Poznámka:
1. Počkejte, než se načte celý cestopis, tj. dole na liště se objeví "Hotovo"
2. Kliknete-li na foto, zvětší se
"Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být nikdy vyhnáni."
Jean Paul „Nejen Patagonie a Ohňová země“
zájezd se konal na přelomu února a března 2006 a zavedl nás na úzení států Argentina, Chile a Uruguay
Tam, kde se na jihu
Jižní Ameriky dvě země – Chile a Argentina – stále více zužují a
k sobě přibližují, se na území obou z nich nacházejí jedny
z nejfantastičtějších cestovatelských pokladů – Patagonie a Ohňová země.
Patagonie
je rozlehlá a dodnes značně panenská
oblast na jižním konci andského hřebene s úžasnými horskými scenériemi,
ledovci, řekami a jezery, s dramatickým pobřežím a s unikátním
ekosystémem pevninským i mořským.
Ohňová země
je souostroví, ležící ještě na jih od Patagonie, od které je odděleno
Magellanovou úžinou. Název „Ohňová země“ dali těmto místům kdysi odvážní
mořeplavci, kteří hledali bezpečnější cestu pro obeplutí Jižní Ameriky
než okolo zrádného Hornova mysu. Hledali možnost proplutí mezi zdejšími
ostrovy, na kterých v noci plály ohně místních indiánů Yamanů.
Když se řekne „Argentina“,
vybavíme si určitě tango, pampu a chov hovězího dobytka na jejích „estanciích“.
Bez toho se návštěva Argentiny určitě obejít nemůže a my jsme to
respektovali.
Argentinské hlavní
město Buenos Aires, a uruguayské hlavní město
Montevideo a uruguayský historický poklad Colonia del Sacramento,
leží nedaleko od sebe na protilehlých březích unikátu jménem Río de la Plata.
Závěrečná návštěva subtropické Uruguaye se tak přímo nabízela na
srovnání si dojmů z cesty do té chvíle zaměřené převážně na krásy
přírodní.
Buenos Aires.
Hlavní město Argentiny s evropským charakterem tvořilo vždy svou
polohou v ústí obrovité řeky La Plata
významný strategický bod a jednu z hlavních vstupních bran do Jižní
Ameriky.
Avenida 9 de Julio
s Obeliskem je centrem města. Se svými 12 jízdními pruhy je nejširší
třídou na světě. Obelisk byl postaven v roce 1936 u příležitosti 400
let města a je symbolem Buenos Aires. Nachází se tu mnoho zajímavých
objektů, jako Theatro Colon či mnoho pomníků, př.Kryštofa Kolumba či
Dona Quijota.
V
Metropolitní katedrále je pohřben národní hrdina San Martín
a na náměstí Plaza de Mayo se
nachází kromě dalších historických budov také růžový prezidentský
palác Casa Rosada s „Evitiným“ balkonem.
Bohémská čtvrť San Telmo
je místo starožitnických obchodů, restaurací a obchodů s nostalgickým
rázem, a místem, kam jsme se později po návratu z Patagonie a Ohňové
země vypravili na senzační představení tanga.
Nepřehlédnutelná je barevná
umělecká čtvrť
La Boca.
(Na balkoně jsou Evita, Maradona a jakýsi slavný tanečník tanga).
Poblíž vchodu do
proslulého hřbitova ve čtvrti Recoleta
stojí koloniální kostel Panny Marie de Pilar. Po
hrobkách nebožtíků argentinské elity na pompézním hřbitově se
majetnicky vyvalují četné kočky, které také nepůsobí nijak chudě. Po
krátkém obhlédnutí nekropole směřuje většina turistů ke zdejší hlavní
atrakci, kterou je hrobka Evity Perónové.
Národní památník
na náměstí Osvoboditele San Martína, naproti kterému stojí vyhlídková
Anglická věž, a vyhlídka z ní.
V okrajovějších částech Buenos Aires
byly postaveny elegantní skleněné moderní budovy a blíže k centru nové
stavby citlivě ladí s historickými.
Začátek cesty po PATAGONII
– rozlehlé rovině, která na svém západním konci u andského hřebene
ukrývá jedny z nejfantastičtějších horských scenérií. Zeměpisné
hranice argentinské Patagonie jsou vymezeny řekou Río Negro na severu
a Magellanovou úžinou na jihu (za ní se nachází Ohňová země). Je to
země protikladů – na západě nepřekročitelný řetěz And, uprostřed
prakticky pustina, ovšem na východě, na pobřeží Atlantiku a v oceánu
život přímo bují.
