Taiwan a Filipíny

Zájezd se konal v únoru 2010

Ostrovní stát TAIWAN, ležící mezi Čínou a Filipínami, má rozlohu poloviny naší země. Během historie dostal mnoho jmen, mezi nimi také portugalské jméno „Formosa“ („Krásný ostrov“), a to plným právem. Nejsou to ale jeho krásy, proč přes svou malou rozlohu zaujímá ve světě významné postavení - ostrovu s pohnutou historií se podařil hospodářský zázrak, a dnes patří mezi dvacet nejvyspělejších zemí světa.

Na Taiwan jsme se vydali týden před náporem turistů, především z Číny, u příležitosti oslav Čínského nového roku, který letos připadl na 14.února. Celá země se na tu slávu chystala a všechno tu bylo vyzdobené fábory a květinami. Takhle to třeba vypadalo hned po příletu v našem taipejském hotelu Howard Plaza. Ta zvířátka na závěsech jsou tygříci, protože letošní rok je ve znamení tygra.

Taipei, hlavní město Taiwanu, leží na soutoku dvou řek v severní části ostrova. Po celou dobu nás na Taiwanu provázela průvodkyně Kendy a (nejen) náš řidič měl na palubní desce vystavenu důkladnou sbírku talismanů:

Prezidentský palác býval po padesát let sídlem japonského guvernéra

Čankajškův památník je mohutná stavba pro kdysi všemocného vládce Taiwanu a člověka s rozporuplnou historickou působností. V roce 2007 byl památník po přehodnocení historie země přejmenován, stejně tak mnoho ulic, náměstí, mezinárodní letiště, a další objekty po celém Taiwanu. V mnohém je nám nedávná historie Taiwanu blízká - na Taiwanu má někdejší diktátor stále mnoho příznivců. Pod památníkem je obrovský dvůr, na kterém byly postaveny dvě kulturní instituce v čínském stylu – v jedné je Národní divadlo, ve druhé koncertní síň. Na ploše, kde se konávala shromáždění lidí jako v Praze na Letné, trénovali mladí lidé za vlastní rytmické recitace rychlé cvičení se zbraní.

V Národním palácovém muzeu je vystavena obrovská sbírka čínského umění s velmi dramatickou historií – je tu to nejlepší z někdejší sbírky čínských císařů, shromažďované po více než tisíc let. Bylo by to delší povídání, co se všechno kvůli politickým a válečným zvratům s ní dělo. V tomto muzeu se nachází 650.000 předmětů špičkové úrovně. Fota z prohlídky nečekejte, přísně zakázáno a hlídáno. A tak jen snímky muzea, postaveného pro sbírku:

Svatyně mučedníků s tradiční architekturou je památníkem padlých ve všech střetech, kterými Taiwan prošel. Střídání stráží je oblíbenou podívanou.

Taipei 101 byla od roku 2004 na pár let se svými 101 patry a výškou 509 metrů nejvyšší budovou světa. Pochopitelně jsme vyjeli nahoru, ale vidět nebylo nic. Možná, že jste si všimli, že i předchozí snímky nebyly pořízeny za zrovna ideálního počasí. Pro taiwanské počasí je totiž typické, že severní část ostrova má nejčastěji takové, jaké jsme tam zažili i my, zatímco jih ostrova je na tom opačně – na jihu je většinou velmi hezky, slunečno a teplo, což také z vlastní zklušenosti můžeme potvrdit. A tak dva snímky slavné věže jsou vlastní a jeden je snímek nahoře ve věži vystaveného snímku.

Taoistický chrám Lungšana se nachází v jedné z původních městských částí, která si stále udržuje svoji tradiční atmosféru.

Mezi místa, která jsou na programu každé prohlídky Taipei, patří také noční trh Hwashi. Nepřeberných lahůdek všeho druhu jsou na Taiwanu všude plná tržiště a zdejší lidé stále něco chroupají a mlsají. Ovšem tento trh je pověstný také něčím, prý patřícím k tradici a kultuře a kritizovat by se to prý nemělo, ale člověk vychovaný naší kulturou to neskousne – vivisekce hadů. Zavěšený had s rozpáraným břichem a viditelnými vnitřnostmi se bolestně kroutí. Smysl tohoto počínání mi unikal a ani jsem neměla chuť se blíže vyptávat. Omylem pořízené snímky těchto nebožáků, než jsem si všimla nechutných detailů, jsem vymazala.

