem bílou skvrnu, tučňák uzdičkový má od ucha k ucha přes bílou bradu černý proužek

Byli jsme hned svědky jedné „love story“, i když finále si aktéři nakonec z nějakého důvodu rozmysleli:

Ještě pár záběrů zdejších tučňáků s mláďátky. Jeden rodič je vždy má na starosti, druhý jde pro potravu. Děťátka se choulí pod bříškem maminky či tatínka a evidentně se jim na světě líbí. Ve většině případů to byla dvojčata. Na jednom záběru je vidět, jak jsou krmená z volete rodiče. Ten podivný velký kus je velrybí obratel.

Přes kopec jsme přešli na druhou stranu ostrova. Šli jsme jeden za druhým, abychom to tu pošlapali co nejméně. Šli jsme po vlastní cestičce (označené průvodcem červeným praporkem), protože tučňákům se do jejich cestiček nešlape. Tučňáčích cestiček je všude plno a je třeba dávat pozor, abychom si je v zápalu koukání kolem sebe nespletli s naší. Tučňáci mají své cestičky někde tak do hloubky vydupané, že se v nich mohou schovat. Když se ale nějaký tučňák rozhodně jít po naší cestě, musíme ustoupit stranou a dát mu přednost.

Na druhé straně ostrova se nám otevřel pohled na fantaskní krajinu. Pod tím špičatým skalnatým útvarem byli samozřejmě tučňáci, protože ti jsou všude, ale kromě nich se tam povalovalo stádo rypoušů sloních. Přesněji rypoušek. Byly to samice - samci už před časem splnili své povinnosti a odpluli. Samice se tu ještě zdržují, právě línají a mění srst. Povalovali se tam také další reprezentanti antarktické fauny – tuleni Weddellovi.

Kromě dalších ptáků jsme viděli poprvé i dravé chaluhy, které se živí kromě jiného tučňáky – loví živé nebo požírají uhynulé. Bílý pták se zase jmenuje štítonos a má přezdívku „popelář Antarktidy“.

Ostrov Half Moon. Tučňáci, tučnáci,…,tučňáci, chaluhy, buřňáci, stará loďka. Cosi delikátního: tučňáci se vyprazdňují tak, že se trochu předkloní a trus vystřelí. Běda ostatním v dosahu - ti jsou pokálení tak dlouho, dokud si zase nejdou do moře pro potravu. Někdy je trus světlý, někdy barevný – podle složení stravy. Tučňáci taky občas zvednou hlavu nahoru a vydávají silné hýkavé zvuky.

Jedinkrát jsme narazili i na tučňáka, který se v Antarktidě běžně nevyskytuje – na tučňáka Makaroniho. To je ten uprostřed se zlatým chmýřím na hlavě. Přestože těchto tučňáků je hodně, ještě mají ve zvyku si občas namluvit jedince jiného druhu a odstěhovat se k němu – jako v daném případě.

Pluli jsme a kapitán hlásil, že budeme brzy míjet ohromnou kru. Hned jsme byli všichni venku.

Ostrov Cuverville nás přivítal kusy ledu z někdejší starší kry, protože led hrál několika odstíny modré barvy (novější led je bílý).

Na malé kře nedaleko břehu si hověl masožravý predátor tuleň leopardí, kterého jsme později mohli vidět ještě několikrát.

Během plavby kanálem Errera jsme chodili ven pozorovat stékající ledovce, hory nebo živočichy na okolo plovoucích krách. Loď k tomu nabízela mnoho otevřených, polochráněných a chráněných prostor.

Neko Bay. Dosud jsme se vyloďovali jen na ostrovech, nyní to bylo na pevnině. Loď zakotvila v malebném zálivu, přirozeném přístavu. Vylezli jsme nahoru nad záliv a potěšili se celkovým výhledem. Měli jsme tu taky názorný příklad, jak vznikají ledovce odlamováním.

Dole na pláži bylo taky skvěle. Jak vidíte na příkladu našeho „šéfa“ Rogera, nebylo to s tou antarktickou zimou tak zlé (konečně, bylo právě zdejší léto). I vášnivý fotograf Diego má na sobě jenom tričko. Pochrupující tuleň Weddellův se naší přítomností nijak nenechal rušit. Jen čas od času lehce změnil polohu a zívnul. Dva tučňáci se cachtali v louži a zdálo se, že se prohlížejí jak v zrcadle. Jiný tučňáček si zase přišel zblízka prohlédnout dva naše průvodce.

Mezitím kapitán s lodí odplul do jiné zátoky a my jsme si cestou k ní mohli zdejší nádherné prostředí prohlížet od moře ze zodiaku. A v koukání na tu krásu jsme plynule pokračovali na palubě, při převlékání v pokoji a dále během večeře v jídelně. Samozřejmě, že bylo stále světlo a svítilo slunce, vždyť jsme přece byli v lednu skoro na samém jihu zeměkoule !

Pluli mezi impozantními skalnatými vrcholy po obou stranách a fantaskně tvarovanými ledovci ve vodě. Na některých ledovcích se vezla zdejší fauna – jako třeba tento tuleň leopardí. V moři vyfukovaly své vodotrysky velryby (keporkaci) a cvičily nás v postřehu při fotografování jejich ocasů.

