Bylo to už hodně dávno, kdy jsem četla nezapomenutelný Ztracený obzor Jamese Hiltona, ale touha vypravit se do míst omamujícího příběhu o šťastném údolí Šangri-la, mě nikdy neopustila. Podruhé jsem si tuto knihu četla nedávno po pár večerů před spaním během naší skutečné cesty Himalájemi, do kterých James Hilton děj svého románu umístil. Cesta to byla senzační, a dojmů a podnětů k přemýšlení máme všichni, kteří jsme se jí zúčastnili, na velmi dlouhou dobu. Co ale blažené údolí, našli jsme jej ? Myslím, že všichni jsme mu nyní mnohem blíž.

Himaláje nejsou jen vysokohorským horolezeckým terénem, ale také donedávna cizincům uzavřeným a tajuplným světem, kde místní lidé žijí v úchvatné přírodě do značné míry ještě podle dávných tradic. V centru nejvyššího pohoří světa se nacházejí tři země, které mají leccos společného, ale každá je přitom jedinečná – Nepál, Tibet a Bhútán. Ty byly tentokrát cílem cestování a naše očekávání naplnily dokonale. Naprosto nás nadchly.

Nepál je sám od sebe báječný a vzhledem k tomu, že jsme se sem ještě vraceli podvakrát – jednou z Tibetu a jednou z Bhútánu - měli jsme pocit, jako bychom se vraceli tak trochu domů. Velkou zásluhu má na tom hotel Šangri-la v Káthmandu, který nám byl nejen „domovskou základnou“, ale prostřednictvím paní Sudhy z programového oddělení hotelu, také našim skvělým partnerem při organizování zájezdu do všech tří zemí.

Ráda bych při této příležitosti přispěla k vyvracení jednoho občas tradovaného bludu, podle kterého ti, kteří bydlí během cestování ve slušných hotelích a stravují se v dobrých restauracích, prý nemohou danou zemi dobře poznat. Marně v tom hledám logiku.

Nejdůležitější je přece to, zda jsme se na cestu předem snažili co nejlépe připravit a zda pak při cestování máme nejen oči, ale také srdce otevřené. Zda hledáme vše, co nás při poznávání cizích kultur může obohatit, a zda netrpíme ostudnou a trapnou představou, že naše civilizace je nejlepší a že všichni na světě musí mít stejný hodnotový žebříček jako my. Že neříkáme na všechno odlišné „no to je šílené!“. A také moc důležité je, zda si uvědomujeme, že bohatství je stav ducha a ne peněženky.

Jedině to je podstatné a jedině na tom záleží, co si z cesty odneseme.

A k praktické stránce cestování: Cestování po dalekých krajích (a myslím tím cestování jako poznávání, nikoli rekreaci u moře či jinde) je docela náročná práce, během které se potřebujeme dobře vyspat a kvalitně jíst (a v různých extrémních podmínkách cizích zemí to platí dvojnásob), a nabrat sil jako při každé důležité práci, která nás vyžaduje mít fyzicky i duševně při smyslech. Spát čistí v čisté posteli není nic nepatřičného, a kvalitně jíst je nezbytný základ. Dokonce i v průvodcích Lonely Planet, které jsou psány především pro nepříliš majetné cestovatele, radí jejich zkušení a zcestovalí autoři, že šetřit můžete na lecčems, ale na kvalitním jídle v žádném případě – nechcete-li ovšem trávit dlouhé chvíle na toaletě, u lékaře či dokonce v nemocnici, a nechcete-li přijít o spoustu plánů, které jste původně v dané zemi měli.

Návštěva mystického Tibetu na náhorní plošině v průměrné nadmořské výšce přes 4000 m zvané „střecha světa“, s neskutečně rozlehlými údolími ohraničenými pásy hor, s četnými řekami a jezery, se třpytivým průzračným vzduchem – že i bez slunečního svitu potřebujete stále sluneční brýle, s osobitou architekturou lámaistických klášterů, čhortenů i lidských obydlí, s úžasnou tibetskou kulturou a báječnými lidmi, byla jako sen – sen krásný i špatný.

Dramatické dějiny Tibetu vyústily před půl stoletím do moc zlých konců. Násilně obsazený Tibet, okleštěný jen na svou centrální část, se stal čínskou autonomní oblastí, která je navíc „autonomní“ jen podle jména. To, co se tam dělo, byla strašná genocida, při které přišlo o život asi 1,2 milionů obyvatel této nepříliš lidnaté země. A svět jen přihlížel a přihlíží dodnes ! Žádný ze států světa se za celou dobu Tibetu nezastal ! Čína by se zlobila a Čína je přece mocná a je tak žádaným obchodním partnerem ! Zejména kulturní genocida dnes nabírá tempo, ze kterého mrazí. V Tibetu se vše tibetské bourá a staví nově po čínsku, všude jsou nápisy v čínštině, všude zní čínská hudba, podniky patří Číňanům. Čínští turisté už sem nelítají jen letadly, ale přijíždějí také novou železnicí, a chovají se tu velmi odpudivě a nadřazeně. Z původní tibetské Lhasy zbyl malý zlomek a na vzdálenější oblasti Tibetu nejspíš taky brzy dojde. Bylo nám smutno a měli jsme vztek.

