BRAZÍLIE

(říjen-listopad 2000)

Brazílii jsme se rozhodli prozkoumat právě v roce 2000, kdy slavila 500 let své existence.  

V březnu roku 1500 vyplula z lisabonského přístavu pod vedením Pedra Alvarese Cabrala do Indie portugalská flotila. Šest měsíců předtím obeplul Vasco  de Gama Afriku, a nová výprava měla za úkol zřídit na nově objevené cestě do Indie základny pro další portugalské pronikání ke zdrojům bohatství.

Z Kapverdských ostrovů však výprava pokračovala – podle překvapivého a dodnes uspokojivě nevysvětleného kursu – přímo na západ. V dubnu pak přistála na pobřeží s písečnými plážemi, palmovými háji a nahými Indiány. Byli to krásní a přátelští lidé, kteří  netušili, co pro ně příchod zajímavých cizinců znamená.  Nevěděli, že se právě začala psát dramatická historie Brazílie, v níž tu nejlepší roli oni bohužel nehráli. 

Za dobu své existence se Brazílie stala pátou největší zemí na světě a největším státem Latinské Ameriky (zabírá téměř polovinu plochy jihoamerického kontinentu). Je domovem 160 milionů lidí, původem z celé naší planety, s barvou kůže od nejbělejší – a přes desítky odstínů – k té nejčernější. Lidí tolerantních, temperamentních a žijících každý den naplno. 

Brazílie nabízí svým návštěvníkům dojmy neuvěřitelně širokého rozsahu: přírodní krásy i civilizační fenoména, včetně báječné kultury. Jako vždy jsme do programu zařadili jednotlivé prvky tak, aby i v této obrovské zemi se nám podařilo získat co nejplastičtější obraz země. Navíc jsme si tu moc užili a na výlet do Brazílie vzpomínáme velice rádi.

Mapka Brazílie a míst, kam jsme se letecky přesunovali:

1. Rio de Janeiro, 2. Iguazu, 3. Amazonie, 4. Brasília, 5. Recife a Olinda, 6. Salvador da Bahia

RIO DE JANEIRO

je hlavním městem stejnojmenného brazilského státu a do roku 1960 bylo i hlavním městem celé země. Je nesporně symbolem Brazílie a její nejznámější turistickou atrakcí. Patří mezi nejkrásnější města na světě.

Bydleli jsme po šest nocí na proslulé pláži Copacabana . Skoro 5 km bílého písku lemuje čtvrť stejného jména, s největší hustotou obyvatelstva na světě.

Pár záběrů: Pohled z okna pokoje – za plného slunce je pláž nepochybně zářivější, ale toto je zase náš vlastní pohled. Brazilci jsou přímo posedlí kultem těla a hlavně zrána a k večeru je tu plno sportujících lidí. Korzuje tu také mnoho velice opečovávaných pejsků. 

Prohlídka centra města a okolních čtvrtí. V centru se historické a moderní budovy plynule prolínají. Parky jsou rájem kočiček a zvířátek jménem aguti. Největší ovoce na světě se jmenuje jackfruit (v Brazílii žako). Kostelíček Gloria. Památník Ria a hora „Cukrová homole“ v pozadí.

Stadion Maracaná – jehož návštěvou se některým účastníkům zájezdu splnil dlouholetý sen. Je to největší fotbalový stadion na světě, a na fotografii se vždy vejde jen jeho část. Otisky nohou slavných fotbalistů.

Sambodrom s tribunami, okolo kterých v době proslulého karnevalu prochází nekonečný průvod tanečníků mnoha škol samby.

Slavná socha Krista na hoře Corcovado , na kterou jsme jeli zubačkou dešným lesem. Počasí stále za moc nestálo (ale mohlo být i hůř). Záběry z vláčku cestou nahoru a další nahoře ukazují kopcovaté Rio ze všech stran. Také jeho vnitřní lagunu, hipodrom a plážové čtvrtě.

Botanická zahrada s orchidáriem.

Brazilské mezinárodní muzeum naivního umění bylo senzační. Muzeum leží v zahradě  na úpatí hory Cordovado a je plné milých obrázku o Riu, o objevení Brazílie, o láskyplném vztahu Brazilců k plážím...