Čedičovými plotnami pokrytý ostrov Petermann jsme taky důkladně prochodili a potěšili se nejprve setkáním s dalšími představiteli antarktické fauny u překrásně laguny. Byli to tučňáci kroužkoví (neboli “Adélky“ – podle anglického názvu, který dostali po manželce jednoho zasloužilého průzkumníka). Tito tučňáci jsou výrazně vybarvení – mají černý fráček a bílou náprsenku. Na černé hlavičce hned upoutají jejich výrazné oči, orámované kolem dokola bílým kroužkem. Nechyběli tu ani naši známi tučňáci oslí.

Adélkám se barevně hodně podobají kormoráni antarktičtí, kteří tady kolem laguny s Adélkami a oslími tučňáky bydlí. Kormoráni si taky svých dětí hledí a co chvíli je láskyplně oňuchňávají. Soužití s tučňáky je pokojné, i když v jednu chvíli kormoráni tučňákům určitě neříkali nic vlídného.

To, co vidíte na prvním snímku, je kopec, přes který tučňáci chodí. Směrem nahoru jsou vydupané ďolíčky, směrem dolu skluzavky. Tučňáci se ale umí klouzat i po rovině nebo leště lépe z mírného kopce, když se položí na bříško a odstrkují nohama a ploutvičkama.

U jiné strany ostrova byla k vidění takhle krásná scenérie:

A ještě z jiné strany ostrova to zase vypadalo jinak, a stále nádherně. Viděli jsme tu taky plout plachetnici a dole po srázem pospávat druh tuleňů, které jsme dosud nepotkali – tuleně krabožravé. Oni ve skutečnosti nežerou kraby, ale kril – drobné korýše – ze kterých pak mají trus do červena, že to vypadalo, jako by krváceli. A oni se tam zatím jen tak vyvalovali a spokojeně trávili.

Pleneau, Rajská zátoka. Pozorovali jsme velryby okolo lodě a pak jsme se vydali na projížďku zodiaky bez vystupování někde na břehu. U jednoho jsme ale zastavili a dívali se na rypoušky sloní, které se vyhřívaly na sluníčku a vypadaly s línající srstí jak zombie. Zato tuleni krabožravému to zblízka moc slušelo. Pluli jsme okolo pohádkových ledovců a pohoda kolem dokola byla tak všeobecná, že na jedné kře jsme viděli vlídně na sebe pohlížet druhy tuleňů, které mají jinak k vzájemnému přátelství daleko.

Jednou z nejkrásnějších pasáží Antarktidy je Lemairův průliv.

Port Lockroy je historické místo. Za 2.světové války tu vznikla britská základna pro pozorování německých ponorek. Dnes je tu malé muzeum se suvenýrovým obchůdkem a jedinou poštovní stanicí Antarktidy. Provozuje ji pro návštěvníky jako jsme byli my přes léto britské osazenstvo (pouze ženské, které je na tento fakt velmi hrdé). Od doby, co se provoz na tomto místě obnovil, nastěhovalo se sem plno tučňáků, kteří tu dřív nebývali. Sídlí kolem dokola budovy a drží čestnou stráž u vlajky.

Hned vedle leží další malý ostrov Wiencke, na kterém žije řada ptačích druhů a na kterém leží spousty velrybích kostí z doby velrybářského působení ve zdejších končinách. Někdo si dal práci a složil před časem dohromady velrybí kostru.

Viděli jsme tu kotvit plachetnici jakéhosi známého polárníka, který proslul sólo antarktickými přejezdy mezi Jižní Amerikou a Afrikou a strávil tu taky sám zimu. Tentokrát se vrátil s celou rodinou, která tu další zimu bude muset strávit taky. Byl k nám s rodinou pozvaný na loď na oběd a pak o tom mluvil. Mezi námi děvčaty jsme se shodly na tom, že jeho nadšení pro to, aby jeho děti trávily tmavou a mrazivou zimu v tak spartánských podmínkách nesdílíme, a že je to despotický macho.

Naše cesta už vedla obráceným směrem, když nás kapitán informoval o tom, že se blížíme ke stádu velryb.

Ostrov Deception byla naše poslední zastávka v Antarktidě. Tento ostrov je sopka s obrovskou kráterovou lagunou, do které lze lodí vjet, nejsou-li příliš velké vlny. Je to sopka stále činná a je pečlivě monitorovaná. Na jednom místě v laguně vyvěrají horké prameny, ve kterých se lze koupat. Těšila jsem, jak to budu fotografovat. Odvážlivců měla být více než polovina osazenstva. Ale plány se neuskutečnily. Vjet jsme sice dovnitř mohli, ale počasí bylo mizerné a foukal silný ledový vítr. Antarktida nám dala trošku nahlédnout, jak to tu může být nevlídné. Vjeli jsme dovnitř do laguny, viděli okraje kráteru zevnitř a na břehu ruiny staré velrybářské základny. Objeli jsme to tam a dále nemarnili čas.

Místo toho jsme se hned vydali na zpáteční dvoudenní cestu přes Drakeův kanál. Ušetřený čas jsme pak využili na zajížďku k Hornově mysu, nejjižnějšího jihu Ameriky a námořníky po staletí obávaného místa. Teď vypadal jako úplně hodný ostrov. Albatrosové okolo předváděli, jak umí startovat z hladiny a nám bylo fajn, protože se nám Antarktida vydařila.

Čekal nás už jen závěrečný večer s gala večeří a poslední noc před doplutím ráno do Ushuaie. Večer to byl parádní, jak se patří ! Bylo nám všem spolu moc dobře, a to nejen tento večer.