JIŽNÍ TICHOMOŘÍ – Vanuatu + Fidži + Tonga + Samoa

duben/květen 2011

Na nekonečné ploše Tichého oceánu neboli Pacifiku, který pokrývá celou třetinu povrchu naší planety, se nachází asi 20 tisíc ostrovů. Říká se jim souhrnně Oceánie, resp. Tichomoří, a spolu s Austrálií tvoří jeden oficiální kontinent. Na světě je mnoho krásných míst, a mezi ty nejúžasnější lze bez nadsázky zahrnout celé Tichomoří.

O tom jsem se mohla již několikrát dříve přesvědčit na cestách, které mne postupně zavedly do Polynésie na Nový Zéland, Velikonoční ostrov, do Francouzské Polynésie (ostrovy Tahiti, Tetiaroa, Moorea, Raiatea, Tahaa, Huahine a Bora Bora) a na čtyři Havajské ostrovy (Oahu, Hawaii, Maui a Kauai). A také do Melanésie jsme již zavítali – do Západní Papuy na ostrově Nová Guinea.

Na osvětlení používaných pojmů : Celá obrovská oblast Oceánie se z hlediska etnického, kulturního a jazykového dělí na Mikronésii, Melanésii a Polynésii. Největší z nich je co do plochy oceánu Polynésie, tvořící rovnostranný trojúhelník, jehož vrcholy jsou Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy a Nový Zéland. Nový Zéland je sice v současnosti kulturně spíše evropská země, ale jeho původní obyvatelé Maorové jsou Polynésané. Za kolébku polynéské civilizace se považují souostroví Tonga a Samoa, které byly před několika tisíci lety osídleny jako první. Odtud později započali Polynésané svou námořní expanzi, během níž díky svým neuvěřitelným námořnickým a navigačním schopnostem dokázali postupně během staletí zalidnit tak obrovské území. Melanésie („Černé ostrovy“) je část Oceánie na jihozápadě Tichého oceánu, jejíž obyvatelé mají na rozdíl od Polynésanů výrazně tmavší pleť a další znaky černošských etnik (osídlování melanéských ostrovů mělo poněkud jinou historii). Především se však od poměrně kulturně homogenních Polynésanů liší svou neuvěřitelnou etnickou a jazykovou variabilností. Melanésané bývali proslulými a obávanými kanibaly (z Polynésanů byli lidožrouty jen Markézané a Maorové). Mikronésie („Malé ostrovy“) je souhrnné pojmenování pro ostrovy v severozápadní části Oceánie. Do širšího povědomí ve světě se dostaly za druhé světové války, protože na nich probíhala řada klíčových bitev války v Tichomoří. Dnes do nich míří hlavně sportovní potápěči.

Většina z tichomořských ostrovů leží na jih od rovníku v Jižním pacifickém oceánu. Ostrovy v jeho západní části jsou členy sdružení jménem South Pacific, Jižní Pacifik. A právě sem, do Jižního Pacifiku, jsme zamířili tentokrát. Na dva ostrovní státy Melanésie – Vanuatu a Fidži, a na dva polynéské státy – Tonga a Samoa. Ani lokality této cesty se označení Tichomoří jako naprosto špičkové destinace nevymykaly. Byla to cesta jak krásný sen. Viděli jsme místa velice unikátní a co je v dnešní době zvlášť cenné - značně původní.

Spoluúčast na cestě jsem v obvyklé podobě tentokrát nenabízela, protože organizace cesty byla velmi náročná, jednání se zahraničními partnery nekonečná a pro koupi letenek bylo třeba se rozhodnout dřív (aby vůbec byly), než byly detaily programu plně dokončeny a než byla známá i celková cena (mimochodem - o desítky tisíc levnější než srovnatelné nabídky cestovních kanceláří). Nakonec jsme jeli jako čtyřčlenná parta.

VANUATU

Stát Vanuatu leží na souostroví Nové Hebridy (a tak se také do vyhlášení nezávislosti země nazýval). Toto souostroví tvoří zhruba 83 ostrovů a ostrůvků (15 větších). Vanuatu, které je obecně méně známé než sousední navštěvovanější Fidži, je poklad, jakých ve světě už mnoho není. Měli jsme štěstí, že jsme tento fantastický ostrovní stát mohli vidět ještě ve velmi tradiční podobě. Variabilita etnik, jejich tradic a jazyků je tu až neskutečná.

Po příletu nás čekalo typické tichomořské uvítání:

Port Vila

na ostrově Efate je hlavním městem Vanuatu. Odtud jsme se několikrát vypravovali letecky na další vanuatské ostrovy a tak si měli možnost prohlédnout celé město z výšky, a přitom vidět i „k nám domů“. Bydleli jsme tu skvěle v hotýlku City Fatumaru Lodge, obklopeném zelení a tvořeném dvěma vilami, v naprostém tichu na břehu zálivu.

Centrum města s přístavem a tržnicí se rozkládá podél jedné hlavní cesty a nic pozoruhodného k prohlídce nenabízí. Na kopci nad centrem mají parlament, který nejen že nemá žádnou hlídku u vchodu, ale ani žádný nápis, co to tu vůbec je. (Šťastná to země !). Když jsme se sem během velikonočního Velkého pátku vypravili, hledali jsme hlavně muzeum, a tento objekt jsme za muzeum považovali. Prošli jsme tu, co se dalo, aniž by si nás kdokoli všimnul. Až jediná přítomná uklizečka nás nasměrovala k muzeu o dům dál, kde ovšem taky nikdo nebyl a kde bylo zavřeno. Na Velikonoce se na Vanuatu žádné speciální slavení neděje, jen si lidé užívají volna. Jediné veřejné dění jsme zaznamenali na nedalekém velikém zatravněném prostoru s tribunou – který slouží jako pražská Letná - kde cosi nacvičoval policejní sbor s policejní kapelou (Vanuatu nemá armádu).

