SEVERNÍ ARGENTINA a CHILE

                                                                Příroda, lidé, kultura, historie, víno.

                                                          Zájezd se konal na přelomu září a října 2009

            Argentina a Chile jsou jako siamská dvojčata -  jedno buclaté, druhé hubené - spojená po celé své délce pásy Kordillér (které se na jihoamerickém území jmenují Andy), a které se táhnou od severu kontinentu na Aljašce po jih Ameriky v Ohňové zemi. 

            Do Argentiny i Chile jsme už zavítali dříve, tenkrát to bylo na jih od metropolí obou těchto zemí, a to až na „konec světa“ do Ushuaie v Ohňové zemi. Při zájezdu do Brazílie jsme si zase udělali výlet i na argentinskou stranu slavných vodopádů Iguazu. Jak Argentina, tak Chile jsou země ohromné a jejich pozoruhodnosti a krásy na jeden zátah prozkoumat nelze.

            Tato cesta nás zavedla do dalších cestovatelsky velice atraktivních míst těchto dvou zemí - do severozápadního a pak středozápadního regionu Argentiny, a na „Velký sever“Chile (Norte Grande), do lokalit ležících po obou stranách pásu andských velikánů.

Byla to cesta nádherná, během které jsme viděli mnoho úchvatných přírodních i civilizačních unikátů.

            Argentina je 8.největší země na světě s neobyčejně  pestrou škálou krajin, fauny a flory, a stejně tak rozmanitostí kultur.

            Argentinský severozápad je velmi krásný a rozmanitý region s přírodou andského podhůří plnou kontrastů a barev, se subtropickými lesy, s nádhernými kaňony, s bílými solnými jezery, černými sopečnými kužely, s náhorní plošinou zvanou Altiplano neboli Puna se stády lam a hejny plameňáků, s předkolumbovskými památkami, s bílými vesničkami a městy s nádhernou koloniální architekturou.

            Středozápad je vinařským centrem Argentiny. Z jeho metropole Mendozy vede malebná cesta Alta Montaňa přes Andy s výhledem na nejvyšší horou Jižní Ameriky Cerro Aconcagua do Chile a jeho hlavního města Santiaga (my jsme jeli v obráceném gardu – ze Santiaga do Mendozy).

            Chile je svým tvarem podobným dlouhému lusku mezi Tichým oceánem a andskými velehorami, a svou délkou 4300 km jednou z nejpozoruhodnějších zemí světa. Jeho sever charakterizuje jedinečná poušť Atacama s hluboce zaříznutými kaňony, a andské altiplano s vrcholy sopek. Atacama je proslulá nejsušší poušť na světě s ohromným nerostným bohatstvím, kvůli kterému vždy v historii Chile hrála velkou roli.

            V prekordiléře obdělávají farmáři terasovitá políčka, pokrývající úbočí už celá tisíciletí. Ve výšce nad 4000 m pak pasou lamy a alpaky. (Huanaco a vikuňa nejsou na rozdíl od nich zdomácnělé druhy lam).  Mnohokrát jsme mohli pozorovat všechny čtyři druhy těchto výhradně jihoamerických zvířat.

            Pozoruhodné jsou zdejší prehispánské archeologické nálezy. Dřívější indiánští obyvatelé tu po sobě zanechali  impozantní pevnosti zvané „pukara“a ohromné množství úžasných geoglyfů. Památky z předkolumbovské doby doplňují stavby z období konkvisty a kolonizace.

            Sever obou navštívených zemí je odlišný i z hlediska etnického. Na rozdíl od sousední Bolívie, která je spolu s Peru zemí velmi „indiánskou“, a na rozdíl od mnohobarevné Brazílie, je Argentina zemí převážně Italů (50%) a Španělů, a podíl původních etnik je malý – ovšem s výjimkou regionů, které jsme během této cesty navštívili. Na severu Argentiny i Chile žijí Indiáni ve velkém počtu, a to jazykových skupin Kečua a Aymara.

