Jednak naprosto špičkové památky ze všech historických etap, jimiž za několik tisíc let prošly. Historický význam těchto zemí je nedozírný. Odtud se kdysi začala šířit neolitická revoluce a lidé se měnili z lovců a sběračů na usedlé zemědělce. Odtud vyjížděli Féničané na své objevné a obchodní cesty. Zde byla jedna z nejfrekventovanějších historických křižovatek zájmů Peršanů, Asyřanů, Řeků, Římanů, Byzance, Arabů, Seldžuků, Turků… Během času tu vznikla postupně řada státních celků či provincií významných říší. Sem se šířil islám brzy po svém zrodu na sousedním arabském poloostrově - ovšem nachází se tu také četné památky náboženství dalších, jak náboženství dodnes existujících, tak již historických. Lze tu navštívit mnoho míst zmíněných v Bibli. Na území těchoto tří dnešních států (a na území sousedního Izraele) probíhaly proslulé líté nábožensko-mocenské boje pod křižáckým praporem a po křižáckých válkách tu zbyla řada mohutných hradů a pevností. To je ale jen malé připomenutí toho, co vše se tu dělo. Zdejší dějiny jsou napínavé jak detektivka.

Historie sahající až do nedávné doby tu za sebou zanechala rovněž velkou etnickou, kulturní a náboženskou pestrost. I když muslimská příslušnost v náboženské orientaci obyvatel všech tří zemí převažuje, je zastoupení křesťanství zejména v Libanonu a Sýrii významné (až třetinové). Obě náboženství přitom ještě sama tu mají řadu směrů a sekt. Žádné náboženství není státním náboženstvím, všechny tři země jsou sekulární a jednotlivá náboženství se vzájemně tolerují.

Velkým bohatstvím těchto zemí jsou sami jejich obyvatelé. Jsou to lidé nesmírně přátelští, vlídní a příjemní. Je na ně i pěkný pohled. Ženy o sebe hodně dbají a evidentně své úpravě věnují dost času. Oblékají se v široké škále od moderního oblečení západního typu až po totální zahalenost od hlavy až k patě. Nejvíce na nás zapůsobily Libanon a Sýrie (ze kterých jsme předem naopak měli určité obavy). Jordánsko je jiné, jak z důvodů historicko-politických, tak i proto, že je přece jen už poněkud turisticky obroušenější.

Vzhledem ke zprávám, jaké se o těchto zemích v našich mediích objevují, není divu, že pár lidí vyjádřilo obavy o naší bezpečnost. Úhelným problémem Blízkého východu je vztah arabských zemí k Izraeli (různě modifikovaný v jednotlivých zemích). Významné konflikty, které se tu za posledních několik desítek let konaly, vyplývaly právě z bolavé otázky celosvětového významu, jak řešit problém Palestinců, jak se popasovat s Izraelem. Na rozdíl od tohoto kardinálního problému je zde běžná kriminalita naopak nízká a třeba všude jinde běžní kapsáři tu snad ani nejsou. Z hlediska cestování po daných zemích je lze hodnotit jako velmi bezpečné.

I zdejší příroda je pozoruhodná. Hranice těchto zemí tvoří, kromě pozemních hranic, také břehy Středozemního, Rudého a Mrtvého moře, pouště skrývají mnohé poklady, hory s nejvyššími vrcholky pokrytými sněhem a četná vádí a kaňony lákají k prozkoumání.

Nelze také pominout zprávu o tom, že blízkovýchodní kuchyně je nejen zdravá, ale současně ohromně chutná. Infrastruktura všech tří zemí je na dobré úrovni, přesuny po slušných až výborných silnicích byly rychlé, a v kvalitních hotelích jsme si během cestování náležitě odpočinuli. To vše pochopitelně k pohodě při cestování značně přispívá.

Výborná byla také syrská cestovní kancelář Nawafir (www.nawafir-tours.com), která nám zajistila všechny požadované služby ve všech třech zemích ve výborné kvalitě, a s níž bylo radost program projednávat.

A v neposlední řadě je třeba dodat, že nás bylo pět a že jsme měli bezvadnou partu, ve které nám spolu bylo dobře a veselo. Při této příležitosti děkuji Květě, Zorce a Václavovi za poskytnutí jejich snímků, z nichž jsem několik vybrala do dále následujícího cestopisu. A Jirkovi děkuji, že vše filmoval a psal si podrobný deník, takže si kdykoli budeme moci obnovit jakékoli detaily z cesty.

Štěstí jsme měli i na průvodce, a to zejména v Libanonu na Mariannu a v Sýrii na Mahmúda, kteří byli nejen výteční průvodci, ale ještě nám do party báječně zapadli. Ani jordánský průvodce Kamal nebyl špatný, jen měl smůlu, že předchozí dva nasadili laťku hodně vysoko.