Kaskády Mele nedaleko města nabízejí výlet kouzelnou tropickou přírodou a koupání pod vodopády. Místy cesta podél kaskád k vodopádům vedla vodou, zdejší milý pejsek neúnavně aportoval kokosáky, ze stromů visely zrající chlebovníky a všude bylo plno květin.

V Ekasup Cultural Village se jednou týdně konají večerní představení tradiční hudby a tanců, s občerstvením, které obsahuje ukázky tradiční tichomořské stravy (chlebovník, jamy, taro, atd.), které se běžně v restauracích nikde nepodává. Škoda, je to dobré.

Ostrov Tanna

Po příletu jsme se ubytovali v nádherném prostředí ekologicky orientovaného hotelu Tanna Evergreen, patřícího domorodé rodině, která na Tanně žije odjakživa.

Odpoledne jsme se pak vydali na cestu k proslulé aktivní sopce Yasur, která je jednou z nejpřístupnějších a současně jednou z nejefektnějších sopek vůbec. Cestou jsme minuli několik vesnic s přívětivými obyvateli, obdivovali obrovské stromy, obdivovali řidičské umění našeho pana řidiče v terénu, kde by nikdo z nás řídit rozhodně nechtěl (pan řidič zachycen u zdejší benzínové stanice) a ze všeho nejvíc s úžasem vydechli, když se najednou na horizontu před námi ukázala v dálce sama sopka, a navíc s duhou.

Sopka Yasur co chvíli zaduní a pak se z ní vyvalí mrak sopečného popela, který do výšky mnoha metrů pokrývá celé okolí. Zajet se dá přímo pod vrchol rachotící hory. Pak už jsme za postupujícího soumraku rychle vystoupali asi 150 m a dostali se na okraj kráteru. To, co jsme mohli vidět, bylo senzační a děsuplné současně. Některé výbuchy byly tak silné, že jsme všichni přítomní automaticky odskočili dozadu. (Před lety na místech, kde jsme stáli, zabilo kamení z výbuchu tři lidi). Podívaná to byla fascinující a vůbec jsme se od ní nemohli odervat, abychom se pak již za tmy vydali na cestu ostrovem zpět.

Zážitky ze sopky jsme „vydýchávali“ ještě dlouho. Zmnožili jsme si je navíc tím, když jsme si k večeři dali zdejší vyhlášenou pochoutkou, kterou je krab palmový. (Každá porce sestávala z jednoho kraba). Má úžasně lahodnou chuť, protože se živí kokosem. Není to žádný drobek - dorůstá váhy 2-3 kg a silou svých chapadel dokáže rozbít kokos či neopatrnému sběrači přestřihnout prst.

Ostrov Pentecost

je proslulý obřadem Naghol, který probíhá každoročně v období od půlky dubna do konce května. Představuje skoky chlapců a mladých mužů na lianách, uvázaných kolem kotníků, z asi 25 metrů vysokých věží. Je to rituál, který má zaručit přežití (oplodnit zemi pro dobrou úrodu jamů, hlavní součásti zdejší stravy). Kromě toho je rituál součástí iniciace mužů na cestě k dospělosti – chlapci skáčí každý rok z větší výšky. (Tento vanuatský rituál byl inspirací pro vznik bungee jumpingu). Věž je postavena na vršku strmého kopce, aby dopad skokana byl méně nebezpečný. A pod věží muži trvale kypří půdu, aby následky dopadu hlavou dolu ještě zmírnili. Nahoře vedle věže jsou shromážděni obyvatelé vesnice, kteří zpěvem a bubnováním účastníky povzbuzují. Nejprve skákali menší hoši, s přibývající výškou ti starší. Počasí vypadalo hrozivě, ale vydrželo nepršet až do posledního skokana. Pak ovšem následoval typický silný tropický liják, který tu a tam přichází i v období sucha.

Ostrov Malekula

Na jeho dvou částech, spojených šíjí, žijí dvě etnika, která se – jak je to v Melanésii typické – liší kde čím. Přesto jejich nejznámější odlišností je určitá maličkost - rozdílná pokrývka pánského přirození, protože z tohoto faktu vychází pojmenování obou skupin. Severní etnikum se jmenuje „Small Nambas“ („Malí Nambové“) a jižní „Big Nambas“ („Velcí Nambové“). Nejprve bych ráda uvedla pár fotografií pořízených z letadla, protože každý přelet přes vanuatské ostrovy byl báječným zážitkem. Po pohledu na ostrovy cestou následovala úžasná pobřežní scenérie ostrova Malekula, pokrytého pak z velké části palmovými plantážemi.

Nejprve jsme se ubytovali v malém penzionu Nabetchel Bungalows v tropické zahradě.

Pak nás náš bytný a průvodce v jedné osobě zavezl spolu se svými kamarády lodí za etnikem Small Nambas. Lodí proto, že místo hodinu lodí bychom jinak museli po mizerných a po nedávném období dešťů rozbahněných cestách jet mnohem déle, a navíc s nejistým výsledkem. Obyvatelé Vanuatu jsou většinou příslušníky některé z křesťanských církví, ale prvky synkreze s původním náboženstvím lze poznat na první pohled. To jsme mohli vidět po vystoupení z lodi i u zdejší křesťanské misie. (Asi byste neuhodli, co to je na posledních snímcích – jsou to zvony).

