Singapur, Malajsie, Brunej, Sumatra

duben/květen 2010

Tentokrát jsme se vydali do historicky a kulturně homogenního prostoru, na kterém se v dnešním politickém uspořádání nacházejí dva malé, ale zato velmi bohaté státy Singapur a Brunej, vlídná a mnohotvárná Malajsie, a také cestovatelský poklad - Sumatra, která je součástí Indonésie. A dobře jsme udělali ! Byla to moc pěkná cesta.

SINGAPUR je malý městský ostrovní stát u jihu Malajského poloostrova, ale patří k nejvyspělejším státům světa a jeho přístav je druhý největší na světě. Je to velmi bohatý stát, proslulý svou čistotou, přísnými zákony a bezproblémovým soužitím mnoha etnik a jejich náboženství.

Singapur byl poklidnou rybářskou vesnicí do roku 1819, kdy sem zavítal Sir Thomas Stamford Raffles z Britské východoindické společnosti. Pod britskou správou se vesnice rozrostla na velké obchodní město, a vojenskou a námořní základnu. V roce 1867 se Singapur stal britskou korunní kolonií. Od roku 1965 je Singapur samostatnou republikou, po krátké epizodě soužití s Malajsií.

Singapur má pět hlavních částí: Koloniální, Čínská, Malá Indie, Arabská, nábřeží a městské zahrady. Koloniální čtvrť je dnes prolnutá s moderní dobou a koloniální budovy obklopeny hypermoderními mrakodrapy. Na říčním nábřeží stojí socha zakladatele města Rafflese. Podél řeky se táhne řada malebných domů, kdysi čínských skladů, za kterými se tyčí moderní výškové stavby. Mytologický Merlion je symbolem Singapuru.

Tatáž místa večer během procházky městem a projížďky lodí po řece.

Indická, Čínská a Arabská čtvrť. Zajímavé je, že nejde jen o názvy, ale jednotlivá jmenovaná etnika v nich stále žijí a udržují svůj životní styl.

Singapur, který má provždy limitovaný prostor pro svoji existenci i rozvoj, se dokázal nezasekat jen výnosnými stavbami, ale velmi důsledně dbá na to, aby se tu dalo také hodnotně žít. Už při pohledu z letadla upoutá nejen množství lodí mířící do přístavu, ale také rozlehlé golfové hřiště ve čtvrti Changi, kde se nachází mezinárodní letiště (samozřejmě jedno z největších a nejmodernějších na světě).

Velkou zelenou pýchou města je Orchidejová zahrada, součást Botanické zahrady.

Ptačí park Jurong s 9000 ptáky více než 600 druhů je pak úplně největší oázou přírody na ostrově a oblíbeným místem rekreace zdejších obyvatel. Kromě přehlídky všech těchto ptáků nabízí také svižnou ptačí show, projížďku rozlehlým parkem visutým vláčkem či „Afriku“ s nejvyšším umělým vodopádem na světě.

Ze Singapuru jsme odjeli přes Johorský průliv do Malajsie pohodlným nostalgicým vlakem, který tu jezdí už od koloniálních dob.

Dojeli jsme do slavné historické Malaky, kde jsme zahájili naší cestu poloostrovní Malajsií, ale tu bych chtěla popsat souvisle – a tak nejdříve uvedu dokumentaci naší cesty do Bruneje, kam jsme si z Malajsie v průběhu cesty po ní odskočili. Spojení s Brunejí a se Sumatrou jsme si zajistili s největším asijským leteckým nízkonákladovým dopravcem, který rozhodně stojí za zmínku a za pozornost. Jmenuje se Air Asia a strčí do kapsy mnohé „renomované“ světové letecké společnosti.

BRUNEJ (celým jménem „Brunei Darussalam“ = „Brunej, sídlo míru“), jedna z nejmenších zemí světa, je maličký sultanát se severu ostrova Borneo, který je díky obrovským zásobám ropy úžasně bohatý. Borneo, třetí největší ostrov světa, je dnes politicky rozdělený na část indonéskou (která se jmenuje Kalimantan), na část malajskou, a na sultanát Brunej.