Poprvé v Taipei, a pak mnohokrát po celé zemi jsme se setkali s praktikujícími členy náboženské sekty Falung Kung, v pevninské Číně pronásledované.

Výlet na severní pobřeží ostrova: město Keelung s výhledem na přístav od chrámu na kopci, pobřežní park Yehliu s barevnými skalními formacemi, fantastické skalní formace Nania. Při cestě zpět do Taipei jsme se vykoupali v termálních pramenech, kterých je na geologicky neklidném Taiwanu nespočet.

Národní park Taroko je asi největší turistickou atrakcí ostrova. Je to mramorový kaňon s horskou řekou, útesy a jeskyněmi, půvabnými mosty a svatyněmi. Názvy těchto objektů jsou poetické, jak je pro čínskou kulturu typické - svatyně Věčného jara, Vlaštovčí sluj, Tunel devíti zatáček, Most laskavé matky. Stavbu silnice skrz národní park zaplatil její stavitel Ting Heng spolu s dalšími 212 muži životem – zavalily je balvany padající ze skal. Celkem při stavbě silnice přišlo o život 450 dělníků. Pro uctění jejich památky stojí na začátku rokle buddhistický chrám. Ani dnes není tento nádherný kaňon úplně bezpečný - na mnoha místech padá kamení a bohužel pár turistů, kteří si nedali na hlavu ochrannou helmu, to už zaplatilo životem.

V restauraci, kde jsme během výletu byli na obědě, měli prý ani ne moc tak staré fotografie zdejšího původního etnika v tradičním oděvu a s nevídaným tradičním tetováním.

Ve vesnici Tienshiang jsme navštívili dílnu na zpracování mramoru.

Ve městě Hualien na východním pobřeží Taiwanu, které je vstupní branou do Národního parku Taroko, kam jsme ráno doletěli letadlem a večer se vraceli zpět do hlavního města vlakem, měli nádhernou snovou pláž Chi Hsing s oblázky bílo-šedými, každý jiný, kterých jsme se nemohli nabažit. Cestou na nádraží jsme se pak stavili v sídle zdejší čínské kongregace a zahlédli také jeden z radarů, kterých je na Taiwanu vzhledem ke zvláštnímu vztahu s pevninskou Čínou, možná víc.

A pak už jsme opustili hlavní město na severu Taiwanu nadobro a jeli na jih podél západního pobřeží, relativně úzkou, hustě obydlenou a všestranně hospodářsky využívanou nížinou (jinak je Taiwan velmi hornatý a některé vrcholky dosahují až 4 tisícových výšek). Ze záběrů cestou vybírám ukázku jednoho čínského hřbitova s typickými pompézními hrobkami, velikou sochu jakéhosi horského boha a záběry z prohlidky vinařského závodu – víno se uchovává v kameninových nádobách podobných amforám.

Jezero slunce a měsíce v horách v geografickém centru Taiwanu je největší a nejkrásnější taiwanské jezero – protáhlé jezero s četnými zálivy rámuje řetěz hor dosahující výšky přes 2 tisíce metrů. Uprostřed jezera je zbytek posvátného ostrůvku Lalu , který byl z větší části zatopený umělým zvýšením hladiny jezera (kvůli stavbě hydroelektrárny). Název Lalu, pochází z jazyka zdejších původních nečínských obyvatel etnika Thao, stejně tak legenda o bílém jelenovi. Jezero si kdysi oblíbil i prezident Čankajšek, který tu mj. nechal postavit devítiposchoďovou pagodu Tsen na počest své matky. K té jsme se na vrchol kopce (cestou meditují stoupenci Falang Kung) vydali od vyhlídky na jezero u svatyně významného mnicha.

