MADAGASKAR – SEDMÝ KONTINENT

Zájezd se konal v druhé polovině října 2001

Ostrov Madagaskar patří mezi jedinečná místa na zemi.

Je čtvrtým největším ostrovem světa (po Grónsku, Nové Guineji a Borneu) a zaujímá rozlohu 8x větší než naše republika. Leží 400 kilometrů na východ od africké pevniny („naproti Mozambiku“), v tropickém a částečně subtropickém pásmu. Nalézá se na něm celá škála krajinných a klimatických typů od jižních savan, přes subtropickou vysočinu táhnoucí se středem ostrova, až po severní oblasti s deštnými pralesy a tropickými plodinami a ovocem. Madagaskar leží na jih od rovníku a jeho jižní část protíná obratník Kozoroha.

Povrch ostrova je převážně hornatý a většinu ostrova vyplňuje rozsáhlá náhorní planina jménem Centrální plató, složená převážně ze starých vyvřelých hornin, zejména žuly. Tam, kde deště a vysoká teplota rozrušily krystalické horniny, se vytvořil tzv. laterit = červená jílovitá neprostupná vrstva červené barvy. Proto se někdy pro Madagaskar používá označení „Červený ostrov“. Kde je červený jíl pokryt vrstvou humusu, roste bohatá vegetace. Kde je země holá, mění se ve skalnatý terén. Půdní eroze připravuje Madagaskar stále více o cennou půdu – přičiňují se o to po staletí lidé mýcením lesů.

Podnebí se mění s výškou – na horách je subtropické až mírné, na pobřeží tropické. Na celém ostrově se střídá teplé deštivé počasí s chladnějším suchým. Během ledna až dubna se na východní návětrné straně vyskytují četné cyklony.

Vznik Madagaskaru: během Jurské éry (asi před 180 miliony let) se obrovský masiv prapevniny Gondwana začal rozdělovat a začaly se z něj formovat dnešní kontinenty a subkontinenty jižní hemisféry.

Po nějakou dobu při tom byl dnešní Madagaskar propojen s Afrikou i jihovýchodní Asií, ale později se od obou začal oddělovat. Nejdříve se oddělil od Afriky, se kterou v době dinosaurů měl společných jen pár malých savců, plazů a rostlin. Až později od Asie. Své dnešní pozice dosáhl asi před 120 miliony let.

Silné protiproudy v Mozambickém průlivu nakonec izolovaly Madagaskar od Afriky spolehlivěji než tisíce kilometrů volného oceánu směrem k Asii. A tak se vývoj na tomto kousku pevniny ubíral vlastní cestou a vyvíjel naprosto unikátně, a také to vysvětluje, proč fauna a flora Madagaskaru mají více podobností s Asií než s Afrikou.

Dlouhodobou osamoceností se na ostrově vyvinula tak jedinečná flora a fauna, že se z většiny nevyskytuje nikde na světě, tedy je tzv. endemická. Ostrov si po desítky milionů let žil sám pro sebe. Není proto divu, že se o Madagaskaru hovoří jako o sedmém kontinentu. Po Austrálii představuje druhý největší unikátní ekosystém na světě.

Na Madagaskaru nežijí ani velké šelmy, ani velcí býložravci, zato jsou tu druhy, které jinde už dávno vyhynuly. Téměř polovina madagaskarských savců patří k velké skupině poloopic – lemurů. Lemuři jsou symbolem Madagaskaru. Žije jich zde přes 30 druhů, a stále ještě jsou nalézány druhy další. Lemuři jako převážně noční živočichové mají krásné velké oči. Jsou plaší a nejsou nebezpeční.

Endemická je také jediná místní šelma fosa, cibetkovité zvíře podobné pumě. Endemitem je také našemu ježkovi podobný tanrek (tendrek) neboli bodlín bezocasý, s bodlinami po celém těle. Bohužel jej Malgaši považují za pochoutku (jak jsme mohli sami vidět). Vyprávět by se dalo o dalších živočišných druzích ostrova, např. že Madagaskar je plný chameleonů různých druhů a velikostí. Povídání o fauně Madagaskaru bylo dlouhé.

