EKVÁDOR, GALAPÁGY, VENEZUELA

březen/duben 2000

Ekvádor je nejmenší z jihoafrických států ležících v Andách. Je to turisticky zaslíbená země. Kdyby si už před časem nevymyslela Jihoafrická republika pro sebe heslo „Celý svět v jedné zemi“, dalo by se stejně úspěšně použít pro Ekvádor.

K prozkoumání i odpočinku se tu nabízí památky z různých dějinných období, žijící kultura původních indiánských etnik, věčným sněhem pokryté horské velikány v Andách s mnoha činnými i vyhaslými sopkami, lázně s horkými prameny, nádherné pláže s palmami, zelené deštné pralesy Amazonie.

Historie tu napsala mnoho čtivých stránek, včetně toho, že to byl Ekvádor, na jehož území se psaly poslední stránky historie říše mocných Inků.

Ekvádorem prochází rovník, který této zemi rovnodennosti dal jméno.

K Ekvádoru patří také jeden z pozemských rájů - daleko od pevniny leží v Tichém oceánu se rozprostírající souostroví Galapágy. Vzhledem k izolované poloze se na ostrovech rozvinula unikátní flora a fauna. Jedinečnou faunu reprezentují např. obří suchozemské želvy (po kterých dostaly ostrovy své jméno), suchozemští i mořští leguáni, nelétající kormoráni či 13 druhů pěnkav. A nejen díky těmto pěnkavám, dnes Darwinovým, získal zde Charles Darwin podstatné poznatky pro svoji evoluční teorii.

Galapágy nejsou pouze vědecky cenné, jsou i nesmírně malebné. Kromě lávových polí a kuželů sopek lze na nich najít miniatury mnoha ekosystémů – od pobřežních mangrových porostů, přes křovinaté a stromové savany, přes deštný prales až pasážím subalpinského charakteru.

Galapágy jsou ojedinělou záležitostí, pro kterou se jen těžko hledá srovnání. Není třeba ani dodávat, že Galapágy jsou zapsány na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO.

Venezuela je pozoruhodná jihoamerická země, jejíž severní hranicí je tropické karibské pobřeží, zatím co její jižní hranice prochází deštnými lesy Amazonie.

Její území tvoří tři rozdílné celky: oblast And s hlavním městem Caracasem, Orinocká nížina s travnatou stepí a široce rozvětvenou deltou řeky Orinoko a Guayanská vysočina Amazonie – s mystickou Gran Sabanou a jejími unikátními stolovými horami.

K pevninské části Venezuely patří také několik karibských ostrovů, z nichž největší je Margarita z pásma Malých Antil.

EKVÁDOR

Hlavní město QUITO leží velice blízko rovníku, ale přesto má díky své nadmořské výšce vysoko v Andách (2800 m) celoroční příjemné klima, pro které je již po staletí oblíbeným lidským sídlem. Před španělskou kolonizací bylo hlavním městem posledních Inků (kteří zase odtud předtím vytlačili původní civilizaci).

Dnešní Quito se skládá ze starého historického a z moderního města. Obě části města na sebe harmonicky navazují. Ve starém městě lze obdivovat skvostné stavby a umělecké poklady z koloniálních dob. O kvalitě Quita vypovídá nesporně i to, že je uvedeno na seznamu světového kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Pohled z balkonu našeho hotelového pokoje zabírá mj. také sopku Pichincha. Uváděla se donedávna jako sopka spící, protože naposledy soptila před 300 lety. A tak si lidé nastavěli domy až do půlky kopce. Jenže poslední dobou byly několikrát už vyhlášeny poplachy vysokého stupně, protože podle měření a dalších projevů se zdálo, že by kdykoli mohla vybuchnout. Zatím k tomu ještě nedošlo.

Prohlídka města. Na snímcích je sídlo vlády a opět ukázka toho, jak je Pichincha blízko.

Na Náměstí nezávislosti stojí významné budovy kolem dokola, včetně prezidentského paláce (dříve palác guvernéra) a katedrály.

