TURECKO - historie, příroda, lidé, kultura

tři týdny na přelomu září a října 2010

Do Turecka jsme se vydali s cílem jako vždy – komplexně poznat danou zemi co nejvíc a po všech stránkách – z hlediska historie, přírody, lidí a kultury. Dnešní Turecko (existující od roku 1923) je rozlohou desetkrát větší než naše země. Valnou většinou svého území leží v Asii. Jeho asijská část, zvaná Anatolie, zaujímá celý poloostrov Malé Asie až po hornatý východ s hranicemi s Gruzií, Arménií a Íránem. Z předchozí obrovské Osmanské říše zůstala modernímu Turecku jen malá evropská část, kousek Thrákie s bývalým hlavním městem Istanbulem, rozkročeným přes Bospor mezi Evropu a Asii.

Anatolie byla odedávna průsečíkem mnoha civilizací, kultur a etnik, a spojnicí Evropy s Orientem. Historie tu zanechala památky hmotné i nehmotné z mnoha dějinných období. Obdivovat bylo co ! Nejzajímavější z celé cesty pak byly ty dosud nejméně známé a turisty málo navštěvované oblasti ve východní polovině země, kam se poznávací zájezdy zatím vydávají jen velmi sporadicky.

Ankara. Cestu po Turecku jsme zahájili příletem do hlavního města Turecka Ankary v Západní Anatolii. Ankaru založili Chetité kolem roku 1200 př.n.l. Chetity vystřídala pak celá řada historických následníků, podobně jako tomu bylo na většině území Anatolie. Římané Ankaru převzali po vítězné bitvě nad Pontským královstvím. V osmanské době se Ankara dostala do úpadku a před úplnou zkázou ji zachránila jen její proslavená angorská vlna - do vyhlášení republiky tak byla známa jen chovem angorských koz a výrobou vlny z nich. Ankara se stala hlavním tureckým městem po hlubokých reformách, které zavedl zakladatel moderního Turecka a jeho první prezident Atatürk po první světové válce, a rychle se změnila v dnešní 5-milionové město.

Žádného návštěvníka Ankary nemine návštěva mauzolea Mustafy Kemala, který s novou republikou přijal jméno Atatűrk („otec Turků“), a jehož portrét visí dodnes všude. Po celém Turecku se nachází množství pevností, a není divu – měly vždy za úkol střežit jednotlivé části Anatolie proti nájezdníkům, kteří přicházeli z východu. Kromě malebné ankarské pevnosti si nešlo cestou městem nepovšimnout symbolů – jak živých - právě skončeného místrovství světa v basketbale.

Ale pak už jsme naši pozornost zaměřili na to, co je podle nás ve městě nejcennější – na návštěvu vynikajícího Muzea anatolských civilizací, kromě jiného s asi největší sbírkou chetitského umění na světě či s nádhernými exponáty z doby až před 9 tisíci lety ! (Nedaleko města Konya byly totiž v 60.letech 20.století objeveny úžasné památky ze 7.tisíciletí př.n.l. Jedná se vykopanou neolitickou osadu Catal Hüyük, jedno z prvních měst v historii lidstva. Jeho obyvatelé byli na svou dobu nesmírně vzdělaní a město bylo velmi dobře ekonomicky zajištěné. Domy v Catal Hüyük měly svatyně s malbami, sochami a reliéfy s býčími hlavami. Většina těchto památek je uložena právě v tomto ankarském muzeu).

Z Ankary jsme zamířili ke dvěma nejvýznamnějším chetitským archeologickým lokalitám, kterými jsou Chattušaš a Yazikalya (obě na seznamu UNESCO). Hattusa/Chattušaš je město, které vzniklo okolo roku 2500 př.n.l. Chetité sem přišli po dobytí centrální Anatolie a z města udělali svoje hlavní sídlo okolo roku 1375 př.n.l. Pak nastalo období největšího rozmachu Chetitské říše. Pro našince je potěšující to, že s Chetity je spojeno jméno českého vědce Bedřicha Hrozného, který vyluštil jejich jazyk. Pozůstatky města s paláci, hradbami a branami jsou velmi rozsáhlé, že jsme při jejich prohlídce museli popojíždět. Poprvé jsme viděli zdejší diskutabilní způsob „restaurování“ památek.