Santa Teresa . Místo původně plánovaného výletu na Cukrovou homoli, jejíž lanovka zkolabovala krátce před naším příjezdem do Ria, jsme si vyjeli historickou tramvají do dalšího strmého kopce, do bohémské čtvrti Santa Teresa. Rozhodně jsme nelitovali, protože jsme zažili nefalšovanou brazilskou atmosféru.

Spodní stanice tramvaje stojí v centru u katedrály ve tvaru mexické pyramidy. Během cesty visely z otevřených vagonů okolo nás hrozny lidí – protože ten, kdo visí z tramvaje, platit za cestu nemusí. Do Brazílie jsme přijeli v době vrcholící volební kampaně a tiché fotografie ani trochu nemohou popsat bláznivou atmosféru, která celou cestu doprovázela. Tramvajové koleje vedou těsně okolo otevřených barů. Dobře fotografovat moc nešlo, ale velice jsme si užili. 

Výlet do deštného lesa Tijuca na okraji Ria, do „pralesa uprostřed velkoměsta“.

Z výšky pralesa Tijuca jsme sjeli zase dolů k moři, a to ke krásné pláži Pepe, která patří k luxusní čtvrti Sao Conrado. Pohled z obou stran.

Cestou zpět na Copacabanu jsme míjeli další proslulé pláže – pláž Leblon a pláž Ipanema . Je to vlastně jedna pláž, kterou uprostřed rozděluje kanál, vytékající z  laguny Freitas.

Muzeum drahých kamenů a demonstrace výroby šperků. Brazilie svým bohatstvím nalezišť drahokamů a polodrahokamů patří ke světové špičce. Lepší fotografie kamenů všech možných barev a velikostí jsme ale pořídili později na různých místech, v muzeu byla dost tma.

Zato plno světla bylo večer na Samba show, která dávala tušit, jak asi vypadá únorový karneval.

Výlet do Petrópolis . Asi 75 km od Ria leží v horách se subtropickou vegetací a báječným klimatem bývalé letní sídlo brazilského císaře – dnes půvabné a duchem minulého století prostoupené koloniální městečko s mnoha památkami a cennými poklady (včetně korunovačních klenotů). Císařský palác. Tzv.Křišťálový palác. Katedrála. Půvabné koloniální domy v městečku.

Na okraji Petrópolis leží největší brazilské orchidárium , patřící již po 4 generace téže rodině.

Výlet na tropický ostrov Bernardo , který je jedním ze 300 ostrovů v zátoce asi 70 km na jih od Ria. Lodí z rybářské vesnice Itacuruca.

VODOPÁDY IGUACU

leží u brazilských hranic s Paraguaí a Argentinou, poblíž soutoku řek Paraná a Iguacu, uprostřed národního parku s bohatou tropickou přírodou. Sestávají z 275 kaskád, roztažených v celkové délce 4 kilometrů. Vysoké jsou přes 70 metrů. Nejúchvatnějším místem vodopádů je Ďáblův chřtán ve tvaru podkovy. Většina literatury uvádí Iguacu jako nejvodnatější vodopády na světě. (Na seznamu UNESCO).

Procházka kolem vodopádů z brazilské strany , od našeho hotelu po Ďáblův chřtán a vyhlídku. Komentář netřeba – pouze: to roztomilé zvířátko, které tu všude loudí, se jmenuje koati.

Prohlídka těchto vodopádů v nás zanechala hluboký dojem. Navíc jsme tu bydleli moc krásně, přímo u vodopádů v báječném koloniálním hotelu Cataratas , místní pamětihodnosti. Je to jediný hotel, který leží přímo na území národního parku Iguacu (na brazilské straně vodopádů).

Výlet na Itaipu, na argentinskou stranu vodopádů Iguacu a do ptačího parku .

Brazílie a Paraguay postavily společně na řece Paraná ITAIPU - největší vodní elektrárnu na světě. UNESCO nazvalo tuto vodní elektrárnu „monumentem lidstva“. Voda řeky Paraná, která vytéká z přehrady, se brzy spojuje na hranicích Brazílie s Argentinou s vodami řeky Iguacu u zlomu, který právě je příčinou velkolepého přírodního divu vodopádů Iguacu.