Tak, jako lze za hlavní příklad endemické fauny uvést okouzlující lemury, obdobně pak z rostlinných endemitů nepřehlédnutelné majestátní baobaby několika druhů (zatímco v Austrálii roste pouze jeden druh a v Africe také jen jeden druh baobabů).

Jedním ze symbolů ostrova je ravenala madagascariensis aneb „strom poutníků“ – dnes již rozšířený také leckde jinde. Na Madagaskaru roste 170 druhů palem a téměř všechny jsou endemické. Roste tu 17 druhů pandanů, či až 5-timetrové cykasy ve stejné podobě jako před 100-200 miliony let.

Orchidejí více než 1000 druhů. Aloe – 70 endemických druhů. Jednou z nejtajemnějších rostlin ostrova je hrůzostrašnými legendami opředený „lidožravý strom“. Taky jsme jej potkali. Na ostrově se nachází mnoho euforbií (pryšců) a pachypodií. Zářivě rudé květy flamboyantů již déle zdobí přírodu mnoha zemí, a málokdo ví, že se jedná o původního madagaskarského endemita, který se do světa vydal až po svém objevení v roce 1824.

Z příchodem lidí na Madagaskar již mnoho z tohoto jedinečného světa zmizelo a bohužel mizí stále. Například tu zůstalo jen 15% původního lesního porostu a vypalováním lesů se stále ztrácí další. Přitom takto získaná půda je úrodná jen velmi krátkou dobu a pak se jde vypalovat dále. Bezlesá půda podléhá erozi a spolu se životním prostředí mizí denně vzácné a často třeba ještě neznámé organismy – rostlinné i zvířecí.

Obyvatelé této ostrovní republiky – Malgaši - jsou etnikum stejně osobité jako příroda ostrova. Jeho zrod se datuje do doby před 3 tisíci lety: S původními obyvateli Sany (Křováky) se postupně od 10. století př.n.l. mísili sem příchozí Indonésané, Malajci, Melanésané a Polynésané, později také z východní Afriky pronikající bantuské černošské kmeny.

Od 7. století začali přicházet také Arabové, kteří ovládli hlavně západní pobřeží a ovlivnili celkovou kulturu. Zakládali zde své obchodní stanice a hledali na ostrově otroky. Novodobější historie sem pak přivála vlivy další, zejména francouzský.

Na Madagaskaru žije 14 milionů lidí, z nich pak 75% na venkově. Etnicky je země homogenní, protože Malgašů je 99%. Skládají se z 18 etnických skupin, jejichž členové se od sebe navzájem liší antropologickým typem (jsou různě „namícháni“), zvyky a případně i způsobem života. Všichni ale mluví stejným jazykem.

Všechny etnické skupiny si dodnes zachovávají své tradice a zvyky. U všech malgašských etnik panuje silný kult mrtvých, kdy smrt je podle jejich představ jen jinou „duchovní“ formou života. Hrobky se u jednotlivých etnik poněkud liší. U řady etnik bývají hrobky zdobeny vyřezávaným sloupy zvanými aloalo. Všem kmenům je společný obřad famadihana neboli svátek „obracení mrtvých“ – rituál určité exhumace.

Koloniální mocnosti se na Madagaskaru velmi provinily. Není tu prostor pro vylíčení celé nesmírně zajímavé historie ostrova, ale její prostudování je před návštěvou ostrova naprosto nezbytné. Jinak by se návštěvník velmi ochudil o možnost pochopení celé řady  aspektů.