Nedaleká Yazilikaya bývala největším chetitským svatostánkem a hrobkou významného krále - nacházejí se tu dvě skalní galerie s chetitskými basreliéfy.

Amasya, podél řeky rozložené půvabné město, bývala také chetitským sídlem. Jejím zlatým věkem byla ale doba pontských králů (kdy se tu mj.narodil první světový dějepisec Strabo – 64 př.n.l.-25 n.l.). Nad hrobkami pontských králů stojí zdejší pevnost. Do města jsme dorazili až k večeru, a z hotelu, který ležel na protější straně údolí, než pevnost a pontské hrobky, byl úchvatný výhled na osvětlené město a významné objekty. Ale vše, co jsme si pak za dne prohlíželi, bylo neméně pěkné. V hradním muzeu pózovali významní sultáni jako živí, a jejich sochy zase zdobily říční břeh. (Mnohokrát jsme se při cestování s Tureckem setkali s velkou hrdostí na jeho osmanskou minulost). Ta dřevěná kola na řece jsou zařízení na chytání ryb.

Několikahodinová cesta do hornaté severovýchodní Anatolie, do města Erzurum, nebyla ani trochu nudná. Na tureckou krajinu je prakticky po celé zemi velmi příjemný pohled a také jsme si uvědomili, že Turecko nás překvapuje na každém kroku. Je to země obrovského rozmachu a potenciálu. Po celé zemi se souběžně staví či modernizují silnice a dálnice, přehrady, a tranzitní ropovody a plynovody. Celá země působí po hospodářské stránce výrazně lépe, než jsme očekávali, rozhodně ne chudě. A tipla bych si, že dost brzy nás (Evropany) bude Turecko překvapovat ještě mnohem víc. Severovýchodní Anatolie je území, kde se kdysi rozkládala velká a mocná říše Urartu a kde později vznikala a prosperovala mnohá arménská i gruzinská království, po nichž tu zůstala řada významných památek. V nejvýše položeném tureckém městě Erzurum (asi 2000 m) jsme přespali v horském hotelu u sítě lanovek.

Dále jsme pak pokračovali v cestě na východ krásnými horami. Cestou: most Cobandede ze 13.století, včelí úly (po celé zemi mnoho), armáda.

Zastávka v Sarikamisu, u pomníku obrovské vojenské tragedie z roku 1914, kdy zde osmanská armáda nesmyslným velením přišla o 75 tisíc vojáků, kteří nezemřeli v boji, ale následkem zimy a hladu. Rusové se tak snadno zmocnili Erzurumu a drželi město a rozsáhlé okolí po řadu let. Hned, jak jsme zastavili, jsme byli obklopeni dětmi a žádné dotírání a nevybíravé loudění, jak jsem četla v nějakém časopiseckém článku, se nekonalo ani tady ani jinde. Lidé v celém Turecku, děti i dospěli, byli velmi vlídní a dokonce byli potěšeni, když jsme si je chtěli vyfotografovat.

Osaměle ležící Kars kdysi býval arménskou baštou a v letech 1878-1920 zase patřil Rusku. Turisté sem míří kvůli návštěvě jedné z nejvýznamnějších tureckých památek – pozůstatků města Ani na arménských hranicích.

Ani bývalo hlavním městem Arménie (a dnešní hlavní arménské město Jerevan spolu s dalšími arménskými významnými památkami se nachází jen kousek za hranicemi, nedaleko odtud). Ruiny Ani leží přímo na hranici s dnešní Arménií, kterou tvoří mohutná rozeklaná rokle řeky Ahuryan. Bývalo to významné sídlo již v předkřesťanské době - jméno Ani je zkomoleninou jména perské bohyně vody Anahit, která patřila k hlavním arménským pohanským bohům. Město na hlavní trase východo-západních karavan dosáhlo pak největšího rozkvětu dosáhlo v 10.století, kdy svou silou, krásou a počtem obyvatelstva konkurovalo Konstantinopoli i Bagdádu. Ničivé zemětřesení a hordy Mongolů na začátku 14.století způsobily, že město bylo opuštěno a zapomenuto až do 19.století. Do dnešní doby se dochovaly tajuplné malebné ruiny hradeb, katedrály, kostelů, klášterů, seldžuckého paláce a karavanseráje. (Ten dort nachystaný uvnitř kostela sv.Jiří byl k mým narozeninám).