V naší zemi se stalo v posledních letech módou útočit na kubánský režim. Když jsme před dvěma lety podnikli poznávací zájezd na Kubu, vyslechla jsem si pak od jedné „mravokárkyně“ odsouzení, že tím podporujeme Fidela. Marně se však rozhlížím po ní a hlavně po někom z těch, kdo se nechávají pro zvýšení své popularity fotografovat v pruhovaném oblečku Fidelova vězně na Václavském náměstí, kde je jim konec když jde o Tibet. Opravdu je zajímají lidská práva ?! To by totiž jinak museli na podporu Tibetu a také všech čínských politických oponentů nahlas řvát od rána do večera. Místo toho se různí veřejní činitelé předhánějí v podlézání Číně a někteří už navždy ztratili jakýkoli cit pro elementární hodnoty. Před několika měsíci mnou (a nejspíš nejen mnou) otřáslo nestydaté blábolení bývalé disidentky z mediální rady po její „pracovní“ návštěvě Číny. Byla unešená čínskou demokracií a představte si „Čína nezná slovo cenzura“! Tak skvělá země to je!

Bhútán, který je ještě o něco menší než naše země, je zemí jak z pohádky. Jestli bychom si z nějaké země měli v tolika ohledech vzít příklad, je to Bhútán – země jako žádná jiná.

Severem Bhútánu prochází hlavní hřeben Himaláje a směrem k jihu, ke kterému nadmořská výška hor klesá, se táhnou četné vedlejší hřebeny s velmi půvabnými říčními údolími s příjemným klimatem, ve kterých lidé žijí a která jsou zemědělskými oblastmi. Bhútánská panenská příroda se strmými horami, malebnými údolími, čistými řekami a hlubokými lesy je přírodní ráj, který si Bhútán pečlivě chrání.

Nádhernou přírodu zdobí komplexy opevněných klášterů, zvaných dzongy, a také všechna obytná stavení jsou velmi pohledná. Vesnice působí jako úhledné rekreační osady. Veškeré stavby v Bhútánu jsou postaveny v jednotném národním stylu, nesmí mít více než pět pater a jsou barevně pomalovány. Bhútánci chodí v národním kroji – ženský se nazývá kira a mužský, podobný županu, gho. Bhútán je dodnes živoucím muzeem – tradiční kultura je stále živá, život plyne pomalu a v zemi se konají časté slavnosti. Kriminalita je tu minimální.

Bhútánský buddhismus je podobný tibetskému a je v zemi oficiálním náboženstvím. Bhútán je jediným buddhistickým královstvím na světě a královská dynastie dodala na trůn již třetího pozoruhodného a osvíceného krále, který je pro vývoj země požehnáním.

Bhútán byl až donedávna před světem uzavřen a dodnes stále omezuje počty návštěvníků. Přes veškeré lpění na tradicích ale Bhútánci zcela samozřejmě přijali za své moderní technologie. Mobilní telefon a internet se staly bez jakéhokoli s tím spojeného humbuku, jaký známe z našich zemí, ze dne na den běžnou součástí života a práce.

Naše cesta do těchto tří himalájských zemí byla nádherná a snad to bude aspoň trochu patrné z jejího stručného popisu slovem a obrazem dále.

NEPÁL

Historický vývoj Nepálu vždy silně ovlivňovala jeho zeměpisná poloha mezi Indií a Tibetem. Od Tibetské náhorní plošiny na severu oddělují Nepál osmitisícovky Vysokého Himaláje, jižní hranici s Indií tvoří pak Nízký Himaláj. Mezi oběma pásmy leží četné kotliny s úrodnou půdou, z nichž největší je Káthmandská kotlina, kde se zrodila nejstarší nepálská civilizace. Nepálská města vznikala na významných obchodních stezkách a dodnes se mohou pochlubit jedinečnou středověkou architekturou. Nepál je ale především zemí civilizací málo dotčených vesniček s malebnými terasovými políčky.

Nepál je jediným hinduistickým královstvím na světě (i když to možná už dlouho platit nebude). Nepálská společnost a kultura je velice rozmanitá – žijí tu desítky etnických skupin a také náboženská pestrost je velká, a přitom tu nikdy nedocházelo k náboženským střetům. Součástí nepálské kultury je naprostá náboženská tolerance a harmonie.

Centrem Nepálu je Káthmandské údolí, obydlené už odedávna.. Z mnoha bývalých městských států v nepálském údolí existují dodnes tři bývalá královská města – dnešní hlavní město země Káthmandu, město Patan a město Bhaktapur – všechna tři plná jedinečných památek (a všechna na seznamu UNESCO).

KÁTHMANDU

Hlavní město Nepálu, nadmořská výška 1300 m.

Hotel Šangri-la

byl naší oázou klidu ve městě plném hluku, trvalého troubení klaksonů a častého smogu. Bylo příjemné snídat nebo odpoledne po návratu si vypít čaj v rozlehlé hotelové zahradě, a protáhnout se v bazénu.

Náměstí Durbar

(neboli Palácové náměstí) je centrem Káthmandu. Kromě královského paláce se tu nachází mnoho chrámů, včetně nejstaršího chrámu Khastamandap, podle kterého se Káthmandu jmenuje.

Náměstí a jeho okolí. Jedna z demonstrací (kterou se zájmem pozorují opice). Poslední snímek je z turistické čtvrti Thamel – rušného shluku hotelů, restaurací a obchodů, kterému je lépe se vyhnout.

Jedna z nejvýznamnějších buddhistických svatyní a poutních míst v celé zemi – rozlehlý komplex chrámu Svajambunáth (zvanému také „opičí“), jemuž dominuje na vrchu obrovská stúpa, z níž se Buddhovy oči se dívají na všechny světové strany. Po obvodu všech větších i menších stúp (= čhortenů v tibetském a bhútánském pojetí) se nacházejí modlitební mlýnky a modlitební praporky.