Předtím, než jsme překročili hranice do Argentiny, potěšili jsme se ve velikém obchodě se suvenýry. Z nádherných šutrů přecházel zrak.

Prohlídka vodopádů Iguacu z argentinské strany.

Ptačí park – 800 druhů ptáků v jejich přírodním prostředí. 

AMAZONIE

Manaus je hlavním městem největšího brazilského státu Amazonas. Leží na vyvýšenině u řeky Rio Negro, která se kousek za městem vlévá do Amazonky.

Původně nevýznamná osada se stala téměř přes noc věhlasnou – příčinou byla šťáva divokých kaučukovníků. Vypukla „gumová horečka“ a z majitelů plantáží se stali boháči. Ti pak pro sebe vykouzlili na místě malé osady pohádkový minisvět, obklopený džunglí.  Vyrostly nádherné domy, budova opery, v přístavu pak přesná kopie pařížské tržnice. Přestože byl vydán zákaz vývozu semen kaučukovníku pod trestem smrti, jednomu Angličanovi se to v roce 1876 podařilo. V podobných klimatických podmínkách v anglických koloniích se gumovníky ujaly a rychle rozšířily. Ceny kaučuku na světových trzích drasticky klesly a pozdější vynález syntetického kaučuku byl pro Manaus už jen ranou z milosti. Snad žádné jiné město nezažilo tak rychlý vzestup a tak rychlý pád.

Dnes žije Manaus z turistického ruchu a bezcelní zóny, která tu platí pro jakýkoli druh podnikání a obchodu.

Budova slavné opery, památník všech světadílů, katedrála. Povšimněte si dlažby – stejný vzor jsme ale viděli už v Riu, a pak na dalších městech: symbolizuje „setkání vod“ - černé Rio Negro se světlou Amazonkou. V Manausu mají také výborné Indiánské muzeum, ale fotografovat se tam nesmí.

Také v Manausu jsme bydleli v luxusním hotelu Tropical, který patří stejné společnosti jako ten předchozí v Iguacu. Skupinové cestování má báječnou výhodu v tom, že česká cestovní kancelář dostává od zahraniční partnerské cestovní kanceláře služby za velkoobchodní ceny. Tyto dva honosné hotely jsme třeba získali za neuvěřitelnou cenu 50 USD za dvoulůžkový pokoj na noc. (Pultová cena podle ceníku v recepci byla 220 USD). To jen na ukázku výhod našeho cestování v malých skupinách (a taky abychom nevypadali jako tlupa potulných Rothschildů).

Sám hotel rozhodně stojí za ukázku. Leží asi 18 km od města na břehu řeky Rio Negro a je to tak veliký komplex, že jsme na jeho prozkoumávání dostali plánek.

Vedle hotelového komplexu je veliká pláž, kde se Brazilci vesele koupali. My ne, protože představa piraní a aligátorů jako našich sousedů při koupání nám v tom bránila. Dali jsme přednost hotelovým bazénům.

Prošli jsme se po pláži směrem k přístavu přímo pod hotelem a pozorovali, jak se blíží bouře. Tentokrát šla nakonec někam jinam, ale pohled to byl úžasný.

Prohlédli jsme si vnitřek hotelu. V malé zoo na zahradě byla k vidění kapybara, největší hlodavec na světě. Rozlehlé chodby impozantního hotelu připomínaly muzeum.

Výlet lodí po Rio Negro a po Amazonce.

Pohled na pobřežní části Manausu – povšimněte si, že všechny domy stojí na kůlech, protože v době dešťů tu hladina řeky stoupá až o 10-12 metrů.

Vrcholným momentem je pohled na soutok Rio Negro s Amazonkou. Obě řeky se od sebe velice liší barvou, rychlostí a teplotou vody. Proto se jejich vody dlouho a dlouho nespojují a vytvářejí po kilometry působivé obrazce (které se objevují jako výtvarný motiv v dláždění chodníků po celé zemi). Voda Amazonky je žlutá, zatímco voda Rio Negro dělá čest svému jménu a je černá.