Prvé státní útvary  začaly na Madagaskaru vznikat ve 14. století – jako jeden z prvých sakalavský stát, a podobně vznikaly říše dalších madaskarských etnických skupin. Centrem, ze kterého vyšla později úspěšná snaha o sjednocení celého ostrova pod jedinou vládu, se stala oblast středního Madagaskaru, Imerina. Imerinský vládce sjednotil Madagaskar na konci 18. století, v době evropských expanzí a kolonialismu.

Madagaskarské dějiny 19. století jsou charakterizovány dvěma dominujícími faktory – procesem sjednocování a centralizace země, a stále silnějším pronikání evropského kolonialismu, který poznamenalo soupeření Anglie a Francie. Pak historie zahrnuje podřízení ostrova pod koloniální nadvládu a marasmus, který po ní zůstal.

Obyvatelé ostrova se rychle množí a země je na špičce ve světových tabulkách porodnosti. To, co by jinde (třeba u nás) s otevřenou náručí uvítali, je v případě stoupajícího tempa záhuby zdrojů ostrova naprostou katastrofou.

Problém je, že nikdo neporadí stoupajícímu množství obyvatel, jak mají žít, aby si pod sebou tu větev stále více nepodřezávali. Zajištění ekologické stability vyžaduje uvědomění lidí a ústupky v ekonomice. To lze především od prostých Malgašů těžko očekávat.

Při návštěvě čarokrásného ostrova s milými lidmi se tak dostavují dvojí pocity – na jedné straně báječné, ale na druhé straně si chvílemi člověk uvědomí, že ho zabolelo srdce. Se stoupajícím lidským pokrokem postupuje záhuba Madagaskaru stále rychlejším tempem. Fotografie a filmy, které jsme si pořídili, budou možná za dvacet let pouze historickým dokumentem. Osud Madagaskaru se zdá být s největší pravděpodobností tragický. Devastace krajiny probíhá závratnou rychlostí a v krátké době, která zdejší přírodě zbývá, nikdo domorodce nezmění a nepřevychová. Oni sami to nebudou a nemohou být, a o jejich politicích a strašné korupci by se také chvíli dalo mluvit.

Přes veškerou vyspělou komunikační techniku to vypadá, že svět o Madagaskaru neví, resp. možná nechce vědět. Bohaté státy, které se v nedávné historii o zrychlení záhuby jedinečného přírodního bohatství Madagaskaru významně zasloužily, nepůsobí dojmem, že nadešel čas k vyrovnání dluhů.

Jestliže je to neobvyklý  úvod do setkání s Madagaskarem prostřednictvím reportáže o naší cestě, je to třeba. Nelze jen popisovat to vše senzační, co jsme viděli a zažili během naší nezapomenutelné cesty ostrovem. A senzační cesta to byla !

ANTANANARIVO je hlavním městem Madagaskaru. Leží ve výšce 1400 m na dvanácti pahorcích náhorní plošiny. Je sídlem vlády a kulturním, intelektuálním a obchodním centrem země. Bylo založeno před několika staletími, ale dnes je to moderní město s bohatou vegetací v parcích a zahradách.

Na letišti nás čekal náš průvodce Gerard, vystudovaný biolog a vůbec velice vzdělaný člověk, a především báječný společník po celou dobu našeho putování po ostrově.

Hlavnímu městu se zkráceně říká TANA. Tana má starobylou horní část s královským palácem, a část dolní, která je moderní a má evropský ráz.

Dominantou dolní části je posvátné jezero Anosy, uprostřed s památníkem padlých. Poblíž jezera stojí i hotel Hilton, kde jsme bydleli, a odkud byl přes jezero krásný výhled na horní starou část města. V Taně se také nachází řada domorodých trhů, a tržiště Zoma (=“Pátek“) je prý vůbec největším tržištěm na světě. 

Záběry z prohlídky města a procházky po městě s mnoha kvetoucími jacarandami.