            Argentinu a Chile od sebe oddělují Andy - pás velehor, který tvoří nejdelší soustavu vysokohorských hřebenů na světě. Andy jsou téměř 8000 km dlouhé a až 500 km široké a jejich průměrná výška činí asi 4000 metrů. Nejvyšší horou je argentinská Aconcagua, vysoká 6 959 metrů. K hlavním rysům And patří velké množství sopek, jak sopky vyhaslé, tak aktivní či spící. Průvodním jevem vulkanismu jsou častá zemětřesení, výskyt termálních pramenů, gejzírů a tzv.bahenních sopek. Chemickému složení sopek vděčí andská oblast za své nerostné bohatství – zlato, stříbro, zinek, měď, síra a další.

Buenos Aires

            Hlavní město Argentiny jsem mohla porovnávat se svými 3 a půl roku starými vzpomínkami.Bydleli jsme opět v centru města, nyní přímo na Avenidě 9 de Julio u slavného Obelisku, odkud jsme se vydali na prohlídku města, ze které uvádím pár snímků. Atmosféra města se od minule poněkud změnila – světová ekonomická krize je tu dost patrná. Na Avenidě a v přilehlých partiích se skoro stále hlučně demonstruje a ke Kongresu jsme se vůbec nedostali. Hodně lidí je bez práce, ale protesty se týkají také drog, veteránů a dalších problémů.

            Prohlídku jsme zahájili, jak tu bývá obvyklé, na Plaza de Mayo s růžovým prezidentským palácem, koloniální radnicí a katedrálou. Nejen, že se tu konalo několik různých demonstrací, ale zašli jsme sem ještě jednou v dobu, kdy se tu každodenně shromažďují „ženy v bílých šátcích“ a další příbuzní těch tisíců dodnes nezvěstných, kteří za vojenské diktatury „zmizeli“. Pozůstalých je v průběhu času čím dál méně, ale jak nám jedna paní řekla – budou sem chodit do konce života.

            Umělecká a turistická čtvrť La Boca září stále barvami a tango se tu tančí jak o život. Na balkoně, který je první na ráně, zmizela od minule uprostřed Evita – ne nebojte, stále je v Argentině spolu s Maradonou skoro bohem, jen se tu její dřevěná socha rozpadla.

            Klubovou příslušnost fotbalového stadionu jistě znalci idenfikují (jméno jsem zapomněla, ale to prý místní nejpopulárnější klub). Tričko v jednom obchodě přesně vystihuje, jak to s fotbalem v Argentině je : „Fotbal je život, všechno ostatní jsou nepodstatné detaily“.

            Na hřbitově ve čtvrti Recoleta bylo vše při starém – kočky se nenechaly rušit ze spánku a turisté luxusní hřbitov vzhledu malého města probíhají hlavně směrem k hrobce, kde leží Eva Duarte-Peron.

            Projeli jsme další části hlavního města, z něhož uvádím aspoň zrekonstruovanou přístavní čtvrť, na kterou jsou tu velmi hrdí. Přístav leží na řece Rio de la Plata , která je třetí nejvodnatější řekou na světě – po Amazonce a Kongu. Jedná se o systém spojených veletoků Paraná-Paraguay-Uruguay, a to od soutoku s posledně jmenovanou řekou, až do svého ústí v Atlantiku. U Buenos Aires je řeka široká 100 km , takže působí jako mořský záliv. Ráno jsme kolem této podivuhodné řeky jeli na letiště a právě svítalo.  

         Z Buenos Aires jsme se letecky přemístili do Salty a pak navštívili dvě provincie argentinského Severozápadu – Salta a Jujui.

Provincie SALTA:

Provincie JUJUI:

            Salta

         je historické hlavní město jedné z nejkrásnějších provincií Argentiny a sama má přezdívku Salta La Linda   („Kráska“, a to jak španělsky, tak v původním jazyku indiánského kmene Aymará – kde „sagta“ také znamená nádherný). Jedná se o město, kde se dochovalo nejvíce památek z koloniální doby. Leží ve vysoko položeném údolí Valle de Lerma (1200 m), obklopeném zalesněnými horami a ohraničeném dvěma řekami.

