Poznámka:
1. Počkejte, než se načte celý cestopis, tj. dole na liště se objeví "Hotovo"
2. Kliknete-li na foto, zvětší se
"Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být nikdy vyhnáni."
Jean Paul MEXIKO - koloniální města, Kalifornský poloostrov a Měděný kaňon
Do těchto míst jsme na tři týdny zamířili v dubnu 2007
Mexiko má mnoho tváří a jedna je hezčí než druhá! O
některých se běžně ví, o některých se ale běžně neví a to je moc škoda.
Do Mexika jsme už před lety jednu cestu podnikli, a přestože jsme tehdy
pilně cestovali po tři týdny a přestože jsme dlouhé přejezdy eliminovali
několika leteckými přeskoky, poznali jsme i tak jen část této - bez
přehánění - úžasné země. Jako každý, kdo jede do Mexika poprvé, také my
jsme tenkrát před osmi lety putovali po lokalitách ležících směrem na
jih a východ od hlavního města.
Tentokrát jsme se vypravili směrem na sever od
hlavního města - na výlet po třech mexických oblastech, které nejsou
objektem masového cestování. Ne ovšem proto, že by za poznání nestála,
přímo naopak. O jejich výjimečnosti a významu nepochybně svědčí také
skutečnost, že většina z nich byla zapsána na seznam Světového
kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO.
Náš letošní mexický výlet se skládal tří částí
a poskytl nám v každé z nich různé, ale ve všech třech případech báječné
dojmy z krás civilizačních i přírodních.
V první části jsme prozkoumali parádní
koloniální skvosty mexické vysočiny spojené s historickou etapou, která
dala vzniknout dnešní podobě a charakteru země.
Ve druhé a třetí části převažovala příroda,
kterou dozdobily unikátní civilizační přínosy – ať už se jedná o skalní
malby dávných obyvatel Kalifornského poloostrova či jízdu vlakem přes
největší sestavu kaňonů na světě, ležící ve vysokohorském terénu Sierra
Tarahumara, kde jsme se setkali se zde žijícími velmi osobitými indiány
Rarámuri (často nazývanými Tarahumara).
A už předem prozradím jeden z našich vrcholných
zážitků: k evidentní oboustranné spokojenosti jsme hladili velryby,
které se na nás zvědavě přišly k loďce podívat.
V hlavním městě Mexiku
jsme po příletu z Evropy jen přespali a předtím, než jsme letecky
pokračovali do Zacatecasu, jsem se potěšila i tentokrát setkáním
s kamarádkou Jitkou, která se svým partnerem – milým a sympatickým
mexickým zahradníkem, specialistou na kaktusy - čekala brzy miminko.
PRVNÍ ČÁST:
koloniální města
centrální vysočiny.
Na sever od hlavního města Ciudad de México leží
několik mexických států s městy, která vznikla v koloniální éře. Byla
zbudována z bohatství pocházejícího z těžby stříbra a zlata, a je to na
nich vidět. Tato města hrála významnou úlohu v dějinách země. V
nich se v roce 1810 zrodilo hnutí za nezávislost a konalo se tu mnoho
dalších zlomových dějinných událostí. Zdejší města jsou památek na tuto
historickou etapu plná. Mexická kultura v každodenním životě lidí tu
stále žije naplno – žije tu většina obyvatel země a nachází se tu
skutečné srdce Mexika.
ZACATECAS
(UNESCO), hlavní město stejnojmenného státu,
je plné překrásných koloniálních budov podél úzkých a křivolakých ulic
na úpatí kopce Cerro de la Bufa.
Před příchodem Španělů obývali tuto oblast Zakatékové – jeden z čičimeckých
kmenů. Už oni zde těžili stříbro.
Záběry ze Zacatecasu jsou
méně hezké než byla skutečnost, jednak proto, že nám tady - na rozdíl od
většiny všech dalších dnů cesty – nesvítilo slunce, a také proto, že
starobylost uliček nedovolovala potřebný odstup od objektů. A tak třeba
jedna z nejkrásnějších mexických katedrál se do záběrů dost špatně
vtěsnávala:
Další záběry z prohlídky města:
V žádném ze zdejších měst nikdy nechybí umělecká
díla s historickými tématy: hnutí za nezávislost, mexická revoluce,
reforma, ústava.
Vyjeli jsme si na vršek nad městem, odkud byl pěkný
pohled na město a na protějším kopci byl vidět vstup do jednoho ze
stříbrných dolů
Jen tak si chodit po mexických ulicích a dívat se je
vždycky potěšení:
LA QUEMADA.