AMBOHIMANGA nedaleko hlavního města je posvátné místo a historické sídlo královského rodu Merina, vladařů Imerinské říše. Je to jakýsi antananarivský Vyšehrad. Odtud vládl moudrý a schopný král Andrianampoinimerina (s takto dlouhými názvy míst či jmény lidí se na Madagaskaru potkáváte stále), který zemi sjednotil.

NÁRODNÍ PARK MANTANDIA je horský park s původními lesy a s extrémně bohatou florou a faunou.

Cestou do parku jsme prozkoumali systém, jak si Malgaši (po celé zemi stejně, jak jsme pak viděli) z místních zdrojů vyrábějí a vypalují cihly. Půvabné jsou svahy s terasovými poli.

Součástí rozlehlého národního parku Mantandia je rezervace Analamazaotra neboli Perinet. Hlavní atrakcí Perinetu jsou největší madagaskarští lemuři Indri, proslulí svým zvláštním táhlým křikem, který je slyšet na kilometry daleko. Kromě nich tu žije dalších 8 druhů lemurů, mnoho druhů chameleonů, a mnoho ptáků, motýlů a obojživelníků.

Obavy z toho, jak asi na Madagaskaru vypadá turistická infrastruktura, vzaly brzy za své. Ubytovací zařízení jsou tu všech úrovní, jako kdekoliv jinde. Výborně jsme bydleli nejen v hlavním městě, ale všude. Nemyslím tím jen špičkovou úroveň Hiltonu v Taně, ale „šmrnc“  a duši i jednodušších hotelů po zemi. Nelze při tom zapomenout na zmínku o kuchyni – jako všude na ostrovech na východ od Afriky (Seychely, Mauritius, Réunion), kde došlo ke smíchání mnoha už původně proslulých kuchyní (různých asijských spolu s francouzskou), je také madagaskarská přímo báječná. Hygienické obavy v restauracích, tedy aspoň těch, které vybere místní cestovní kancelář, nejsou na místě.

Bylo tomu tak i v Perinetu, a všude dále.

Ještě večer jsme se s Gerardem vydali na noční pozorování přírody, ale hlavní pěší safari nás čekalo až dopoledne. Gerard co chvíli něco polapil, řekl název anglicky a latinsky, a někdy nás to nechal i pohladit (hada, chameleóna, tanreka). Potkali jsme v lese také nenápadného člověka, se kterým mluvil velmi uctivě. Pak nám řekl, že to je jeden z největších madagaskarských odborníků na orchideje, ke kterému chodil do speciálního kursu.

Indri jsme slyšeli také ze všech stran, přesně od 10 hodin. Tak prý tomu je každý den. Viděli jsme je ale jen matně vysoko ve větvích stromů a na foto to nebylo.

Na Madagaskaru jsem vždy milovala cesty odněkud někam, kdy bylo dost možností pozorovat život místních lidí. Na příklad při cestě zpět, z Perinetu do Antananariva:

Zebu. Prodej dřevěného uhlí, které lidi pálí v okolních zbytcích lesů. Děti chtějí bonbóny a tužky (ještě, že jsme se na to dobře připravili a vybavili). Každou sobotu se po celé zemi pere a suší prádlo.

TZIMBAZAZA. Předtím, než jsme se vydali na cestu skrz a okolo jižních dvou třetin ostrova, jsme se ještě vrátili do hlavního města. Také jsme tu potřebovali ještě navštívit areál Tzimbazaza – komplex muzeí paleontologického a etnografického, a botanické a zoologické zahrady.

BERENTY je přírodní rezervace úplně na jihu Madagaskaru. Z Antananariva jsme odletěli do Fort Dauphin (neboli malgašsky Taolagnaro) a projeli krajem malgašského kmene Antandroy do kouzelného prostředí rezervace Berenty.