Před hradbami slavného města žije svůj běžný život jedna vesnice. Arméni na východě Turecka od masakrů, o kterých svět dodnes diskutuje, zda byly či nebyly genocidou, již nežijí. Jejich prostor pak zaplnili většinou Kurdové, kteří odedávna obývají území dnešního jihovýchodního Turecka (a příhraniční oblasti okolních zemí). Kurdové, o kterých by se dalo také dlouho mluvit, a kteří to rovněž neměli a stále úplně nemají v Turecku lehké, se nám jevili všude jako velmi milí a přátelští lidé. Zdejší dvě obyvatelky nás se Slávkou ihned „polapily“ a přestože jsme neměly společný jazykový prostředek, pěkně jsme si popovídaly. Kurdky si na svém vzhledu dávají záležet a také se nám chtěly pochlubit, že i svůj domov mají upravený a čisťounký. Rády jsme se dovnitř podívaly.

Dále nás cesta vedla stále podle hranice s Arménií a pak s Íránem do Dogubeyazitu, s poblíž se tyčící dvojicí vrcholků slavného Araratu, který je nejvyšší horou Turecka. Ararat má dva vrcholy - Velký Ararat (5 137 m) a Malý Ararat (3 896 m) – oba zachyceny snímcích. V Dogubeyazitu jsme pak měli přepychový výhled na slavnou horu přímo z terasy hotelu. Ve městě jsme navštívili školu na výuku tradiční výroby tureckých koberců.

Nedaleko Dogubeyazitu stojí také proslulý palác Ishaka Paši, romantická rozlehlá stavba, postavená před dvěma staletími ve směsici všech stylů, které lze v Anatolii nalézt. Nedaleko paláce jsme ještě obdivovali malebné zbytky města Eski Beyazit z 8.století př.n.l.

Jezero Van a region Van – to už jsme se dostali do jihovýchodní Anatolie, jejíž obyvatelstvo tvoří především Kurdové. (Do té jihovýchodní Anatolie, kam Karel May situoval děj svých příběhů o „Divokém Kurdistánu“). Civilizace se tu rozvíjely již od 2.tisíciletí př.n.l. (Churrijci, Chetité). Během 9.století př.n.l. tu vzniklo mocné a rozlehlé Urartské impérium s hlavním městem Tušpa (dnes Van) na břehu jezera Van. Urartové byli velkými staviteli citadel, jejichž pozůstatky se nalézají na mnoha místech jihovýchodního Turecka a dnešní Arménie. V 7.století př.n.l. do zdejšího regionu pronikli Arméni a a vznikla tu první arménská království, která později hrála významnou roli při šíření křesťanství. Arménské hlavní město Tušpa se stalo centrem křesťanské kultury, po které v celém okolí zůstalo mnoho krásných arménských kostelů. Město Van proslulo i tzv.vanskou kočkou s bílou barvou srsti a různě barevnýma očima: jedno oko má modré, druhé žluté. Střed říše Urartu i následného arménského království tvořilo rozlehlé Vanské jezero, největší jezero v Turecku, v nadmořské výšce 1719 m. Kdysi vzniklo poté, co sopka Nemrud a sopka Suphan přehradily lávou místní vodní tok. Je to bezodtoké jezero, jehož hladina se udržuje pouze odpařováním a proto je extrémně zásadité.

Prohlídka arménského kostela sv.Kříže na jezerním ostrově Akdamar, s mnoha zachovanými freskami a reliéfy. Jako každé správné jezero má i Van svou záhadu. Je jí tzv.Van Canavarı (Vanská příšera). Víra v ní je zřejmě staršího data, protože má být zobrazena i na jednom z venkovních reliéfů.

Ruiny urartské královské palácové citadely v Cavustepe z 8.století př.n.l. (s nápisy v klínovém písmu) na strategickém místě vysoko nad úrodnou krajinou.

Hrad Hosap je nesmírně působivá monumentální kurdská pevnost ze 17.století. V soumraku pozdního odpoledne, kdy jsme tam dorazili, vypadal velice tajuplně. Byl to hrad hradovatý. I tady nás pak čekalo přátelské setkání, ze kterého měly radost obě strany. Poblíž hradu byla na řece Hosap postavena přehrada.