Náměstí sv.Františka mi vším velice připomínalo peruánské Cusco. Na jeho horní frontě stojí klášter sv.Františka. Jeden z pohledů od kláštera - na Panecillo Hill se sochou Panny Marie.

Panecillo Hill je už ve výšce 3000 m. Socha Panny Marie je docela svérázná..

Prohlédli jsme si Národní muzeum, které je stejně báječné, jako jsou muzea v Peru a Bolívii. Také zdejší muzeum je plné nádherných věcí z doby Inků a místních vyspělých předinckých kultur. Záběr žádný – uvnitř se nesmí fotografovat.

VÝLET NA ROVNÍK. Nedaleko Quita se v překrásném prostředí geobotanické rezervace Pululahua nachází místo zvané El Mitad del Mundo (= „střed světa“). Tudy prochází rovník a je tak možné stát jednou nohou na severní a druhou nohou na jižní polokouli.

K Pomníku rovníku, uvnitř kterého je výborné etnografické muzeum (bohužel zase žádné foto), vede cesta s bustami francouzského vědce Condamina a jeho druhů, kteří zde na rovníku kdysi měřili zakřivení země.

VÝLET DO NÁRODNÍHO PARKU COTOPAXI s nejvyšší činnou sopkou na světě.

Quito má turisticky vděčné okolí, umožňující podniknout řadu výletů za poznáním krás místní přírody i života domorodých Indiánů.

Národní park Cotopaxi je chráněná horská oblast, která leží podél západních svahů ekvádorských And, asi 60 km na jih od Quita po panamerické silnici. Sopka Cotopaxi je vysoká 5897 m a je stále aktivní. Trvale uvolňuje plyny a páru.

Jedním z typických suvenýrů z Ekvádoru jsou naivisticky malované obrázky. Teta jménem Luisa takové obrázky nejen maluje, ale také u brány do parku prodává. Neodolali jsme nikdo.

Planina pod sopkou Cotopaxi ve výšce 3600 m. Bylo tu vysokohorské jezero, kolem dokola hory, pobíhali tu divocí koně a všechno bylo moc pěkné. Jen Cotopaxi se nekonala. Byla, jako tomu prý většinou bývá, zachumlaná do mraků. Na posledním snímku někde uprostřed.

Na mnoha místech se lze v Ekvádoru ubytovat v koloniálních sídlech původních haciend. Usedlost La Cienega, kde jsme poobědvali, patří k místním pamětihodnostem. Byla kdysi obydlím majitelů rozlehlé haciendy. Zajímavé je, že La Cienega patří stejné rodině už po několik století.

Bezvadné folklorní představení.

VÝLET ZA EKVÁDORSKÝMI INDIÁNY. Místní Indiáni jsou výborní zemědělci, kteří navíc svou „matku zemi“ uctívají. Také jsou to nápadití a zruční řemeslníci s výrazným smyslem pro obchod, a svými produkty jsou známí i za hranicemi Ekvádoru. 

Nejprve jsme projížděli působivými horskými scenériemi a několikrát jsme přitom opět přejeli rovník.

Pak se krajina začala měnit – jezerní oblast s okolními sopkami byla plná pečlivě obdělávaných polí a políček. To je výsledek práce místních lidí, kteří vyznávají kult „pačamamy“ – matky země. Úctu k ní vyjadřují i tím, že na ní pracují ručně a nepoužívají skoro žádné zemědělské stroje, a také tím, že většinou po ní chodí bosi. Přitom jsou velmi pěkně oblečeni a rozhodně nejsou chudí. Půdu obdělávají s úctou a láskou a na krajině je to vidět.

Báječným zážitkem byla návštěva indiánské vesnice Otavalo s proslulým sobotním trhem.  Jak ženy, tak i muži místního indiánského etnika chodí oblečeni do tradičních oděvů v barvách bílé, modré a černé. A jak ženy, tak muži mají dlouhé černé vlasy spletené do jednoho copu. 