Sultanát Brunej získal nezávislost na Velké Británii v roce 1984. Hlavou státu i státního náboženství je sultán. Brunej nemá žádný volený zákonodárný orgán. Klíčové pozice ve vládě zaujímají členové sultánovy rodiny. Titul sultána je dědičný a stále stejná dynastie vládne již od roku 1368. Současný sultán Hassanal Bolkiah (od roku 1967) je v pořadí 29.sultánem Bruneje a je pokládán za jednoho z nejbohatších lidí na světě. Toto bohatství se promítá i do života obyčejných lidí. V Bruneji obyvatelé neplatí zdravotní péči ani školství, potraviny a pohonné hmoty jsou subvencované, platy jsou s ohledem na region nadprůměrné, životní úroveň značně vysoká, a státní zaměstnanci mají spoustu dalších výhod. Bruneji kdysi patřila většina ostrova Borneo, ovšem dnešní Brunej je stát maličký a skládá se ze dvou oddělených enkláv – západní Brunej a východní Brunej. V západní části žije 97% populace a jen 10 000 lidí bydlí v hornaté východní části – v okrese Temburong.

Bandar Seri Begawan s 90 000 obyvateli je hlavním městem sultanátu. Leží při ústí řeky Brunei do Brunejské zátoky. Je to výstavné moderní město, které za 2.světové války bylo zničeno Japonci a po válce muselo být znovu vybudováno. Ze sultánského paláce Istana Nurul Iman toho zvenčí vidět mnoho není. Brunejské muzeum se smělo fotografovat jen zvenčí, zato v muzeu Rogalia, které bylo postaveno pro kočár, kterým jel sultán na korunovaci, jsme mohli pořizovat záběry kočáru a dalších korunovačních propriet podle libosti. Následující záběry zachycují různé ceremoniální a vládní budovy, a také jediný čínský chrám v zemi.

Představu o tom, jak hlavní město ještě před 100 lety vypadalo, dává vesnice na řece u centra města. Na prohlídku vodní vesnice jsme se vydali pochopitelně lodí. Nejdřív jsme ale zajeli o kousek dál, abychom se pokusili zahlédnout plaché opice jménem kahau nosatý, které už jsme před dvěma lety viděli na jihu Bornea při návštěvě indonéského Kalimantanu. Sice jsme I tady na jednu skupinku opravdu narazili, ale zvířata se krmila na mangrovech hodně vysoko a nebyla nejlépe vidět. Cestou k nim jsme jeli okolo hrobky jednoho z předchozích sultánů.

Vodní vesnice Kampong Ayer: Prakticky celé město po staletí leželo na řece. Byly tu na dřevěných sloupech postavené domy i sultánský palác. Až začátkem dvacátého století se sultán rozhodl přesídlit na břeh a peníze z ropy nalezené v roce 1929 vše urychlily. Domy Kampongu Ayer jsou navzájem propojené skoro 30 km lávek, mostů a můstků. Nachází se tu více než 4200 budov, obytných domů, mešit, škol základních i středních, restaurací, obchodů i nemocnic. Žije tu více než 30 tisíc obyvatel. Byli jsme dokonce pozvaní na prohlídku jednoho domu (ve dveřích stojí náš milý brunejský průvodce Zul, oblečený v brunejském tradičním úboru), ale nebyla to bezpochyby ukázka domu typického, spíš dost bizarního. Majetný vlastník domu si to uvnitř zařídil tak, jak si představuje bydlení luxusní.

Když jsme se za soumraku vraceli z vyjížďky zpět, viděli jsme od břehu průhledem mezi domy něco velmi krásného, což jsme pak pochopitelně blíže prozkoumali.

A tak na konec záběrů z hlavního města Bruneje uvádím dvě přímo pohádkové mešity, pýchu hlavního města. Mešitu Sultan Hassanal Bolkiah, která nese jeho jméno, nechal postavit současný sultán, druhá - a mešita Sultan Omar Ali Saifuddin – nese jméno jeho otce. Obě nádherné stavby jsme zachytili z různých míst za dne i za večeního osvětlení, a je třeba říct, že ve skutečnosti jsou ještě kouzelnější, než na snímcích.