Opustili jsme Rio Negro a vydali se dále po Amazonce. Všechny mohutné řeky v Amazonii (= povodí Amazonky) mají mnoho ramen a zálivů a leží na nich dost ostrovů. Naši velkou loď jsme nechali u restaurace, kam později půjdeme na oběd, a vydali jsme se menší lodí do jednoho zálivu Amazonky. Na rozdíl od manauských domů na kůlech je vše na venkově plovoucí – domy, škola, obchody i restaurace. Děti do školy jezdí na loďkách.

Zastavili jsme u jednoho plovoucího suvenýrového obchodu, kde nám navíc místní děti ukázaly pár zdejších živočichů. Podivné stvoření, evidentně přizpůsobené životu na stromech, je lenochodka s mládětem na zádech. Takhle rozpláclá na zemi vypadala velmi nešťastně.

Dostali jsme pruty, návnadu a pokyny, jak máme chytat piraně. Buď bylo horko nebo měly piraně dnes něco jiného na práci a vůbec nebraly. Teď se ale musím pochlubit – jako jediná jsem byla úspěšná (stává se to - jsem naprostý nerybář !) - na Amazonce jsem chytla sumce. Tedy, sumečka ! Samozřejmě, že jsme mu ihned darovali zpátky svobodu.

Cestou po Amazonce zpět na Rio Negro jsme zažili báječnou tropickou bouři. K večeru jsme dopluli na konec jednoho říčního ramene této řeky a ubytovali jsme se v přírodě Amazonie v  Amazon Ecopark Lodge. I jen vůbec být v tomto přírodním ubytovacím zařízení na kraji deštného pralesa byl ohromný zážitek.

Bylo postaveno u veliké písečné pláže a jeho jednoduché domky poskytují vše, co člověk potřebuje k vyspání a umytí. Stoluje se v otevřené kulaté restauraci se střechou z palmového listí. Kolem dokola restaurace visí na jejích pilířích hamaky, do kterých je možné se na siestu skulit.

Stálými obyvateli okolí restaurace jsou velicí papoušci ara a zelení amazoňané, kteří koukají, zda by se pro ně na stolech něco nenašlo. Jsou veselí papouši, smějí se na plné pecky a volají různá slova.

Vykoupat jsme se mohli v přírodním „bazénu“, přehrádce nedaleko pramenícího potoka. Načervenalá voda svědčí o přítomnosti taninu z listí a současně také o tom, že se jedná o bezpečnou vodu. Takové potoky a řeky (znali jsme již z venezuelské Amazonie, z Canaimy) jsou přírodně dezinfikované a koupání v nich je zdravotně bezpečné.

S naším milým průvodcem Paolem (vzdělaný hoch, ale původem čistý místní Indián, který do 12 let vůbec nechodil do školy a uměl jen místní indiánský jazyk) jsme vyrazili na půldenní průzkum deštného pralesa a na krátký kurs přežití v něm. (Dávali jsme sice pozor, ale myslím, že bychom nepřežili).

Na jednom místě jsme se jakoby vrátili o 100 let zpátky: od západu do východu slunce tu kdysi lidé s lampičkou na hlavě získávali z kaučukovníků latexové mléko (po východu slunce se kaučuk stahuje dovnitř stromu a po naříznutí nevytéká). V pralese byly rozmístěny pícky, kde se z latexu vyráběla surová guma – asi 15-tikilové bakule, které se transportovaly k lodi a vyvážely se. Místní Indián předvádí nabalování bakule o nové vrstvy gumy.

Výlet za místními Indiány . V tzv.dlouhém domě (typická záležitost pro mnoho etnik na světě) bydlí babička se dvěma vnuky. Na stěně domu má přibitou kůži z vlastnoručně zastřelené anakondy, která se sem vydala na lov slepic. Zdánlivý nelad okolo domu je zahrada a pole. Potrava tu do značné míry roste sama. Odedávna jsou místní hlavní potravou hlízy z manioku. Domeček na zpracování maniokové mouky.