            Na hlavním náměstí a v jeho nejbližším okolí jsou soustředěny skoro všechny hlavní pamětihodnosti města – katedrála, radnice, kostel sv.Františka. V katedrále je jedna kaple věnována místnímu hrdinovi jménem generál Martín Miguel de Güemes, který v bojích za nezávislost hájil pod vedením národního hrdiny „osvoboditele“ José de San Martína město a jeho okolí před španělskými vojsky. Jeho velký pomník pak stojí na kraji města.  Kostel sv. Františka má 53 metrů vysokou věž, jednu z nejvyšších v celé Americe.

            V Saltě by si nikdo neměl nechat ujít prohlídku Archeologického vysokohorského muzea MAAM. Nejcennější exponáty pocházejí z proslulého nálezu pokladu, objeveného  v roce 1999, jehož součástí byly i „Děti z Llullaillaka“ – tři mrazem mumifikované incké děti, které žily kolem roku 1500 a které byly obětovány inckým božstvům. Jsou to jedny z nejzachovalejších mumií vůbec. Děti (6,7 a 15 let) byly opity a pohřbeny zaživa. V hale muzea běží stále dokola smyčka s filmovou dokumentací slavného nálezu. V muzeu je zakázáno fotografovat, a tak uvádím tři zakoupené fotografie, tři záběry z filmu, tajně pořízený snímek mumie, která byla právě v klimatizované vitríně vystavena (vždy je na asi 3 měsíce vystavena jen jedna z nich), a záběr na informační panel s další mumií zvanou „Královna hory“. Kromě toho je v muzeu k vidění celý poklad o asi 100 předmětech ze zlata, stříbra, textilu, peří a dalších materiálů, a další exponáty získané vysokohorskou archeologií.

            Vynikající je také Muzeum amerického etnického umění Pajcha s bohatou sbírkou  – celoživotní prací místní etnoložky Liliany Madrid de Zito Fontán.

Výlet historickou železnicí do kaňonu Quebrada del Toro.           

            Kaňon Quebrada del Toro je dlouhá rokle s neustále se měnící horskou scenérií s barevnými skalami. Touto úžasnou horskou krajinou jezdí každou sobotu přes prudké andské řeky, hluboké propasti a přes vysokohorské altiplano proslulý „Vlak do oblak“ (Tren a las Nubes).           

            Železniční trať z chilského Valparaísa přes andský průsmyk Uspallata do Buenos Aires zde byla vybudována na počátku minulého století především s cílem usnadnit transport železné a měděné rudy k námořním přístavům v Chile na druhé straně And. V roce 1874 byla stavba první transandské železnice odstartována. Technické potíže i náklady byly však tak obrovské, že první vlaky projely přes Andy až o 36 let později, v roce 1911.

            Dnes je v provozu jen část trati, jako atrakce pro turisty, ze Salty do San Antonio de los Cobres u rozsáhlých solných plání. Ani v nejstrmějších úsecích nejsou použita ozubená kola. Trať je navržena tak, aby vlak mohl bez problémů stoupat systémem zig-zag a zakroucených spirál. Tato skutečnost a překrásná příroda dělají z cesty neopakovatelný zážitek. Nejvyšším a také posledním bodem trati je 63 metrů vysoký a 224 metrů dlouhý viadukt La Porvorilla , který se nachází ve výšce 4197 m n.m., odkud se vlak vrací zpět do Salty, aby tak ukončil svoji 272 km dlouhou projížďku.

            Nádherné scenérie horských masivů jsou barevné – oxidy železa je zabarvují do hnědočervena, sloučeniny mědi zase do modrozelena. Najdou se také stopy vulkanické činnosti – žlutá sirná pole, k vidění jsou krátery černých sopek. Vlak postupně projíždí přes 13 viaduktů, 29 mostů, 21 tunelů a obtáčí dvě obří 360° smyčky.  