Mapa Libanon, Sýrie, Jordánsko

LIBANON

Bejrút

je hlavní a zároveň největší město Libanonu. Má za sebou dlouhou a bohatou historii. Hlavním městem se stal po druhé světové válce při vyhlášení nezávislosti Libanonu. Až do roku 1975, kdy vypukla občanská válka, se městu říkalo „Paříž blízkého východu“. Když byl konečně v roce 1991 podepsán mír, bylo celé město prakticky zničeno. Bejrút pak byl většinou opraven, resp. znovupostaven a vypadá opět velmi pěkně, ale tu a tam jsou rány viditelné – a navíc přibyly další z konfliktu s Izraelem v roce 2006. Stavební jeřáby tu čnějí hustěji, než bývá obvyklé, a na řadě míst lze narazit na důkladně vybavené vojenské hlídky (stejně tak po celé zemi) – zejména když významné volby se blíží.

Většina města je ale opravená a upravená – jak je vidět z nejvyššího patra našeho hotelu, tak z dalších snímků. Moderním městem se prolínají části historické, včetně např. antických vykopávek. Lidé v centru u Náměstí hvězdy (uspořádáním ulic i názvem po vzoru Paříže) posedávají v kavárnách a kouří vodní dýmku, a děti tam pořádaly jakousi bláznivou akci.

Na Náměsti hvězdy stojí také ortodoxní katedrála sv.Jiří:

Některé části města dnes ale vypadají jinak než kdysi. Třeba s Náměstím hvězdy sousedící někdejší výstavné centrum města s honosnými paláci a promenádami poblíž přístavu, bylo zcela srovnáno se zemí. Dnes se tu rozkládá Náměstí mučedníků, kolem kterého jen pomalu vznikají nové stavby. Jednou z nich je veliká nepřehlédnutelná mešita, která přitahuje pohled i při jízdě po magistrále. Vedle mešity byl před několika lety spolu se svým doprovodem zavražděn populární politik, expremiér Rafík Haríri (jehož syn ve dnech, kdy píši tento cestopis, vyhrál se svou stranou v parlamentních volbách nad Hisballáhem). Haríriho hrob-památník se nachází přímo na místě atentátu ve velkém stanu vedle mešity.

Mezi hlavní pamětihodnosti města patří bezesporu výborné Národní muzeum, které zahrnuje sbírky ze všech historických etap. Něco málo na ukázku:

Libanon je země velmi malá a tak lze její jednotlivé části prozkoumat systémem výletů postupně na všechny strany, a bydlet po všechny dny na stejném místě v Bejrútu.

Jeskyně Jeita na Psí řece

Nahr al-Kalb neboli Psí řeka protéká horským údolím a vlévá se do moře severně od Bejrútu. Na údolí shlíží s kopce socha Krista a ve skalách kolem řeky zanechali nápisy všichni dobyvatelé Libanonu. Nápisů je zde celkem 22.

Jeskynní komplex Jeita (Džejta) je nesmírně rozsáhlý (12 km dlouhý) a má dvě úrovně – horní a dolní. Po dolní části se jezdí na loďkách po Psí řece. Horní, ke které se jezdí lanovkou, je zase větší a krásnější. To vše lze ovšem jen konstatovat, protože se tam nesmí fotografovat, a prodávané pohlednice za moc nestály. Škoda, jsou to jedny z nejkrásnějších jeskyní na světě. Není divu, že se jedná o místními obyvateli velmi navštěvované místo.

Byblos - UNESCO

Byblos je považován za nejstarší trvale obydlené město na světě. Jestliže vám jméno města připomíná bibli, podobnost není náhodná – obě slova mají stejný slovní základ. Je jím slovo¬ „biblia“, což v řečtině označuje papyrové svitky (na které se psala bible). A město dostalo dané jméno proto, že se sem papyrus dovážel z Egypta přes místní přístav.

Mezi hlavní památky města patří křižácký hrad, kolem kterého leží rozlehlé archeologické naleziště s cennými nálezy - fénický chrám, studna, římské divadlo, královská nekropole. Fénický přístav z 1.tisíciletí př.n.l. je dodnes funkční. Romantický domeček poblíž moře byl postaven pro pracovníky archeologického výzkumu a obnovy Byblosu. Jarní louka okolo něj byla plná květin. Římské sloupy byly často vkládány do stěn pozdějších staveb jako stavební materiál.

Ve zdejším kostele a misii sv.Jeana Marca se právě konala velká sláva u příležitosti svátku sv.Jiří:

Tripolis

je stejně jako Bejrút moderní kosmopolitní město, a také s bohatou minulostí a významnými památkami. Kromě památek nešlo ani zde přehlédnout záplavu volebních plakátů. Dominantou města je vysoká Citadela - křižácký hrad s nádherným výhledem na celé město s mořem v pozadí. Kromě hradu jsme si prohlédli bazar, mešitu, madrásu, karavanseraj, hammam.

Svaté údolí Kadíša a Cedrový les - obě položky společně na seznamu UNESCO.