Milé koloniální městečko Cotacachi je proslulé výrobou kožených výrobků vysoké kvality. Tento fakt jsme prověřili a navíc jsme se tu naobědvali v další proslulé hosterii jménem Chorlaví (= „hnízdečko lásky“), a ještě nám k tomu pěkně hráli

GALAPÁGY

Galapážské archipelago (souostroví) je v Tichém oceánu izolovaná skupina ostrovů, ležících 1000 km od ekvádorské pevniny. Je tvořeno celkem 120 ostrovy – 13 hlavními ostrovy, 6 malými ostrovy a velkým množstvím malých ostrovů, z nichž mnohé nemají ani jméno. Pouze 4 ostrovy jsou obydlené.

Galapágy jsou jedním z přírodních divů našeho světa. Sopečné vrcholky dosahující výšky až 2000 m, bujná vegetace, neúrodná lávová pole – to je životní prostředí jedinečné flory a fauny, která se díky izolované poloze ostrovů rozvinula do unikátních druhů. Mnohé položky flory a fauny jsou endemické, tedy vyskytují se pouze zde.

Tragedií místní fauny do doby, než nastoupila její důsledná ochrana je to, že místní živočichové si ani dodnes nestačili vypěstovat ochranný reflex. Jsou důvěřiví a nebojí se. Když jdete místy jejich výskytu, musíte se dobře dívat, abyste třeba někomu nešlápli na hlavu.

Letiště se nachází na ostrově BALTRA. A také my jsme zde zahájili náš čtyřdenní fantastický sen. U letiště nás čekala jachta Delfín II, kterou jsme jezdili na průzkum ostrovů.

Z civilizačního hlediska je nejvýznamnější ostrov SANTA CRUZ uprostřed archipelaga. Nachází se také na něm Puerto Ayora, „hlavní město“ Galapág.

Na tomto ostrově jsme bydleli, ale „daleko od hlučícího davu“ v zátoce, kde byl pouze náš hotel Delfín – u nádherné pláže, a ukrytý v zeleni.

Každý den jsme pak vyjížděli na celodenní výlety po dalších ostrovech. Prvním byl ostrov BARTOLOMÉ. Je to poměrně malý, ale nesmírně krásný ostrov s proslulým panoramatem.

Vstoupili jsme v půvabné zátoce a vydali se na cestu na vršek ostrova, odkud se nám naskytly báječné pohledy. Po sportovním výkonu (ve vedru, které tam panuje) jsme se rádi vykoupali. Pláž byla nádherná, ale to tu bylo všechno. Po pláži běhali červení krabi a v moři se koupali tučňáci. Jeden tučňák vylezl na břeh a krabi před ním utíkali.

Kousek od ostrova Bartolomé leží ostrov, kterému historie dodala celkem tři jména: SAN SALVADOR, SANTIAGO a JAMES. Většinou se mu říká Santiago. Vystoupili jsme na břeh v zátoce se značně mladou lávou, která ztuhla do fotogenických provazcových tvarů.

Prozkoumali jsme pláž a okolí. Červených krabů tu bylo zas jak naseto a také jsme objevili několik čerstvých hnízd, kam podle stop poměrně krátce předtím nakladly vodní želvy, karety, svá vejce. Opatrně jsme se těmto místům vyhýbali.

Ostrov SANTA FÉ (zvaný také BARRINGTON). Už při vystupování z přibližovací loďky jsme museli dávat pozor, kam šlapeme. Když si lachtani hoví, tak to neflákají. Většinou jim nestojíme ani za pohled. Občas se jen protáhnou, podrbou ploutvičkou, občas ochladí v moři anebo si tam najdou něco k jídlu.

Jdeme na obhlídku ostrova. Na tomto ostrově žije populace leguána bledého, nejbližšího příbuzného leguána galapážského, od kterého se jen drobně liší. Oba druhy jsou býložravci a oba milují plody opuncií, které jsou jejich jediným zdrojem tekutin. A tak jsme všichni rádi, po vzoru našeho průvodce, občas leguánkům pro radost srazili plod opuncie.

Nemuseli tak čekat, až někdy spadne.

Došli jsme k pobřeží s mnoha stromovými opunciemi, kde jsme pro změnu pozorovali zase leguány mořské, jak se vyhřívali na sluničku.