Asi 50 km od Zacatecasu se na kopci nad širokým údolím vypínají mohutné
rozvaliny La Quemada, rozlehlé archeologické lokality z předaztécké
éry, zřejmě toltécké. Bylo to významné město, které bylo součástí
obchodní sítě s Teotihuacánem.
V majestátních rozvalinách se nachází typické prvky
předkolumbovských sídel: pyramida,
rituální hřiště na míčovou hru, a zdejší lokalita je
proslulá svou sloupovou síní.
GUADAJARA
(UNESCO), hlavní město státu Jalisco, druhé největší město
Mexika. Město i celý stát Jalisko je jakousi duší Mexika – je zde
domov mnoha tradic a mexické kultury. V Jalisku se zrodila hudba
„mariachi“ a Jalisko je domovem světově slavného nápoje tequila.
Odtud pocházejí sombrera se širokým okrajem, mexické rodeo
i mexický kloboukový tanec.
Náš zdejší
hotel
Mision
byl přestavěn z původní misie:
Obrovskou katedrálu
obklopují čtyři velká náměstí s řadou dalších význačných objektů.
Především je to Palác
guvernéra s velkolepými nástěnnými malbami s revoluční
tématikou od jednoho ze slavné trojice „muralistů“ – José Clemente
Orozca. Nástěnné malby „murales“ jsou významným mexickým fenoménem.
Velmi brzy jsme na nich bez problémů poznávali všechny hlavní hrdiny
dějinných událostí – pátera Hidalga, jeho následovníka Morelose, Benita
Juareze, Venustiana Carranzu, Pancho Villu, a dalších.
Kráva pod Orozkovým monumentem je tu jako pěst na oko,
ale stojí za pohled, protože je pomalovaná typickými motivy moc
zajímavého zdejšího indiánského etnika Huičolů. (o těch by se
dalo lecos povídat, ale na to tu není prostor).
Další záběry z historického centra Guadalajary:
Na seznam UNESCO byl v Guadalajaře zapsán rozlehlý
novoklasicistní objekt bývalého sirotčince
Hospicio Cabaňas s proslulou Orozcovou freskou „Člověk
v plamenech“ a řadou dalších nástěnných monumentálních maleb.
Dnes v tomto objektu sídlí škola múzických a
výtvarných umění. Práce studentů na téma „židle“, vystavené na
náměstí před hospicem, se nám moc líbily:
TEQUILA
je město uprostřed plantáží
s kaktusem agave tequilana (mezcal azul, modrá agáve), z níž se
už od 17.století vyrábí tequila, nejslavnější mexický nápoj. Oblast
modré agave s městem Tequila jsou zapsány na seznamu UNESCO. (Mescal a
pulque se vyrábějí z jiných druhů agáve, a jinde v Mexiku).
Rádi jsme si prohlédli celý technologický proces v
jedné výrobně a pěkný byl i pohled na modrající se kaktus široko daleko.
Městečko Tequila:
GUANAJUATO
(UNESCO), hlavní město stejnojmenného státu, je určitě nejpůvabnějším
„stříbrným“ městem Mexika. Poloha města v údolí dala vzniknout
neobvyklému systému ulic s jedinečnou zvláštností: řeka, která protékala
městem, byla odvodněna a přeměněna na ulici, tzv. subterráneu.
Při jízdě městem se tak co chvíli střídá cesta po ulici s cestou tunely
pod zemí.
Prohlídku města jsme zahájili ohromujícím pohledem
na město z vršku, na kterém stojí velikánská
socha El Pípila, hrdiny z bojů za
nezávislost.
A pak už jsme nadšeně procházeli ulicemi a koukali.
Divadlo, bazilika, další kostely, univerzita,
květiny ve vyřazených důlních vozících, mnoho půvabných míst.
Nepřehlédnutelná je v Guanajuatu
pevnost, která sehrála velkou roli
v boji za nezávislost. Dnes se v ní nachází muzeum dějin a umění.
Jedna z nejbohatších stříbrných žil byla objevena
v roce 1558 v dole
La Valenciana
a stříbro se tam těží dodnes. No, řekli byste to při pohledu na tak
nenápadný vchod ? (Tento den byl svátek a nepracovalo se). Ze zdejšího
kopce se nám tu otevřel další panoramatický pohled na město a také na
nedaleký kostel sv.Kajetána,
který byl postaven z peněz, vybraných mezi horníky.
Náš hotel v Guanajuatu se také jmenoval
Mision. Don Quijote je
v Mexiku postava velmi oblíbená a často výtvarně ztvárňovaná. V Guanajuatu
má dokonce i muzeum.