Národní park Ulu Temburong ve východní brunejské enklávě je považován za nejzachovalejší tropický deštný prales na Borneu. Chrání mnoho ohrožených živočichů. Přístupný je pouze lodí po řece nebo po speciální turistické stezce, kterou tvoří systém dřevěných lávek, mostů a kovových konstrukcí. Tato stezka vede místy až 60 metrů nad zemí mezi vrcholky stromů. My jsme doo parku dojeli lodí a pak stoupali lesem až k unikátní vysoké kovové kontrukci, původně postavené pro účely vědeckého výzkumu. Z výšek chodníků několika pater konstrukce se nám postupně otevíral pohled na jednotlivá patra tropického deštného pralesa.

Atraktivní a vyspělá MALAJSIE s nádhernou přírodou se také skládá ze dvou částí – z části pevninské, která leží na Malajském poloostrově, a z části, která leží na severu ostrova Borneo, o který se dělí s Indonésií a sultanátem Brunej.

Na Malajském poloostrově leží jedenáct států, zbývající dva státy federace leží na ostrově Borneo (Sabah, Sarawak). Devět států jsou monarchie, čtyři státy jsou republiky. Malajsie je federativní konstituční monarchie v čele s králem, kterého mezi sebou volí dědiční sultáni z oněch devíti sultanátů, vždy na pětileté funkční období. Také Malajsie je národnostně pestrá země - převládají Malajci, Číňané a tamilští Indové. Další významnou skupinou obyvatel jsou příslušníci původních domorodých kmenů – Oran Asli na Malajském poloostrově a Dajakové na Borneu.

Naše cesta vedla poloostrovní Malajsií:

Melaka (na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO) je nejstarší malajské město s bohatou historií a historicky výjimečným významem. Ve zdejším přístavu po dlouhá staletí obchodovali Arabové, Indové, Evropané, Číňané a mnozí jiní. Město bylo dobyté Portugalci, po nich přišli Holanďané, a po těch tu panovali Britové. Procházka starým městem s mnoha významnými památkami – především čínské a hinduistické chrámy, mešity, radnice Stadthuis, věž s hodinami, slavnostní fontána královny Viktorie, kostel s červenou fasádou, kostel sv. Pavla, kde býval pohřben sv. František Xaverský, pozůstatky pevnosti Formosa, čínský hřbitov pokrývající celý kopec a sloužící již mnoho staletí, stará holandská loď-dnes muzeum, a další. A taky náš milý malajský průvodce Zubir.

Kuala Lumpur, největší město Malajsie, je směsicí starého a nového, a stejně tak směsicí mnoha kultur – jak je vůbec pro Malajsii typické. Většina návštěvníků města je nejdříve hlavně zvědavá na dvě zdejší výškové stavby, které jsou viditelné z mnoha míst ve městě a které město ve světě proslavily. Jednak je to proslulá dvojice mrakodrapů ropné firmy Petronas. Tato ohromující stavba byla ještě donedávna nejvyšším mrakodrapem na světě. Ačkoliv o své prvenství už přišla (o prvenství po ní už přišla i věž Taipei 101, kterou jsme navštívili nedávno na Taiwanu), stále ještě svou monumentálností fascinuje. Spolu s věžemi, ve kterých jsou firemní kanceláře, bylo postaveno obchodní centrum, které poskytuje zajímavý průhled na věže skleněnou střechou. A druhou výškovou stavbou je telekomunikační věž Menara stojící navíc na kopci a poskytující výhled na celé město ze svého vyhlídkové podlaží ve 276 metrech nad zemí. Uvádím snímky obou objektů zblízka i z dálky, ze dne i za nočního osvětlení. Vyhlídku z Menary jsme si samozřejmě nenechali ujít.