Jih ostrova je aridní, suchá oblast, jejíž vegetaci tvoří kaktusové stromy, banyany, baobaby, apod., ale především jedinečný místní ekosystém trnitého buše. Trnitý buš roste pouze na jihu Madagaskaru, kde pokrývá rozsáhlá území mezi Tuléarem a Fort Dauphinem. Jeho jedinečnost spočívá v obrovské koncentraci zvláštních druhů endemických rostlin na relativně malém území. Typický je podíl sukulentů, přizpůsobených suchým podmínkám. Nejznámějšími zástupci rodin trnitého buše jsou pachypodia. Rostou zde také pryšce a nejmenší druh baobabu, místní endemit.

Rezervace Berenty leží podél řeky Mandrare a podle všech příruček to je magické místo. Potvrzuji, že tomu tak je.

Ještě večer po příjezdu jsme se šli projít a pracně lovili záběry několika lemurů. To jsme nevěděli, co bude příští den.

Ráno za svítání mě vyrušovaly ze spaní občasné rány do střechy bungalovu. Úplně mě pak vzbudili rázným boucháním kamarádi, že musím hned vylézt. Kolem dokola bylo lemurů kata (s pruhovaným ocasem) jak naseto. Skákali nám ze stromů na střechy a evidentně měli radost, že nás všechny vytáhli ven. Pobíhali jsme tam v nočních košilích a z nečekaného počtu pruhovaných přítulek byli pochopitelně u vytržení.

Procházka rezervací – seznamujeme se s mnoha rostlinami a lemury. Bílý lemur sifaka je rozkošné stvoření. Patří k druhům, které chodí vzpřímeně, respektive oni nechodí, ale přískoky na stranu pobíhají jako malí tančící rošťáčkové v bílém plyšovém overalu. Lemur kata s pruhovaným ocasem se rád vyhřívá na sluníčku a sedí k tomu vzpřímeně s vystrčeným bříškem, jakoby se opaloval. Z dalších druhů lemurů, kteří jsou aktivní ve dne, jsme ještě potkali lemura hnědého.

Součástí rezervace je také etnologické muzeum malgašského kmene Antandroy, jehož expozice ukazuje způsob života tohoto polonomádského kmene v těžkých podmínkách aridní oblasti, a jeho pohřební zvyky.

CESTOU Z BERENTY DO FORT DAUPHINE. Pole se sisalem a sušení sisalu.

Ze života místních lidí. Krásná krajina. Tajemné kamenné náhrobky.

FORT DAUPHIN je malé přímořské město na vyvýšeném poloostrově s nádhernými plážemi. Fort Dauphin byl kdysi branou francouzské expanze na ostrov.

Botanická zahrada Saidi na úpatí horské dominanty Saint Louis, s mnoha druhy místní endemické polopouštní flory – různých eukalyptů, palem a dalších tropických rostlin.

TULÉAR (malgašsky TOLIARA) je půvabné město na jihozápadním pobřeží ostrova s výborným etnologickým muzeem a s proslulým trhem s dřevořezbami a dalšími lákadly.

CESTOU Z TULÉARU DO ISALA. Z Tuléaru nás vedla cesta po několik dní hornatým subtropickým středem ostrova zpět do hlavního města Antananariva.

Nejprve jsme projížděli oblastí s pozoruhodnými mahafalskými hrobkami, přírodou národního parku Zombitsy a oblastí dolu na safíry Ilakaka.

NÁRODNÍ PARK ISALO je erozivní jurský pískovcový masiv s mnoha kaňony, přírodními bazény a jeskyněmi, který vytváří dojem neskutečného města či zřícenin hradů. 

Park Isalo je také posvátným místem a pohřebištěm místní etnické skupiny Bara.

Na celodenní pěší prohlídku fantastického parku, s koupáním v přírodním bazénu s pramenitou vodou, moc rádi vzpomínáme.

CESTOU Z ISALA DO RANOMAFANY. Stále na sever jsme projížděli nejprve náhorní planinou Horombe a přes město Ihosy, centrum významného pasteckého kmene Bara.