SAN MIGUEL DE ALLENDE
je rozkošné koloniální město nedaleko Querétara, s množstvím honosných
paláců a kostelů, a na jaře kvetoucích jacarand. Představuje
nejuznávanější umělecké centrum Mexika.
Ihned poté, co jsme se po příjezdu ubytovali,
upalovali jsme rychle na místa, kde jsme viděli chystat začátek
pašijového procesí, aby nám
nic neuteklo. Před lety jsme v Mexiku zažili pověstné Dušičky a bylo moc
krásné. Tentokrát jsme do Mexika přijeli před Velikonocemi.
Zatímco u nás jsou svátkem vlastní Velikonoce, ve španělském prostředí
je hlavním svátkem Velikonocím předcházející týden zvaný
Svatý týden (Semana Santa).
Co to je za slávu si můžete představit z následujících snímků. Svatým
týdnem žije celá země.
V Institutu Allende
jsme si mohli na ohromné fresce od zdejšího malíře opět zopakovat řadu
kapitol mexické historie a kostelů tu bylo po mexicku také hodně – aspoň
ty nejdůležitější:
Kouzelné záběry ze života musím redukovat, to
bychom se jinak nikam nedostali. Tak z tohoto města aspoň:
QUERÉTARO,
hlavní město stejnojmenného státu, je plné
koloniálních skvostů, z nichž dokonce dva se nacházejí na seznamu
UNESCO. Querétaro má za sebou velice bohatou historii.
Příjezd do Querétara si nespletete, protože tu stojí
jeden z největších akvaduktů na
světě, dlouhý 8 kilometrů:
Řada budov a památníků
ve městě je spojena s výše uvedenými mexickými historickými událostmi.
Mexičané jsou na svoji historii hrdí a svých hrdinů si považují. Kostely
pochopitelně nechybí.
Socha Indiána
připomíná zase předkolumbovské časy – žili tu Otomíové, které si
podrobili Aztékové.
V roce 1867 byl před touto kaplí na malém „Vrchu
zvonů“ spolu se svými dvěma generály popraven poražený
císař Maxmilián, bratr „našeho“
císaře Františka Josefa. Za kaplí nádherně kvetly jaccarandy, kolem
kterých jsme prošli k obrovské soše Benita
Juáreze, vítěze. Velikost sochy zdůrazňuje ještě náš před ní
stojící průvodce. Představte si, že náš průvodce pro okruh koloniálními
městy se jmenoval Jesus a náš řidič Noe !
Ještě jedna významná skutečnost se v Querétaru stala:
v roce 1929 tu byla založena politická strana PRI, která od té
doby až do konce 20.století ovládala mexický politický život.
Hlavní politické strany Mexika jsou tři a všude v zemi
narazíte na jejich zkratky. Jedna z nich je PRD a vždy to s námi
trhlo, když jsme ji zahlédli. Ovšem jednou kvůli vypadlé cihle šlo o
přímo údernou výzvu.
Do dalšího středomexického města Morelia jsme
jeli romantickou jezerní krajinou
státu Michoacán. Michoacán je
nádherný stát, uprostřed se sopečným pohořím Cordillera Neovolcánica.
Název „Michoacán“ je aztécký a znamená „místo pánů ryb“. Bývalo tu
kdysi mnoho jezer, ale většina z nich posloužila v koloniálním období
jako zdroj vody pro zemědělskou půdu.
MORELIA
(UNESCO) je hlavním městem státu Michoacán. Střed koloniálního města se
dochoval v neporušené podobě a navíc byl skvěle restaurován.
Mnohé hotely během naší cesty stylově s okolím ladily
a umocňovaly tak naše dojmy. Bylo tomu tak i v Morelii, kde jsme bydleli
v hotelu De La Soledad.
Z prohlídky města:
ohromná katedrála, kostel jako kulturní středisko se sochami
z železného odpadu na nádvoří (Don Quijote nechybí), další kostely,
Palác guvernéra s monumentálními malbami, další palác a další
monumentální malby jako namalovaná kronika.
PÁTZCUARO
– město a jezero. Stát
Michoacán se vyznačuje nejen nádhernou přírodou, ale také vysoce
nadprůměrným podílem indiánského obyvatelstva - jak v hlavním městě
státu Morelii, tak zejména na venkově.
V plné míře to platí pro velice půvabné a fotogenické
jezero Pátzcuaro. Okolí jezera je centrem národa Purépeča.