Ostrov PLAZA SUR, jeden ze skupiny ostrovů Plaza.

Abychom mohli u ostrova přistát, museli jsme z přístavních schůdků vyhnat lachtany, kteří se tu vyvalovali. Ihned po našem odchodu si na ně vylezli znovu a nelibě nesli, když jsme je před odjezdem z ostrova znovu vypuzovali. Také na tomto ostrově rostlo mnoho stromových opuncií.

Bouřlivá skalnatá zátoka. Pozorujeme, kdo to tady všechno bydlí. Lachtan právě vyhnal o patro níž malého leguána ze šutru, na který si chtěl vlézt sám. Hnízdí tady racek vlašťovčí, který žije pouze na Galapágách. Loví pouze v noci a má velké, červeně orámované oči. Okolo letěl pták jménem Tropický pták a předváděl svůj elegantní let.

Na tomto ostrově žije velký počet leguánů galapážských. Jsou to milá stvoření. Nechtělo se nám odtud.

DARWINOVA STANICE na ostrově Santa Cruz. Tady se odchovávají galapážské želvy sloní. Želvy jsou různé a pro každý ostrov endemické. Jsou to obrovské kolosy. A když si to spolu rozdávají, a to dělají rády a často, dělají k tomu pěkný rámus.   

Zato poslední existující želva jednoho druhu, želvák „osamělý Joe“, nejeví k zármutku správy parku po léta o žádnou nabízenou samičku zájem. Je obava, že asi vůbec neví, co s ní má dělat.

Městečko PUERTO AYORA, „hlavní město“ Galapág. Díváme se, co je to za pěkné stavení – a ono patří místnímu klenotníkovi a zlatníkovi. Ve městě sídlí také galapážská pobočka ekvádorského námořnictva a má pomalovaná kasárna. Vzdušný vnitřek místního kostela.

V přístavu, který za několik dnů každodenních výletů odtud na okolní ostrovy již dobře známe, se vyvaluje na sluníčku několik mořských leguánů. Cestou na letiště na ostrově Baltra jsme zahlédli v moři velrybu. Když jsme vystoupili z lodi, viděli jsme lachtana na místě, kde by ho asi málokdo čekal. Je to zřejmě jeho oblíbené místo, protože podobně se tu vyvalovat i před pár dny, kdy jsme sem přijeli. Letadlo čeká a jeden výlet do ráje končí.

VENEZUELA.

Kolumbijskou společností Avianca jsme odlétli do Venezuely, do Caracasu. V kolumbijské Bogotě jsme měli mezipřistání a přechod z jednoho letadla na jiné, během kterého jsme prošli několika důkladnými vojenskými kontrolami s osobními prohlídkami. Jistě nikoho nepřekvapí, že z jinak velice krásného bogotského letiště žádné snímky nejsou.

CARACAS. Na severozápad Venezuely zasahuje velehorské pásmo And, z něhož na východ vybíhá Pobřežní Kordillera, rozčleněná řadou mělkých údolí. V jednom z těchto údolí leží ve výšce asi 1000 m Caracas, hlavní město Venezuely. Díky průměrné roční teplotě 23°je známé jako „město věčného jara“. Je to pozoruhodné město plné kontrastů – vedle koloniálních památek se tyčí moderní mrakodrapy, vedle rezidenčních bohatých čtvrtí malé chatrče. Nad Caracasem se táhne pás pohoří Ávila. Bydleli jsme v moderním centru:

Prohlídku města jsme zahájili ve staré koloniální haciendě Quinta de Anauco, která je dnes muzeem dřívějšího (panského) způsobu života. Koloniální styl – sloupy, budovy do čtverce se dvory a zahradami uvnitř. Roztomilý domeček se znakem Carasasu na stěně je garáž pro kočáry.

Rodný dům Simona Bolívara, národního hrdiny a prvního prezidenta. Návštěva tohoto místa je pro turisty i školní děti cílem, který nelze vynechat.

Historické náměstí s koloniální budovou radnice a katedrálou. Z rohu náměstí je příchod ke komplexu Kongresu.