Z Vanu jsme jeli okolo jezera Van nejprve do Ahlatu na prohlídku monumentálních seldžuckých hrobek a rozsáhlého seldžuckého hřbitova z 11.-16.století. Taky jsme si ve zdejším muzeu prohlédli urartské a další exponáty (Ahlat taky býval urartskou osadou).

Hora Nemrud (Nemrut Dagi) u jezera Van má stejné jméno jako její známější jmenovkyně u Kahty. Tento Nemrud je nečinná sopka (3000 m) s unikátním ekosystémem a s pěti jezery v kráteru (každé s jinou teplotou). Přírodní div z něj dělá právě jeho gigantický kráter o průměru 7 km. Úžasná kaldera o rozloze 36 km2 patří k největším na naší planetě. Její strmé stěny jsou uvnitř 400 - 600 metrů vysoké. Dno kaldery leží ve výšce asi 2300 metrů. Na počasí jsme během cesty Tureckem měli kliku, bylo až na výjimky stále moc hezky a příjemná teplota. Ovšem poté, co jsme dojeli do kráteru, se dalo do deště a vypadalo to, že nikdy nepřestane. Urputnější z nás se vydali kousek pěšky k dalšímu z jezer, ale já s řidičem Ayhanem jsme se uchýlili pod stříšku veřejné útulny, kde již nějací tři sympaťáci vesele konzumovali spousty dobrot. Vyzvali nás, abychom se přidali. Já se zkraje upejpala, ale Ayhan nikoli – taková pozvání jsou v Turecku běžná. Z hochů se vyklubali pracovníci turecké televize, kteří tu točili materiál na propagaci méně známých míst Turecka. Ten sportovec v bílé bundě reprezentoval Turecko na olympiádě. Mezitím se vrátili zbývající členové naší party a bratřili jsme se kompletně. Na řadu milých setkání v Turecku rádi vzpomínáme. Tohle mezi ně rozhodně patří. Poslední snímek je pohled na město Tatvan, rovněž na břehu jezera Van, s lyžařskou lanovkou nad ním.

Bitlís je staré kurdské město (do 1.sv.války kurdsko-arménské) s dominující pevností a dvěma starobylými mosty.

Cestou do Diyarbakiru jsme zastavili u výrobců zdejšího vyhlášeného plástvového medu a u starého mostu Malabadi.

Diyarbakir je starobylé, velmi orientální město na břehu řeky Tigris s rozsáhlými antickými obrannými valy z černého čediče, které jsou prý co do rozsahu druhé největší na světě, po Velké čínské zdi. Také Diyarbakir patří mezi nejstarší města na Zemi. Ve 20.století odtud nejen zmizely dlouho usídlené menšiny Syřanů a Arménů, ale došlo také k několika velkým kurdským povstáním ve snaze o získání nezávislosti na Turecku, která byla krutě potlačena. Roku 1984 dokonce vypukla guerillová válka a teprve od roku 2004 je Diyarbakır bezpečnými městem. Z dojmu, jaký dnes město dělá jen pár let poté, bychom ty hrůzy, které se tu dály, rozhodně nehádali. Koukat na zdejší tradičně oblečené lidi a fotografovat je, bylo naprosté pošušňání. Byli nesmírně milí.

Moc jsme si také užili v půvabném starobylém terasovitém městě Mardin s obrovskou citadelou na vrcholu skály, který zase býval domovem početné křesťanské komunity a kde stále ještě žije řada rodin syrských křesťanů (oficiálně je Turecko sekulární stát, ale většina lidí jsou věřící – a to muslimové sunnitští a alavité). Nejprve jsme prošli zdejší kouzelné tržiště, kde to žilo naplno, a pak si prolézali město v kopci. Jeden hoch z křesťanské rodiny se mi nabídl, že mě chvíli doprovodí a dokonce mě vzal k nim domů. Vynikající je zdejší muzeum. A na závěr vysvětlení dvou posledních fotografií, protože jejich význam byste určitě neuhádli: řidiči, kteří na parkovišti postaví své auto tak, že blokují jiným výjezd, nechají klíčky ve volně přístupné krabici, aby s jejich autem mohl někdo podle potřeby popojet !