Jsou to přímí potomci etnika Tarasků, kteří v oblasti kolem
jezera vytvořili nejrozvinutější západomexickou předkolumbovskou
civilizaci. Taraskové, vyznavači ohně, sídlili v centrální planině
dnešního státu Michoacán na nesmírně rozsáhlém území, podle všeho
i větším, než měli Aztékové. Aztékům byli Taraskové trnem v oku,
protože jim odolávali i v době, kdy aztécká říše polykala jeden
mezoamerický stát za druhým. Taraskánského krále dokonce uznával aztécký
císař za sobě rovného. Aztékům se nikdy nepodařilo si Tarasky podrobit.
Taraskové žili postupně v několika hlavních městech -
prvním hlavním městem Tarasků bylo město Pátzcuaro a jejich
posledním hlavním městem Tzintzuncán (prohlédli jsme si obě).
Ostatní nebyla dosud blíže archeologicky probádána.
Pátzcuaro,
město na břehu
stejnojmenného jezera je klenotem španělské městské výstavby, ale
současně má výrazně indiánský charakter. Je to město prostoupené
obrovským kouzlem a báječnou atmosférou.
Nejprve pár snímků z půvabného
hlavního náměstí a okolních ulic.
Všechno stále velkonočně vyzdobeno. Na radnici nechybí „zvon svobody“.
Mnoho bývalých paláců dnes plní funkci hotelů a restaurací.
Knihovna Gertrudis
Bocanegra je umístěna v bývalém
odsvěceném kostele. Zadní stěna kostela-knihovny je vyzdobená rozměrnou
mozaikou, která zobrazuje dějiny státu Michoacán od předkolumbovských
dob až po revoluci 1910.
V Pátzcuaru stojí samozřejmě také
katedrála a další kostely.
„Dům s 11 dvory“ se jmenuje budova
bývalého dominikánského kláštera, dnes sloužící jako centrum tradičních
řemesel, ale i jako pěkná ukázka tehdejšího stavebního stylu:
Na jednom menším náměstí byl
trh:
Na
jezero Pátzcuaro byl pěkný pohled.
Výletní loďky směřovaly k ostrovu, na jehož vršku stojí obrovská socha
národního hrdiny Morelose. My jsme tam nakoukli díky výkonnému zoomu.
Zato jsme si řádně vychutnali atmosféru na břehu, kde bylo veselo a kde
to naplno žilo. Slavný „tanec staříků“ pochází právě odtud.
Tzintzuntzán
s dodnes zachovalými stavbami Tarasků
z předkolumbovské doby leží také u jezera Pátzcuaro. Taraskové tu
vybudovali obřadní středisko s pyramidovými chrámy. Zajímavé je, že
spojování kamenných desek jejich staveb připomíná kamenné monumenty Inků
v Peru. Taraskové skutečně měli kontakty s obyvateli dnešního Peru a
Kolumbie, a osvojili si od nich také techniku práce se zlatem a mědí.
Byli také jediným národem Mezoameriky, který používal měděné zbraně a
peníze.
DRUHÁ ČÁST:
Baja California
neboli
Kalifornský poloostrov neboli
Dolní Kalifornie.(Běžně
tady zvaná BAJA
– čti „bacha“).
Kalifornský poloostrov je
nejdelším poloostrovem na světě. Kalifornský záliv mezi
poloostrovem a pevninou je pro výjimečnou krásu svého pobřeží a stovek
okolních ostrovů také položkou na seznamu UNESCO.
Celým poostrovem prochází silnice Carretera
Transpeninsular, která začíná na severu na hranici s USA v San
Diego/Tijuana a končí na jižním konci poloostrova. Čím víc na jih,
tím je krajina kouzelnější a méně dotčená civilizací.
Pasáže fantastické Sonorské pouště, která sem zasahuje z pevniny,
s miliony obrovských kaktusů se střídají s osamocenými zátokami a
plážemi, a oázami s palmami a misiemi. Po okruhu mexickými městy
osvěžující změna.
TIJUANA.
Z Mexika City jsme se letecky přemístili do Tijuany.
Nejsevernější část Baja California nese označení
La Frontera. Tato oblast dnes
přitahuje množství ilegálních narušitelů hranic, kteří se snaží dostat
do USA a také čelí náporu drogové kriminality. Bezpečné město to
určitě není a už jen na pohled je z té skrumáže podivných stavení
poněkud ouzko. Ilegálnímu přechodu hranic má bránit stále se
prodlužující plot mezi oběma státy a to taky není nejveselejší podívaná
– čas od času navyšované číslo na plotě uvádí počet a jména lidí,
jejichž život zde skončil.