Obě komory Kongresu – poslanecká sněmovna a senát - sídlí ve výstavném historickém objektu.

Venezuela pečlivě dbá o své historické památky a ukázkou může být i městečko El Hatillo, které je téměř předměstím Caracasu. Má chráněnou architekturu i celkový původní styl.

CANAIMA. Prastarou Dakotou DC-3 jsme přeletěli veliký kus Venezuely se zelenou Orinockou nížinou do oblasti Guayanské vysočiny Amazonie – rozsáhlé oblasti savan a tropických lesů rozprostírajících se na mocných vrstvách pískovcových usazenin.

Na jihu této oblasti, v Gran Sabaně, se nalézají mohutné unikátní masivy z pískovce ve tvaru stolových hor, v jazyce místních Indiánů tzv. tepuis. Jsou to zřejmě nejstarší skalnaté formace na světě, vzniklé větrnou a vodní erozí, které vyčnívají až do výšky 1500 m nad zelený koberec deštného lesa. Jen na několik málo lze vystoupit, ale na naprosté většině z nich nikdy nikdo nebyl.

Jejich rozervané náhorní plošiny s bizarními skalními útvary působí dojmem výletu do prehistorie naší planety a jsou domovem unikátních endemických druhů rostlin a živočichů. Tato výjimečná oblast se také někdy nazývá „Ztracený svět“ podle mnohokrát zfilmované novely A.C. Doyla, jejíž fantazijní příběh je do těchto míst situován.

Nejvyšší stolovou horou je Roraima-tepui v trojúhelníku hranic Venezuely, Guayany a Brazílie, vysoká přes 2800 m.

Mezi stolovými horami teče několik řek, na kterých se díky výškovým rozdílům nacházejí stovky nádherných vodopádů. Ze stolové hory Auyan-tepui padá z výšky téměř jednoho kilometru nejvyšší vodopád na světě Salto Angel.

Tato krása je oblastí největšího národního parku Venezuely (a šestého největšího na světě) – Canaimy. Centrem oblasti je stejnojmenná vesnice Canaima, která leží u pohádkové laguny řeky Carrao s protilehlým komplexem 11 vodopádů.

Zde začal náš druhý výlet do ráje během zájezdu po Ekvádoru a Venezuele, druhý  čtyřdenní sen.

Bydleli jsme přímo naproti vodopádům v „Campamento Canaima“ a stačilo by jen sedět před domkem na pláži a koukat na druhou stranu. Ten pohled nás magnetizoval. Za zády jsme pak měli dešný les.

První výlet. Kolem dokola je čarovná krajina.           

Pod kaskádovitým vodopádem Salto Yuri je veliká pláž. Voda v řece Carrao má barvu višňové Coca Coly, kterou způsobuje tanin z listí stromů rostoucích okolo řeky. V řece vlastně teče čaj. Taninem je voda v řece dezinfikovaná, bez bakterií, skoro bez hmyzu – ale také ryb v ní není příliš mnoho. Koupání tu je báječné. Nikde nikdo, jen červená voda prozářená sluncem, s podkladem jemného světlého písku. Vánek vytváří červené vlnky, na které se nemůžeme vynadívat.

Výlet přes Auyantepui do indiánské vesnice Kavak. Let malým letadlem.

Vesnice Kavak je obydlím indiánů etnika Pemon, ale některé domečky slouží také jako kemp.

Jdeme na průzkum okolí. Proti proudu řeky s vymletými skalnatými břehy můžeme jít jen část cesty. Ti, kteří chtějí vidět Indiány uctívaný Ďáblův vodopád v jeskyni uprostřed stolové hory, musí dvakrát proplavat úzkým řečištěm s vysokými skalami okolo. Z této části tedy není žádná dokumentace. Až na konci cesty v jeskyni nám naši indiánští průvodci vybalili vodotěsně zabalené foťáky a kamery.

Odpolední návrat přes Auyantepui s vodopádem Salto Angel.

Výlet proti proudu řeky Carrao na Ostrov orchidejí. Během plavby se podél řeky objevovaly stále nové a nové stolové hory.