Libanonský cedr je symbol Libanonu. Cedry byla v minulosti porostlá celá země a libanonský cedr býval po tisíciletí významný obchodní artikl. Dnes libanonských cedrů zbývá necelých 400 kusů. Nacházejí se v několika hájích a jsou přísně chráněné. Největší (ale i tak malinký) háj je ve vesnici Cedres, poblíž známého lyžařského střediska, které ukončilo sezónu nedlouho před naší návštěvou:

Cedrový háj a vesnice leží ve výšce 1900 metrů, při okraji hlubokého údolí Kadíša (= „svaté“), které je centrem libanonských křesťanských Maronitů, kteří se sem začali uchylovat už od 5.století. Tehdy také začaly vznikat jejich do skal vytesané kláštery, kostely a poustevny. Údolí je překrásné a ze všech stran fotogenické. Objeli jsme je celé – tam po jedné straně, zpět po druhé.

Navštívili jsme dva půvabné kláštery – nejprve klášter sv.Antonína, vedle kterého vede pár skalních schůdků do tajuplné poustevníkovy jeskyně. Uvnitř jeskyně je jednak jakýsi oltář s vybavením na vymítání ďábla, a pak po straně spousta kuchyňských hrnců jako dary žen, které si přejí otěhotnět.

Klášter Der Mar Eliša se nachází na samém konci podkovovitého údolí Kadíša, na jeho dně. Do ohromné podkovy, zdobené po stranách vodopády, se sjíždí krkolomnými serpentinami. Uvnitř kláštera je vidět, jak je zabudován do skal. Je to tam velmi působivé.

Městečko Bšarré je rodištěm nejvýznamnějšího libanonského básníka Khalila Gibran. Básníkovo muzeum, přisedlé ke skále, vypadá podobně jako zdejší kláštery. Samo městečko Bšaré je přímo kouzelné (záběry z různých míst cestou po okraji odolí Kadíša) a zdejší přírodě ohromně sluší. Nad městečkem stojí veliký moderní klášter.

Výlet na jih do měst Sidon a Týr, a se zastávkou v Kaná.

Sidon, dnes Sajdá, je třetí největší město v Libanonu. Bylo rovněž osídleno již v dobách raného neolitu a také patřilo mezi nejstarší a nejdůležitějších fénická města. V průběhu dějin byl Sidon mnohokrát dobyt různými národy. A také křižáckými vojsky. Nejvýznamnější sidonskou památkou je křižácká pevnost ze 13.století zvaná "Mořský hrad".

Ze Sidonu pocházel Rafík Harírí a jeho portréry jsou tu časté:

Karavanseráj Khan El Franj:

Kostel sv.Petra a Pavla:

Palác Debbane je dnes muzeem životního stylu bohatých měšťanů:

Uličky starého města:

Muzeum mýdla. Sidon je centrem výroby mýdla od 17. století.

Týr, dnes Sur - UNESCO

býval nejdůležitějším městem fénické říše a byli to právě Týřané, kdo založil Kartágo. Týr hrál ale velkou úlohu i v dalších dějinných etapách

Jednou částí historických památek Týru jsou antická nekropole, na níž se pohřbívalo v římském a byzantském období (vylámané otvory do sarkofágů jsou dílem dávných vykradačů hrobek), a na nekropoli navazující hipodrom, je druhým největším dochovaným hipodromem někdejšího římského světa (dlouhý 480 metrů). Podél jedné strany hipodromu se táhne dlouhý akvadukt.

V Týru jsme obědvali na krásném místě s výhledem na moře. Takže je právě místo na pár záběrů, jak takový oběd na Blízkém východě vypadá – stůl je plný talířků s různými dobrotami a chvílemi ještě něco dalšího přinášejí.

Druhou části prohlídky pamětihodností Týru byla návštěva rozlehlého antického archeologického naleziště Al Mina poblíž moře. Tady se kdysi rozkládalo římské město a dodnes jsou k rozeznání jeho hlavní části – hlavní sloupová třída, agora, divadlo, lázně, atd. Starý přístav ale již dávno pohltilo moře.

Týr je pohledné moderní město. Jeho nejhezčí partií je nábřežní promenáda, kde vzhledem k tomu, že byla neděle, korzovaly místní lidé, které jsme si s chutí prohlíželi. A také mořem vymleté útvary pod promenádou. (V Libanonu je neděle dnem volna jako u nás, ale v Sýrii Jordánsku je to pátek).

Kaná

O Kaná je známo, že tu Ježíš proměnil vodu na víno. Ale o samotném místě nic. Neměli jsme žádnou představu.

Nedaleko vesnice je působivé místo uprostřed zvlněné kamenité krajiny. Raní křesťané se tu scházeli v jeskyni a jejím okolí. V jeskyni stále hoří plamínek a na okolních kamenech jsou poněkud věkem obroušené, ale rozpoznatelné lidské reliéfy, reliéfy svatých. Dýchá to tu tajemnem.

Libanonský jih. Poté, co roku 1948 vyhlásil nezávislost stát Izrael, následoval velký příliv palestinských Arabů do Libanonu, do jeho jižních částí, a do části Bejrútu. Třeba v Sidonu v těsné blízkosti města vznikly dva velké uprchlické tábory Ajn al-Hilweh a Mia Mia. V téže době Libanon opustili zbývající Židé. Většina obyvatelstva na jihu země patří k šíitským muslimům a politicky tu dominuje Hisballáh.