Na okraji města Mardin leží Deyr-Az-Zaferan - „Šafránový klášter“, nazvaný podle nažloutlého kamene, ze kterého byl v 5.století postaven. Liturgickým jazykem je tu stále aramejština (jazyk Kristův), ale klášter primárně slouží jakýmsi charitativním a vzdělávacím účelům.

Při výjezdu z Mardinu nám nedal jeden řidič přednost a trochu nám pošramotil krásný, dva měsíce starý Mercedesek. Na vyšetřování se sjela hned tři auta plná policistů, kteří našeho Ayhana pěkně dusili, i když za to vůbec nemohl. Nechci si ani představit, jak by se za takové situace vedlo českému řidiči. V Turecku bych řídit nechtěla za nic, protože zdejší řidiči patří k mizerným a doprava je tu dobrodružstvím.

Harran poblíž Urfy, byl osídlen již před 6000 lety a patří rovněž k nejstarším sídlům na světě. Je proslulý domy, které se podobají včelím úlům. Takové se tu stavěly již od 3.století př.n.l., i když dnešní exempláře jsou staré asi 200 let. Římané, kteří tu nějakou dobu pobývali, město přeměnili na významné centrum vzdělanosti. Arabové pak na ně navázali a založili zde univerzitu. Prohlédli jsme si ruiny zdejší pevnosti (odkud byly v dálce vidět trosky univerzity a věže pro astronomické účely), stále funkční „včelí úly“ ve vesnici i jejich úhledné repliky v Kulturním centru. Ten spící pejsek je typickou ukázkou zdejších psů, kteří jsou dnes již trochu pomíchanými potomky tzv.kangalského psa = obrovský žlutý pes s černou hlavou, který chránil stáda ovcí před vlky a medvědy. Také mnozí současní jedinci budí respekt, zvláště když se jich potuluje pár pohromadě.

Urfa (Sanliurfa) je slavné poutní místo s nesmírně bohatými dějinami. Vyjmenovat všechny aktéry dějin Anatolie, kteří tu působili, by bylo delší. Alexandr Veliký dal Urfě nové jméno Edessa (podle původního hlavního makedonského města), pod kterým jej známe ze souvislosti s křížovými výpravami (byl tu založen první křižácký stát). Od roku 1984 nese Urfa čestný název Sanli Urfa („Slavná/Hrdinná Urfa“). Nachází se tu Abrahámova jeskyně, kde se prorok údajně narodil. Nad jeskyní v komplexu mešit leží hrad s antickými sloupy. Z hradu vede dolů starý a kdysi asi tajný tunel. Město si drží svůj tradiční ráz a rytmus, a nechybí ani v Turecku všudupřítomní čističi bot se svými „zlatými“ stojánky. Zašli jsme si tu do dalšího ze skvělých tureckých muzeí a žasli nad nesmírně cennými exponáty, z nichž lze uvést na ukázku jen malou část.

Cesta nás dále vedla do Kahty, východiska k archeologické lokalitě Nemrut Dagi (UNESCO). O tom, co se tu skrývá za poklad, se nevědělo až do konce 19.století, a archeologické práce započaly až roku 1953 : Starověký lokální panovník Antioch nařídil postavit slavné chrámy a pohřební pahorek na vrchu hory (2150 m). Do skály nechal vytesat dvě římsy a pokryl je obrovskými sochami bohů a sebe. Zemětřesení pokácelo hlavy většiny soch, jejichž působivé fotografie jsou ozdobou mnoha knih o Turecku. Ještě než jsme dojeli k samotnému vršku s neuvěřitelnými poklady, prohlédli jsme si jednak velké vodní dílo a pak další části celého komplexu Národního parku Nemrut Dagi. Kahta leží poblíž ohromné Ataturkovy přehrady, největšího z komplexu vodních děl GAP („Projekt jihovýchodní Anatolie“), který zcela změnil celou oblast. Stavby stojí na řekách Eufrat a Tigrid, které v Turecku pramení (tj. tady začíná Mezopotámie). Součástí projektu je 22 přehrad a 19 hydroelektráren. Dílo má své přínosy i přináší mnoho problémů – jak to tak bývá. To by bylo delší povídání.