ENSENADA
v zálivu Všech svatých se stala naší první zastávkou na cestě
Kalifornským poloostrovem shora dolů. Je to městečko s příjemnou
pobřežní promenádou (malecónem), kde můžete nejprve nakrmit lachtany a
vodní ptáky. A pak se můžete kulinářsky rozdovádět sami v některé
z mnoha báječných stravoven poblíž tržnice. Do tržnice zajděte nejdřív,
protože v ní se vám začnou sbíhat sliny už při pohledu na všechny
úhledně naaranžované dary moře, ze kterých pak hned vedle připravují
neskonalé mňamky.
La Bufadora
je jednoduché, ale evidentně zdejšími lidmi oblíbené výletní středisko a
atrakce: dírou ve skále vyšplouchne voda občas hodně vysoko. Tuto
podívanou si místní zpestřují nejmilejším způsobem – pojídáním dobrot,
kterých je u okolních stánků jako obvykle plno. Povšimněte si ale, co
všechno si tu lze volně koupit !
Vinice Santo Tomas.
Jestli je někde naprostý
kaktusářský ráj,
pak je jím určitě Kalifornský poloostrov. Cestou do městečka
CATAVIŇA
dostáváme první lekce z kaktusářství od našeho druhého mexického
průvodce/řidiče jménem Orloff.
Sama Cataviňa pak leží nejen uprostřed kaktusů všech
možných tvarů a výšek, ale také v nádherné surrealistické krajině
s žulovými balvany a další pouštní vegetací.
Ve skalách se nacházejí
dávné jeskynní malby indiánů
Cochimí.
Na 28. rovnoběžce je hranice mezi státy Baja
California a Baja California Sur (severní a jižní stát Baja
California).
Na předělu obou států se vstupuje na území
nejrozsáhlejší souvislé chráněné oblasti v Latinské Americe -
biosférické rezervace Vizcaíno,
proslulé hlavně tím, že se tu každý rok od konce prosince do poloviny
dubna shromažďují hejna velryb (plejtvákovec šedý) poté, co sem
doplula po nejdelší známé migraci savců na světě z Aljašky (10-15.000
km). Tady ve zdejších teplých lagunách (UNESCO) rodí velryby svá
mláďata a prožívají novou lásku, nastává nové páření. Navštívit je
možné jednu ze tří hlavních „velrybích“ zátok.
Město
GUERRERO NEGRO je
proslavené nedalekou zátokou s okolními
písečnými dunami, jedním z největších zařízení na
odpařování soli z mořské vody na
světě a ptačí rezervací. (Na
velryby jsme se jeli podívat do jiné zátoky, kde to bylo pro pozorování
velryb v době naší návštěvy nejvhodnější).
SAN IGNACIO.
V roce 1728 zde jezuité založili misii, vysázeli háje datlových palem a
citrusových stromů, a postavili tu moc pěkný kostel. Ve středu městečka
mají romantické jezero a náš zdejší hotel se jmenoval, jako většina
našich hotelů na Kalifornském poloostrově, La Pinta. Všechny La Pinta
hotely jsou nové, ale postavené ve stylu misií.
Výlet do
Sierra San Francisco.
Pohoří Sierra San Francisco bylo rovněž díky svým 500 lokalitám
dávných skalních maleb zahrnuto na Seznam světového kulturního a
přírodního dědictví UNESCO. Mnoho z těchto míst leží nepříliš
daleko od San Ignacia, včetně nejpřístupnější jeskyně Cueva del Ratón.
Další dvě zdejší jeskyně jsou vzdálenější (vyžadují asi dvoudenní
výlet), ale kopie jejich maleb jsme si pak prohlédli v muzeu v San
Ignaciu.
Cestou snovou krajinou
pouště Desierto Central nacházíme
místy také petroglyfy:
Dojeli jsme do odlehlé
vesnice San Francisco de
la Sierra,
kde jsme vyzvedli průvodce
k jeskyni Cueva del Ratón.Ve vesnici žijí potomci
Basků a Romů, kteří přišli do Nového světa spolu s ostatními Španěly
a byli zde vystaveni stejné diskriminaci jako v původní vlasti. A tak
byli rádi, že se mohli usadit na tomto nehostinném místě, o které jinak
nikdo velký zájem nejevil. Od té doby tu po staletí žijí stále a
s ostatními lidmi se nemísí.
Skalní malby v jeskyni
Cueva del Ratón. Zdejší skalnaté
převisy ozdobili prehistoričtí malíři, předkové vyhynulého národa
Cochimíů, realistickými postavami lidí, ovcí tlustonohých, pum,
jelenů, ale také abstraktními vzory. Vše v barvě černé a červené.