Před restaurací, kde jsme obědvali, jsme viděli přijíždět zdravotnickou zásilku od Spojených národů, a silnice tu byly lemovány portréty předáků Hisballáhu, jejich vlajkami a plakáty. Stál tu tank s raketami jako výtvarný artefakt. Vojenskými kontrolami se (nejen) v Libanonu občas projíždí na všech cestách.

Anjar - UNESCO

Anjar (Andžar) a Baalbek jsme si prohlédli v den, kdy jsme ráno opustili Bejrút a k večeru dorazili do syrského Damašku. Jak Andžar, tak Baalbek leží v úrodném údolí Bikaa, mezi pohořími Libanon a Antilibanon.

Anjar založil jako svou letní rezidenci umájjovský chalífa v letech 705-715. Město prosperovalo asi 100 let. Potom se chalífátu chopili Abbásovci, kteří přesunuli hlavní město do Bagdádu.

Baalbek - UNESCO

ve výšce 1150 m je nejvýznamnější libanonskou památkou a představuje jeden z nejzachovalejších antických komplexů na světě. Své jméno město získalo podle fénického boha slunce Baala. Baalbek nám vyrazil dech, je to úchvatná prvotřídní památka a je obrovský.

SÝRIE

Na hranicích jsme poprvé spatřili portrét prezidenta Bašára Asada a jeho otce prezidenta Hafíze Asada, s nimž jsme se pak setkávali po celou dobu pobytu v Sýrii téměř na každém kroku. Někdy také ještě s portrétem vousatého vážného mladého muže – prvorozeného Hafízova syna Basila, který byl jako „následník trůnu“ vychováván, ale který zahynul při automobilové nehodě. Basil bývá často také zobrazen jako jezdec na koni.

Damašek - UNESCO

je hlavní město Sýrie, je považován za nejstarší hlavní město na světě. Jako o hlavním městě o něm psali už písaři faraonů ve 3.tisíciletí př.n.l. Jeho historie je nejen dlouhá, ale také velmi bohatá. Dodnes patrné stopy tu zanechali leckteří – Egypt, Aramejci, Asýrie, Řekové, Římané, Byzantinci, Peršané, Seldžukové, Osmané, i Francouzi.

V Damašku jsme bydleli v osobitém hotelu s duší, kde se nám moc líbilo. Hotel vznikl spojením několika domů („dar“ znamená „dům“) v křesťanské čtvrti, tedy bez volání muezínů – hotel Dar Al Yasmin.

Cestou k Národnímu muzeu, a pár tajně pořízených snímků uvnitř:

Slavnou Umajjovskou mešitu nechal v letech 705-715 postavit chalífa Walid I. na místě, které v tuto dobu bylo i křesťanským posvátným místem. Je v ní pohřben sv.Jan Křtitel (kaple se zelenými skly). V islámských mešitách je běžné, že se tam lidé přijdou nejen pomodlit, ale různě tam i posedávají a poléhávají. Tady náš všechny zaujala zejména rodina se dvěma zahalenými ženami a spoustou dětí, z nichž jedno veze v kočárku pyšný otec. Jedna z žen svou rodinu fotografuje.

K mešitě ze strany přiléhá Saladinovo mauzoleum. Slavný vojevůdce z dob křižáckých válek Saladin má v Damašku také svou jezdeckou sochu.

Palác Azem býval rezidencí damašského guvernéra z doby osmanské říše a dnes je zde umístěno muzeum řemesel, krojů, zvyků a životního stylu:

Šavel-Pavel a Damašek. V Damašku nelze vynechat Dům sv.Ananiase, který pokřtil sv.Pavla, původním jménem Saula (česky Šavla). Za dob raného křesťanství patřil Saul mezi pronásledovatele křesťanů. Na cestě do Damašku byl oslepen světlem z nebe a slyšel Ježíšův hlas. V jeho životě nastal zlom. Při křtu dostal jméno Pavel a křesťanství začal naopak šířit. Je považován za autora většiny Nového zákona. V Ananiasově domě je vystaven soubor obrazů z Pavlova dramatického života. Jednou z epizod byl i útěk v koši oknem na kostele, které jsme si vyfotografovali chvílku poté:

Několikrát jsme projížděli a procházeli městem, které má mnoho podob a jehož části vznikly v různých dobách. Na ukázku pár snímků (poslední je snímek damašského nádraží proslulé Hidžázské dráhy, nejslavnější železnice na Blízkém východě, vedoucí z Damašku do Medíny):

Návštěva súků (bazarů) je v arabských zemích vždy potěšením, a to nejen pro ty, co nakupují. Damašský bazar byl velkolepý (je tam všechno možné – i lázně, ze kterých na nás odpočívající pánové mávali):

Nad Damaškem se tyčí hora Kásijún, symbol Damašku, s panoramatickým výhledem na celé město.Pod kopcem je pomník neznámého vojína:

Cesta pouští do Palmyry

Zastávka u jednoho z odpočívadel – Bagdad Cafe. Během cesty pouští vykukují tu a tam z písku různé vojenské systémy.