A pak už jsme šli přímo do vesnice, kde jsme strávili několik hodin, obklopeni laskavou péčí našich hostitelů, vedených náčelníkem. Brzy jsme si za pobytu v Melanésii uvědomili, jak ti lidé mají nádherné postavy, protože stále žijí po všech stránkách tradičně, zdravě se stravují a fyzicky pracují. Týká se to hlavně mužů, kteří ani v pokročilejších letech nemají žádná bříška a sádlo (a kteří mají výhodu v tom, že se jim postava nemůže měnit kvůli těhotenstvím). Tito hodní lidé nám nejprve zatančili (kromě jiného tanec o tom, jak jim cizí kmen snědl jednoho člena a jak jim to pak dvacetinásobně oplatili - jak nám náčelník děj tance popsal). Pak jsme mohli vidět celý proces přípravy hlavní součásti stravy – jamů – přes nastrouhání, nacpání do vnitřku bambusů, upečení a smíchání s vyrobeným kokosovým mlékem. To vše bez jakýchkoli nástrojů, nádobí či pomůcek. Potvrzujeme, že to bylo velmi dobré. (Občas dostávám dotazy, zda se na cestách Afrikou či podobnými místy nebojím o zdraví. A přitom skutečnost je jiná - před rokem a půl jsme byli v jižní Etiopii, která nepochybně patří mezi divočejší místa světa, ale ve které mi podobně jako na jiných cestách za celou dobu nic nebylo. Samozřejmě, že se snažím vždy rizika minimalizovat. Po návratu z Etiopie jsem z nedostatku času zašla v centru Prahy do jednoho nablýskaného centra s obchody a restauracemi na oběd, kterým jsem se otrávila. Evidentně použili neudané jídlo – krevety - z předchozího dne. Tak špatně mi ještě nikdy v životě nebylo. Takže vím, proč se v souvislosti s podobnými místy a událostmi psalo o „navoněných mršinách“. Namyšlenost na naší civilizaci není, a to ani v řadě mnoha dalších případů, rozhodně na místě. To prohlašuji po letech cestování po celém světě s plnou zodpovědností).

Ale zpět k Nambům: Než se občerstvení udělalo, ukázali nám naši hostitelé další ze svých tradic – třeba kreslení obrázků do písku jedním tahem, které zanechává ten, kdo na nějaký čas se musí od vesnice vzdálit. Těžko se mi vybírá pár fotografií, protože všechny tam pořízené jsou nám milou vzpomínkou na moc pěkné setkání.

Další den jsme zase na jižní části ostrova navštívili vesnice etnika „Big Nambas“, kteří nám také zabubnovali, zazpívali a zatančili. Rozdíl v etnicích je na první pohled patrný, a také jejich umělecké projevy byly zcela jiné, než u severních sousedů. Ovšem i oni se k nám velmi mile chovali.

Espiritu Santo

je největším ostrovem státu Vanuatu a hlavním rekreačním centrem země, vyhledávaným australskými a novozélandskými turisty. Během druhé světové války byly na ostrově velké vojenské základny Spojených států amerických a jejich spojenců. Památkou na americkou přítomnost je ráj potápěčů Million Dollar Point, kam americká armáda při svém odchodu naházela své nepotřebné vybavení a přebytečné zásoby. Původně jsme návštěvu tohoto ostrova neměli v plánu, ale změnou leteckých řádů došlo k tomu, že jsme tu nakonec den strávili. Znáte to – někdy předem neplánované akce se ukáží být nečekaně skvělými. Tady to bylo především zásluhou toho, že se sem před pár lety kvůli pracovním možnostem přestěhovala celá jedna vesnice ze vzdálených severovanuatských Banksových ostrovů a my jsme měli možnost poznat tradice tohoto etnika. Přijetí bylo úžasné, lidé nádherní a tance strhující. Na závěr jsme viděli a hlavně slyšeli velice unikátní tradici, o ničem podobném jsem nikdy neslyšela – skupina žen umí různým plácáním do vody dokonale napodobit hru orchestru. Tak to bylo opravdu nevídané ! (Původně se to provádělo na moři, ale jak nám řekli – bazének si ve vesnici postavili proto, aby si uchovali své tradice, kterých si vysoce cení). Obě strany jsme byly spokojené – my jsme za náš celý narychlo připravený den na tomto ostrově velice příjemnou Helen, kamarádkou našeho partnera z Port Vila, která nás spolu s řidičem mikrobusu celý den doprovázela, zaplatili více než přijatelný obnos, a zdejší parta zase uvítala možnost si „zatrénovat“ před cestou na mezinárodní folklorní festival v Malajsii, kam jsou jako zástupci Vanuatu za pár dnů vysíláni.

Stavili jsme se na místním trhu – povšimněte si jednak toho, že na Vanuatu se všude používají tašky a obaly zhotovené pouze z přírodních materiálů, a déle kořene jednoho druhu pepřovníku, kterým je slavná kava, jejíž pití je jednou z nejdůležitějších součástí kultury Pacifických ostrovů. Nápoj se připravuje z rozmělněného usušeného kořene, vypadá jako bahno, nevábně zapáchá a prý podobně i chutná. Nevím, radši jsem to nikde nezkoušela. K drogám nemám obecně kladný vztah. Nakonec jsme si tu odpočinuli, zaplavali a pojedli lahodný langustový salát v jednom vegetací obklopeném hotelu. Pak jsme se vrátili do Port Vila a následující den odlétli na Fidži.