Byl tu taky jeden malý a strašně smutný bezdomovec:

Pašupatináth, šivaistický chrámový komplex, rozkládající se kolem posvátné řeky Bagmati, je zase nejvýznamnějším hinduistickým poutním místem Nepálu. Do vlastního chrámu, kam nehinduisté nemají přístup, se chodí modlit také král před každým důležitým rozhodnutím. V každé malé stúpě v řadě naproti chrámu přes řeku je uprostřed umístěn šivaistický lingham. Svatí muži sem chodí pózovat jak do práce. Na ghátech řeky Bagmati se konají hinduistické rituální kremace, po kterých je popel zemřelých vsypán do řeky.

Centrem tibetského lamaismu je kolosální stúpa Bodhnáth / Boudha. Po obsazení Tibetu Čínou se stala významným poutním místem tibetských buddhistů a tisíce z nich žijí v okolí Bodnáthu. Je vysoká 36 metrů a široká 100 metrů. Na podstavci stúpy spočívá věž s Buddhovýma očima. Čtyři páry očí se dívají ke čtyřem světovým stranám, kde se nacházejí hlavní lámaistické regiony – na severu Tibet, na západě indický Ladak, na východě Bhútán a indický Sikkim, na jihu žijí nepálští Tibeťané. Kolem základny stúpy je v malých výklencích umístěno 108 Buddhů v různých meditačních pozicích.

Je to místo s neobyčejnou přítažlivostí, které jsme navštívili rádi dvakrát - před i po Tibetu. A několikrát jsme se na stúpu dívali po startu letadla z Káthmandu.

Velmi brzy ráno jsme se s leteckou společností Buddha Air, se kterou jsme pak letěli ještě jednou do Pokhary, zúčastnili vyhlídkového letu nad Himalájemi, nad „třetím světovým pólem“ – nad himalájským hřebenem s Everestem a dalšími slavnými kopci. Senzační pocity, které jsme při pohledu na ten nedozírný majestát „na dosah ruky“ měli, fotografie přenést bohužel nedokáží.

PATAN

neboli původně Lalitpur („město krásy“) je dnes již v podstatě součástí káthmandské aglomerace, ale kdysi býval metropolí mocného a nezávislého království a dodnes si zachovává svoji vlastní identitu. Žije v něm převážně buddhistické obyvatelstvo. Během své historie se Patan rozvinul v kulturní a uměleckou metropoli a dodnes se tu vyrábí většina nepálského kovotepeckého zboží.

Hlavní památky Pátánu jsou také soustředěny kolem náměstí Durbar neboli Palácového, jen do stísněného prostoru slavného Zlatého chrámu se vchází z jedné ulice.

BHAKTAPUR,

třetí královské město v káthmandské kotlině, je převážně hinduistické a má přívlastek „město věřících“. Je to nádherné město, které vypadá jako bychom se přenesli v čase nazpátek. Značná uzavřenost města ochránila Bhaktapur od civilizační vlny a udržet charakter města pomáhá i dnešní osvícená politika městské správy.

Bhaktapur je rovněž vyhlášeným městem uměleckých řemesel, zejména řezbářů. Z vrcholného období newarské dřevořezby pochází kromě jiného známé „Paví okno“ – nádherně vyřezávané okno s pávem. Proslulé jsou také místní erotické dřevořezby na trámech jednoho chrámu na Palácovém (Durbar) náměstí, které je centrem i tohoto nepálského města. Mezi slavné místní památky patří dále Hrnčířské náměstí, Palác 55 oken (dnes bohužel pod lešením), Zlatá brána, nejvyšší chrám v Nepálu Nyatpola, a mnoho dalších.

V okrajovější ulicích nerušeně běží život obyvatel města.

Thanky jsou nedílnou součástí výzdoby nepálských, tibetských i bhútánských buddhistických chrámů. Jsou to nerámované svinovací náboženské obrazy, malované tradičním postupem na různých typech látek – kanafasu i brokátu. Zhotovení kvalitní thanky je zdlouhavé, pracné a titěrné a její cena je proto nemalá. Vyučit se malířem thanek také není jen tak a trvá to ve speciální škole mnoho let. Jednu takovou jsme v Bhaktapuru navštívili:

Že by Nepál neměl velké starosti, se říct nedá. O nepálských maoistech víme dost i z našich médií. Nejen v Bhaktapuru, ale po celé zemi visely plakáty jejich vůdce, během pobytu v Káthmandu a okolí jsme viděli plné korby nákladních aut s mladíky, kteří mířili na velkou demonstraci a z jejich odhodlaného výrazu docela mrazilo. Připadali mi jako někdejší rudí Khmérové z Kambodže. A také nás několikrát po cestě Nepálem zastavily maoistické hlídky a náš šofér už měl plnou přihrádku potvrzenek o platbě, které se nedá vyhnout. Foto demonstrantů ani maoistických hlídek nemám (opatrnost mi zabránila), a tak posloužit mohu jen fotkou všude visícího plakátu – maoistický vůdce (pochází také z nejvyšší kasty, jinak by ve zdejší společnosti neobstál).

Bhaktapur nám natolik učaroval, že jsme se sem (a nejenom sem) vypravili ještě znovu na konci zájezdu. Bylo to velice brzy ráno, hned po tom, co vyšlo slunce. Bhaktapur si žil svým neturistickým životem. Lidé ráno především navštěvují a obcházejí posvátná místa, myjí se a nakupují. Bylo to kouzelné ráno.

V Káthmandském údolí se nachází v půvabné krajině s vesnicemi a terasovými rýžovými poli

také známý vyhlídkový bod - kopec NAGARKOT – s výhledem na káthmandské údolí a panorama části Himalájí. Tedy teoreticky a jak je vidět ne vždy. Vesnice ale byly na svém místě a výlet to byl moc pěkný.