Palmyra - UNESCO

leží v srdci syrské pouště. Bývala důležitým místem na křižovatce starověkých civilizací a kultur (asyrské, řecké, nabatejské, římské, parthské, byzantské) a karavanní zastávkou na „hedvábné stezce“. Byli to hlavně Římané, kteří plně využili předností Palmyry. Přitom vládu ponechávali na místních králích a spokojili se jen s daněmi. Po smrti svého manžela, krále Odenata, se vlády chopila jeho manželka Zenóbia, mimořádně inteligentní a krásná žena, která se prohlásila císařovnou a rozhodla se podrobit si všechna římská území. Vítězila, kam vkročila, až římský císař Aurelián Zenóbii v Palmyře porazil a odvedl v poutech do Říma. Palmyra ale navždy zůstala spojena s jejím jménem. V 17.století byla nad městem postavena odevšad viditelná arabská citadela.

Staré město v Palmyře je jedním z největších turistických atraktivit Sýrie. Je senzační.

Na snímcích je mj.: Baalův chrám, Triumfální oblouk, Kolonáda, Amfiteátr, Forum, Tetrapylon, Nymfeum, Diokleciánův tábor:

Údolí hrobek, podzemní chrám Tří bratří, pohřební věže, arabská citadela, pohled z citadely na staré i nové město (s velkým hipodromem).

V Palmyře jsme bydleli v krásném hotelu, ale hlavně ležícího hned vedle archeologického naleziště:

Ve městě byli pěkní hoši. Jirku bolely zuby, to bylo nadělení ! Ještě že to brzy zase přešlo:

Hama

je město na řece Orontes, které patří do tzv.“úrodného půlměsíce“ – území, kde vznikaly první civilizace v oblasti Předního východu. Dnešní město pod sebou skrývá 13 kulturních vrstev, z nichž nejstarší je z období 5000 př.n.l. Město je ale nejvíce proslulé svými obřími dřevěnými koly, nuriemi, jimiž se ve starověku čerpala voda do akvaduktů, kterými se vedla do zavlažovacích kanálů. Uchovalo se tu 16 těchto unikátních kol, z nichž největší má průměr 21 metrů.

Cestou Sýrií lze na staré památky narazit všude, i podobných pevností je tu dost:

Apamea (Afámía)

severně od města Hamá v údolí řeky Orontes je rovněž jednou z nejvýznamnějších památek Sýrie. Založil ji Seleukos I.Nikátor, generál armády Alexandra Velikého. Své jméno získalo město po Seleukově perské manželce, kterou vojevůdci přidělil Alexandr Veliký při proslulém hromadném sňatku 10.000 Alexandrových vojáků s Peršankami v Súsách. Spolu s manželkou tehdy Seleukos získal i území dnešní Sýrie. Afamija byla tehdy jedním z vůbec největších měst tehdy známého světa. Většina zdejších památek pochází z doby římské a byzantské.

Ebla (Tell Mardích)

bývala jedním z nejdůležitějších míst osídlení již od doby bronzové. Nachází se zde celkem 11 kulturních vrstev. O existenci Ebly se vědělo ze sumerských, arkadských, chetitských a egyptských pramenů, a vzpomínaná je také ve Starém zákonu. Ovšem k jejímu vlastnímu objevení došlo až v roce 1964, a v roce 1975 tu došlo k úžasnému nálezu - knihovny se 17 tisíci tabulkami s klínopisnými texty v sumerštině a eblejštině. Prohlédnout si tu lze tzv.Starý palác a další světské i náboženské stavby.

Aleppo (Halab) - UNESCO

Je druhým největším syrským městem a také patří k nejdéle soustavně osídleným místům na světě. Bývalo hlavní stanicí karavan od Středozemního moře do Mezopotámie. Vzkvétalo i za Umajjovců a Abbásovců. Bylo centrem vědy, literatury a medicíny. Arabská citadela dnes tvoří dominantu města. Ve starém městě se nachází více než 200 mešit, 60 lázní, kostely, školy, karavanseráje, tržiště. Později se tu mísily kulturní vlivy Evropy a Asie, což se odrazilo také ve výjimečně krásné architektuře. Aleppo je bezesporu nejpříjemnější a nejhezčí syrské město.

V Aleppu jsme bydleli v nejvyšším patře hotelu Park u velikého městského parku. Z pokojů jsme měli nádherný výhled na citadelu a na město ze všech stran – ve dne i v noci:

Citadela:

Z prohlídky města - mešity, staré město, súk, karavanseráj, turecké lázně, škola koránu , křesťanská čtvrť s kostely:

Výlet k bazilice sv.Šimona

Asi 60 km severozápadně od Aleppa žil kdysi pastýř Samán (Simeon, Šimon), který na základě zjevení ve snu se stal mnichem a poustevníkem. Po 30 let prý žil na 16 m vysokém a 2 m širokém sloupu, ze kterého dvakrát denně kázal shromážděným lidem. V roce 459 nechal císař Zenon na tomto místě postavit baziliku, jejíž součástí se stal i slavný sloup, dnes podstatně nižší. Je to ale kouzelné místo s pohledným a přívětivým zeleným úrodným okolím.