Národní park Nemrut Dagi netvoří jen vršek se slavnými sochami, ale více lokalit cestou k němu. Karakuská mohyla, postavená v roce 36 př.n.l. jako pohřebiště pro ženské příbuzné krále, je obklopená pilíři se zvířecími motivy. Sloupů bylo původně více, ale byly v letech 193-211 použity na stavbu krásného obloukového Cenderského mostu, postaveného na počest římského císaře Septima Severa. Aby jej dále nepoškozovala nákladní auta, byl přes Cenderské údolí postaven most nový. A další lokalitou, kterou jsme navštívili, byly ruiny antického města Arsameie, na kopci, který byl provrtán řadou tunelů na ochranu a obranu města.

Vrchol Nemrut Dagi je naprosto snový a snová je i celá okolní krajina. Vršek kopce byl uměle navršen z menších kamenů (dnes je o 10 m nižší) a po jeho východní a západní straně byly vybudovány terasy se sochami. (To nám umožňuje vidět dopoledne i odpoledne sochy ve stínu i ve slunci). Dojmy z návštěvy tohoto místa dlouho doznívají.

Kapadocie/Kappadokie (UNESCO) je unikátní část střední Anatolie s fantastickými výtvory vzájemného působení přírodních a lidských sil v průběhu velmi dlouhého času. Úrodnou oblast erozemi tvarovaných formací sopečných usazenin dále po tisíciletí tvarovali a přetvářeli lidé různých kultur. Bydleli ve skalních jeskyních a pole hnojili guánem holubů. Do skal vytesali také mnohé kostely a kláštery (rozvíjelo se tu mnoho náboženských směrů, z nichž nejvíce stop po sobe zanechalo křesťanství, které tu zapustilo kořeny již v 1.století), a v podzemí vznikla celá rozsáhlá města. Od chetitských dob se tu pěstuje vinná réva a dělá víno (výborné !), a odedávna se tu z místního jílu vyrábí keramika (nádherná !). Kapadocie není ale nějaký skanzen či seskupení hotelů pro návštěvníky (i když těch je tu asi dost, včetně romantických skalních hotelů), ale kraj běžně žije a rozvíjí se. Město Gőreme, kde jsme bydleli ve skalním hotelu s nezapomenutelným názvem Spelunka, je asi nejznámějším zdejším střediskem.

Vyráželi jsme postupně na všechny strany : „Gőremské muzeum pod širým nebem“ (seskupení byzantských kostelů, vytesaných do skal, s mnoha freskami).

Roztodivné skalní útvary po celém okolí, kráterové jezero Nar, dominanta kraje Uchisar, údolí Ihlary s útvary a dalšími skalními kostely, podzemní město Derinkuyu (toto podzemní město pro desetitíce lidí má 7 úrovní – foto zevnitř žádné, podobných měst tu bylo nalezeno více než 30), skalní katedrála Selime.

Na ochutnávce vína ve vinařském závodě jsme se ujistili, že si k večerním posezením nekupujeme patoky, zato jsme si ale nekoupili nic ze zdejší naprosto špičkové keramiky (nejkrásnější je ta s chetitskými vzory), protože její ceny nám vyrazily dech.

Jeden večer jsme byli na představení rituálního dervišského tanečního obřadu sema (protože následně v Konyi, se kterou souvisí, se nám to nehodilo).

A jedno ráno jsme si zase prohlédli celou Kapadocii z balonu. Zážitek senzační ! Bezvadné bylo, že balon co chvíli měnil výšku. Nad Göremským údolím s námi pilot pak prováděl zřejmě svůj „majstrštyk“, když letěl tak, jakobychom už už měli do jednoho útvaru narazit a na poslední chvíli to zvednul. Ale zklamali jsme ho, protože jsme to se zájmem pozorovali a nepištěli. Zajímavé je, jak k tomu, aby balon klesnul k zemi, se otevírá nahoře „padáček“. Šampaňské po přistání samozřejmě nechybělo.

Konya – opět jsme se dostali již do Západní Anatolie - má za sebou dlouhou a pestrou historii. Postupně tu působil od Chetitů zase kde kdo, jak je pro Anatolii typické, a stalo se tu lecos významného. Ovšem Konya je proslulá hlavně jako duchovní i světský domov řádu Tančících dervišů. Muzeum Mevlana (=„Náš mistr“) je posvátným a poutním místem celého Středního Východu (uvnitř se nesmí fotografovat). „Naším mistrem“ je filozof a básník Džaláluddín Moulaví Rúmí (nar.1206), jeden z největších mystických filosofů světa. Je považován za zakladatele súfijského učení (= islámská mystika) a jeho syn za zakladatele obřadu tance (sema), v němž vše má svůj symbolický význam, jak oblečení, tak tanec sám, tak hudba. Ale to by bylo opět na delší povídání, tak až někdy jindy.