Přivítala nás tu rozkošná psí dvojčátka, která měla z našeho příjezdu nelíčenou radost. Ale my z nich taky. A nejvíc nadšeni jsme byli z báječných papouchů – amazoňanů. Jsou to tvorové společenští a dávali najevo, že jsou také rádi, že jsme tu.

Naproti Ostrovu orchidejí byl na řece menší ostrov s báječnou písečnou pláží, kde jsme blaženě strávili část odpoledne.

A zase kouzelné pohledy na řeku a její okolí cestou zpět.

Cestou jsme zastavili a navštívili jednu indiánskou vesnici na vršku nad řekou. A také tady v tom zdánlivém neladu okolo vesnice si samo roste plno potravy. Ta podivná hruška má na špičce oříšek kešu.

Další zastávka cestou zpět – projdeme se pod vodopádem Salto Sapo. Byli jsme rádi, že nám naše krásná průvodkyně Alexandra připravila pláštěnky. To by kamery a foťáky vypadaly !

Všechno má vždy svůj konec, i náš nezapomenutelný pobyt v Canaimě. Opět jsme na „letišti“ a na vlajkovém stožáru sedí veliký papoušek a strašně řve.

OSTROV MARGARITA je největším karibským ostrovem, který patří Venezuele. Tropický ostrov má příjemné klima, protože je stále ochlazován oceánským vánkem. Čekala nás na něm bohatá vegetace, nádherné pláže, unikátní pobřežní mangrové porosty, koloniální stavby světské i církevní, hrady a pevnosti, zajímavá muzea a tak jako všude ve Venezuele – vybraná kuchyně.

Kostel v El Valle, zasvěcený Panně Marii, patronce ostrova. A zase patronem kostela je každá škola na ostrově po jeden týden.  Děti to slavnostně prožívají.

Ostrov Margarita se skládá ze jakoby dvou ostrovů – z hlavní části a z poloostrova Macanao, které jsou mezi sebou propojeny půvabnou a romantickou lagunou Restinga a kterou jsme jeli na loďkách prozkoumat. Laguna i všechny její kanály, jsou lemovány mangrovým porostem. Na kořenech mangrovů jsou přilepeny ústřice. Náš kapitán (žádal nás, abychom mu tak říkali) občas zalovil ve vodě a ukazoval nám, co všechno tady žije – mořský koník, hvězdice, krab. Působivý byl také pohled na pohoří na Macanau.

Zajeli jsme si na Macanao do výborného mořského muzea v městečku Boca del Rio.

Městečko Juangriego na hlavní části ostrova je rybářským centrem. Pelikáni jsou rybářům vždy poblíž.

Nad městem stojí stará pevnost, ze které je na všechny strany pěkný pohled.

Záliv La Galera by  – podle našeho názoru – nabízel nezapomenutelný pohled, kdyby byl bez luxusního hotelu, který nám připadal jako vodárenská stavba.

Když jsme se blížili k rybářské vesnici Manzanillo, viděli jsme, že se právě vracejí rybáři z lovu. Rychle jsme si pospíšili, abychom u toho také byli. Za pozornost stojí loďka vzadu, plně obsazená čekajícími pelikány.

Pláž El Agua má být na Margaretě nejlepší. Pěkně jsme se tu vymlátili ve vlnách.

Hlavním městem ostrova Margarita je La Asunción. Na náměstí (pochopitelně náměstí Simona Bolívala, protože v celé zemi se hlavní náměstí jinak nejmenují) stojí kromě dalších významných budov také katedrála. Nad městem pak stojí pevnost, která se proslavila v bojích za nezávislost.

Také ve městě Pampatar stojí pevnost. Nese jméno Karla Boromejského. Mají tu pěkně upravené historické budovy – tato slouží dnes jako sídlo kulturní nadace.

Oproti báječným pasážím kolem celého ostrova, bylo jeho hlavní turistické centrum Porlamar, kde jsme se poslední den povalovali u moře, natolik nezajímavé, že ho tu ani blíže neuvádím.