Poděkování za spolupráci při přípravě cesty po vanuatských ostrovech si zaslouží Joseph Talo, majitel a spolu se svou milou ženou Lilian také hlavní pracovní síla malé cestovní kanceláře Vanuatu Discovery. Zamíříte-li někdy na Vanuatu, s důvěrou se na ně obraťte.

FIDŽI

(kdysi nazývané Ostrovy lidojedů) je nejlidnatější ostrovní stát Tichomoří. Ostrovy dostaly v dobách britské nadvlády do vínku problém, se kterým se neumí vypořádat a který zatěžuje fidžijskou realitu a politiku dodnes. Původní obyvatelstvo tvoří dnes asi polovinu celkového počtu a tu zbylou pak převážně Indové, kteří sem byli Brity před několika generacemi dopraveni na práci na plantážích. Tyto dvě skupiny nežijí spolu, ale vedle sebe, a napětí mezi nimi už několikrát přerostlo ve státní převrat. Fidži bylo kvůli tomu načas vyloučené jak Commonwealthu, tak ze sdružení Jižní Pacifik. Možná, že ty tenze v zemi jsou důvodem našeho zjištění, že Fidži je sice nesmírně krásný kus světa, ale že zdejší obyvatelé zdaleka nejsou tak přátelští, jak se všude vychvalují, a hlavně jsme se tu bohužel setkali několikrát s chováním neférovým a nekorektním, když to řeknu jemně. Něco podobného ani v náznaku nikde v Tichomoří nepamatuji. Škoda, jinak ráj to na pohled.

Dva největší fidžijské ostrovy jsou Viti Levu a Vanua Levu. Na jihovýchodě Viti Levu leží hlavní město Suva, ale turistickým centrem je Nadi na západním pobřeží, u kterého také je mezinárodní letiště. Hlavní silnice obepíná ostrov po celém obvodu. Její jižní část se jmenuje Queen's Road, severní King's Road.

Na letišti v Nadi jsme byli několikrát, protože jsme odtud letěli nejen na konci domů, ale také na Samou a na Tonga. Nadi je hlavním leteckým centrem Jižního Pacifiku. Jednou jsme si tu pěkně popovídali s fidžijským policistou (povšimněte si senzační uniformy !), který vyprávěl, jak sloužil také v Kosovu.

Kvůli velké populaci Indů je Nadi centrem hinduismu a islámu na Fidži. Chrám Sri Siva Subramaniya jihoindického typu je největší hinduistický chrám na jižní polokouli a je navštěvován mnoha poutníky. Na mešity jsme narazili cestou po hlavním ostrově několikrát.

V Nadi jsem objednala ubytování ve Smugglers Cove („Pašerácká zátoka“) na pláži Wailoaloa, i když mě fidžijský partner upozorňoval, že je to rezort hodně pro mladé lidi (tedy ne tak nudný, jak jsme tady jinde mohli vidět). Udělala jsem dobře, že jsem na výběru trvala – „U Šmudlů“, jak jsme náš zdejší domov láskyplně nazývali, nám bylo dobře.

znamená opravdu, že se ostrov objede kolem dokola. Nejprve jsme jeli z Nadi na jih po Coral Coast (Korálovém pobřeží) okolo nádherných pláží s prázdninovými rezorty. Na snímku je populární Natadola Beach u jedné z velkých zátok.

Národní park Sand Dunes

je místo s velkými písečnými dunami, pokrytými dnes většinou vegetací, které je nejvýznamnějším archeologickým nalezištěm v zemi. Tato oblast byla v roce 1988 jako první zahrnuta do fidžijského kulturního dědictví. Archeologové zde objevili lidské kosterní pozůstatky a úlomky keramiky kultury Lapita, která hrála hlavní úlohu v nejstarších dějinách (nejen) Fidži. Nalezené předměty se staly exponáty ve Fiji Muzeu v hlavním městě.

Tavuni Hill Fort (Pevnost Tavuni) je jediná zachovaná fidžijská pevnost. Je to významné historické místo, které dokumentuje silné předkoloniální propojení mezi Fidži a Tonga. Tuto perfektně umístěnou rozsáhlou pevnost s vesnicí a polnostmi postavili Tongané, kteří svého času Fidži ovládali. Prohlédli jsme si nejprve expozici o válečnictví a pak samotné ruiny pevnosti, odkud byl nádherný výhled na okolní krajinu s řekou. Náš zdejší průvodce stojí na jednom snímku na obětních kamenech a současně je ukázkou toho, že fidžijští muži nosí sukni zvanou sula.

Kula Eco Park je milé zoo s fidžijskou zvířenou, s jejímiž některými exempláři se lze pomazlit. Milena ani já jsme samozřejmě neodolaly. Milena má na snímku ještě za uchem kytku, jak se v Tichomoří sluší, kterou jí však hned chvíli na to ukradl papoušek při našem průchodu voliérou a měl z toho evidentně velkou radost.

Safari po řece Sigatoka s návštěvou vesnice Navula.

Jízda lodí byla adrenalinový zážitek, návštěva fidžijské vesnice byla fajn. Nejprve jsme vyslechli úvodní povídání v kostele, po kterém nás odvedli do společenské budovy. Ta je typickou součástí zdejších vesnic. Dostali jsme věnce na přivítanou a taky nás všechny pomazali čímsi bílým a krásně voňavým. Následovala tradiční příprava a pití kavy. Pak jsme se navzájem představovali a jako obvykle jsme naše parta mezi všemi ostatními hosty převážně z Austrálie a Nového Zélandu byli za pěkné exoty. Mezitím nám nachystali oběd z tradičních surovin, po kterém se radostně křepčilo, promíchaně domorodci s návštěvníky. Byla to pro tuto vesnici zase na pár měsíců poslední návštěva hostů ze safari po řece, protože se jednotlivé vesnice v pořádání takových akcí střídají. A tak si to opravdu užívali !