Ten zmíněný mnich, který žil za doby dynastie Tang (6.-9.století) a který byl velký cestovatel, se jmenoval Syuentzang. Postavili mu tady na jiném místě později ještě další svatyni s klášterem.

Největším chrámem v oblasti jezera je chrám Wen Wu neboli „Chrám literatury a války“, zasvěcený dvěma osobám: v přízemí generálovi z doby dynastie Han Kuan Yu-ovi - mistrovi meče, a v patře Konfuciovci - mistrovi pera. U příležitosti nadcházejícího Čínského nového roku stály před chrámem mimořádně postavy tři reprezentantů toho, co považují Číňané v životě za nejdůležitější (nepamatuji si přesně všechny, ale jeden je symbolem prosperity, které Číňané přikládají zvlášť velký význam). Tyto symboly jsme později viděli na střechách všech jihotaiwanských chrámů a svatyň. Okolo chrámu Wen Wu jsme pak jeli ještě jednou za večerního osvětlení.

Západní Taiwan, kterým jsme od Jezera slunce a měsíce projížděli zpět k pobřeží, je místem s tradiční architekturou a způsobem života. Platí to i pro město Lukang, umělecké a řemeslnické centrum. Poslední snímek je pak z obchodu s báječnými taiwanskými čaji typu oolong, s ochutnávkou.

Kaohsiung je druhé největší město na Taiwanu a jeho námořní přístav patří mezi čtyři největší na světě. Prošli jsme se tu okolo Lotosového jezera s poměrně novými stavbami Jarního a Podzimním pavilonu a sedmipatrovými pagodami Draka a Tygra. A pak jsme zajeli k velkému zelenému areálu u jezera Cheng Ching s připomínkami na Čankajška a s historicky cennou pagodou Jhunghsing. Z vrchu pagody byl v dálce, již za soumraku, výhled na moderní panorama města s dominantou věže „85 Skytower“ s 85 patry a výškou 347 metrů.

Rychlovlakem do Taipei. Do Taipei jsme přejeli celý ostrov z jihu na sever nedávno zprovozněným taiwanským rychlovlakem (rychlost až 350 km/hod.), který patří mezi další atrakce Taiwanu. Vzhledem k tomu, že téměř 70% rozlohy ostrova tvoří neprostupné a víceméně neobydlené hory, a většina obyvatelstva je namačkána na pobřeží v pruhu širokém asi 30–40 km, táhnoucím se od severu k jihu ostrova mezi Taipei a Kaohsiungem, byl by rozvoj státu bez kvalitní dopravní infrastruktury dost problematický. Cesta z Taipei na jih donedávna trvala pět i více hodin – po silnici či klasickým vlakem. Proto bylo rozhodnuto o realizaci projektu vysokorychlostní trati THSR, jímž se cestovní doba z Taipei do Kaohsiungu zkrátila na 90 min. Celá trať má deset stanic, z nichž každá obsluhuje zhruba jeden taiwanský administrativní kraj a je zároveň terminálem regionální dopravy. Většina délky trati vede po mostních viaduktech a tam, kde trať přetíná příčné hřebeny, jsou vybudovány tunely. Oddechli jsme si, když jsme na zastávce před hlavním městem poblíž letiště z vlaku vystoupili, protože před odjezdem z Kaoshiungu nás Kendy vyděsila sdělením, že při zemětřesení vlaky nejezdí. A zemětřesení, tak ta jsou v různé intenzitě na programu na Taiwanu několiksetkrát do roka. My jsme v pořádku podle plánu odlétli na Filipíny, ale k velkému zemětřesení, které tentokrát celý ostrov hodně poškodilo, došlo tři týdny poté, co jsme Taiwan opustili.