POKHARA

Pokhara je druhé největší nepálské město ležící na břehu jezera Pheva ve velmi krásném a klimaticky příjemném údolí. Jeho hlavní předností je výhled na slavné himalájské osmitisícovky – na masiv vrcholů Annapuren, Dhaulagirí, Manaslu a další pěkné kopce, které jsou od města vzdálené jen asi 25 km.

Pár z nich jsme zahlédli už cestou s Buddha Air:

Také zdejší hotel Shangri-la Village (sestru káthmandského hotelu), nelze vynechat. Je to totiž přímo blažené místo, a to i když zrovna slavné kopce z oblaků nevykukují.

Natož pak, když vykouknou:

Prohlédli jsme si Pokharu s jejími různými vodními podivuhodnostmi a potkali přitom kudlanku nábožnou.

Navštívili jsme muzeum, kde se nesmělo fotografovat, a tak zevnitř jen 4 snímky: jeden s historickým sjednotitelem Nepálu, druhý s nepálskými národními symboly a třetí a čtvrtý s mapkami zmíněných blízkých himalájských masivů.

Ve městě byl chrám, pomník sjednotitele a také pomník oblíbeného krále, který byl spolu se skoro celou rodinou před 5 lety obětí smutně proslulého „královského masakru“.

Projeli jsme se po jezeru Pheva se zastávkou na jeho ostrůvku.

Na večeři jsme si zašli do restaurace, kde se také hrálo, zpívalo a tančilo.

To nejkrásnější z Pokhary nakonec: Brzy ráno výstup na Sarangkot, na východ slunce nad Himalájemi – několik Annapuren, včetně té nejvyšší, Dhaulagirí, Rybí ocas, Manaslu a další.

TIBET

Lhasské letiště leží asi hodinu cesty od města a toto byly naše prvé dojmy z Tibetu:

LHASA

Hlavní město Tibetu Lhasa leží ve výšce 3600 m.

Ubytovali jsme se v hotelu Himalaya a vykoukla jsem z okna. Byla tam Potála !

Chrám Jokhang, duchovní centrum Tibetu. K chrámu se jde širokým čínským bulvárem. Místy visí nad ulicemi transparenty s nápisy v čínštině. Na jednom byl také překlad v angličtině: „Děkujeme ústřední vládě, že se o nás tak stará“.

Najednou ale byla před námi enkláva úplně jiného světa. (V interiérech chrámu se fotografovat nesmí).

Okolo chrámu vede posvátný poutní okruh ulicí Barkhor, jejíž domy jsou původní. Lidé zblízka i zdaleka – je to poznat podle oblečení - obcházejí okruh i mnohokrát a mnozí při tom točí modlitebními mlýnky. Někteří poutníci provádějí prostrace na místě před chrámem, jiní tímto způsobem obcházejí celý okruh. Paní s pejskem není žádná výjimka a představte si – pejskové mohou i do chrámů. Zato kočičky tady nejsou v žádné oblibě a taky jsme jich za celou cestu moc neviděli. Stánky se zbožím pro poutníky i se suvenýry lemují některé ulice. Uprostřed posvátné cesty stojí každých 50-100 metrů slunečník, pod kterým sedí čínští policisté tak, aby poutníkům viděli do tváře.

Monumentální Potála bývala zimním sídlem dalajlámů a symbolem tibetské státnosti. Byla postavena na pahorku, který její vznosnost ještě umocňuje. Na sousedním pahorku či při jeho úpatí stávala po několik staletí až do obsazení Tibetu Čínou slavná fakulta tibetské medicíny. Už nestojí.

Je na něm televizní stožár, který v noci svítí červeně.

Cestou dolů z Potály jsme potkali prímová děvčata, odněkud z tibetské dálky. Jedna si sedla pod praporky a dala se do zpěvu. Slunce svítilo jak divé a kytky okolo nás na slunci zářily.

Pod Potálou bývala pěkná čtvrť, ale také není – dnes by dalajláma měl výhled na rozlehlou vybetonovanou plochu s památníkem „mírového osvobození Tibetu“.

Klášter Drepung, který byl dlouho největším klášterem na světě, patří mezi trojici nejvýznamnějších klášterů od středověku v Tibetu vedoucí sekty Gelugpa. Klášter je to opravdu velice rozlehlý. Utratili jsme tu plno peněz za povolení fotografování v interiéru – za málem každou místnost zvlášť. Záběry ale podávají obraz o tom, jak lámaistické kláštery uvnitř vypadají – a to jak kláštery v Tibetu, tak velmi podobně i v Bhútánu. Všude se povalují a odevšud vyčuhují hromady peněz, které sem poutníci přinášejí. Bílé šály, dar od poutníků, jsou výrazem úcty. Jako dar přinášejí poutníci i rozpuštěné máslo (v termoskách) na svícení.

Záběry v pořadí tak, jak byly pořízeny – exteriéry jednotlivých částí se střídají s jejich interiéry.

Byli jsme tu „ve správnou dobu na správném místě“ – do posledního, největšího sálu začali na lavice uprostřed usedat mniši ke svému odpolednímu shromáždění. Sálem vibrovalo buddhistické mručení „óm“ a pak hromadně pronášené modlitby. Ocenili jsme toleranci mnichů, kterým jsme tu nevadili. Na konci obřadu roznášeli mladí mniši ostatním zelený čaj s máslem, jak se v Himalájích sluší.

Okolo chrámu na loukách to kvetlo a vonělo, tibetské slunce i zpod oblak pralo a nám bylo pěkně.

Letní sídlo dalajlámů Norbulinka.

Další veliký významný klášter: Sera.