Opičí džungle . Naproti našemu amazonskému domovu byla na protější straně zátoky založena vědecká základna, která realizuje speciální program studia a ochrany amazonských opic. Žijí tu volně ve svém přírodním prostředí opičky, které měly nějaké problémy. Většinou šlo o poraněné či vystresované opičky po zásazích pytláků.

Jen na začátku jsou tu zvířata po 3 měsíce v karanténě, ale pak jim nikdo v pohybu nebrání. Ovšem vzhledem k tomu, že tu jednou denně v pravidelnou dobu dostávají jídlo, rády se tu zdržují dobrovolně. Některé i po mnoho let.

Například opice Antonie tu je už 12 let. Patřila majiteli hospody, který z Antonie udělal notorickou alkoholičku. Vzpamatovávala se z toho moc let. Dokonce své první mládě zabila. Dnes je v pořádku a o děťátko, které má s vůdcem smečky, mohutným opičákem, kterému tu říkají Mike Tyson, se vzorně stará.

Červenolící zrzavá opička  mi vlezla na ramena a přinutila mě, abych si sundala klobouk. Pak mě dlouho, systematicky a pečlivě probírala jeden pramen vlasů za druhým. (Vlasy stejné barvy jako měla ona srst, asi proto).

Vůbec se nám odsud nechtělo, ani od opiček, ani ze samotné Amazonie.

BRASÍLIA

(objekt na seznamu UNESCO) je od roku 1960 novým hlavním městem celé Brazílie. Město bylo postaveno ve tvaru letadla uprostřed prázdného středu země podle unikátního plánu urbanisty Lúcio Costy a  slavného architekta Oskara Niemayera. Vše velkorysé – místa bylo více než dost.

Kostel Dom Bosco.
Dva pohledy z televizní vyhlídkové věže.
Rezidence prezidenta.
Právě opravovaná katedrála.
Budova ministerstva zahraničí uprostřed jezírka.
Kongres s oběma komorami (dvě opačné polokupole).
Socha spravedlnosti před budovou nejvyššího soudu.
Pantheon – památník demokracie.
Slavné sousoší před úřadem prezidenta.
Nad Costovým muzeem v podzemí je umístěn památník Juscelina Kubitscheka, prezidenta českého původu, za jehož vlády byla Brasília postavena.

Také v hlavním městě jsme zavítali do typické brazilské restaurace zvané čuraskária (churrascaria). Princip: salát, zeleninu a přílohy si nabíráte v bufetu, ale maso mnoha druhů se servíruje na obrovských jehlách, ze kterých si necháváte odřezávat tak často, dokud můžete.

RECIFE A OLINDA

RECIFE je hlavním městem státu Pernambuco. Pro své četné mosty a kanály je nazýváno brazilskými Benátkami. Když sem v roce 1630 přišli Holanďané, cítili se při pohledu na labyrint bažin a malých ostrůvků jako doma. Odvodnili celou oblast sítí kanálů a propojili tři hlavní ostrovy 40 mosty.

Město žije rytmem hudby zvané „frevo“ tak, jako Rio žije sambou. Frevo je zdejší masový karnevalový tanec (tančí se v barevných oděvech s malými deštníčky), velice osobitý, temperamentní a rytmický. Ve městě je mnoho budov, které pamatují koloniální období. Z bývalé věznice tu udělali kulturní stánek, ve kterém je stále pěkně živo. V „celách“ jsou obchůdky s krásnými suvenýry, na nádvoří se tančí frevo.

Sedm kilometrů severně od Recife leží koloniální klenot - město OLINDA . V průběhu staletí zde vzniklo městečko s tak krásnou architekturou, že i toto brazilské sídlo se dostalo na seznam UNESCO. Původní městský komplex se dochoval do naší doby téměř neporušený.

Výlet do plážového ráje Porto da Galinhas. Brzy po ránu jsme vyrazili k moři do míst, kde jsou krásné pláže proloženy zvláštními plochými kamennými útvary s přírodními bazény. Zkoumat je a jinak se radovat se ale dalo jen do brzkých odpoledních hodin, protože pak všechno zatopila voda přílivu. Na pláži bylo živo a stále někdo něco zajímavého nabízel.