Centrum koloniální části města tvoří náměstí Merdeka (=“Nezávislost“), kolem dokola kterého leží velmi různorodé budovy – jak sídlo 125 let starého kriketového klubu (střed tohoto náměstí tvoří totiž dost unikátně kriketové hřiště), tak budova ve fantaskním viktoriánském slohu (kdysi sídlo jednoho sultána, dnes Nejvyššího soudu), tak se tu tyčí moderní výškové budovy. A podobné to je i v nejbližším okolí náměstí.

Nádherná je také budova vlakového nádraží, které vypadá jako palác, i protější budova Malajské železniční správy. Zato poblíž nich stojící objekt Národní mešity nás architektonicky moc neuchvátil, a ani snímek mešity pořízený z věže to nenapravuje.

Tugu Negara - Národní památník věnovaný památce padlých za 2.světové války.

Brána do Královského paláce a vyhlídka na něj jsou místem, kde se všichni domáci návštěvníci „musí“ vyfotografovat.

Národní muzeum je výborné. Poskytuje perfektní výklad historie země a jejích částí od prehistorie až po současnost se spoustou mapek, výkladových panelů a dalších názorných pomůcek. Tam bych byla schopná strávit mnohem déle času.

Hlavní hinduistický chrám Malajsie Sri Mahamariamman byl právě pod lešením, protože prochází pravidelnou obnovou barev, a k focení neponoukal. A tak jsme se místo toho dali u nedalekého Centrálního trhu do řeči s milými děvčaty. Máte-li tušení, že se jedná o prostitutky, máte pravdu, jen to ale nejsou děvčata.

Pobyt v Kuala Lumpur jsme zakončili představením malajského folkloru v centru města, odkud byl působivý výhled na obě dominanty města. Noční Kuala Lumpur žije naplno.

Kdyby se vás někdo zeptal na hlavní město Malajsie, asi byste řekli, že je jím Kuala Lumpur. Omyl ! Je jím od roku 2001 město Putrajaya, vzdálené od Kuala Lumpuru 25 km. Je to moderní futuristické město, které vyrostlo na zelené louce podobně jako australská Canberra, brazilská Brasília či hlavní města v několika dalších zemích světa. Na snímcích jsou úchvatné mosty, dvě impozantní mešity, veliké umělé jezero, vládní palác, Nejvyšší soud (a krásná paní, která ze soudu vyšla – co asi tam dělá ?), radnice.

Batu Caves jsou obrovské vápencové útvary nedaleko Kuala Lumpur, obklopené hinduistickými chrámy s okouzlujícími detaily výzdoby. Chrámy se nacházejí také uvnitř ohromné jeskyně, ke které je třeba – za asistence milých opiček - vystoupat 272 schodů.

Cestou Malajsií jsme viděli mnoho zajímavostí, třeba jsme jeli okolo místa, kde krátkou dobou před naším příjezdem burácely motory Velké ceny Malajsie. Naprosto nepřehlédnutelným fenoménem je pak to, že původní lesy v Malajsii jsou neustále nahrazovány plantážemi palmy olejové, jejíž produkt se používá jako biopalivo a i pro řadu jiných účelů. Tyto plantáže již co do rozsahu vysoko předčily někdejší zdejší plantážní jedničku – kaučukovník. Největším ovocem na světě je jackfruit, ale zdejším fenoménem je zde velmi oblíbený durian, který se mu trochu podobá. Durian je ovoce zvláštní lahodné chuti, ale odporného zápachu a proto se často lze setkat s upozorněním, že dovnitř se s tímto (i případně ještě s jinými podobně charakteristickými druhy ovoce) nesmí. Snímek je z krásného hypermoderního obchodu, který ale páchl, jako by tu čistili žumpu.

Cameronské vysočině se říká Zahrada Malajsie. Je jednou z nejatraktivnějších horských destinací poloostrovní Malajsie. Nejprve jsme tu udělali zastávku u vodopádu Lata Iskandar. Po dva dny jsme tu co chvíli potkávali skupinku s fotografem a několika modely, kteří vytvářeli malebné kompozice zřejmě pro nějaký módní časopis. Tady to modelce moc slušelo.