Saladinův hrad - UNESCO

Byl nejnedostupnějším křižáckým hradem, a přesto se arabskému vojevůdci Saladinovi podařilo hrad v roce 1188 dobýt.

Ugarit (Rás Šamra)

je významná archeologická lokalita, která byla objevena v roce 1928, kdy jeden oráč narazil na zbytky prastaré hrobky. Bylo tu identifikováno 5 samostatných vývojových etap - nestarší z doby 6700 př.n.l. Kolem roku 1900 př.n.l. tu vzniklo centrum ugaritského amorejského království. Ugaritské archivy zachovaly početné soubory hliněných tabulek s akkadskými a chetitskými klínopisnými záznamy. Významná část písemností byla zaznamenána také v samostatném semitském ugaritském jazyku s vlastním hláskovým klínovým písmem o 30 znacích, které lze považovat za předchůdce evropských písemných systémů, za první abecedu. Václav tu objevil starobylou nádobku na mletí a jako uvědomělý cestovatel ji nechal na místě. Snad je tam stále.

Tartus

je druhým největším syrským přístavem. Cestou do Tartusu jsme jeli okolo dalšího křižáckého hradu – Al Marqab. Také sám Tartus byl v křižácké době důležitou základnou a po křižácích tu zbyla katedrála. Nedaleký ostrov Arwad pak byl jedním ze dvou posledních míst křižáckého pobytu na Blízkém východě.

Krak de Chevaliers - UNESCO

Je vůbec největším křižáckým hradem na Blízkém východě. Odolal i Saladinovi. Zachoval se ve výborném stavu. Předchází jej pověst nádherného hradu, a ta skutečně ani trochu nelže:

Malúla

je vesnička na úbočí skály ve výšce 1500 m, ve které se dodnes mluví aramejsky – jazykem, kterým byla napsána první bible a kterým mluvil i Ježíš. Tento jazyk se v Malúle dodnes udržel. Ve vesničce se nachází dva kláštery. První – sv.Sergeje a Bakcha byl postavený Byzantinci. Druhý je zasvěcen sv.Tekle, patronce Malúly, a patří syrské křesťanské ortodoxní církvi. V Malúle mají také vlastní mešní víno a dlouhou romantickou soutěsku se skalními hroby:

Bosra - UNESCO

kterou jsme navštívili v Sýrii jako poslední při cestě na hranice s Jordánskem, je proslulá velikým římským amfiteátrem pro 15 tisíc diváků, který patří k nejzachovalejším na světě. Jeli jsme tam za prý v tuto dobu neobvyklé písečné bouře, která částečně pokračovala i za hranicemi.

JORDÁNSKO

Portréty prezidenta otce a syna ze Sýrie vystřídaly v Jordánsku portréty současného krále Abduláha (který již několikrát navštívil naši zemi a naposled pár dní před naším odjezdem na Blízký východ), jeho otce krále Huseina a případně i dalších předků.

Džeraš (Gerasa)

je po Petře druhou nejnavštěvovanější památkou Jordánska. Může se pochlubit bohatým kulturním dědictvím z doby neolitické, řecké, římské, byzantské a umajjovské. Peršané tu po sobě zanechali hipodrom, na kterém se i dnes konají závody vozatajů. I když dosud byl odkryt jen zlomek starobylého města, je tu co obdivovat: Diův chrám, Oválné fórum se 160 vysokými jónskými sloupů, veliký amfiteátr. Největší budovou je Chrám bohyně Artemis. Jako pěst na oko působila kapela se skotskými dudami a skotskými melodiemi, vyhrávající v amfiteátru. Asi to mysleli dobře.

Ammán

hlavní město Jordánska, má za sebou také dlouhou a pestrou historii, která sahá až do neolitu. O osadě Rabbath Ammon (dnešním Ammánu) se zmiňuje také Starý zákon. Následovník Alexandra Velikého Ptolemaius II.Filadelfus město přejmenoval na Filadelfii. Římané tu vybudovali řadu velkolepých veřejných budov, včetně dodnes existujících: divadla, nymfea, Herkulova chrámu a rozsáhlého fóra. Dále je v Ammánu spousta islámských, křesťanských a moderních staveb.

Záběry z prohlídky města:

Z návštěvy vynikajícího archeologického muzea s expozicí ze všech dějinných etap (včetně papyrových i měděných svitků od Mrtvého moře či kopie Méšovy stély – originál je ve Francii):

Z Ammánu jsme pak jeli po několik dní směrem na jih po tzv.Královské silnici, která má velký historický i náboženský význam. Za posledních 3000 let po ní přešli Izraelité na cestě do zaslíbené země, karavany do Petry, křesťanští poutníci se sem vydávali za Mojžíšovou památkou na horu Nebo, křižáci ke svým pevnostem a muslimští poutníci do Mekky. Mezi pouští a příkopovou propadlinou s Mrtvým mořem se nacházejí překrásná wádí jako je Mudžib či přírodní rezervace Dána, cestu k nádherné Petře lemují křižácké hrady, římské pevnosti, biblická místa a nabatejské chrámy.