            Ve vlaku je lékařská služba s vybavením prostředky proti event.výškové nemoci. My jsme nic takového využít nemuseli, protože jsme si preventivně párkrát zažvýkali tradiční přírodní medicínu – listy koky, které jsme koupili před nádražím. Listy koky či čaj z koky se v andských oblastech prodávají a používají legálně. Koku rozhodně nelze v andských podmínkách považovat za drogu a ona ani žádné pocity užití drog nevzbuzuje. Jen pomáhá proti bolestem hlavy z výšky a případným dalším nepříjemným či nebezpečným příznakům.

            Jujuy (celým jménem San Salvador de Jujuy)

            leží ve výšce 1260 m v úrodné kotlině uprostřed  horské scenérie. Obyvatelstvo velmi andského města je převážně domorodého původu, mluvící jazykem kečua. Také v Jujui se zachovaly četné koloniálními stavby, z nichž vyniká katedrála s velkým zlatým oltářem. V tomto městě uchovávají první argentinskou vlajku a také argentinský znak, které nechal vytvořit průkopník nezávislosti Argentiny – generál Belgrano, na kterého jsou tu pyšní.

            V nedalekém lázeňském středisku Termas de Reyes v horách jsme si na chvíli odpočinuli, prošli se po kopcích a máčeli se v termální vodě, kterou zde lidé znali odedávna a ve které se rekreovali králové (proto ten název). Měla bych psát „odpočinuly, prošly,…atd., protože na tuto cestu jsme se vydaly čtyři kamarádky – ale v textu by to obecně mohlo vypadat jako gramatická chyba. A vzhledem k tomu, že našimi průvodci byli jak ženy, tak muži, kteří nám do party většinou skvěle zapadli, nechám v textu neutrálně měkké „i“.

         Quebrada de Humahuaca (na seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO). Výlet do nádherné 130 km dlouhé rokle v údolí Río Grande podél barevných hor a skalních útvarů do Humahuaky. (Quebrada = soutěska, kaňon, rokle).

            Cestou bylo stále co obdivovat a na co koukat: fotogenické barevné pruhované skály v Purmamarce, skalní útvary zvaná „Malířova paleta“ s neobvyklým hřbitovem v popředí v Maimará či barevná skála cestou zvaná indiánská sukně.

            Zastavili jsme pochopitelně také u obratníku Kozoroha. Monolit na obratníku Kozoroha, je místem, kde se 21. června slaví Inti Raymi (Svátek slunce) – jedná se o oslavy s pradávnou historií v den, kdy začíná zimní slunovrat, který určuje i začátek nového zemědělského cyklu.

            V Tilcaře jsme si prohlédli předinckou pukará (pevnost) na kopci porostlém stovkami kaktusů (nikde jinde v okolí se nevyskytují). Vesnice dole pod pevností byla polepena volebními plakáty – podobně jako tomu bylo po celé zemi.

            V malebné vesnici Uquía stojí kostel sv.Františka s neobvyklými malbami uvnitř – zdejší indiánští umělci totiž tehdy dostali za úkol namalovat anděly. Jenže oni neměli tušení, jak by takový anděl měl vypadat, a proto když se dozvěděli, že andělé mají křídla, zobrazili je v podobě Španělů tak, jak je znali – včetně zbraní, jen navíc ještě s křídly.

            Humahuaca byla založena Španěly na konci 16.století. Z té doby pochází místní kostel. Pozornost budí i mnohem mladší budova radnice. Na vršku nad kostelem stojí monumentální pomník nezávislosti, za kterým je místní hřbitov. Bylo to poprvé, co jsme viděli způsob výzdoby andských hřbitovů – vzhledem ke klimatu s barevnými umělými květinami. Andské hřbitovy proto působí nezvykle vesele. Jeden hrob na čestném místě tu bezpochyby patří nějakému slavnému hudebníkovi nebo zpěvákovi.
 