Plážovým centrem na jihu ostrova Viti Levu je Pacific Harbour, ale rozhodně si to tu nepředstavujte podobně jako narvaná evropská přímořská střediska s přibitými deštníky. Každý rezort má kolem sebe prostoru víc než dost, vzájemně se ani nevidí, a pláže jsou tu rozsáhlé. Přespali jsme tu v rezortu Uprising Beach, který byl nádherný, i když právě zapršelo. Nadchly nás koupelny za bungalovem.

Hlavní město Suva.

Centrum města lze pohodlně projít : Vládní budova, hlavní třída, katedrála, moderní stavby, přístav. Sídlí tu také ústředí Univerzity Jižního Pacifiku, které má své pobočky na 13 dalších městech na různých ostrovech Jižního Pacifiku.

Nejvýznamnějším objektem města je ovšem Fidžijské muzeum, které je skvělé a ve kterém se nalézá vše o historii země. Muzeum leží uprostřed vzrostlé botanické zahrady Thurston. Muzeum Fidži bylo prvním muzeem tohoto charakteru v Pacifiku. Jsou zde vystaveny různé archeologické, námořní, osobní, rituální a naboženské artefakty. Dokonce jsou zde uloženy i skutečné pozůstatky slavné britské lodi HMS Bounty, a také památky na relativně nedávnou kanibalskou minulost ostrovů, včetně kanibalských vidliček či podrážky boty snědeného misionáře. Krásné šaty jsou zhotoveny z materiálu zvaného tapa, získaného z kůry jednoho stromu. Tapa je typická pro celé Tichomoří.

Přes pěkně udržované a upravené vesnice jsme dojeli do Rakiraki na severu ostrova, kde nám neunikl kostel s proslulým obrazem Ježíše v typické sukénce domorodců.

A pak jsme si v Rakiraki užívali krás kouzelného rezortu Volivoli Beach.

Ze severu jsme jeli zpět do Nadi na západ po Králově cestě a pak po odbočce z ní pohlednou hornatou krajinou do půvabné vesnice Navala. A pak přes město Lautoka, které je centrem pěstování cukrové třtiny a ve kterém stojí největší fidžijský cukrovar, již přímo na letiště. Opustili jsme Fidži, abychom se do něj pak ještě na konec našeho putování Jižním Pacifikem vrátili.

TONGA

je jediné království v Tichomoří. Skládá se ze 172 různě velkých ostrovů, z nichž 36 je obydlených. Největším ostrovem je Tongatapu s hlavním městem Nukualofa. Tonga nikdy nebylo kolonizováno a proto je nejvíce polynéským státem Tichomoří.

V Nukualofa jsme bydleli na pobřežní promenádě ve Waterfront Lodge, fajnovém hotýlku s vyhlášenou restaurací, který patří italským majitelům.

Po promenádě jsme dvakrát šli ke kostelu Centenary (o tom však až dále) okolo řady zajímavých objektů. Hřbitovy jsou všude na Tonga veselé a plné barev. Moc se mi líbilo mírumilovně vyhlížející ústředí obraných sil země. Promenáda vede v neposlední řadě také okolo Královského paláce, ve kterém však nyní už král nebydlí a do kterého se právě přemisťovalo Národní muzeum.

Výlet po ostrově Tongatapu

nám ukázal další významné části hlavního ostrova. Nejprve to byly královské hrobky Malaekula, ke kterým se nedá blíže přijít, stejně jako ke královské rezidenci kousek za městem.

Naše milá průvodkyně Hepi nám sice co chvíli říkala jména vesnic, kterými projíždíme, ale všechno je Tonga tam malé, že se to rychle střídalo. Zato i ta nejmenší vesnice má vždy několik kostelů (jeden na ukázku), protože věřící patří k různým církvím. A církví je na Tonga zastoupeno více. U památného místa Malumalu o Fulilangi, kde v roce 1777 přistál kapitán Cook, jsme mohli navíc vidět způsob, jak vzniká látka z kůry tapa – vytloukáním do šířky a tlučením pak spojování jednotlivých pruhů. Později nám Hepi ukázala stromy Bendena (tedy ještě stromky), z jejichž kůry se to vyrábí. A když už jsem u tématu rostlin, tak nám Hepi ještě ukázala malé pepřovníky kava, a jednu botanickou zvláštnost na Tongatapu, kterou s pýchou ukazují – tříhlavou kokosovou palmu.

Jednou ze dvou nejvýznamnější archeologických památek Tongy jsou středověké královské kamenné pyramidové či terasové hrobky poblíž vesnice Lapaha, kde se ve středověku nacházelo hlavní město. V nepříliš udržované obřadní budově jsou u stropu zbytky zajímavých kreseb. (I když tady není prostor na nějaké větší vyprávění, je třeba sdělit, že Tongané byli obávanými válečníky a vynikajícími mořeplavci. Ve 12. století vytvořili říši, která po 400 let dominovala nad okolními ostrovy. Byli vůdčí silou známou po celém Pacifiku kvůli lecčemu, ale ze všeho nejvíc pro svou tělesnou velikost. Dosahovali průměrné výšky okolo 2 metrů, dokonce i více. A ani dnes to nejsou žádní drobci – jak do výšky, tak do šířky).