Madaba

Historie malého města je stará přes 4000 let. Je proslulá především senzačními mozaikami ze 6.století. Nejslavnější z nich je mozaiková mapa Svaté země na zemi v řeckém ortodoxním kostele, a mnoho dalších se nachází v kostelech a domech po celém městě. Madaba si dodnes si uchovala svou křesťanskou identitu a populaci.

Umění mozaik se tu rozvíjí dodnes. Navštívili jsme dílnu a přilehlou prodejnu:

Hora Nebo

je nejvýznamnější biblickou lokalitou v Jordánsku, uctívaná židy, křesťany i muslimy. Na tuto horu vystoupil Mojžíš a prohlásil, že vidí Zemi zaslíbenou, na kterou mu ale Bůh nedovolil vstoupit. Zde zemřel a byl pohřben. Jeho nástupce Jozue dovedl Izraelity do Kanaanu. Z hory je hezký výhled na Jordánské údolí a Mrtvé moře. Zahlédli jsme i Jericho. Hlavní zdejší památkou je kostel Mojžíšovy památky z roku 394, který roku 1933 jej koupili františkáni a započali s vykopávkami a rekonstrukcí kostela. Po dobu rekonstrukce kostela jsou mozaiky ze 6.století ke shlédnutí venku ve stanu. Horu Nebo navštívil v roce 2000 papež Jan Pavel II. a v době naší návštěvy pobýval v Jordánsku současný papež Benedikt XVI., který poté navštívil také Izrael.

Mrtvé moře

je bezodtoké slané jezero ležící 420 metrů pod hladinou světového oceánu mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu na západě, a Jordánskem na východě. Jeho salinita dosahuje 33,7 % a je tak téměř 10× větší než salinita Středozemního moře. Je 67 km dlouhé a maximálně 18 km široké. Tyto údaje se bohužel v průběhu času mění – snižují, Mrtvé moře vysychá. Pokud se nepodnikne něco na jeho záchranu, do několika desítek let přestane úplně existovat. Jjeho hladina klesá ročně o 70 centimetrů. (Jirka to byl ve stejném hotelu před 4 roky, dobře si pamatoval, kam moře dosahovalo tenkrát a byl nemile překvapen, jak daleko za tu krátkou dobu moře ustoupilo). Pro zastavení poklesu se uvažuje o vybudování kanálu z Rudého moře přes Vádí Araba.

Cestou k Mrtvému moři jsme minuli několik beduínských ležení. Bydleli jsme v příjemném hotelu, odpočinuli si, koupali se v Mrtvém moři a zaplavali si v bazénech. Dobře byl vidět na protější straně izraelský břeh, zejména v pak noci osvětlený.

Betanie

Zatímco my všichni ostatní jsme podle programu lenošili, Václav se s průvodcem Kamalem vydal na výlet do nedaleké Betanie na břehu řeky Jordán, kde sv.Jan Křtitel pokřtil Ježíše Krista. Papež Benedikt XVI. tu 6 dní poté sloužil mši.

Vádí Mudžib

je hluboký a široký kaňon, který se táhne k Mrtvému moři. Má velký význam historický, protože ve starověku tvoříval hranici mezi Amority na severu a Moábci na jihu. Měl jím projít i Mojžíš - tehdy v biblické době se kaňon jmenoval Arnón, a píše se o něm i v bibli. Vzhledem k přirozenému nedostatku sladké vody tu byly postaveny přehrady. Žijí zde Beduíni.

Křižácký hrad Krak de Moabites v Keraku

uprostřed městečka Kerak je jedním z nejkrásnějších na Blízkém východě a v tomto ohledu může soutěžit jen Krakem de Chevaliers v Sýrii. Ve městě mají sochu Saladina, o kterém by bylo ve spojení s Kerakem pěkné vyprávění, ale na to tu není místo. Na návštěvě Keraku byla ve stejnou dobu jako my také početná nábožensky zaměřená skupina z Turecka, jejíž všechny ženy měly na hlavě žlutou kytku.

A zase jsme jeli pouštní hornatou krajinou s několika vodními nádržemi:

Přírodní rezervace Dána

patří mezi přírodní poklady Jordánska. Nachází se na území s velkým výškovým rozdílem – od 1500 metrů k nule. Geologicky je rozmanitá – vápenec, žula, pískovec. Rozmanité jsou i zdejší ekosystémy a také seznam zdejších živočišných a rostlinných druhů je neuvěřitelně bohatý.

Kamenná vesnice Dána z 15.století stojí na při okraji kaňonu a nabízí okouzlující výhled v každou denní dobu. Někteří obyvatelé vesnici dříve opustili, ale v posledních letech se tu realizuje úspěšný ekoturistický projekt.