         Celodenní přejezd z Purmamarky do San Pedro de Atacama v Chile.

            Pro tento úsek výletu jsme místo privátní dopravy výjimečně zvolili autobusovou linku – a dobře jsme udělali. Chilské dálkové autobusy se vyznačují nevídaným luxusem na úrovni business třídy v letadle, velikými okny, poskytují během celé cesty jídlo i pití, a k tomu jsou cenově víc než přijatelné.

            Cesta celou dobu vedla strhující dramatickou krajinou - nejprve podél řeky Purmamarca, pak stoupala k průsmyku Abra de Potrellos (nejvyšší bod cesty – necelých 4200 m), za kterým následovala majestátní krajina altiplana se solnými pláněmi a pastvinami se stády vikuní. Na jednom místě pak s kameny ve tvaru menhirů.

         San Pedro de Atacama

            Atacama, zvaná také Puna de Atacama je nejen nejsušší pouští na Zemi, ale také značně magické místo. Navíc je jedním z nejbohatších regionů Chile a chilským hospodářským pokladem. Tento úzký pás mezi Pobřežní Kordillérou a Andami je zdrojem obrovského množství nerostných surovin. Především se tu těží měděné rudy, a Atacama je také největším nalezištěm dusičnanu sodného (chilského ledku) na světě. O jeho vlastnictví se vedla tzv.Pacifická neboli Ledková válka (1878-83). Velká část dnešního severního Chile tehdy patřila původně Peru a Bolívii a byly to právě prosperující doly, kvůli kterým Chile vyhlásilo svým severním sousedům válku. Chile válku vyhrálo a získaná území zemi dodnes přináší obrovské zisky. Pro Bolívii měl tento válečný konflikt fatální následky, protože ji chilská anexe odřízla od Pacifiku

            Vesnice San Pedro de Atacama poblíž severního okraje slaného jezera Salar de Atacama je turistickým centrem celé zdejší oblasti. Leží ve výšce 2450 metrů v prostoru mezi pouští Atacama a altiplanem. Pásu okolních hor dominuje z mnoha míst vesnice viditelná sopka Likan Kabur (= „hora lidí“).  Zdejší kostel San Pedro de Atacama patří mezi nejhezčí v severním Chile, a mezi jedny z nejlepších muzeí Jižní Ameriky zase patří zdejší Archeologické muzeum Gustavo Le Paige. Muzeum ukazuje přehled vývoje regionu od pravěku až po inckou a španělskou invazi. Na kraji vesnice se na kopci rozprostírají rozlehlé rozvaliny Pukara de Quitor ze 12.století.

            Také okolí San Pedra je úchvatné. Zdejší altiplano je neobyčejně rozlehlá náhorní planina s oslnivě krásnými jezery, solnými planinami a sopkami, a vesničkami s půvabnými kostelíky.

            Na prozkoumání jsme se nejprve vydali do nedalekého Údolí smrti, které je plné bizarních geologických formací a do široka se rozprostírá za přírodní soutěskou, ve které nás vítr málem smetl. O něco dále leží rozlehlejší a senzačně vytvarované Měsíční údolí, které jsme obdivovali až do západu slunce (s výborným chilským červeným vínem, který nám tu naservíroval náš milý průvodce Adrian).

         Rezervace plameňáků na slaném jezeru Salar de Atacama – laguna Chaxa. Výlet do těchto míst byl kouzelný. Jezero Salar de Atacama je největší solnou planinou Chile. V dálce se z obou stran tyčí hory s pásem sopek. Sůl zde nemá podobu, jakou bychom čekali, ale vytváří hrubou krustu vzhledu jakési nekončící světlé oranice, proložené sedmi jezery, z nichž jedno se jmenuje Laguna Chaxa. Hnízdí tu tři druhy plameňáků – andský, chilský a Jamesův – kteří v té v té snové krajině vypadají jako šperky.