Nakonec jsme si udělali báječný pochod horskou
krajinou a snažili se aspoň trochu si odtud odnést na svých snímcích
a tak se znovu později potěšit.
V muzeu v San Ignaciu jsme si prohlédli kopie maleb
ze vzdálenějších jeskyní:
Lodní výlet po laguně San
Ignacio a pozorování velryb. Cestou do
asi hodinu vzdálené zátoky jsme jeli opět řádně zakaktusovaným krajem a
zvláště někteří zdejší jedinci dosahovali ohromných rozměrů:
Po instruktáži, jak se chovat, jsme doufali, že aspoň
něco uvidíme, protože se už blížil konec velrybí sezóny. Ale vše bylo,
jak jsme doufali. Laguna San Ignacio je uváděná v průvodcích jako
pravděpodobně nejlepší místo, kde se lze k obrovským přátelským velrybám
přiblížit na dosah ruky. Velrybám to evidentně nejen nevadí, ale samy
zvědavě připlouvají k loďkám, a nechávají se hladit. Vypadá to, že je
jim to velice milé. Velryby samy (těla dospělých jsou porostlá čímsi
světlým), či s už hodně povyrostlými mláďaty, rejdily okolo loděk,
podplouvaly je, koukaly na nás a mazlily se s námi. Ten pocit souznění a
vzájemná sympatie s obrovským vodním živočichem se těžko dá vylíčit.
Bylo to báječné a nezapomenutelné.
Celou dobu s námi jel zarputilý ptáček, který ani na
chvíli loďku neopustil, i když musel neustále ze všech sil chytat
balanc, aby nespadl.
Cestou zpět jsme jeli trochu jinudy. Byly tam
roztomilé kostelíčky. Když jsem si šla udělat snímek nazdobených hrobů
zblízka, pozorovali ostatní z busíku, jak okolo mě prošel velký had. No,
teoreticky taky vím, že se člověk v takovém prostředí má bedlivě koukat,
kam šlape ! Od té doby jsme všude dupali jak zajíci.
Jednou z dominant na další cestě na jih byla
sopka Las Tres Virgenes.
Bylo mlžno a vrcholky sopky – „tři panny“ - se jen tak trochu rýsovaly
v pozadí. Zato jsme si tu mohli – s mlžnou sopkou v pozadí - dobře
pohlédnout supy, jak se suší na kaktusech.
Městečko
SANTA ROSALÍA
postavila francouzská společnost Compaňía del Boléo, která poblíž těžila
měď. Kromě dřevěných koloniálních staveb také kostel Santa Bárbara
z dovezených prefabrikovaných dílů, které navrhl Gustave Eiffel původně
pro pařížskou světovou výstavu v roce 1889. Stravování v Mexiku je
radost vždycky, ale oběd, který jsme si dali v Santa Rosalía, vypadal
ještě o něco malebněji a vábněji !
Městečko MULEGÉ
uprostřed palem, s kostelem a klášterem misie Santa Rosalía de Mulegé
.
Zátoka Bahia Concepción
je proslulá svými plážemi, jejichž půvab zvyšuje - mimo svátky -
dokonalé soukromí. Poté, co jsme si to tu dostatečně užili, vypravili
jsme se přes hory a kaktusové lesy do Loreta.
LORETO
bývalo hlavním městem obou Kalifornií. Je to půvabné přístavní město s
mnoha historickými budovami, misií s muzeem, atraktivním
pobřežním malecónem a obklopené několika ostrovy.
Bydleli jsme tu u moře s výhledem na východ slunce.
LA PAZ
je hlavním městem jižního státu (Baja California Sur) a blaženě poklidné
místo s krásnými plážemi a malecónem podél celého několikakilometrového
zálivu. Dojeli jsme sem přes další hory s dalšími kaktusy a nejprve se
zastavili v centru poblíž
jednoho konce zálivu, kde ze všech stran sálala nevídaná pohoda všech
místních lidí:
A potom, co jsme se ubytovali
v hotelu u maríny na opačném konci
zálivu, vydali jsme se k moři na malekón
(pobřežní promenádu), kde se život nezastavil ani po západu slunce.
Z La Pazu jsme přejeli
ferry-boatem
přes Kalifornský záliv do přístavu
Topolobambo a po zemi dojeli
přespat do města Los Mochis. Ale
už velice brzy ráno jsme nasedli do slavného vlaku a zahájili třetí
etapu našeho mexického putování.