Jeli jsme okolo stavení původních obyvatel Malajsie Orang Asli („lesní lidé“), kteří žijí dodnes po svém v horských oblastech Malajsie, ale ti poblíž silnice nemají z okolojedoucích, kteří by je rádi okukovali, evidentně žádnou radost. Ani se jim nedivím.

Cameronská vysočina má příhodné klima pro pěstování čaje a malebné čajové plantáže pokrývají mnoho zdejších kopců. To tu zavedli Britové, a Malajci v tradici pokračují s úspěchem dodnes. Pochopitelně jsme to blíže prozkoumali – prošli jsme se okolo mnoha fotogenických čajovníkem pokrytých kopců a navštívili továrnu na zpracovní čaje BOH (Best of Highlands).

Roste tu také mnohá pozoruhodná flora, např.veliké masožravé láčkovky, a pro entomology je tu ráj motýlů a brouků. (Na jedné fotce kopulují žáby listové, které ve svém prostředí jsou od listí nerozeznatelné. Pěkné mimikry má i zelený brouk na dlani, který vypadá jako natržený list). Na vysočině se také pěstují kaktusy a je tu řada dalších specializovaných plantáží – mezi nimi vévodí plantáže jahodové. Navštivili jsme trh, kde byly ke koupi nejen jahody, ale také nejrůznější předměty s motivem jahod.

Na Cameronské vysočině jsme bydleli v milém hotelu, obklopeném zelení, který se stylově jmenoval „Jahodový park“. A nejen zde jsme si rádi po celodenním programu dávali masáže, které prakticky všude v Asii dělají senzační.

Britové si Cameronskou vysočinu za doby svého působení v Malajsii pro její svěží klima velmi oblíbili. Také pěstování čaje či jahod je britským dědictvím. Stavby pořízené za jejich éry jsou udržovány vzorně dodnes – například hotel u jezera s nezaměnitelným britským duchem, kam jsme si zašli na oběd.

Cestou na Penang jsme se zastavili ve městě Kuala Kangsar u řeky, s velkolepou mešitou a palácem zdejšího sultána.

Ostrov Penang byl jednou z nejdříve obydlených částí Malajsie a byl také nejstarší britskou državou v Malajsii. Tady zástupce Východoindické společnosti Francis Light poprvé vystoupil na pevninu a v místech jeho prvních kroků dnes stojí pevnost Fort Cornwallis. V 60.letech 20.století byl Penang centrem hnutí hippies a dodnes je velmi liberální částí celé Malajsie. Ostrov spojuje s pevninou 13,5 kilometru dlouhý most, nejdelší most v jihovýchodní Asii.

Georgetown (UNESCO) je fascinující multikulturní centrum ostrova s mixem čínské, křesťanské, muslimské a hinduistické kultury. Pár snímků z prohlídky města, při které jsme mj.viděli a navštívili: čínský chrám ležícího Buddhy, barmský buddhistický chrám, pevnost Cornwallis, proslulý komplex klanu Khoo, věž s hodinami, hotel s koloniálními detaily a duchem, a mnoho kouzelných ulic a uliček.

Výlet k monumentálnímu buddhistickému chrámu a klášteru Kek Lok Si, největšímu v jihovýchodní Asii, s mnoha sochami Buddhy, bódhisatvů a čínských bohů.

Před odletem na Sumatru jsme si trochu odpočinuli v našem hotelu u pláže, po které chodila a na padáku létala (snad) pěkná děvčata.

SUMATRA je šestým největším ostrovem světa a je součástí Indonésie. Navštívili jsme tu dvě její cestovatelsky atraktivní provincie - Severní a Západní. (Poznámka: Severní provincie není nejsevernější částí Sumatry – tou je autonomní, striktně islámská provincie Aceh).

Medan je hlavním městem Severní provincie, kde jsme své putování po Sumatře zahájili. Podívali jsme se tu na zdejší mešitu s odděleně stojícím minaretem a na sultánský palác, a pak už jsme zamířili pryč za většími lákadly.

Brzy jsme zjistili, že i na Sumatře jsou původní lesy nahrazovány lesy palmy olejové, jejíž sklizeň byla právě v plném proudu. Jsou to zvláštní lesy, ale kupodivu i v takovém lese rostou houby, jak se nám paní s plným košíkem pochlubila.