Druhou slavnou památkou tu je Haamonga a Maui Trilithon (zvaný „pacifický Stonehenge“), úchvatný polynéský monument, o kterém se nic bezpečně neví, ale předpokládá se, že má vazbu na slunovrat, protože tomu odpovídá vrhaný stín. Tento tajemný megalit je stavba ze tří obřích korálových kusů o váze 40 tun ve tvaru brány.

Na Tongatapu je všude pořádek, ale na jednom místě jsme viděli ještě krásněji obdělaná políčka – a vysvětlení bylo překvapivé. Je to věznice, která si na svůj provoz vydělává prací chovanců. Výpěstky prodávají ve své prodejně a vězni ještě jezdí pracovat jinam – právě se jedna parta vracela. Vzhledem k tomu, že vše je tu komorních rozměrů a každý s každým se na ostrově zná, nemusí být vězni nijak speciálně střeženi – nemají kam utéct.

Na divočejším západním pobřeží jsou k vidění pěkné scenérie a útvary. Hlavním hitem jsou pak tzv.blowholes (přírodní jev, při kterém se průduchy ve ztuhlé lávě při přílivu vlnami naplňují mořskou vodou, která z nich pak jako gejzír tryská do velké výšky). Na to by se dalo koukat donekonečna.

Mormoni jsou bohatá církev, která je v Tichomoří všude zastoupena. Na Tongatapu mají nejen kostel, ale také velikou střední školu, kde nás zvlášť zaujal nápis, že mluvit se všude na území školy musí jen anglicky. Použití jiného jazyka se trestá.

Samozřejmě, že jsme si chtěli prohlédnoutNárodní muzeum na břehu veliké laguny. Ale muzeum bylo za účelem stěhování do bývalého královského paláce zavřené. A tak jsme tam jen chvíli poslouchali nácvik bubeníků a pak se podívali na úžasnou barvu laguny.

Ovšem to, co si budeme z Tongy především pamatovat, jsou zážitky z neděle na Tonga. Církve se mají na Tonga velmi dobře, protože obyvatelé odevzdávají své církvi podstatnou část svých příjmů, někdy až polovinu. A středobodem života Tonganů je kostel, ve kterém tráví v neděli podstatnou část dne. Ústava země také zakazuje v neděli pracovat a ani sportovat se nesmí. Už předem jsme si plánovali, že se v neděli dopoledne zúčastníme mše v kostele Centenary, který je nejvyhlášenější a do kterého chodí i král a další členové královské rodiny. Zpívané mše v Tichomoří jsem už dřív zažila, a vím, že to je nádherný zážitek. Bylo tomu tak i tady, jen ten král se nedostavil, protože byl v Londýně na svatbě prince Williama. Nedělní dopoledne ovšem návštěvníka uchvátí nejen kvůli tomu, co je v kostele slyšet, ale ještě více kvůli tomu, co je vidět – lidé byli nádherně svátečně tradičně oblečení !

S dopolednem v kostele jsme počítali, ale ukázalo se, že tuto neděli, kdy jsou Svatodušní svátky, je na Tonga nedělní odpoledne věnované dětem – a kde jinde, než v kostele, kde děti předvádějí nějaké scénky či jiné výstupy, které si na tento den připravily. A tak po obědě jsme šli nejprve opět do kostela Centenary. Hodně jsme si se zdejšími lidmi, kteří jsou úžasně milí, popovídali a díky neděli se tak o jejich životě dozvěděli v krátké době mnoho zajímavého.

Cestou zpět jsem se stavila ve městě ještě v jiném kostele a zase to byla podívaná a fajn setkání ! Říká se tomu „být ve správný čas na správném místě“. Na Tonga nám to vyšlo.

Také tady je třeba poděkovat za spolupráci, a to cestovní kanceláři, jejíž šéfkou je v Pacifiku známá Maria Tuitavake, která bohužel v době naší cesty byla někde v cizině. Naprosto plně k naší spokojenosti ji na místě zastoupila její kolegyně Hepi. Pokud byste někdy na Tonga jeli, určitě se na ně obraťte.

SAMOA

(kdysi Plavecké ostrovy), centrum staré polynéské kultury, se skládá ze dvou hlavních ostrovů – Upolu a Savaii - a osmi malých ostrůvků. Na Upolu leží hlavní město Apia.

Při cestě na Samou jsme přelétli přes datovou hranici – bylo tam o den méně. A při letu zpět na Fidži jsme zase jeden den přeskočili.

Hlavní ostrov Upolu, hlavní město Apia.

V daném případě rozhodně nelze vynechat jméno hotelu, kde jsme tady bydleli – byl to Aggie Greys hotel, nejproslulejší samojská adresa, fenomén města zmiňovaný i v literatuře. Hotel u veliké přístavní zátoky patří od začátku stále stejné samojské rodině. Byl založen roku 1933 babičkou dnešní majitelky (která se také jmenuje Aggie Greys), jako tradiční Britský klub, a za 2.světové války se stal nejznámějším tichomořským klubem amerických důstojníků. Později byl několikrát renovován. Dodnes si uchoval jedinečnou atmosférou.

Pohled na apijskou zátoku od hotelu a pak z opačné strany zátoky – vždy je dominantou pohledu moderní vládní budova.

Cestou od hotelu podél mořské zátoky lze v Apii vidět řadu pěkných koloniálních staveb, a také historické a vedle nich nové vládní objekty (parlament, pozemkový úřad, atd.). Poslední snímek zachycuje skoro dokončenou kongresovou budovu, pomocí které chce Samoa převzít pořádání setkání Jižního Pacifiku namísto dosavadního často zlobivého Fidži.