Odlétli jsme do města Trelew, odkud
jsme se nejprve vydali do přírodní
rezervace Punta Tombo, kde
od září do dubna hnízdí každoročně asi milion tučňáků Magellanových
(mají široký černý pás na hrudi a bílém bříšku). Zde je jejich
největší hnízdiště na světě a zároveň místo s největší koncentrací
tučňáků mimo Antarktidu. Kromě nich se tu nachází také spousta dalších
ptáků jako např. nandu, kormoráni, či buřňáci obrovští.
Tučňáci, tučňáci a tučňáci
– my se jich nemohli nabažit a oni si hleděli svého a nás si příliš
nevšímali:
Mezi Punta Tombo a místem našeho
dalšího výletu - poloostrova Valdés – leží město
Puerto Madryn, kde jsme bydleli.
Puerto Madryn slouží sice hlavně jako východisko k okolním přírodním
rezervacím, ale samo je to milé přístavní město s pobřežní promenádou
a pláží. Byl víkend a místní lidé vyrazili na pláž. Také se tu hrálo a
tančilo. Kdybyste si mysleli, že v Patagonii je všude chladno, mýlili
byste – viz teploměr. Všude, kde to šlo, se činili rybáři – tedy
všichni ostatní z města, kteří nebyli na pláži.
Poloostrov Valdés
- výlet do majestátní,
divoké a neporušené přírody na poloostrově, který je položkou na
seznamu památek UNESCO a do zvířecím rájem: Na Valdés se
každoročně připlouvají namlouvat a rozmnožovat velryby černé, a
to konkrétně jejich jižní poddruh - velryba jižní. V určitých
měsících roku je poloostrov také tradičním plodištěm rypoušů
sloních. A na Valdés se přilétají pářit a snášet vejce také
kormoráni bělobřiší.
Prohlédli jsme si poloostrov z moře i
ze země – spousty lachtanů, na skalách přichycených hnízdících
kormoránů, a zase kolonie našich kamarádů tučňáků. A pár rypoušů –
jednu rypoušku jsme si vyfotili docela zblízka.
Zajímavé bylo vzhledem k velmi pozvolné
hloubce naše nalodění: nastupuje se na souši a loď na kolečkách do
moře odtlačí traktor.
Tierra del Fuego čili Ohňová
země sestává z jednoho
velkého ostrova a mnoha menších, většinou neobydlených. Tato
„nejvzdálenější část světa“ fascinovala cestovatele již od počátku
doby zámořských objevitelských a průzkumných cest. A také Darwina,
který se do těchto končin dostal během velké plavby v roce 1830 na
lodi Beagle (po které nese jméno zdejší průliv). A konečně -
nepřestává fascinovat dodnes.
O souostroví Ohňové země se Chile a
Argentina dělí, větší část patří Chile.
Magellanův průliv,
který souostroví odděluje od pevniny, je jednou z nejdůležitějších,
ale také nejnebezpečnějších námořních cest na světě. Spojuje Atlantik
s Pacifikem a umožňuje mořeplavcům se vyhnout obávanému Hornovu mysu.
Ushuaia, centrum argentinské části
Ohňové země, leží u průlivu Beagle a může se právem chlubit
neuvěřitelnou polohou, jakou má jen málo měst. Ushuaia, nejjižnější
město světa, působí a sama si také říká „na konci světa“.
Osada vznikla koncem 19.století jako argentinský trestanecký
tábor a brzy tu bylo postaveno velké vězení s centrální rotundou a
pěti křídly. Dnes budovy bývalé věznice slouží jako turistická atrakce
a muzeum – námořní, policejní, trestanecké, antarktické,
filatelistické, historické.
Město z dálky a zblízka, a návštěva
výborného muzea.
Národní park Ohňová země zahrnuje horské zóny, řeky,
jezera a pobřežní fjordy tvořené dávnými pohyby ledu. Vstupní budova
do parku je restaurované nádraží bývalé vězeňské železnice. Vláček
odtud vozil do roku 1947 vězně do práce v lese a dnes vozí turisty.
Moc se nám líbil
výlet katamaránem
po průlivu Beagle, ve kterém se stýkají vody Atlantiku a
Pacifiku, okolo řady ostrovů, majáků a mořských živočichů. Hlavně
tisíce kormoránů a lachtanů.
Při cestě z Ushuaie do Calafate,
zpět do Patagonie, jsme
letěli nad Magellanovým průlivem.
Calafate
se nachází v tzv.Jezerní plošině v provincii Santa Cruz, nejřidčeji
osídlené argentinské provincii, na úpatí Patagonských And a na břehu
kouzelného 600 km2 velkého jezera Lago Argentino, ve výšce 1800
m.
Calafate je východiskem ke dvěma
proslulým patagonským turistickým cílům: argentinskému Národnímu
parku Glaciares a chilskému Národnímu parku Torres del Paine,
vzdálenému jen pár hodin jízdy.