Severní Sumatra :

Bukit Lawang je městečko na východním okraji druhého největšího národního parku Indonésie Gunung Leuser. Nedaleko Bukit Lawangu leží vesnice a středisko pro záchranu orangutanů Bohorok, které od roku 1973 pomáhá osiřelým či ochočeným orangutanům v návratu do přírody. Orangutani dnes žijí už pouze na dvou místech – na Borneu a na Sumatře. Na každém ostrově žije jiný druh. Bornejský jsme si minule užili dosyta (viz fota v minulém cestopise). V Bohoroku jsme bydleli v ekolodži, do které se dá dostat jen po visutém mostě a samozřejmě naše cesta hned ráno vedla za orangutany. Sumaterští orangutani jsou výrazně plašší, než bornejští. Nikdy nesestupují na zem, protože tady mají na rozdíl od Bornea mnoho predátorů. Viděli jsme postupně tři samice, které si k pracovníků záchranného střediska, na které jsou zvyklé, přišly pro vylepšení svého jídelníčku. Přikrmování je dvakrát denně, vždy ve stejnou hodinu.

Před snímky z procházky vesnicí Bohorok je třeba uvést, že vše bylo postaveno úplně nedávno a platí to i pro orangutanní středisko. Vesnice Bohorok totiž zažila 2.listopadu 2003 tragickou přírodní katastrofu – byla skoro úplně zničena 15 metrů vysokou přílivovou vlnou. Po dlouhotrvajících deštích došlo asi 15 km proti proudu k podmáčení svahu a sesuvu, který zahradil koryto řeky a vytvořil přehradní hráz s asi 1 km dlouhým jezerem. Když nepevná hráz povolila, smetla obrovská povodňová vlna za necelou hodinu vše, co jí stálo v cestě. Zahynulo přes 300 osob, celé rodiny, obyvatelé i hosté. Zničeno bylo 420 domů. Voda smetla také orangutanní útočiště – návštěvnické středisko, hospodářské zázemí i klece se zvířaty v karanténě. Hlavním viníkem je eroze způsobená nekontrolovatelnou ilegální těžbou dřeva, která postihuje až čtvrtinu území národního parku.

Batakové jsou jednou ze dvou úžasných velkých etnických skupin Sumatry. Dalo by se o nich povídat mnoho a dlouho, a na to tu není prostor. A tak jen stručně: na Sumatře žijí asi 3-4 tisíce let, vyznačují se originální architekturou, jsou převážně křesťané a animisté, mají barvité a složité svatební a pohřební obřady. Divoká a nepřístupná sumaterská příroda byla přičinou toho, že jednotlivé skupiny Bataků žily a vyvíjely se každá po svém. Tato izolace a vedla k tomu, že dodnes mezi Bataky existuje 6 odlišných etnicko-jazykových skupin. Každá skupina má svůj jazyk, rituály, architekturu, způsob odívání a náboženství.

Na vysočině Karo žijí Batakové kmene Karo. Když do tohoto regionu vtrhli roku 1904 Holanďané, obyvatelé tehdy sami zničili většinu velkých vesnic a městeček, aby kolonistům nepadly do rukou. Tradiční domy ve vesnici Peceren a ve vesnici Dokan, které jsou jedny z mála dochovaných, nejsou bohužel příliš udržované. Ale lidé jsou tu milí.

Rekreační centrum Berestagi ve výšce přes 1300 m shlíží dvě sopky – Sibayak a Sinabungu. Na jednu z nich jsme viděli z hotelu, kde jsme přespali. Ve městě měli katolický kostel s podivuhodnou kombinací symbolů. Záběry z projíždění městem jsou typickou ukázkou - v takových pomnících si na Sumatře libují.

Batakové kmene Simalunga. Království tohoto kmene, které existovalo od 15.století až do roku 1947, mělo své centrum ve vesnici Pematang Purba. Dva záběry cestou – osobitá restaurace a další z oblíbených pomníků.