Skalní město Petra

leží skryté v úžasné horské scenérii ve výšce 1100 m a je přístupné pouze úzkou soutěskou zvanou Sík. Nabatejské pojetí umění a architektury ovlivněné převládající helenistickou kulturou dalo v Petře vzniknout nádherným památkám vytesaným do červeného pískovce. Ve městě (fakticky ohromné nekropoli) se nacházejí neporušené amfiteátry, hroby, kláštery, chrámy, ... Zdobené jsou sochami, mozaikami, reliéfy a freskami. Tato senzace je ke všemu ještě zasazená do úžasných barevných skalních útvarů, které jsou nádherné samy o sobě. Prohlídka Petry představuje jeden z nejsilnějších cestovatelských zážitků.

Nejprve jsme přijeli do města Petra/Vádí Musa, na které je při příjezdu ze severu pěkný pohled z výšky (vlastní skalní město se rozkládá až za horským křebenem na obzoru) a hned zkraje jsme se zastavili u Mojžíšova pramene. Píše se o něm ve Starém zákoně – bylo to zde, kde Mojžíš udeřil do skály, ze které vytryskl pramen.

Bydleli jsme tu v pohodlném hotelu, kde jsme si odpočinuli jak před celodenní prohlídkou slavné památky, tak zejména po ní.

Prohlídka Petry je dost náročný sportovní výkon, a za jeden den nelze stačit úplně všechno, i když to podstatné ano. Počáteční cestu k začátku soutěsky Sík, během které už je lecos k vidění, lze zdolat pěšky či na koni, anebo je možné jet až na konec soutěsky kočárem. Dlouhá nádherná soutěska končí slavným, postupně se otevírajícím pohledem na Pokladnici, jíž začíná naprosto strhující přehlídka obrovských staveb na obrovské rozloze. K pár objektům je třeba ještě navíc vyšlapat několik set schodů. K některým takovým lze dojet na oslu, a to jsem ujít nenechala. Ti, co mě znají, vědí, že k smrti ráda na čemkoli jezdím – ať je to kůň či slon, mula, osel, velbloud, pštros. Spolu s tou krásou okolo to tak bylo úplné vršení požitků. Můj osel měl zřejmě pocit, že musí být vítěz nad ostatními osly, a tak jsem u největší stavby v Petře – u Kláštera, ke kterému vede asi 600 schodů, byla v tu ránu. Ještě před asi 20 lety žili v objektu skalního města Beduíni, kterým tehdy kvůli cestovnímu ruchu vláda postavila o kousek dál celou novou vesnici. Pracovat v objektu skalního města mohou jenom oni. Jedna starší paní s pejskem sem dodnes chodí pást kozy.

Někteří jsme se po celodenní rachotě vydali dát se do kupy v tureckých lázní s masáží, a tak byl den plný úžasných dojmů ještě završen touto slastí.

Cestou z Petry směrem na jih jsme skalnímu městu ještě z výšky naposledy zamávali a pak jeli podél dalších romantických kaňonů k další slavné lokalitě, do Vádí Ram:

Cestou jsme ještě odbočili k mohutnému křižáckému hradu Šobak (Krak de Montreal), který ční nad rozlehlým údolím:

Vádí Ram

(= „Měsíční údolí“) představuje sérii údolí v písečné poušti se žulovými, čedičovými a pískovcovými horami. Hory jsou rozervány sítí kaňonů a roklin, přehrazené skalními mosty a zavodňované skrytými prameny. Na strmých skalních stěnách se dodnes zachovaly starověké kresby a nápisy. Bylo tu natočeno mnoho scén filmu Lawrence z Arábie. Právě zde totiž slavný T.E.Lawrence založil svůj tábor v době arabského povstání proti Osmanské říši. Svou pozdější knihu „Sedm pilířů moudrosti“ pojmenoval po sedmi přírodních sloupech, dominantě této oblasti. Okrajem vádí prochází část trati Hidžázské železnice, jejíž historickou budovu nádraží jsme viděli již v Damašku. Tato trať měla pro Jordánsko ohromný význam, protože zkrátila dvouměsíční cestu na velbloudech na pouhé tři až čtyři dny. V provozu ale byla v celé své délce pouze do 1.světové války, protože její části v roce 1917 vyhodil během povstání do vzduchu T.E.Lawrence.

Akaba

má rovněž za sebou velmi dlouhou historii a podle Starého zákona měl zdejší přístav vybudovat jako prvý již král Šalamoun. Do Akaby a navazujícího izraelského Eilatu se jezdí za plážovu turistikou, ale měli jsme dojem, že z tohoto hlediska je v Akabském zálivu dost výrazně lepších míst, než zde na jeho konci v bezprostředním sousedství přístavů. Z procházky městem a podél moře:

Akaba byla naší poslední štací před cestou na letiště a domů. Zastávka cestou v motorestu, odkud si odnášíme také velmi milou vzpomínku na závěr naší cesty: pán v tradičním oblečení s červeným beduínským šátkem na hlavě sáhl před odjezdem z motorestu do svého auta a Květě se Zorkou jen tak podal každé jednu růži.

Tak, to by bylo !

nahoru

zpět na úvodní stránku

Osobní profil

Tisk,TV,rozhlas internet

Kde knihy koupit

CESTOPISY "DANY GEOGRAPHIC"

LIBANON, SÝRIE, JORDÁNSKO – historie, příroda, kultura