Barové jsou tradičně vynikající pastevci a kdysi i vynikající válečníci. Jsou to vysocí, urostlí, velmi hezcí a skoro černí lidé – s vysokou příměsí bantuské krve. Se svými stády nachodí denně mnoho kilometrů. Hrbaté krávy zebu se nacházejí na celém Madagaskaru, ale v zemi lidu Bara je jich nejvíce.

Početná stáda zebu slouží místním lidem jako potrava, dopravní prostředek a jako materiál na výrobu oděvů a bot. Je to ale také prestižní záležitost – početnost stáda je přímo úměrná společenskému postavení jeho majitele.

Evropan si ovšem také povšimne devastačního vlivu obrovitých stád, putujících planinami. Rozsáhlé spasené plochy napomáhají erozi a někdy sjíždějí do údolí i celé kopce. Je to obtížně řešitelný problém, protože zebu jsou základem, na kterém stojí celá struktura vztahů zdejší tradiční společnosti.

V půvabném městě AMBALAVAO jsme navštívili manufakturu na malgašský ruční papír Antaimoro, impregnovaný sušenými květinami. Tento papír se vyrábí podle  staré arabské metody a jmenuje se podle malgašského islámského etnika Antaimoro.

Čím blíž k městu Fianaratsoa, tím více přibývalo terasovitých rýžových polí. FIANARATSOA je oblastí etnika Betsileo a kdysi bývala centrem jeho království. Fianaratsoa je významným madagaskarským akademickým a intelektuálním centrem, a také centrem pěstování vinné révy a čaje. Je to velmi katolické město.

NÁRODNÍ PARK RANOMAFANA s horským deštným lesem je proslulý svoji biodiverzitou rostlinných, živočišných a krajinných typů. Je domovem mnoha savců, včetně 12 druhů lemurů, skoro stovky druhů ptáků (většinou místních endemitů) a mnoha druhů motýlů. Jeho popularitu ještě od roku 1987 zvýšilo objevení do té doby neznámého Lemura zlatého. Parkem protéká několik řek, z nichž nejznámější je Namorona s bílou vodou.

Bydleli jsme tu velmi romanticky uprostřed přírody v bungalovech na stráni nad řekou Namoronou. Procházka rezervací byla požitkem. Nakonec vodopády na řece Namorona.

Z RANOMAFANY DO ANTSIRABE. Oblast rýžových polí, připomínajích jihovýchodní Asii – a není divu, protože toto umění si předci dnešních obyvatel Madagaskaru právě odtud přinesli. Pálení dřevěného uhlí v milířích. Hnojení rýžového pole tradiční metodou proháněním zebu skrz pole.

Zastávka ve městě AMBOSITRA, které je centrem madagaskarského dřevořezbářství.

ANTSIRABE je elegantní horské město s výborným klimatem, a také lázně s léčivou minerální vodou. Je také obchodním centrem s polodrahokamy a dalšími nerosty. Svézt se zde rikšou patří přímo k povinnostem návštěvníka města.

Rovněž okolí města je velmi půvabné. Dodnes je tato část ostrova vulkanicky aktivní a nachází se zde kráterová jezera.

Nakonec jsme se potěšili v „šutrárně“. Osobitostí Madagaskaru je také velký výskyt amonitů.

 CESTOU Z ANTSIRABE DO ANTANANARIVA. Cesta vedla zvlněnou vysočinou, opět s mnoha rýžovými poli, osídlenou nejvýznamnější madagaskarskou etnickou skupinou Merina. Merinské domy mají architekturu od jiných etnických skupin odlišnou. Často byly k vidění barevné merinské hrobky.  A protože byla zase sobota, všude se pralo a sušilo prádlo.

ZÁPAD MADAGASKARU. Západ ostrova je naprosto odlišný od jeho jiných částí. Výjimečné přírodní unikáty západu ostrova zachraňuje méně rozvinutá infrastruktura a zejména nevalné cesty. Je to právě tato část Madagaskaru, která se nám nejvíce vryla do srdce.