Když jsme v cestě podél zátoky pokračovali stále dál za centrum města, dostali jsme se k historickým objektům : německý pomník (Němci byli až do 1.světové války kolonizátory Samoy), k hrobce posledního nevoleného panovníka a k hrobkám hlavní samojské rodiny Mulinu´u. Cestou jsme na několika místech viděli přípravu tradičních dlouhých lodí na závody, zachytili ukázku zdejších rozkošných místních autobusů, a také úžasných kmenů stromů podél moře.

S průvodcem z hotelu jsme objeli ostrov Upolu a podívali se ještě na některá další místa na okraji Apie : mormonský chrám, křesťanský kostel s ceněnými vitrážemi (poškozen při nedávném zemětřesení) u teologické koleje Moamoa, chrám Baháí, Univerzita Jižního Pacifiku.

Národní muzeum Falemataaga podává systematický přehled historie země. Uvádím dva snímky z muzea. Na prvním snímku je exponát, který muzeu darovala rodina našeho průvodce, jak nám pyšně řekl – je jím nedokončený kus látky na domorodé sukně. Tká se z vláken jednoho druhu agáve. Druhý snímek ukazuje, jak tady ty sukně muži nosili.

Báječná byla návštěva domu ve vesničce Vailima, který si tu na pozemku darovaném místními náčelníky postavil Robert Louis Stevenson. Dnes je tu jeho muzeum. Tento mistr dobrodružné literatury trpěl těžkou plicní chorobou a tady našel podnebí, ve kterém mohl se svou nemocí žít. Stal se navíc přítelem Samojců a vždy stál na jejich straně. Oni ho milovali. Zde, kde byl tak šťastný, pak v pouhých čtyřiačtyřiceti letech zemřel. Domorodci jeho tělo odnesli na vrcholek útesu nad mořem, kde svého Tusitalu, což v samojštině znamená „vypravěč příběhů“, pohřbili. (Několik jeho děl bylo dokonce vydáno nejprve v samojštině, což asi málokdo ví). Velice hodnotné vydání českého překladu Ostrova pokladů věnovala do sbírek muzea rodina Novákových (bližší údaje o nich bohužel nevím).

Záběry z cesty překrásnou krajinou ostrova Upolu (mj.vodopád Falefa, průsmyk Le Mafa, tradiční vesnice, plantáže, vodopád Papapai-tai):

Výborný oběd nám průvodce s řidičem ugrilovali na kouzelné pláži Faofao na jihu ostrova, kde se příchozímu mísí úžas nad tou krásou s pomyšlením na to, co se tu před nedávnem stalo – vše tu zdevastovala obrovská vlna tsunami a lidé, kteří tu žili, nemohli rychle kvůli vysoké horské hradbě, i přes chvíli předtím varování pomocí sms, utéct. Byli v pasti. Z domů tu zůstalo jen pár trosek. Tsunami přišlo po velmi silném zemětřesení 29. září 2009, po kterém byla srovnána se zemí řada turistických středisek v nejatraktivnějších částech země. Zahynuly stovky lidí a tisíce dalších se ocitly bez přístřeší. To je cena, kterou Jižní Pacifik čas od času platí za svůj ráj.

Na závěr pobytu na ostrově Upolu jsme si užili v našem hotelu skvělé večerní představení, jehož aktéry byli, stejně každý týden, pouze zaměstnanci hotelu – kuchaři, recepční, uklizečky, číšníci. Zato s úžasným nasazením a elánem. Po představení se zase vracejí ke své práci. (Krásná paní v zeleném je Aggie Greys, která pracuje v recepci). Následovala večeře v samojském stylu, na kterou bychom šli tak jako tak, ale na kterou nás pozval Mossie z cestovní kanceláře Samoa Scenic Tours (patřící stejným majitelům jako hotel), se kterým jsem na přípravě cesty po Samoi spolupracovala. Je to ohromný sympaťák, kterého stejně jako celou CK lze rovněž vřele doporučit - bude-li někdy Samoa vašim cestovním cílem.

Samoa - ostrov Savaii

Ze západu ostrova Upolu jsme se přeplavili trajektem na druhý samojský ostrov Savaii. Tam už na nás čekal náš „bytný“ a také průvodce po ostrově Poi, který si spolu se svou ženou Nolou před několika lety koupili a kompletně zrenovovali moc příjemný Savaiian hotel na břehu moře s výhledem na Upolu a další ostrovy, ve kterém nám bylo blaze. Kdybyste tam někdy jeli, tak si na webu hotel najděte a na milé manžele se obraťte, nelitovali byste. Mimochodem - to, co Poi na fotce předvádí, je ovoce noni, které je proslulou všeléčivkou. Stromy noni rostou pouze v Tichomoří.

Poi nám postupně ukázal nejzajímavější části severu i jihu ostrova. A hned u prvního vesnického shromažďovacího domu (poradní místo starších) nás okouzlil samozřejmostí, s jakou nám názorně demonstroval vzhled a význam tradičního samojského tetování a jeho vazeb na architektonické prvky. Tradiční tetování je pýchou těch, kteří jej podstoupí. Není to jen tak – Poi nám řekl, že ho tetovali 5 hodin denně po 11 dní ! Tradiční způsob sekáním do kůže tak vyžaduje značnou kuráž. Pokrývá celé tělo od půlky zad až ke kolenům a připomíná černé kalhoty. Ovšem jeho majitel získává ve své komunitě uznání a postavení, jaké netetovaní muži nemohou nikdy nedosáhnout.