Jezero Toba je největším sladkovodním jezerem v jihovýchodní Asii a kulturním a duchovním centrem Bataků kmene Toba. U prvého výhledu na jezero, ke kterému jsme dojeli, padá z výšky více než 100 metrů vodopád Sipisopiso.

Uprostřed jezera leží ostrov Samosir s tradiční batackou kulturou, ještě velmi málo zasaženou civilizací. Na ostrov jsme přejeli trajektem a ubytovali se na kouzelném místě letoviska Tuk-tuk v hotelu, který stojí za ukázku. Václav nás zavedl do hospůdky za svými novými kamarády, se kterými jsme strávili nezapomenutelný večer, který by šlo směle nazvat „Potkali jsme Řeka Zorbu“.

Na Samosiru bylo dobře ! Podnikli jsme tu velice povedené výlety do tří vesnic s památkami batacké kultury (a s neplánovaným obohacením při setkání s místními obřady). První byla vesnice Tomok s významným ornamentálním kamenným sarkofágem.

Samosir je senzační ostrov a stále tu bylo na koukat – na přírodu, na lidi, na památky. Tradiční pokrývka hlavy batackých žen, či „kapličky“-hrobky uprostřed polí a u cest.

Ve vesnici Simanindo se v domě posledního batackého krále kmene Toba nachází muzeum, jehož součástí je tradiční vesnice. Tady nám také předvedli představení tradičních tanců zvaných tor-tor, u kterého nesmí chybět buvol.

V sobotu se u Bataků konají všechny důležité obřady. Měli jsme štěstí, že jsme na dva narazili během naší cesty ostrovem. První vypadal jako svatba, ale byly jakési zásnuby – nastávající ženich a nevěsta s doprovodem dohadují s oběma rodinami podmínky – za přihlížení celé vesnice. Paní se širokým úsměvem nepochybně holduje oblíbenému betelu.

Batacký svatební obřad je zážitek, je dynamický, plný hudby a pohybu, všude jsou krásné šaty a pohyb peněz. Svatebčané během dlouhotrvajících rituálů posedávají pod plachtami na zemi, jak je tu zvykem – a popíjejí nealkoholické nápoje, jak je tu zvykem. Ženich má na hlavě vysokou červenou čepici a usmát se – na rozdíl od nevěsty – může.

Ve vesnici Ambarita se nachází významné náboženské středisko Hutasiallagan s kamennými křesly krále tohoto jména a s popravčím místem, které zdejší průvodci rádi popisují velmi názorně. Také zde probíhala jedna svatba.

Opustili jsme ostrov Samosir a podél jezera Toba jsme jeli dále na jih. Navštívili jsme cestou batacké vesnice Lumban Julu a Pitoluan (stále kmene Toba), z Dolok Tolongu se naposledy podívali na jezero Toba, a v Tarutungu na zdejší sirné termální prameny. Nedaleko nich stál kostel, ze kterého se ozývala Beethovenova Óda na radost. Kostel byl plný a u oltáře stála dívka v bílých šatech, ke které kněz dlouho mluvil. Nepodařilo se mi zjistit, co to má znamenat. V Tarutungu jsme naposled viděli batackou architekturu, protože nás čekalo brzy seznámení s druhým velkým původním sumaterským etnikem.

Dále už naše cesta vedla nádhernou přírodou provincie Západní Sumatra, která je domovem lidí etnika Minangkabau, jedné z nejzajímavějších indonéských etnických skupin. Původ tohoto etnika není jasný a zahalen do legend. Příslušníků tohoto etnika žijí zde asi 4 miliony, ale minimálně stejný počet žije mimo tutu oblast. Jsou to lidé, kteří podle starobylého minangského zvyku „merentau“ cestují za štěstím. Minangská kultura je matrilineární, a současně je muslimská – což je velice osobitá kombinace. Majetek, jméno a příslušnost ke klanu se dědí po ženské linii. Pokud jde o architekturu – zdejší domy mají velmi špičaté střechy po obou stranách budovy, které představují buvolí rohy. Minangkabauci praktikují ortodoxní islám, ale bezstriktního islámského práva. Po dosavadní batacké křesťanské a animistické společnosti to byla okamžitě na první pohled velká změna. Lidé tady chodí mnohem tradičněji oblékaní. Zajímavé je, že věže zdejších mešit mají cibulový tvar.