Přespali jsme jednou v Antalyi, která nás nijak neuchvátila, a pokračovali směrem k dalšímu velkému tureckému hitu.

Pamukkale a Hierapolis (společně na seznamu UNESCO). Pamukkale jsou slavné travertinové terasy s termálními prameny bohatými na vápník, které vypadají jako kopec pokrytý sněhem, proložený kaskádami jezírek. Bosky (podle předpisu) jsme vystoupali nahoru.

Hierapolis jsou rozlehlé zříceniny antického města, které bylo ve 2.století př.n.l. postaveno nad termálními prameny jako lázeňské středisko. Prohlédli jsme si muzeum, antický bazén, a pak mnoho částí této významné archeologické lokality – včetně divadla a nekropole s krásnými sarkofágy.

Musím se zmínit o hotelu, ve kterém jsme u jednoho z dalších zdejších termálních léčivých pramenů bydleli a kde jsme měli trochu volna na to, abychom se několikrát naložili do bazénků s báječnou teplou vodou a jemným bahníčkem s prý velice léčivým složením.

Cestou do Efezu (již v Egejsku plném antických památek) nás náš turecký průvodce Čezmi upozornil v jedné vesnici na nezvyklou zajímavost: tam, kde mají děvče na vdávání, připevní na komín láhev, která svými rozměry (malá/velká a hubená/tlustá) adeptku na vdavky navíc blíže popisuje.

Efez jsou ruiny legendárního antického velkoměsta, největšího a nejzachovalejšího starověkého města východního Středomoří. Patří mezi nejkrásnější římská města vůbec. Jeho již neexistující Artemidin chrám patřil mezi sedm divů starověkého světa. Hlavní objekty: Celsova knihovna, Hadriánův chrám, Trajánova studna, divadlo, Jeskyně sedmispáčů, lázně Scholastiky, a další a další. Po smrti Ježíše Krista tu žila jeho matka Marie. Od Jeskyně sedmispáčů byl krásný pohled na pevnost nedalekého města Selcuk.

Kusadasi je přívětivé letovisko na pobřeží, kde jsme podvakrát nocovali během prohlídek dalších antických památek na tureckém Středomoří.

Jižně od Kusadasi se nacházejí ruiny tří dalších významných antických sídlišť : Priene s řeckými památkami s malebnou polohou u Meandrové řeky a pod horou Mykale, Milét, proslulý obrovským řecko-římským divadlem, a Didyma s Apollonovým chrámem, ve kterém bývala stejně významná věštírna jako v Delfách. Bylo to pak také zde, kde se našla slavná hlava Medusy s „hadím účesem“ – a na místě tu zůstaly další dvě.

Pergamon, který jsme navštívili již cestou dále na západ, bývalo významné a bohaté řecké, a později římské město. Má úžasnou polohu na vysokém kopci s vyhlídkou do kraje a v dnešní době rovněž na jedno z dalších přehradních jezer

Troja (UNESCO) je díky Homérovi asi nejproslavenější tureckou památkou, i když samotné vykopávky nejsou na pohled tak atraktivní jako historie a mytologie s tím spojená. Nachází se u Dardanelské úžiny, poblíž města Çanakkale. Archeologický průzkum tu na téže lokalitě odhalil devět postupně postavených měst, z nichž první pochází z roku 3000 př.n.l. Jak ukázal dlouholetý výzkum byla „Homérova Troja“ Trojou VI či Trojou VIIa, a nebyla to Troja II, jak se domníval její objevitel Heinrich Schliemann (a ve které našel proslulý „Priamův poklad“ - s dramatickým osudem za 2.světové války a po ní). To by všechno zase bylo na dlouhé povídání.

Ve městě Canakkale mají také „Trojského koně“, a to mnohem hezčího než ten, který stojí v samotné Troji. Město jej dostalo po natáčení známého amerického filmu Troja. Canakkale leží u nejužšího úseku průlivu Dardanely (1 ½ km), a tak protější břeh je na dohled.