Přes několik vesnic, kterým vždy dominuje kostel, jsme se jeli podívat na jeskyni Peapea v Letui, ve které a v dalších jeskyních vytvořených lávou žije velká populace rorýsů.

V letech 1905 a 1911 zalil zdejší vulkán Matanavu několik vesnic (trosky kostela kdysi patřily vesnici Saleaula) a vytvořil rozlehlá bizarně tvarovaná lávová pole.

Na jednom pohledném místě tu chovají vodní želvy, které hned, jak jsme se objevili, měly velkou radost. Ještě, že na ně Poi s něčím pamatoval !

Po divokém jižním pobřeží jsme dojeli k Alofa´aga blowholes, které jsou prý ze všech tichomořských nejvyšší (porovnejte s postavami na posledním snímku). Bylo to nádherné a zase se nám pryč nechtělo.

Vodopád Afu-A-Au na říčce s několika jezírky. Hluboký kráter vyhaslé sopky Tafua, zarostlý divokou tropickou vegetací, je oblíbeným místem ornitologů.

Během cestování po ostrově Savaii jsme jeli kolem mnoha nádherných pobřežních pasáží a samozřejmě se také vykoupali. Už dříve jsme se setkali se samojským plážovým fenoménem, kterým jsou konstrukce domečků, které se používají místo slunečníků, a které si lze také pronajmout na přespání. To se pak domeček šikovně zakryje a dovnitř se dá pohodlné ložnicové vybavení. Mnoho mladých lidí tuto cestu přenocování volí, je to levné a romantické. Zdejší kamarády – pejska s malým prasátkem – u správce pláže jsem samozřejmě oba pomuchlala, kdyby snad někdo o tom pochyboval.

Na Pulemelei Mound na ostrově Savaii jsem byla zvědavá nejvíce. Byla to kdysi dávno první bájná „Hawaiki“, odkud se Polynésané vydávali zalidnit další ostrovy v Tichomoří. Její funkci později převzala známá všepolynéská svatyně Taputapuatea na tahitském ostrově Raiatea, kterou jsme navštívili před 11 lety. Věděla jsem předem, že „Pulemelei Mound je největší starověká polynéská stavba, stupňovitá pyramida, která je obklopena kamennými platformami a mohylami“. Tak na to jsem se tedy moc těšila a návštěvu tohoto místa si zvlášť vyžádala. Skutečnost nás velice překvapila – z nepochopitelných důvodů toto místo skoro nikdo nenavštěvuje a ani se turistům nenabízí, i když podle cedulek, které jsme později na místě našli, tam bývalo i parkoviště. Cesta brzy nebyla sjízdná ani pro náš terénní pick-up, což by tak nevadilo. Došli jsme tam zarostlou tropickou divočinou za asi 45 minut. Ale kdyby tam nakonec nebyla pod zeleným kopcem cedulka, vůbec bychom bez průvodce někdejší slavné místo ani nepoznali a netušili, že tu je. Ze shora byl pěkný výhled na moře – svatyně sloužila i jako strážní místo. Každopádně jsem byla moc ráda, že jsme tam byli. To místo má i tak své kouzlo.

A pak už jsme se vydali trajektem zase zpět na ostrov Upolu, ale z praktických důvodů do jiného hotelu, patřícího stejné společnosti jako v Apii– do Aggie Greys Lagoon, Beach Resort and Spa, protože leží blízko přístavu a také letiště. Snímky sice vypadají pěkně, ale nevystihují tu naprostou odlišnost obou míst. Žádná šmrncovní atmosféra, ale nuda snobského rezortu, kde všichni jen unyle polehávají okolo bazénu a nechávají si tam nosit drinky. Ještěže jsme se hned druhý den brzy ráno vraceli na Fidži.

FIDŽI - Lodí do Modré laguny na souostroví Yasawa.

Rychlým katamaránem Yasawa Flyer jsme se z Nadi vydali na až do nejvzdálenější zastávky jeho plavby po souostroví Mamanuca a Yasawa. Dvě na sebe navazující souostroví tvoří pás, který se z Nadi táhne severozápadním směrem. Ostrovy na této šňůře představují nejromantičtější rekreační místa Fidži. Skoro pětihodinová cesta tam a třetí den pak zase zpět byla báječným zážitkem. Katamarán má u jednotlivých ostrovů či skupin ostrovů zastávky na moři, na které si pro své klienty vždy přijedou z jednotlivých hotelů loďkou – a zase přivezou ty, kteří tady pobyt končí. (Je možné si koupit i „pas“ a strávit dovolenou postupně na různých ostrovech).

My jsme jeli až do slavné Modré laguny na třetí největší ostrov souostroví Yasawa, na ostrov Nacula, do Blue Lagoon Beach Resort. Veliká Modrá laguna u ostrovů na konci souostroví Yasawa je opravdu nádherná, a to kdykoli - za plného slunce i při jeho západu, či ráno před východem slunce, kdy přijížděli zaměstnanci na lodi do práce.

Návrat z Modré laguny byl stejně nádherný. U našich milých „Šmudlů“ v Nadi zase večer tančili naši známí hoši a děvčata, a pak už nás čekal je návrat domů.

Byla to cesta skvělá a nezapomenutelná. Ale pro léto, které teď začíná, pro mne platí jediné : „všude dobře, doma ve Vokovicích u Šárky, se vzpomínkami na všechny ty od podzimu do jara zkoumané taje našeho nádherného světa, úplně nejlépe“. Léto budiž pochváleno !