Národní park Glaciares. Výlet národním parkem,
zapsaným na seznamu památek UNESCO, s mnoha ledovci a fjordy,
k monumentálnímu a hřmícímu modrému ledovci, jehož ledové útesy se
tyčí do výšky 60 metrů. Ledovec Perito Moreno, nad kterým se vypínají
bizarní žulové štíty chilského masívu Cerro Paine, je jedním z mála
narůstajících ledovců na světě.
Národní park Los Glaciares
se 47 ledovci je částí největšího ledovcového území mimo
Antarktidu (4500 km2). Nachází se v jižní části argentinských And a
vyznačuje se neobyčejně krásnou krajinou se strmými horami a
rozlehlými ledovci. Patagonské Andy se rozkládají v dlouhém
pásu podél argentinsko-chilské hranice. Vyznačují se divokou krajinou
s bizarními sklaními věžemi, které se tyčí nad travnatými planinami a
neprůchodnými lesy, mohutnými ledovci, nádhernými jezery, peřejemi a
vodopády.
Ledovec Perito Moreno
na rozdíl od ostatních ledovců neustále přibývá a proniká svým splazem
jako 35 km dlouhá ledová řeka do údolí. Díky své jedinečné poloze
nabízí grandiózní podívanou. Je vysoký 60 m a stéká do jezera
Argentino, Při posunu praská a chvílemi se řítí obří ledové bloky do
vody.
Ledovec jsme obhlédli ze všech možných
dostupných míst a také zblízka z lodě.
Torres del Paine, Chile.
Několik hodin s přejezdem přes argentinsko-chilský hraniční přechod
nám trvalo dojet do jednoho z nejznámějších národních parků na světě,
do chilského Torres del Paine, biosférické rezervace UNESCO.
Cestou jsme potkali pár zdejších
obyvatel – pštrosy nandu, lamy guanako, z příkopu na nás vykoukla
patagonská liška a ve vzduchu plachtil kondor.
Park Torres del Paine se nachází v
srdci chilské Patagonie, v oblasti zvané Magellanes, na hranici
s antarktickou oblastí. Hlavními morfologickými rysy parku jsou
především majestátní žulové hory o průměrné výšce 3000 m, tvarované
pohybem ledovců. Jejich strmé stěny tvoří vysoké srázy a dodávají
parku zvlášť působivou scenérii. Ledovce v jižní oblasti napájejí
řeky. Hlavní řekou parku je řeka Paine, která po průtoku
čtyřmi jezery vtéká do mořské zátoky Poslední naděje.
Centrální částí parku je jezero
Pehoe, poblíž kterého se nachází vodopád Salto Grande a centrální
část horského masivu Cerro Paine Grande s vrcholovým ledovcem a
bizarní horou připomínající býčí rohy – Los Cuernos del Paine.
Dominantou celého parku jsou skalní
věže Torres del Paine. proslulé žulové věže, které daly parku
jméno.
Některá místa parku stále ještě nesou
stopy našeho krajana. Čech Jiří Šmiták navštívil zdejší místa
přesně před rokem, a park Torres del Paine na něho hned tak
nezapomene. Převrhl se mu tady vařič a značná část parku shořela.
Bydleli jsme na kouzelném místě u řeky,
po které jsme si udělali príma výlet na
gumovém člunu okolo několika ledovců.
Oblékli jsme se do teplých oranžových skafandrů a dobře jsme udělali.
Při rychlé jízdě to jen fičelo.
Cestou zpět do Argentiny
jsme potkali lištičky-manekýnky:
Buenos Aires-Fiesta Gaucha. Výlet do pampy na „estancii“
– typickou zemědělskou usedlost zdejších kovbojů zvaných gaučové,
folklor gaučů.
Ukázali nám tady, jak takový gaučo
chodí oblečený – zepředu i zezadu. (Mimochodem, tento oblý a usměvavý
gaučo byl naprosto báječný a mezi všemi ostatními hrál jasný prim).
Projeli jsme se na zdejších koních.
Poobědvali tak, jak se sluší na
argentinské farmě – grilovaného masa tolik, kolik kdo vydržel. A
předtím, než nám předvedli folklorní ukázky, jsme si zatančili.
Po obědě nám gaučové předvedli, jak
umějí zacházet se stády koní (každý z nich měl stádo koní jiné barvy),
a také, jak umějí v trysku sundávat vysoko pověšené kroužky. Gaučem
zvolená dáma pak dostala nejen trofej, ale také pusu.
No, a když gaučo „miláček dam“ vyzval,
zda by si někdo s ním chtěl na koni zacválat, byla jsem nahoře hned.
La Ventana
– tango show. Budete-li někdy
v Buenos Aires, rozhodně se na toto představení jděte podívat. Nejenom
proto, že tango v Argentině prostě musíte vidět, ale tato show je bez
přehánění naprosto senzační a vrcholně profesionální.