         Gejzíry El Tatio

         se nacházejí v nejvýše položeném geotermálním poli světa - ve výšce 4300 m. V plochém údolí obklopeném holými kopci a sopkami vyvěrá asi osmdesát gejzírů a několik termálních pramenů. Jezdí se sem velmi brzy ráno, kdy efekt gejzírů spolu s ranní teplotou (bylo mínus 10°C) a vycházejícího slunce je nejsilnější. Ostatní návštěvníci rychle  pořídili snímky a odjeli. Zůstali jsme tam sami. Adrian, který o nás celou dobu velmi pečoval, mezitím nachystal snídani (hotelová se podávala až dávno po našem odjezdu ke gejzírům).  Pak jsme si doprohlédli celé fantastické údolí.

            Dále nás cesta vedla altiplanem a oblastí řeky Río Loa. Občas jsme zastavili, abychom si něco blíže prohlédli – Adrian na snímku ukazuje podivuhodnou andskou rostlinu jménem llareta, či andského hlodavce jménem viskača (který se nám jako správný manekýn ukázal zepředu i zezadu).

            Ve vesnici Chiu Chiu mají jeden z nejhezčích andských kostelů v celé zemi (není divu, že byl vyhlášen národní památkou). U vchodu zdejší školy byl mile osobitě namalován chilský státní znak.

            Největší  povrchový měděný důl na světě se nachází v Chuquicamatě. Dnešní rozměry lomu - délka 4,7 km, šířka 3 km a hloubka 1 km - jsou výsledkem skoro 100 let trvající těžby, která by měla vydržet ještě několik desítek let. Dvacet tisíc dělníků tady s pomocí obrovských rypadel a nákladních aut vytěží a zhruba zpracuje 12% světové produkce mědi.

            Na archeologickém nalezišti Pintados se nachází  největší počet geoglyfů v celé Jižní Americe. Úbočí hory Pintados je pokryté skoro 400 geoglyfy z doby kolem roku 1000. Jsou to obrazy zvířat, ptáků a lidských postav. O jejich smyslu a důvodu, proč vznikly, se vedou stálé diskuse.

            Zelená oáza Pica působí po nějaké době jízdy nehostinnou pouštní pampou jako fata morgana. A přitom je to hlavní dodavatel ovoce do mnohasettisícového města Iquique. Žádný návštěvník odtud neodjede, aniž by si dal místní specialitu – šťávu z čerstvého ovoce ( na výběr mnoho druhů, všechny vynikající). Nakoukli jsme do zdejšího dřevěného vzdušného kostela a pak se vydali k hlavní atrakci vesnice – přírodnímu bazénu s minerální vodou, která tu pramení.

            Velké a malebné přístavní město Iquique na břehu Tichého oceánu má značně dramatickou polohu. Leží na úpatí Pobřežní Korilléry na limitovaném prostoru, který je ještě zmenšen obrovskou písečnou dunou. Staré město i nová výstavba jsou moc pěkné. Nebezpečí vln tsunami tady znají a evakuaci při poplachu mají dobře nacvičenou.

            Humberstone. Bývalá firemní městečka ztracená uprostřed pouště, dnešní „města duchů“ se v poslední době stávají velkou turistickou atrakcí - a dvě z nich, Humberstone a Santa Laura, byly v roce 2005 zapsány na seznam UNESCO. V Humberstone, kde se těžil ledek (= „caliche“), žily tisíce horníků i se svými rodinami v podmínkách, o kterých se běžným Chilanům ani nesnilo. Byla tu nemocnice, zubařská ordinace, hotel, divadlo, škola, velký plavecký bazén. Těžba nitrátů a jejich zpracování byly vysoce ziskové podniky, a firmy si proto mohly dovolit vytvořit pro své dělníky uprostřed pouště "malé ráje". Ledek představoval zdroj velkého bohatství. Po celém světě se používal jako přírodní hnojivo nebo k výrobě výbušnin. Později ho nahradil syntetický ledek, což znamenalo pro řadu pouštních dolů krach.