Cestou do Bukittingi: rýžování zlata, vaření cukru, pracující opička nám shodila kokosové ořechy a sama si na šťávě z jednoho z nich pochutnala.

Návštěva přírodní rezervace Rimbo Panti s kouřícími horkými prameny, zastávka na rovníku.

Bukittinggi je srdcem minangkabauské kultury. Na náměstí v centru města se tyčí věž s hodinami, na okraji města se ježí na kopci zdejší hlavní správní budova. Pamětihodností je kaňon Sianok, střežený houfy opiček, Japonský tunel (za války japonské vězení) a muzeum na místě bývalé pevnosti Fort de Kock se zoologickou zahradou.

Z města a hlavně z jeho okolí je výhled na sopky Merapi a Singgalang, jasný ale jen po ránu. Pak jejich vrcholky zahalí mraky. Na jednu sopku bylo vidět i z našeho hotelu.

Ve městě jsme potkali také dvě třídy dětí, které – jak jsme se dozvěděli – právě dokončily čtení koránu. Šly to slavnostně zvěstovat veřejnosti. Děti se tvářily zarputile a ani trochu se neusmály. Naopak tomu bylo v bance, kam jsme si zaskočili vyměnit nějaké peníze. Nejprve se nám všichni počínaje panem vedoucím představili a pak důkladně vyzpovídali – kam jedeme, co jsme viděli. Trvalo to sice dlouho, ale bylo to milé.

Jeden večer jsme se vypravili na energií nabité minagské taneční představení. Na vysvětlenou: na konci programu tanečnice rozbily porcelánové talířky a pak na nich vášnivě v rytmu bubnů dupaly. Zdá se, že opravdu bez úhony.

Výlet do údolí Tanah Datar. Kouzelná krajina s rýžovými poli.

Minangkabauské špičaté domy, jen který na ukázku vybrat !

Nejvýznamnější památkou této kulturně bohaté oblasti je palác posledního minagkabauského sultána v Pagaruyungu, který před časem vyhořel, ale v současné době je jeho rekonstrukce již skoro dokončena, v původní podobě. K paláci patří bílá mešita a poblíž ní stojí zdejší úřad, pochopitelně s tradiční architekturou.

Nakonec jsme zamířili ke kráterovému jezeru Singkarak, největšímu jezeru Západní Sumatry.

Další výlet nás zavedl do nádherného kaňonu Harau, ohraničeného dramatickými skalami. Udělali jsme si tu pěší výlet džunglí s pohledy na rýžová pole a vesnice, a na četné vodopády.

Cestou jsme se stavili v jedné z nejhezčích minagkabauských staveb – kdysi významné sídlo, dnes muzeum se zajímavými exponáty. Nikdy nikde netrvalo dlouho a „zajali“ a zpovídali nás místní lidé – zde studenti na výletě. Ve zdejších končinách činí velké škody na úrodě divocí kanci a majitelé speciálně na lov kanců cvičených psů jsou žádaní a velmi dobře placení.

Cesta k sopečnému jezeru Maninjau, údajně nejkrásnějšímu jezeru na Sumatře, vede 44 číslovanými ostrými serpentinami. Pověst nelhala, bylo tu opravdu moc krásně.

Pariaman je přímořské město, kde jsme se na chvíli na jeho pláži Artha zastavili. Nakonec jsme dojeli do naší závěrečné štace – do města Padang, centra Západní Sumatry. Cestou do Padangu jsme obdivovali uloveného mečouna a z letadla druhý den ráno při odletu domů jsme jen vydechli, když se přímo pod námi objevil kráter jedné ze zdejších mnoha sopek. Howgh !

Děkuji Václavovi za možnost použít několik jeho krásných snímků. Děkuji třem partnerským cestovním kancelářím – na Borneu, v Malajsii a na Sumatře - za spolupráci na realizaci cesty. Na požádání ráda kontakty sdělím.