FILIPÍNY jsou nejsevernější součástí rozlehlého Malajského souostroví. Na jihu navazují na indonéské ostrovy a na severu je 300 km široký Luzonský průliv odděluje od Taiwanu. Filipíny jsou ostrovní říší se 7107 ostrovy, z nichž pouze 2000 jsou obydlené, a 94% plochy Filipín připadá na 11 největších ostrovů. Filipínské ostrovy se dělí na velký ostrov Luzon s hlavním městem Manilou na severu, na velký ostrov Mindanao na jihu, a na souostroví Visayas uprostřed (a k těmto třem částem jsou pak přiřazeny ostatní menší ostrovy). Zatímco na Luzonu a ostrovech archipelaga Visayas je hlavním náboženstvím křesťanství (v Asii v tomto měřítku ojedinělá záležitost) , je Mindanao ostrovem muslimským. Ostrov Mindanao má být nádherný a určitě by stál za návštěvu, ale pověst mu kazí muslimští separatisté se svými občasnými nevybíravými způsoby. Proto Mindanao objektem zájmu západních turistů bývá jen zřídka a ani my jsme nebyli jiného názoru.

Cílem naší filipínské cesty byl ostrov Luzon se svými historickými, civilizačními a přírodními pozoruhodnostmi, a dva visayské ostrovy – Cebu a Bohol. Kvůli mimořádným přírodním krásám a domorodému etniku na jihu by určitě ještě stál za prozkoumání trochu stranou ležící ostrov Palawan – ale to až jindy, u příležitosti nějaké asijské cesty. Teď už se do časově přijatelného rozměru cesty nevešel a nějak rychle jej odbýt by byl hřích.

OSTROV LUZON.

Manila, hlavní město Filipín, leží na řece Pasig při pobřeží Manilského zálivu. Patří mezi nejlidnatější města světa - oficiálně tu žije 12 milionů lidí, neoficiálně hodně přes dvacet. Záběry na Manilu z letadla:

Před historickou etapou evropské zámořské kolonizace obsadili mnoho částí dnešních Filipín, včetně oblasti dnešní Manily, muslimové. Na troskách muslimského sídla postavil novou Manilu španělský kolonizátor Legazpi. V roce 1898 došlo k národnímu povstání proti Španělům, během kterého vlastenci Manilu dobyli a obsadili. Byla vyhlášena nezávislost na Španělsku, jenže hned na to město dobyla americká vojska a Filipíny se staly americkou kolonií. Během 2.světové války se Manila zase stala součástí Japonska. Filipíny a zvláště Manila za 2.světové války velmi utrpěly materiálně, ale především během ní zahynulo více než milion Filipínců. Hlavní boje se odehrály na největších ostrovech Luzon a Mindanao. K osvobození Filipín došlo až ke konci války v Tichomoří.

Bitva o Manilu na konci 2.světové války si vyžádala 100 tisíc obětí z řad obyvatelstva. Na troskách těžce bombardováním poškozeného města vyrostlo od roku 1945 moderní, byť poněkud chaotické město plné protikladů – výstavné mrakodrapy i čtvrtě chudinské.

Staré město neboli Intramuros obklopují staré hradby bývalé španělské pevnosti Santiago. Kromě řady dalších staveb tu bývalo také vězení. Nejvýznamnější osobou, která tu byla vězněna, byl José Rizal, filipínský národní hrdina. Zde napsal noc před popravou slavnou báseň, kterou se učí dodnes děti ve škole, a jeho cesta z cely na místo popravy je vyznačena stopami. Nelze se o Rizalovi nezmínit, protože je filipínskou osobností číslo jedna. José Rizal byl oční chirurg, a také básník a prozaik, který se svým dílem stal národním buditelem a nejvýznamnější postavou filipínského hnutí za nezávislost. Za své vlastenecké aktivity byl v roce 1896 popraven, avšak národně osvobozenecké hnutí, inspirované jeho myšlenkami, vedlo už za necelé dva roky po jeho smrti ke kapitulaci španělské správy. (Zajímavé je, že José Rizal měl významné kontakty i s naší zemí, ale to bylo bylo povídání delší).

Součástí starého města je také katedrála, šestkrát znovupostavená poté, co byla zničena tajfuny nebo válkou. Naproti katedrále stojí Palác guvernéra.