            El Gigante de Atacama – „Obr z Atacamy“- je největším geoglyfickým ztvárněním lidské postavy na světě (86 metrů). Kdosi ho kdysi vytvořil na vrcholu kopce Cerro Unita uprostřed pouště.

            Cestou do Ariky nám Adrian ukázal ještě dvě další lokality s geoglyfy, obě s jinou technikou, než vyškrabávanou, jakou jsme dosud viděli. Tento typ geoglyfů byl vytvořen z poskládaných černých kamenů. Na jednu lokalitu jsme jsme odbočili od silnice do pouště, kde po čase ukázalo zelené údolí. Na kopci nad ním pak byla tato senzace. A další geoglyf se stejnou technikou byl k vidění přímo ze silnice, bohužel na právě zastíněné straně kopce.

            Po dojezdu do hotelu v Arice jsme se s Adrianem rozloučily. Tento výborný průvodce pochází z Jižní Afriky a na severu Chilu zapustil kořeny, protože se před mnoha lety při náhodném výletu sem do zdejšího kraje zamiloval a rozhodl se, že to bude jeho nový domov. Dokonce přesvědčil svou ženu, rovněž průvodkyni – šarmantní a chytrou Mexičanku z Mexika City – že je to nejlepší místo k životu. Oba dnes už vědí o severním Chile možná víc, než kdokoli jiný.

            Arica má díky teplým mořským proudům celoročně příjemné klima. Leží nedaleko hranic s Peru na úpatí El Morro, nepřehlédnutelného mysu, který nabízí výhled na oceán i na poušť, a na jehož vršku stojí – jak lze podobně vidět na mnoha místech Jižní Ameriky - obrovská socha rozpaženého Ježíše. Ve městě postavil celkem pět staveb slavný Gustav Eiffel, jehož nezaměnitelný rukopis je na nich k poznání. Hotel Arica na kraji města na břehu moře nám poskytl příjemnou chvíli odpočinku před výletem do srdce zdejších And.

         Národní park Lauca

            leží 160 km východně od Ariky, vysoko v Andách u hranic s Bolívií. Tam jsme jeli z Ariky první část cesty údolím Azapa, a druhý den jsme se vraceli po tomto úseku zpět údolím Lluta.

            V úrodném údolí Azapa jsme se potěšili dalšími geoglyfy na okolních horách, a pak navštívili výborné Archeologické muzeum, které poskytuje přehled historie a kultury zdejší oblasti od doby před 10 tisíci lety do příchodu Španělů.

            Za vesničkou Poconchile s kostelíkem sv.Jeronýma jsme začali stoupat do hor. Ještě jsem se nezmínila o jednom fenoménu, který je pro sever Argentiny a Chile typický – používání dřeva kaktusů s velmi zvláštní strukturou - zde (a většinou i jinde) na stropě kostela.

            V jednom úseku naší cesty jsme také stovky mohutných 4-5 metrů vysokých a desítky let starých kaktusů míjeli. Kaktusy jsou chráněné a jejich zajímavé dřevo lze použít jen poté, co zahynou.

            V Pukará de Copaquilla se nacházejí zbytky incké pevnosti. Kolem dokola se tu rozvalovaly fotogenické pásy kopců a v dálce už byly vidět zasněžené andské vrcholky.

            Po zastávce ve vesnici Zapahuira jsme pak už dojeli do horského městečka Putre ve výšce 3500 m, kde jsme přespali. I když aklimatizovaní jsme byli už z dosavadního programu cestování dostatečně, je přespání v horách před programem následujícího dne žádoucí. Každopádně je třeba udělat vše, aby se nebezpečné vysokohorské nemoci předešlo. (Četla jsem program jedné velké české cestovní kanceláře a nevěřila svým očím – po příletu z Evropy do Chile ihned pokračují v letu do Ariky a následně jedou do výšek národního parku Lauca – až do 4800 m. To je velmi nezodpovědný hazard se životem).