Večerní představení umělecké skupiny, která má v náplni uchovávání tradic tzv.tibetské opery, jejímž zakladatelem je jeden středověký dalajláma, proslulý především jako stavitel prvních mostů v Tibetu. Opera, jak my si ji představujeme, to není, ale jedná se o uchovávání tradic lidové hudby, zpěvu a tanců v předepsaných oděvech a maskách, a také vzpomínek na slavné postavy tibetské historie. Kromě toho byla součástí představení umělecky pojatá přehlídka krojů jednotlivých částí země.

Po nejvyšší cestě světa – z údolí Lhasy zpět do Nepálu. A je už načase se zmínit o naší tibetské průvodkyni a tibetském řidiči, kteří mají velkou zásluhu na zdaru naší cesty po Tibetu. Oba rodiče Dadrun jsou spisovatelé a její domácí prostředí ji bezesporu velmi ovlivnilo. Byli jsme jejími prvními českými klienty a Dadrun byla velmi zvědavá, co jsou Češi zač. Okamžitě jsme si vzájemně naprosto rozuměli. Povídali jsme jí o dnech Tibetu u nás a tom, že k nám už po několikáté přijede opět dalajláma a jak je u nás vážený. Dadrun zase byla naší skvělou průvodkyní a navíc je to úžasně laskavý, obětavý a báječný člověk.

Řidič jménem Ana byl přímo koncertním mistrem volantu našeho terénního vozu. Cesty v Tibetu se místy stavějí, místy rekonstruují, ale pro Anu nic překážkou nebylo. Některé turistické party, se kterými jsme se v hotelích cestou občas potkávali, přijížděly za námi i s několikahodinovým zpožděním.

Cestou do Gjance: Zastávka u tibetské písečné pouště s vysokými dunami. Nad každou vesnicí na vršku je posvátné místo, kde se konají nejobvyklejší tibetské typy pohřbů, zvané „nebeský pohřeb“ – tělo nebožtíka je rozsekáno na kousky , o které se postarají supi. Všude končily v tuto dobu žně, po kterých se na polích vyrábějí nepálené cihly.

GJANCE (3900 m)

je jedno z nejkrásnějších a nejméně čínským vlivem zasaženým tibetským městem. Již zdálky jsme viděli hlavní pamětihodnosti města: kláštera Palkhor se stúpou Kumbum uprostřed hradeb a na vršku o kus dál zdejší pevnost.

Plánovaná prohlídka města vypadala ale značně jinak, než za normálních okolností. Okolnosti ve městě normální nebyly, protože sem tento den měl přijet pročínský jedenáctý pančenláma (ten pravý zmizel již jako dítě neznámo kde už před lety a je označován za nejmladšího politického vězně – je-li ovšem stále ještě naživu).

Šli jsme ulicí s pěknými tibetskými domy směrem ke klášternímu komplexu za hradbami a to, co jsme cestou viděli, nám připomínalo dobu před 17 lety u nás: lidé se povinně museli na uvítání pančenlámy dostavit, jejich účast je kontrolována, a město je plné policistů.

Kde byl pančenláma ? V autě s bílými stuhami, a po vystoupení z auta byl neprodyšně a neviditelně obklopen pořadateli.

Zpátky jsme šli ulicí souběžnou s předchozí (a dívali se dopředu i dozadu) a všechno najednou bylo takové, jakoby se nic mimořádného nedělo.

Billboard hlásá, že Gjance je historické a kulturní město Číny.

Náš hotel bude hostit na oběd pančenlámu a my zjišťujeme, že nám není dovoleno až do večera opustit město. Proč, je velmi nepochopitelné, ale ptejte se policistů ! To bychom ovšem nesměli mít za šoféra našeho Anu, a tak už brzy podle plánu uháníme do Žikace.

ŽIKACE (3900 m)

je druhé největší město Tibetu, sídlo pančelámů po staletí (jen ten poslední žije převážně v Pekingu). Ubytovali jsme se v hotelu, ze kterého jsme měli výhled přímo na klášter.

Hlavní náplní programu v Žikace byla pochopitelně návštěva slavného kláštera Tašilhunpo, velikého komplexu s pozlacenou střechou a působivými kaplemi.

Nakoukli jsme i do postranních ubytoven mnichů.

Na velkém nádvoří probíhal odpolední rituální tanec, kterému přihlíželo mnoho zdejších lidí.

Cesta do Sakje - vysokohorskou krajinou s poli, vesničkami, stády jaků, a průsmykem ve výšce přes 5000 m.

Zdálky jsme cestou uviděli malebnou karavanu kočovníků, nad kterou jsme zajásali. Jejich reakce byla asi taky kladná, ale natolik bouřlivá, že jsme zbaběle urychleně i s průvodkyní zase naskákali do auta a pečlivě se tam zavřeli.

SAKJA

bývala před staletími tibetskou metropolí v době, kdy buddhistická sekta Sakjapa byla hlavní a mocná. Dodnes celá část Tibetu odtud až na nepálské hranice je stále oblastí Sakjapy. Pozná se to barev na domech – na nich musí být zastoupeny barvy bílá, modrá a červená. U města byly domy bleděmodré s bílým a modrým pruhem, dále pak domy bílé s pruhy červenomodrými.

Klášter Sakja byl velmi zvláštní a vyzařoval tajemnou atmosféru. Jeho vrcholní představitelé jsou dva – jeden drží celibát, druhý je ženatý a má rodinu. O tom prvním chudákovi tady moc zmínek nebylo, zato kvetoucí ženáč byl zobrazen mnohokrát, a také jeho předchůdce a následovník, kterými byli jeho otec a syn.

Nejpodivnější a hlavně uvnitř přímo děsivá byla jedna kaple, jejíž vchod strážili vysušení vlci. Foto uvnitř možné nebylo.