TŘETÍ ČÁST:
Měděný kaňon.
Mexický Barranca del Cobre (Měděný kaňon) není tak
proslulý jako Velký kaňon v Coloradu, přestože 9 kaňonů z této
soustavy celkem více než 20 kaňonů je o několik set metrů
hlubších a celá soustava asi 4x rozlehlejší. Jednotlivé kaňony a rokle
se tu potkávají a kříží v kouzelném prostředí borovicových lesů,
vodopádů, podivných skalních útvarů a půvabných jezer. Soustava kaňonů
se nazývá podle jednoho z nich.
Jen díky technice byl tento kraj rozeklaných hor a
hlubokých propastí částečně zpřístupněn. Přes labyrint kaňonů projíždí
slavný vlak CHEPE po železnici Chihuahua-al-Pacífico, po
jedné z nejúchvatnějších železničních tratí na světě. Stavba
jednokolejné dráhy od hladiny Tichého oceánu po 2500 metrů nad mořem
trvala 100 let. Kromě výhledů na senzační kaňonové scenérie lze současně
obdivovat železniční architektonický skvost s 86 tunely a 37 mosty.
Na okrajích kaňonů se nacházejí staré jezuitské
misie. Řídce osídlený kraj je domovem indiánského kmene
Tarahumarů. Tarahumarové si dodnes zachovávají si mnohé ze svých
tradic a nepřehlédnutelné jsou jejich nápadné tradiční oděvy zářivých
barev, zejména ženské. Sami si ovšem říkají Rarámuri (=běžci), a
jsou opravdu jedinečnými běžci na dlouhé vzdálenosti (dlouhými je zde
myšleno desítky kilometrů). Tarahumarským kouzelníkům je povoleno
konzumovat halucinogenní kaktus peyotl, po kterém provádějí rituální
tance k uzdravení nemocných.
Třetí část našeho letošního mexického cestování byla -
bez přehánění - silným, nevšedním, strhujícím a nezapomenutelným
zážitkem.
Vlakem Los Mochis -
Bahuichivo.
Od zastávky Bahuichivo jsme přejeli do městečka
Cerocahui, kde jsme se ubytovali v hotelu
Mision, sousedícím s kostelem jezuitské
misie.
Cerocahui
je malebná vesnice, ležící v údolí s ovocnými sady,
obklopenými borovicemi. Hotel Misión je nejstarší a nejznámější
místní hotel, přebudovaný z původní haciendy. Městečko je malé a milé.
Výlet do Cerro Gallegos
- s vyhlídkou na kaňon Urique.
Kaňon Urique je se svou hloubkou 1900 m nejhlubší ze všech. Kromě
výhledu na samotný kaňon stojí za pozornost několik druhů borovic,
kterými je porostlý celý kraj. Na dně kaňonu leží městečko Urique, které
bývalo centrem těžby stříbra. Pomníček mladému fandovi sportovního
klubu, který se na silnici zabil. U pramene vody nechybí v Mexiku
všudypřítomná Panna Maria Guadelupská.
Pokračování vlakem do
Posada Barrancas.
Na zastávkách nabízejí Rarámurky (Tarahumarky) své pěkné výrobky.
Hotel
Posada
Mirador leží přímo na hraně kaňonu a
z terasy každého pokoje se otevírá strhující výhled. Ve vstupní hale nás
uvítalo Pražské jezulátko.
Hlavně jsme ale vyrazili na pěší túru, abychom si
vychutnali celou báječnou přírodu kolem dokola a
pohledy na kaňony Měděný, Tararacua a Urique.
V dálce jsme zahlédli také hotel Divisadero, který stojí u příští
zastávky vlaku.
Indiáni Rarámuri (Tarahumara)
bydlí v jednoduchých staveních a často také v jeskyních. Jejich ženy
jsou vlídné, barevné, pracovité a pověstně stydlivé. Mohli jsme na nich
oči nechat. Své pěkné rukodělné výrobky nabízely také před hotelem.
Rarámurští muži už nijak nápadní dnes nejsou, ale museli vypadat
senzačně, když ještě chodili oblékaní a nazdobení po svém – jak bohužel
jsme mohli vidět už jen na obraze.
Pokračování vlakem.
Na zastávce ve stanici
Divisadero (vyhlídka od
hotelu, který jsme viděli předtím na dálku) má vlak 20 min. pauzu na to,
aby se cestující pokochali výhled do vlastního Měděného kaňonu.
Ale my už jsme tuto krajinu znali z předchozího výšlapu, jen z trochu
z jiného úhlu.