Z Canakkale jsme se proto rychle trajektem přeplavili přes Dardanelskou úžinu na štíhlý poloostrov Gallipoli. Pro spojenecká vojska Trojdohody (Británie, Francie, Rusko) se Gallipoli za 1.světové války stalo místem fatálního debaklu se statisíci mrtvých na obou stranách bitevního pole. Bitva, která se tu odehrála v roce 1915 mezi Spojenci na jedné straně a osmanským Tureckem na straně Německa, a která skončila nerozhodně, měla zásadní význam nejen pro další vývoj Turecka, ale také Austrálie a Nového Zélandu (obě země tehdy patřící britské koruně). Turci pod vedením Mustafy Kemala (který se právě touto bitvou stal národním hrdinou) byli odhodláni bojovat za každý metr svého území. Po devíti měsících nelítostných střetů bez viditelného pokroku spojenecké jednotky ustoupily. Hlavním důvodem neúspěchu Spojenců bylo neschopné britské vrchní vedení. Australané a Novozélanďané tu bojovali pod jménem Anzac („Australian and New Zealand Army Corps“). Austrálie a Nový Zéland si poprvé uvědomily, že jejich a britské zájmy nejsou totožné a tento moment sebeuvědomění se v Austrálii označuje jako Zrození národa (Birth of Nation). „Anzac day“ 25.dubna, den australských válečných obětí, je velmi slaveným státním svátkem (měli jsme v Austrálii možnost to poznat). Mustafa Kemal se zase pak po válce postavil do čela boje za nezávislost, po jehož vítězství vznikla dnešní Turecká republika.

Do Istanbulu jsme přijeli k večeru. Bydleli jsme v centru města a při večerní procházce viděli pár pěkně nasvícených mešit. Z nejvyššího patra hotelu se nám pak ráno nabídly zase další výborné pohledy.

Historie města sahá do 7.století př.n.l.. Každá epocha tu zanechala po sobě památky, z nichž nejstarší pocházejí z doby východořímské říše, a nejvíce pak z doby osmanské. Viděli jsme ty hlavní : palác Topkapi s výhledem na Zlatý roh a na Bospor, Hagiu Sofiu neboli Chrám Boží Moudrosti (původně bazilika, později mešita, dnes muzeum), významnou Modrou mešitu (nazvanou tak podle modrozelených obkladů), Konstantinův sloup a další slavné obelisky, akvadukt Valens, hipodrom. Nadchla nás Jerebatanská cisterna se „sloními nohami“ a antickými hlavami Medůzy u úpatí jiných sloupů, položenými obráceně nebo na bok (protože šlo podle muslimů o nepatřičnou pohanskou záležitost). Nevynechali jsme ani obrovský Velký bazar. Nejsilnější zážitek jsme si ovšem odnesli z Archeologického muzea se sbírkami z různých období, včetně chetitských, babylonských a perských artefaktů. Turecká muzea jsou výborná a toto špičkové muzeum bylo báječnou tečkou za naším tureckým putováním. Jeho nejcennější kousky pocházejí ze Sidonu v dnešní Libanonu, do kterých patří i nejznámější exponát muzea, kterým je sarkofág Alexandra Velikého z roku 310 př.n.l.

Při nabídce cesty případným spolucestujícím jsem půl roku před cestou psala: „Přesto, že program zájezdu je bohatý, a ubytování i další služby kvalitní, je cena cesty bezesporu milým překvapením. Turecko je dosud také cenově přítažlivé“. Naším tureckým partnerem byla cestovní kancelář Travelshop, která jako jediná byla ochotná uspořádat výlet s požadovaným programem kolem dokola Turecka. Individuální kalkulací nám při tom nechtěně dala dárek – prodala nám to omylem za náklady, které sama zaplatila. Když na to přišla, bylo už pozdě cokoli řešit, to už jsme v Praze nasedali do letadla. Tak proto jsem si říkala, jak to Turecko bude asi levná země ! Není, je tam buď stejně draho nebo o něco dráž než u nás, ale rozhodně stojí za bližší seznámení. Vřele doporučujeme.

Závěrem bych chtěla poděkovat svým spolucestujícím Ivošovi, Honzovi, Slávce, Zdeňkovi a Blance za moc milou společnost a za jejich zaujetí pro poznávání, podložené širokými znalostmi.