Nejprve jsme si jeden den odpočinuli na plážovém poloostrově města Morondava. V bungalovech na břehu moře, s domácím mazlíčkem lemurem hnědým.

CESTA DO BEKOPAKY. Třídenní výlet do oblasti snů – do národního parku Tsingy de Bemaraha.

Cestou jsme obdivovali různé druhy baobabů, kterých se nejvíce nalézá právě zde, na západě ostrova. Tato celá oblast je domovem etnické skupiny Sakalava, jejíž hrobky jsme také cestou míjeli.

Pozemní cestou terénními vozy  jsme dojeli k říčnímu přístavu Tsimafana a na ferry přejeli přes řeku Tsiribina do Belo Sur Tsiribina. Později jsme přejeli ještě řeku Manambolo do Bekopaky.

Belo sur Tsiribina jsme přešli od přístavu do restaurace místního hotelu, a nelze jinak, než se zmínit o obědě, který byl tak senzační, že jsme si totéž vyžádali pro cestu zpátky – čerstvé grilované krevety.

TSINGY DE BEMARAHA představují asi 150 km2 rezervace s tisíci špičatými a velice ostrými šedomodrými vápencovými skalami. Jsou součástí světového přírodního dědictví UNESCO a současně i jeho biosférickou rezervací.

Přestože toto fascinující území na plató Bemaraha bylo prohlášeno chráněnou oblastí už před 70 lety, dodnes neexistuje jeho přesnější plán ani průzkum. Příroda se zde navíc chrání sama těžko prostupnými ostrými útvary vápencového útesu. Mnohé skalní labyrinty jsou dodnes nepřístupné. Nachází se zde rovněž endemická flora a fauna.

Tsingy jsou také svatým místem etnické skupiny Sakalava, která má za sebou bohatou historii.

Návštěvníkům, kteří nelitují trochy námahy se sem vypravit, nabízí Tsingy nezapomenutelné dojmy.

Na prohlídku Tsing s námi šel nejen Gerard, ale také specializovaný průvodce. Na jednom místě nám ukázal něco,  co Gerard, příslušník etnické skupiny Merina (historicky nijak zadobře se Sakalavy) vidět nesměl, zato my cizáci jsme zřejmě nevadili. Byla to tato posvátná jeskyně, ve které se dodnes konají tajemné sakalavské obřady.

BEKOPAKA je veliká vesnice na břehu řeky Manambolo. Bydleli jsme trochu stranou, a tak jsme se vydali vesnici a okolí prozkoumat. Brzy jsme se s vesničany skamarádili.

CESTOU ZPĚT DO MORONDAVY jsme sice jeli stejně, jen v obráceném sledu, ale přesto jsme měli tolik dalších a jiných zážitků.

Zase jsme přejeli obě řeky. U jednoho přívozu jsme opět po čase viděli tenreka, ale tentokrát jako potravinu.

Stavěli jsme se také rádi ještě v jedné vesnici cestou, taková setkání byla totiž moc milá. A také jsme viděli, jak počasí může případně zcela změnit plány. Během tropického lijáku byla normálně špatná cesta za krátkou dobu skoro nesjízdná a chvílemi jsme si nebyli jistí, zda někde neuvázneme.

Ale všechno dobře dopadlo a dokonce jsme včas, před západem slunce – jak to má být – stačili dojet do slavné Aleje baobabů, která je právě v tuto době nejvíce fotogenická.

Ještě jeden den v MORONDAVĚ, ve známém hotýlku u pláže. Moře je zde velice mělké a tak při odlivu odchází velmi daleko.

Po příletu do Antananariva jsme ještě před nočním odletem domů shlédli výborné folklorní vystoupení jako tečku za naším báječným madagaskarským dobrodružstvím.