Cesta do Šegaru – během které vjíždíme do Národního parku Čomolungma (tak se tibetsky říká Mt.Everestu).

V Šegaru jsme přespali v útulném hotelu a venku zatím celou noc burácel vítr. A tak druhý den z místa, odkud má být krásný výhled na severní stěnu Mt.Everestu (8850 m – nejnovější údaj !) jsme viděli to, co vidíte na druhém snímku. Cestou k nepálským hranicím přibývalo směrem k průsmyku ve výšce přes 5200 m sněhu, pak zase deště a bláta až do Čangmu. Mysleli jsme na ty, které jsme ráno viděli se k Everestu vypravovat.

ČANGMU,

hraniční město s Nepálem, tvoří strmé serpentiny jedné hlavní ulice, po jejíž straně stojí jeden náklaďák za druhým. Průjezd městem je testem řidičského umění a trpělivosti. Když jsme pak z této velmi ošklivé rušné ulice vstoupili do hotelu, zjistili jsme, že hotel a všechny domy mají nejvyšší patro na ulici a jinak se rozkládají s kopce dolů. Pohled z okna byl po té apokalypse nesmírně příjemný.

Trochu představu o vzhledu Čangmu si můžete udělat z fota, na kterém stojíme frontu na hraničním přechodu. Tibetské auto již dál nemůže, přechod přes Most přátelství do nepálského města Kodari, kde na nás čeká auto nepálské, se koná pěšky. Na to již čeká plno zdejších nosičů zavazadel. Rozloučili jsme se s Dadrunou a Anou.

NEPÁL

Půvabnou krajinou s mnoha údolími, řekami, vodopády a vyhlídkami , i když zkraje také pěkně dramatickou silnicí, jsme jeli do Dhulikelu. Výletní horský Dhulikel leží 30 km na východ od Kathmandu a je proslulý krásnou přírodou, okolními vesničkami a výhledy na Himaláje.

Výborně jsme si odpočinuli v přívětivém hotelu Dhulikel Mountain Resort.

A prošli jsme se v jeho krásném okolí.

INDIE - ZÁPADNÍ BENGÁLSKO

Z Dhulikelu jsme odjeli na káthmandské letiště, odkud jsme odlétli, tentokrát se šerpskou společností Yeti Air, na východní hranice Nepálu, do města Bhadrapur.

Pohled na Káthmandu (opět s dominantou Bodhnátu) a na Everest cestou. Z Bhadrapuru je to jen kousek na nepálsko-indické hranice – viz indická brána. Pak jsme pár hodin projížděli indickým státem Západní Bengálsko, okres Dardžiling, krajinou zvanou „Indická čajová zahrada“.

BHÚTÁN

Na indicko-bhútánské hranici leží město PHUNTŠOLING, druhé největší bhútánské město.

Na bráně, která stojí na indicko-bhútánském hraničním přechodu, je namalován drak – symbol země. Bhútánci své zemi neříkají Bhútán, ale „Dračí země“. Náš průvodce Ugyen má na sobě předpisový bhútánský oblek.

Phuntšoling leží v rovině na začátku jedné z 18 vrátných dolin, které se jmenují dváry a které tvoří hranici Bhútánu nejen s indickým státem Západní Bengálsko, ale také s Ássámem. Kdysi všechny dváry Bhútánu patřily. Dnes už je Bhútán jen hornatá země – na severu jsou hory s vysokou nadmořskou výškou, k jihu hory nižší.

A proto jsme od Phuntšolingu už jen stoupali v serpentinách nahoru, odkud jsme pak krásným údolím řeky Wang Čhu pokračovali v cestě severním směrem k hlavním cílům naší cesty v Bhútánu. Po cestě byly v vidění mnohé čhorteny, malebně vysoko na skále umístěný Dobži dzong, a významný Simtoka Dzong (= první, kde došlo ke spojení moci církevní a světské).

Na sedle Dočula (3140 m) byl před pěti lety postaven kruhový komplex čhortenů. (O tomto místě viz ještě zajímavou zmínku dále v souvislosti s klášterem Čimi).

Půvabné údolí PUNAKHA za sedlem, ve výšce 1350 m a s řekou Punak Čhu se nachází jakoby v jiném klimatickém pásmu. Je tu teplo a vlídno, a na nádhernou krajinu s terasovými rýžovými poli, malovanými domy a mnoha čhorteny je duši těšící pohled. Mimochodem - po silnici také nejezdí žádné fádní náklaďáky, ale jeden krasavec větší než druhý.

PUNAKHA

byla hlavním městem země do roku 1955, dnes je její dzong zimním sídlem nejvyššího bhútánského duchovního. Městečko samo tvoří dzong a v jeho okolí pár rezidentních domů. Obchody a hotely tu nejsou. Ty se nalézají na předměstí Punakhy zvaném Khuruthang. Taky jsme tu bydleli a podnikali pěkné výlety do okolí.

Naši hoši si nyní oblékli šatečky zase s jiným designem. Předpisové podkolenky a boty zůstaly.

Město WANGDUE PHODRANG, zvané převážně WANGDI, leží asi 20 km jižně od Punakhy v dalším nádherném údolí. Kdysi bylo také po nějaký čas královským městem. Na přelomu září a října, tedy v době naší návštěvy Bhútánu, probíhá nejvíce nádherných tradičních svátků Čheču, a právě také ve Wangdi Dzongu. Pohled byl báječný nejen na tančící mnichy a pěkné dívky, ale také na všechny lidi okolo.

Jak účinkující, tak diváky v průběhu vystoupení obveselují maskovaní šprýmaři. Jedno řvoucí děťátko nebylo nijak k utišení, ale jen se joker k němu přiblížil, v mžiku bylo zticha a pryč.