Další významnou stavbou starého města je barokní kostel sv.Augustina (UNESCO), nejstarší na Filipínách, v němž je pochováno mnoho významných osobností, a také zakladatel novodobého města, španělský guvernér Legazpi.

V ukrutné dopravní zácpě, typické pro Manilu, jsme míjeli ve čtvrti Quiapo jiný slavný manilský kostel - Baziliku s Černým Kristem, ke které pořádají Filipínci natolik velká procesí, že se tu někdy sejde až milion lidí. Těch tu je plno také každý pátek a tak na to, abychom se na slavnou sochu šli dovnitř podívat, nebylo kvůli dopravní tlačenice ani pomyšlení.

Místem, kam chodí v Manile oficiální zahraniční návštěvy pokládat věnce, je pomník na začátku parku Luneta, resp.zvaného také park Rizal. Pár metrů odtud je místo, kde byl Rizal popraven. Obrázek o tom, jak si Filipínci svého národního hrdiny váží, si lze udělat z úpravy tohoto místa. Sochami je názorně vyjádřeno jak se Rizal loučí s matkou, jak píše svou slavnou poslední báseň i jeho poslední kroky. Viděli jsme, jak sem učitelé vodí třídy dětí, kterým zdejší průvodce s plnou vervou a se závěrečným výstřelem z poplašné pistole podává detailní výklad.

V Manile nelze vynechat návštěvu dvou hřbitovů. Na Americkém válečném hřbitově je pochováno téměř 20 tisíc amerických vojáků, padlých za 2.světové války při osvobozování Manily. Na snímku z letadla je vidět celý hřbitov a je patrná jeho koncepce: uprostřed stojí kruhová stavba, v níž jsou kóje s mapami a popisy jednotlivých bitev války v Tichomoří, a také jména padlých vojáků. Je to velmi působivé a milovníci historie si tu přijdou na své.

Čínský hřbitov v Čínské čtvrti je něco podobného jako káhirské Město mrtvých. Celý areál má své ulice a chodníky, a v mnoha hrobkách žijí lidé. Některé hrobky mají zavedenou tekoucí vodu i klimatizaci. Toto monumentální město mrtvých, které svému účelu slouží dodnes, vybudovali bohatí čínští kupci, protože Španělé nedovolili pohřbívat cizince na španělských hřbitovech.

Na závěr z Manily něco z jiného soudku. Největší filipínská specialita Filipín se jmenuje Lechon se leche – pomalu pečený mladý vepř, který se servíruje při slavnostních příležitostech, na rodinných oslavách, a který se dává jako dárek. „Lečáren“ jsme viděli za dobu našeho pobytu více a vždy to otamtud ukrutně vonělo.

Výlet na jih od Manily do míst poblíž Tagatay, odkud se nám naskytl trochu mlžný, ale přesto výhled na raritní sopku Taal, která je vůbec nejmenší a současně jedna z nejaktivnějších sopek na světě. Nachází na malém ostrově uprostřed jezera Taal, které samo vzniklo jako kráterové jezero před desítkami tisíc let. (Je to tedy sopka v sopce).

Proslulým filipínským dopravním prostředkem je tzv.jeepney, odolné vozítko, původně vzniklé z džípu. Každá džípna je originál – použité motory ze zrušených aut se pro ně dovážejí z Japonska a karoserie se vyrábějí ručně z plechu a trubek pomocí šablon a jednoduchých nástrojů. A také mnoha barev. Jednu takovou výrobnu jsme navštívili cestou zpět do Manily. Na snímcích vidíte vše potřebné k výrobě i výsledky práce.

Také jsme se stavili v Las Pinas, kde jsou ve farním kostele sv.Josefa k vidění jediné bambusové varhany na světě.

Opustili jsme Manilu a vydali se Luzonem stále na sever. Brzy nás čekala sopka Pinatubo. Filipíny jsou součástí tzv. Cirkumpacifického ohnivého prstence – leží v tektonicky aktivní oblasti a jsou proto náchylné k zemětřesení a k sopečné činnosti. Nachází se tu více než 50 sopek. A aby toho nebylo málo, tak Filipíny navíc leží v tajfunovém pásmu a ročně zde dochází k mnoha cyklónovým bouřím. Nejčastější jsou v červnu až listopadu, a nejvíce postihují severní Luzon.