            Hotel Quantati byl velmi útulný a pokoje byly vytopené. Jak v Andách, tak na poušti Atacama jsou teplotní rozdíly mezi dnem a nocí propastné. Hospůdka, kam jsme šli na večeři byla útulná neméně.

            Vysokohorská vesnice Parinacota je proslulá svým neobyčejně půvabným kostelem s původními, několik set let starými nástěnnými malbami.

            Do jezerního komplexu lagun Cotacotani přitéká voda z jezera na druhé straně malebné sopky - jezera Chungará, které bylo konečným cílem výletu. Lago Chungará ve výšce 4700 m je rozsáhlá modrá vodní plocha na úpatí sněhem pokryté nádherné sopky Parinacota.

            Cestou zpět do Ariky jsme se ještě zastavili ve andské vesnici Socoroma a nakonec si v údolí Lluta prohlédli další ze zdejších úžasných geoglyfů.

         Santigo de Chile.

            Po příletu do hlavního města Chile jsme se vydali na prohlídku centra města (prezidentský palác Monada s bouřlivou historií nedávné doby, katedrála), na vyhlídku na město orámované zasněženými horami, a hlavně na návštěvu vynikajícího Muzea předkolumbovských kultur, ze kterého uvádím jen něco málo na ukázku.

         Ze Santiaga de Chile do Mendozy v Argentině

            po mezinárodní silnici zvané Alta Montaňa Route. Zastávka v nejznámějším chilském lyžařském středisku Portillo. Průjezd tunelem skrz andský masiv. Za tunelem vede cesta vede k 8 metrů vysoké soše Krista, která zde byla vztyčena v roce 1902 na počest mírové smlouvy, kterou si Chile a Argentina vymezily společnou andskou hranici. K soše jsme bohužel jet nemohli, protože dosud byla letos v tuto dobu cesta k němu ještě zatarasená sněhem.

            Zato Aconcagua (6959 m), nejvyšší hora západní i jižní polokoule (a  nejvyšší hora mimo oblast Himalájí) byla dobře vidět – to je ta hora vzadu na snímku s čepičkou z mraků, kterou skoro nikdy nesundavá.

            V Punte del Inca se nachází jeden z přírodních divů – přírodní skalní most přes řeku Río de las Cuevas.

            A pak už jsme stále sjížděli dolů kolem řek a jezer, a nakonec jsme Andám věnovali ještě poslední pohled zpátky. Při pohledu dopředu byly vidět argentinské naftové těžební věže a rafinérie. A tak jsme se zase občerstvili po argentinsku – neskutečně dobrým grilovaným hovězím - a dojeli do Mendozy, proslulé vinicemi a lahodným vínem.

            Mendoza je jedno z nejvlídnějších a nejzelenějších měst v celé Latinské Americe. Ovšem dalo to zabrat ! - bez lidské práce by tu byla jen vyprahlá poušť.  Město, protkané sítí zavodňovacích kanálů, se sice  nevyznačuje žádnými význačnými památkami, ale vše bohatě vynahrazuje návštěva zdejších vinic a vinných závodů – pochopitelně s ochutnávkou.

 
            Z pohodové Mendozy jsme přeletěli do rušného a stále hlučně demonstrujícího Buenos Aires (dva snímky z letadla) a druhý den odpoledne odletěli zpět domů.

            Poslední večer před cestou domů jsme měli na rozloučenou na programu „Tango show“ (jak také v Buenos Aires jinak !), kde ovšem nedovolují fotografovat představení, jedině předtím servírovanou večeři. Na závěr patří dezert – a tak tady je !

            Děkuji Hance za použití několika jejích pěkných snímků. Dík za spolupráci na přípravě a realizaci zájezdu patří našemu argentinskému partnerovi, cestovní kanceláři Gatewaystravel ( www.gatewaystravel.com.ar) a jejímu řediteli Leandrovi Galetti, se kterým jsme spolupracovali již minule. Jejich spolehlivé služby mohu organizovaným i individuálním zájemcům vřele doporučit.