Sezení na zemi bylo velmi nepohodlné a tak jsem si brzy přisedla na volné místo na lavici u malých mníšků. Nikdo nic nenamítal a brzy se ke mně přidali další nebhútánští návštěvníci (místní byli ale vykázáni zase na zem). Mníšci moc milí a chovali se jako malí kluci – kterými taky konečně jsou. Za námi rámusila hudba.

Součástí svátků jsou také turnaje v lukostřelbě, která je bhútánským národním sportem. Na programu čheču to daný den nebylo, ale viděli jsme jeden trénink. Terč je v neuvěřitelné vzdálenosti 130-150 metrů (olympijská vzdálenost je 50 metrů). Každému střílejícímu do toho ostatní zdatně a s chutí kibicovali.

PUNAKHA DZONG má nejhezčí polohu ze všech bhútánských pevností – leží na soutoku dvou řek, řeky ženské a řeky mužské. Tmavá řeka je Matka, světlá je Otec. Od soutoku se pak řeka jmenuje Punak Čhu. Povšimněte si, jak se muži v Bhútánu přiodívají bílým kusem látky na návštěvu posvátných míst.

Na nádvoří jsme pozorovali velmi neobvyklé kamarády, kteří se dělili o nalezenou potravu. Jednou si kousnul ten, pak zase ten druhý.

Kousek od dzongu vede přes řeku nejdelší visutý most v zemi.

V Bhútánu je sice podobný buddhismus jako v Tibetu (lámaismus), ale hlavní sektou tu je bhútánská sekta „červených čepic“.

ČIMI LHAKANG (klášter Čimi) se nachází stále v té líbezné krajině údolí Punakha. Udělali jsme si k němu pěkný výlet okolo vesnic a rýžových polí.

Tento klášter vybudoval na konci 15. století láma Drukpa Kunley, velice pozoruhodná postava bhútánských dějin a náboženství. Dnes patří v zemi mezi nejoblíbenější svaté. Náboženské myšlenky šířil poměrně nezvykle – zpíval, žertoval a předváděl také šokující dramatické scénky plné obscéností. K životu a jeho radostem měl sám kladný vztah. Proslul kromě jiného tím, že vyhnal démony ze sedla Dočula pomocí svého „magického blesku moudrosti“. Jeho „létající falus“ se dodnes pro štěstí po maluje po bhútánských domech (aniž by v tom kdokoli viděl něco nepatřičného) a dodnes si muži v klášteru Čimi nechávají jeho památným velkým dřevěným penisem požehnat. Také náš průvodce Ugyen tam uctivě poděkoval a zaplatil mnichovi za to, že ho uvnitř kaple tím klackem praštil.

THIMPU,

hlavní město Bhútánu (55 tisíc obyvatel) leží ve výšce 2350 m ve stejnojmenném údolí s hlubokou řekou Wang Čhu, na úpatí hory Mothikang.

Na tomto místě existovalo staré venkovské osídlení až do roku 1962, kdy se Thimpu stalo hlavním městěm země. Moderních budov (stále ovšem v tradičním stylu) mezitím vyrostlo dost, ale dodnes je Thimpu jediným hlavním městem na světě, které nemá ani jediný dopravní semafor.

Váženou zdejší památkou je Memorial Čhorten, který dala postavit královna-matka v roce 1974 na památku svého syna, krále Džingme Dordži Wangčhuka. Lidé mu dodnes vzdávají úctu jako Buddhovi (tj. obcházením stúpy).

Na snímku je kromě průvodce Ugyena také šikovný a přátelský Dordži, který nám dělal řidiče, ale který má kromě toho také svou cestovní kancelář. Turistická sezóna v Bhútánu trvá jen čtyři měsíce, a tak se všichni v této branži musejí dost otáčet.

Povšimněte si, jak oficiálně lze bhútánský oblek také upravovat - vrchní část sundat a mít rukávy omotané kolem pasu.

Navštívili jsme víkendový trh, na který se sjíždějí venkované z celého okolí se svou úrodou a domácími produkty, a poskytují tak návštěvníkům kromě toho pěknou podívanou. To, co vypadá jako bílé korále, je sýr. Na trhu prodávala také Dordžiho maminka.

Na druhé straně řeky, kam se jde přes moc pěkný most, je zase trh suvenýrový.

Uvnitř Národního textilního muzea se fotografovat nesmělo. Celkem to bylo jedno, protože zhruba totéž je stále živě všude v zemi k vidění. Byla bych si ale ráda udělala snímek prazvláštního kloboučku jednoho kroje ze severu. Byl později na jednom filmovém plakátu. Ukázky způsobu tkalcovství jsme si vyfotografovat v muzeu mohli.

Škola bhútánských umělecko-průmyslových řemesel a výrobky studentů. (Masky nejsou žádné suvenýry, ale nedílná součást náboženské kultury).

Na kopci Motithang jsme navštívili rezervaci, ve které je k vidění zlatý takin, himalájský endemit, který žije ve výškách kolem 4000 m. (Zvláštní zvíře prý vyrobil zmíněný láma Drukpa Kunley díky své magické síle z hlavy ovce a těla krávy).

Z vršku Mothikangu byl pěkný výhled na město v údolí.

Cestou Z Mothikangu jsme se stavili v komplexu chrámu Čangangkha ze 12.století, jehož zlatá střecha při pohledu shora je nepřehlédnutelná.