V La Ventaně nám předvedli tanga
různých forem, v Argentině nemohla chybět zpívající Evita, a také
zdejší umělec zopakoval jeden projev gaučovského folkloru, který jsme
již viděli na farmě, ale nyní byl předveden tak, že se nám naprosto
tajil dech.
Uruguay.
Přes „Talířovou řeku“ - Río de la Plata
jsme přepluli z Buenos Aires do Montevidea. Río de la Plata je třetí
nejvodnatější řekou na světě – po Amazonce a Kongu. Pro přesnost:
takto se nazývá relativně krátký úsek systému spojených veletoků –Paraná
a Uruguay, a to od jejich soutoku až do ústí v Atlantiku. Řeka je tak
široká, že působí jako mořský záliv, ale to, že se jedná o řeku a ne
moře, je patrné z barvy řeky, která je výrazně jiná – světle hnědá až
růžová.
Montevideo,
hlavní město Uruguaye, je hospodářské, politické, vzdělávací a
kulturní centrum země, a také její nejdůležitější přístav.
Pamětihodnosti města: Staré město, přístav, katedrála, přístavní
trh, nábřežní promenáda s plážemi, několik krásných velkých parků,
stará pevnost.
Centrum města
(včetně našeho hotelu), staré město, pěší zóna:
Montevideo je město památníků,
např. pomník národního hrdiny Artigase uprostřed hlavního náměstí či
pomník zakladatele města Bruna Maricia de Zabaly uprostřed příjemného
parku s okolní francouzskou architekturou.
Pomníky mají také evropští
kolonizátoři a jedna, poslední indiánská rodina (dnes je
Uruguay kompletně bělošskou zemí).
Styly budov
jsou tu k vidění nejrůznější. Pokud by vám moderní stavba něco
připomínala, je to pochopitelné. Týž uruguayský architekt projektoval
tuto stavbu a proslulý hotel v arabských emirátech.
Pobřeží v Montevideu
je dlouhé a bydlení u moře evidentně oblíbené. Jen tak vyběhnout
z domu a ulovit si v moři něco k večeři lze asi v málokterém hlavním
městě. Žádný z rybářů se nezapomněl vybavit nezbytnou termoskou
s čajem maté - nápojem, který k Argentině a Uruguay nedílně patří a
kterým se zdejší lidé nalévají od rána do večera.
Na závěr naší cesty jsme si nechali
bonbónek jménem Colonia del Sacramento.
Colonia na břehu Río de la Plata je koloniální skvost, jehož
historická část byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví
UNESCO.
Při přetahování se o Nový svět nemínili
Portugalci přenechat toto strategicky výhodné říční ústí jen Španělům.
Na jeho břehu zbudovali v roce 1680 osadu, která jim měla zajistit
přístup k zemi stříbra (do města Potosí v Horním Peru, dnešní Bolívii)
a nazvali ji Nova Colonia do Santissimo Sacramento. Colonia je
nejstarší evropské sídlo na území dnešní Uruguaye.
Město bylo dlouho metropolí pašeráků
z celé oblasti a tím bylo solí v očích španělská koruně, které se
časem podařilo Colonii získat výměnou za rozsáhlá území na horním
toku řeky Paraná.
Od té doby se ve Starém městě
(postaveném ještě z valné části Portugalci), rozloženém na malém
poloostrově, změnilo jen málo. Ke kouzlu Starého malého města patří
koloniální domy, železné kované mříže, tichá náměstí, ulice jak zelené
tunely a vůbec všude plno zeleně.
Centrem starého města
je ústřední náměstí Plaza Mayor se zříceninou františkánského
kláštera, od něhož se rozebíhá řada ulic a křižujících se úzkých
uliček. Jednou z nejkrásnějších je ulička „Calle de los Suspiros“
neboli „Ulice vzdechů“. O kus dál stojí Iglesia Matríz (kostel
Nejsvětější svátosti), hlavní chrám města a nejstarší v Uruguayi.
Nechybí zde ani pevnost.
Na konci cesty z Montevidea do Colonie
nás vítala takhle krásná alej.
Bydleli jsme tu romanticky v hotelu
Radisson na začátku historického centra a na břehu Rio de la
Plata. Na řeku s růžovou barvou vody byl nádherný pohled v kteroukoli denní dobu:
Ulice a uličky, domy a domečky
starého města:
Pevnost:
Muzeum „azulejos“
a Indiánské muzeum za pomníkem San Martína:
Kulturní centrum
z bývalého cukrovaru:
Ruiny kláštera a maják,
výhled z majíku:
Na pobřeží
Río de la Plata, rybáři i ostatní stále pijí maté:
Místní kytičky a zvířátka na
závěr:
|