Jednou z nejproslulejších světových sopek je právě Pinatubo, která v červnu 1991 předvedla erupci světového rozměru – chrlila lávu a kamení až do výšky 35 kilometrů. Exploze vytvořila kalderu o průměru 2,5 km. Popel vyvrhnutý do vzduchu zatemnil oblohu na několik dní a malé aerosolové částice putovaly kolem Země ještě měsíc po výbuchu. Výška kouřového sloupce dosáhla 40 km. Pyroklastické proudy teploty až 800°C, ženoucí se po svazích sopky rychlostí až 80 km/hod., vyplenily zemi až 17 km od vulkánu, a lahary (sopečné bahnotoky) zdevastovaly obce ležící až 60 km daleko. Intenzita slunečního záření po celé zeměkouli dočasně poklesla o několik procent, teplota během roku a půl poklesla o 0,5 stupně Celsia a byla silně narušena ozónová vrstva.

Dodnes je tu široko daleko mrtvá šedivá poušť a již poněkud erodované nánosy písku, oblázků a porézních balvanů z hlouby jícnu sopky sahají do výše 10 až 30 metrů a vypadají jako malá pohoří.

Erupcí byla poničena byla také americká základna Clark Air Base, o které se vedly tenkrát nekončící rozpravy, zda ji zachovat či zrušit – až to za politiky vyřešila příroda. Od vesnice poblíž bývalé základny jsme se vydali terénním autem k úpatí sopky a odtud pak na trek ke kráteru s jezerem. Cestou jsme potkávali zdejší obyvatele, patřící mezi původní kmeny.

Události 2.světové války Filipíny nadlouho poznamenaly a doposud je leccos živé. Ještě dnes může také dojít k překvapivým objevům , jako byla účast našich statečných občanů, o které jsme po 60 letech nevěděli. Čtrnáct československých dobrovolníků – úředníků, obchodníků a členů československého konzulátu v Manile se zapojilo do obrany Filipín poté, co zemi v roce 1941 napadli Japonci. Přidali se jako dobrovolníci k americké armádě. Podíleli se na několikaměsíční obraně poloostrova Bataan a byli účastníky následného „Pochodu smrti“. Sedm z nich nepřežilo. V roce 2004 jim byl slavnostně odhalen pomník na vojenském hřbitově filipínských vojáků v Camp O´Donnell (Capas) poblíž Tarlacu. Velký dík za to, že v zapomnění nezůstali, patří mravenčímu úsilí českého velvyslance Stanislava Slavického, který s obrovským entusiasmem po dlouhé měsíce detektivně propátrával archivy v různých koutech světa, aby vše zjistil. Přepisovala se historie – donedávna platilo, že účastníky bojů o Bataan byli američtí a filipínští vojáci. Už to neplatí, patří k nim i 14 našich statečných občanů. Jejich aktivita byla příkladná a vysoce oceňovaná – jak bylo zjištěno - obdrželi americkou Medailí za Svobodu. Natolik si Američané této pomoci Čechoslováků cenili. V únoru 2004 - díky panu velvyslanci Slavickému – byl jim v Manile odhalen památník a pak byla pamětní deska se jmény těch, kteří útrapy nepřežili, slavnostně přenesena na hřbitov válečných obětí na místě, kde stával koncentrační tábor Camp O´Donell, poblíž Tarlacu. Děkuji také dalšímu českému velvyslanci panu Jaroslavu Ludvovi, který mi poskytl doplňující informace. (Je třeba na něho prozradit i to, že je autorem českého překladu Rizalovy slavné poslední básně).