Zlatým hřebem programu v Thimpu byla návštěva výstavného Trašičhoe Dzongu – neboli Thimpu Dzongu, klášterní pevnosti ze začátku 13.století. Zvláště, když se v něm právě konal Thimpu Čheču. Představení bylo podobné jako ve Wandi, a tak jsem se zaměřila hlavně na pozorování bhútánských návštěvníků, protože jejich slavnostní oděvy v době konání svátků jsou v Thimpu pověstné.

Všemi bhútánskými údolími protékají řeky, a cestou do Paro se nachází soutok řek Paro Čhu a Wang Čhu. Také těmto řekám se říká Otec a Matka. Pro Bhútánce jsou soutoky řek posvátné. Zde proto byly postaveny dokonce tři čhorteny (stúpy), tří různých stylů: tibetský, nepálský a bhútánský.

PARO

leží v nadmořské výšce 2250 m a táhne se podél celého stejnojmenného údolí v délce 30 km. Údolí Paro je širší a rozlehlejší než předchozí údolí a tak se tu dokonce našlo místo na letiště (jediné v zemi).

Město připomíná spíše větší vesnici, ale pěknou, jak je v Bhútánu zvykem. Všude (nejen tady, ale po celé zemi) se sušily čilí papričky, které tvoří – podle toho, co jsme viděli – hlavní součást potravy domorodců. Pro cizince není poživatelný ani zlomek jejich běžných dávek.

Hotely se nenacházejí ve městě, ale na svazích přilehlých kopců. Nejblíže k městu byl asi náš hotel Samdenčoling, který měl přes údolí přímý výhled na dvě hlavní dominanty v Paro – na Paro dzong a Národní muzeum na druhé straně údolí.

Národní muzeum na kopci se nachází v kruhové stavbě pevnosti Ta Dzong, která dříve sloužila dzongu jako strážní věž. Rinpung (Paro) Dzong leží dole pod ním. Na snímcích jsou také vzájemné výhledy z jednoho objektu na druhý.

K půvabně do přírody zasazenému dzongu vede přes řeku starý dřevěný most. Dvě malby, jaké jinde nebyly.

Výlet do údolí na sever od Paro - naprostá lahůdka. Nachází se tam tři staré kláštery.

Kyichu Lhakang (klášter Lhakang), který leží jen kousek od Paro, pochází už z roku 659 ! Jeho současná podoba je z mladší doby, ale moc o ní nevíme, protože tu právě pobývala královna-matka a komplex byl uzavřen.

Drukgyel Dzong leží naopak nejdále, 14 km od Paro na konci cesty. Byl postaven na počest vítězství Bhútánců nad útočícími Tibeťany v roce 1644 a proto dané jméno. „Druk“ = Bhútán, „gyel“ = vítězství. Tento dzong leží na staré obchodní cestě do Tibetu, kterou od té doby chránil.

Dnes už jsou z něho jen malebné ruiny nad vesničkou.

Hlavním bodem programu byl ovšem báječný výšlap k prostřednímu ze tří klášterů – co do vzdálenosti od Paro - ke slavnému klášteru TAKTSANG (3140 m), zavěšenému 900 m vysoko na skále nad údolím Paro. Podle pověsti byl klášter postaven na místě, kam Guru Rimpočhe přiletěl na zádech tygra z Tibetu, aby zahnal démony, kteří bránili v šíření buddhismu v Bhútánu. Proto se mu říká Tygří hnízdo.

Cesta lesem stoupá po serpentinách stále vzhůru. Občas se ukáže mezi stromy výhled na jednu nebo druhou stranu. Pěknou pozorovatelnu směrem do údolí si vybral jeden pejsek, zato ničeho okolo sebe si moc nevšímala kravka, která si tu sama zamyšleně vykračovala. Na pár místech nabízely místní ženy suvenýry a pán vedl dolu koně „po směně“.

Část cesty nahoru lze jet také na koni, ale zjistili jsme, že tento nový turistický prvek je zde ve veliké nevoli, protože Bhútánci považují celé okolí kláštera za velmi posvátné buddhistické místo a kůň s těžkým nákladem na dlouhé cestě do kopce trpí. To je velký prohřešek proti buddhistickým principům. Nikdo z místních lidí, ani starý ani nemocný, by si nic takového nedovolil. Prosím, až pojedete do Bhútánu, nezapomeňte na to a nenechte si vaší cestovní kanceláří nabízet něco, co je pohrdáním principy navštívené země.

Skoro ve 3000 m stojí čhorten, od kterého je vidět na klášter (který jsme ale už tu a tam cestou také mezi stromy zahlédli). Na této úrovni stojí o kus dál dřevěná budova zvaná Cafeteria. Kdo už dál jít nechce, může se kochat pohledem na klášter odtud. My jsme tu na cestě zpět jako většina ostatních poobědvali – vzhledem k posvátnému charakteru místa se tu podává pouze vegetariánské jídlo.

Ve vyšších polohách cesty jsou stromy půvabně porostlé dlouhými lišejníky a epifyty.

Poté, co jsme se dostali nahoru, čekal nás ještě před vstupem do kláštera na protilehlém svahu zase prudký sestup dolů k vodopádu a výstup znovu nahoru.

Donedávna nebyl klášter návštěvníkům přístupný a tak putování k Taktsangu končilo na nádherné vyhlídce před sestupem k vodopádu. Také jsme to čekali a byli jsme proto změnami mile překvapení. Uvnitř kláštera ovšem žádné foto. Zato zvenčí mám fotografií mnoho a je tak strašně těžké vybrat. Tak, třeba tyhle:

NEPÁL

V Káthmandu jsme poslední večer povečeřeli s naší milou Sudhou z hotelu Šangri-la a jejím kolegou Deepakem, a shlédli ukázky nepálského folkloru z různých částí země.

A pak už nás čekal let domů, během kterého jsme naposledy zamávali himalájským velikánům.