Jízdu jsme zase přerušili
ve
městečku
Creel, obklopeném mnoha
přírodními krásami - borovicovými lesy, skalními útvary, vodopády,
prameny.
Ubytovali jsme se v milém hotýlku a z jakéhosi
popudu mě v té příjemné atmosféře napadlo po vstupu do pokoje si udělat
autoportrét, svou jedinou fotku z cesty.
Poklid lehce ospalého města byl doplněn
politickou demonstrací, jakých jsme pár už předtím jinde také zahlédli.
Hřbitov na konci města byl veselý, a to hřbitovy často v Mexiku
bývají.
Okolo Creelu se dá podniknout
pár moc pěkných výletů
– buď pěšky, či popojet a zase pěšky.
Jednak se dá okolo roztodivných skalních útvarů
dojít do vesničky San Ignacio a
cestou vidět, jak se bydlí v jeskyni. V San Ignaciu je pěkný
kostelíček a poblíž jezuitská škola pro indiánské děti.
U kousek dál pak příroda vymodelovala uměleckou
galerii, nazývanou
„Údolí žab“ a „Údolí hub“:
Jezero Arareko.
Okolo tarahumarských
vesnic ke kaskádám Cusarare. Změna
světového klimatu se tady zapřít nedá. Nejen, že kaskády nemají skoro
žádnou vodu, ale hlavně ji nemají řeky a potoky, které ji poskytovaly
lidem na jejich březích. Mostek už několik let vede jen přes vyschlé
řečiště.
Městečko Cusarare.
Místní kostelíček byl podivuhodný lecčíms a zvláštní byla i hra na
píšťalu a hudba, kterou onen pán vyluzoval. Celé to bylo lehce tajuplné.
Poslední etapa vlakem do
CHIHUAHUA.
Cílovou stanicí vlaku CHEPE je Chihuahua (čti:
čiuaua), hlavní město největšího mexického státu, stejného jména.
Pokud vám název něco připomíná, je to tak - odtud
opravdu pochází oblíbené psí plemeno
čivava. Původní čivava je ostrý
hlídací pejsek, i když ne tak prťavý, jako později vyšlechtěný druh,
známý a oblíbený i u nás. Exemplář na snímku jsem potkala hned u prvního
domu od hotelu a nebyl vůbec vlídný, jak se na snímku jeví, ale choval
se tak, jak se čivava v Čihuahue má chovat.
Cestou od hotelu do centra výhled na město:
Středem města
je náměstí s katedrálou a k náměstí přiléhající ulice s mnoha významnými
výstavnými budovami.
O trochu více je třeba se projít, chceme-li vidět
nádhernou secesní budovu Quinta Gameros,
která dnes slouží jako galerie Univerzitního kulturního centra.
Chihuahua je město svázané s mnoha historickými
hrdiny z doby národněosvobozeneckých bojů – jak bylo bezesporu
patrné už z předchozích snímků.
Ve válce za nezávislost uprchl do Chuhuahuy
povstalecký vůdce otec Miguel Hidalgo. Byl zde zrazen, Španěly
uvězněn a zastřelen. Je tu zpodobněn sochařsky i malířsky mnohokrát.
Prezident Benito Juárez tu měl svůj hlavní stan
v době, kdy byl donucen francouzskými vojsky císaře Maxmiliána prchnout
na sever a v jeho domě je dnes Juárezovo muzeum.
Jedna z dalších připomínek mexických historických
událostí, na jaké chodec městem často narazí:
Především je ale v Chihuahua hrdinou zdejší rodák -
proslulý hrdina Mexické revoluce, lupič, zabiják a sukničkář
Pancho Villa. Jeho život byl
dramatický více, než bývá zvykem, a na delší povídání, i když nesmírně
zajímavé, tu prostor není. Je však patrné, že tak, jak žil, tak také
skončil (viz dále). Nejprve ale Villova
kaple (jak tušíte – „Pančo“ byla přezdívka, i když Francisco
Villa se původně také nejmenoval).
V bývalém domě Pancho Villy
Quinta Luz
se nachází Muzeum mexické revoluce. Jeho návštěva je pro návštěvníky
zdejšího městě „povinná“.
Brzy po návratu z krásného mexického výletu mě
navštívila přítelkyně Dely Serrano a zeptala se mě, zda jsem si povšimla
Villova proslulého koně. Musel to být moc slavný kůň, protože se
o něm skládaly i písně – a jednu z nich, o mnoha slokách, mi Dely
dokonce zazpívala. Jako poděkování za písničku, a na závěr celého
vyprávění o Mexiku, dva snímky pro Dely:
|