Odpoledne nebylo po pláži ani památky.

SALVADOR DA BAHIA

je hlavním městě státu Bahia, kterému se říká „ Afrika v exilu “. Město Salvador bylo založeno v roce 1549 na břehu veliké Zátoky všech svatých. Vzniklo jako vůbec prvé město v Brazílii a do roku 1763 bylo také hlavním městem celé země. Dones představuje jedno z největších architektonických kulturních dědictví v celé Americe. Barokní stavby historického centra jsou položkou kulturního světového dědictví UNESCO.

V 17. století město velice zbohatlo na obchodu s černými otroky, na tabáku a na cukru. V Bahii se tak mohly stavět nádherné barokní kostely, paláce a obytné domy, jejichž výzdoba připomínala vzory v dalekém Portugalsku.

Salvador je centrem afrobrazilské kultury a způsobu života. Na každém kroku jsou patrné kořeny afrických předků. Salvador a jeho okolí jsou také centrem kultu candomblé – kombinace původního náboženství černých otroků s náboženstvím katolickým.

Rozlehlé město leží na podlouhlém obrovském poloostrově, na jehož špičce stál náš hotel – mezi dvěma starými pevnostmi – pevností Santa Maria a pevností Santo Antonio.

Záběry ze Salvadoru: Místní ženy nosí tady pro každou příležitost, včetně pracovní, velice krásné zdobené šaty. Na jezeru ve městě jsou veliké sochy kultu candomblé. Za jezerem je vidět podkova fotbalového stadionu, kam míří davy lidí v dresech svého klubu.

S candomblé je hodně spojen i slavný kostel Bonfin.

Historické centrum Salvadoru stojí na vršku a je spojeno s dolní částí města výtahem Lacerda. Záběry z prohlídky nádherných objektů, náměstí a ulic Starého města.

Lodní výlet na ostrovy v Zálivu všech svatých . Na prvním ostrově nás nejdřív vítala soška Yimanjá – cosi jako Panna Maria v kultu candomblé. Na ostrově Ilha de Itaparica nás zase čekalo mokré vylodění.

Výlet do Cachoeiry .

Cestou do historicky významné Cachoiey jsme nahlédli do brazilského zemědělství – cesta vedla okolo polí s cukrovou třtinou, okolo tabákových plantáží, a koloniálními městečky s venkovskými trhy. Mj. ovoce žako a plod kakaovníku.

Cachoeira je velice krásné koloniální městečko s bohatou historií. Dokonce dvakrát bylo hlavním městem státu Bahia – v době cukrového a tabákového boomu. Pro svou vynikající barokní a rokokovou architekturu bylo město zapsáno na seznam UNESCO. Také Cachoeira je významným centrem kultu candomblé. Město je proslulým centrem dřevořezbářství a většina uměleckých děl vypovídá také u kultu candomblé.

Cachoeira leží na řece Paraguassu, která město spojuje se Zálivem všech svatých.  Most zase Cachoeiru spojuje s městečkem Sao Felix na druhé straně řeky. Jeho rozvoj byl dán existencí tabákové továrny Danneman. Tabák se zde zpracovává dosud, i když již v mnohem menším měřítku než kdysi.

Za Sao Felix jsme vystoupali do kopců a naskytl se nám tam krásný pohled na obě města. Před pár lety byla na řece Paraguassu postavena přehrada, která má zabránit podobným záplavám, jaké předtím obě města silně poškodily.

Závěrečný večer jsme strávili senzačně. V romantickém historickém objektu, který býval kdysi méně romantickým obydlím otroků, kteří na těchto střežených místech pracovali na exportu třtiny a cukru. Zažili jsme zde elektrizující představení v duchu candomblé, plné hudby, zpěvu, tanců, včetně bojového umění capoeiry. Účinkující předváděli stále žijící tradici. Tento večer patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Brazílii zažili.

Cestou na letiště ještě poslední pohledy na nekonečné nádherné bahijské pláže a na bambusovou alej před letištěm.