V době naší cesty Filipínami vrcholila kampaň před prezidentskými volbami, které se konaly brzy po návratu domů. Podle očekávání v nich zvítězil syn Corazon Aquinové, prezidentky v letech 1986-92, která tehdy po zavraždění svého manžela a vůdce opozice Benigna Aquina ukončila dlouhou dobu vlády diktátora Ferdinanda Marcose. Když v srpnu 2009 Corazon Aquinová zemřela, doprovázely svou „tetičku Cory“ od katedrály na hřbitov v délce dvaceti kilometrů statisíce Filipínců. Někteří lidé mají hroší kůži, jak je patrné z toho, že letos kandidoval i bývalý prezident z let 1998-2001, původně populární herec akčních filmů Joseph Estrada, který již po třech letech čelil obrovskému korupčnímu skandálu, po kterém byl potupně z prezidentského paláce doslova vyhnán. Studovat filipínskou historii i současné dění je vzrušující, napínavá a obecně poučná záležitost.

Mířili jsme do filipínských Kordiller a cestou si prohlíželi vše zajímavé - oblíbené kohoutí zápasy, rýžová pole, typické dopravní prostředky:

Ve městečku San José se zase konala jedna z několika svateb, kterých jsme na Filipínách viděli několik:

Cesta v provincii Ifugao postupně stoupala do nádherných hor, ve kterých jsme projížděli místy, kde proběhlo několik významných bitev 2.světové války.

Banaue v horách ve výšce 1300 metrů je rýžovým srdcem Filipín. Stovky rýžových teras jsou rozesety po celém širokém okolí a vůbec po celém Luzonu, ale ty „nej“, za kterými stojí vážit cestu, jsou zde. Od roku 1995 jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Proslulé rýžové terasy, staré přes 2000 let, vybudovali příslušníci kmene Ifugao. Terasy jsou považovány za „osmý div světa" a říká se jim také „schody do nebe“. Hlavním bodem programu zde byl pochopitelně výlet za slavnými terasami, včetně do proslulého přírodního amfiteátru v Batadu. Že to byl nádherný zážitek, jistě není třeba zdůrazňovat. Vysvětlení potřebují jen dva poslední obrázky – zobrazují boha rýže Bulula, se kterým se tu lze potkat na každém kroku.

Na výletě k rýžovým terasám jsme byli 14.února, kdy Číňané všude po světě slavili letos svůj Nový rok. Jenže pro české cestovatele je 14.únor jiným svátkem, protože narozeniny – a letos již 92. – slavil guru českých cestovatelů pan inženýr Miroslav Zikmund. A tak, jako vždy, jsme mu i tentokrát na dálku popřáli vše nejlepší a připili večer na jeho zdraví.

Lidé kmene Ifugao nebyli jen zdatnými zemědělci, ale také do minulého století obávanými lovci lebek. Dodnes mnohdy žijí v domech na dřevěných nožkách se slaměnými střechami, které bývávaly ještě ověšeny lebkami zvířat i nepřátel. Ve vesnici Tam-an paní také ochotně ukázala i to, jak uchovávají své předky, a v Banaue nám zase tři starší ženy zazpívaly jednu tradiční píseň, jaké brzy už asi nikdo nebude umět.

Cestou z Banaue do města Baguio jsme si v Kianganu prohlédli Ifugajské muzeum a válečný památník. Kiangan je z hlediska historie nesmírně významný, protože tady byl při vycházení z budovy školy zajat vrchní velitel Japonské císařské armády generál Tomojuki Jamašita, který se ještě pokoušel ve zdejších horách vést po kapitulaci Japonska guerrilovou válku.

Dále jsme měli na programu návštěvu vesnice Sagada, proslulé zvláštním způsobem pohřbívání zemřelých, nakonec v zavěšených rakvích v jeskyni. Ale člověk míní a příroda mění – veliký sesuv půdy, který o den dříve zavalil silnici, nás přinutil jet jinou cestou. A tak jsme místo toho mohli neplánovaně spatřit první na Filipínách postavenou hydroelektrárnu Ambuklao (hráz 129 m výška, 452 šířka) na nejdelší luzonské řece Agno.

Baguio leží v krásné přírodě Kordiller na náhorní rovině ve výšce 1400 m. Záběry z města: katedrála, tržiště (nechybí betelové balíčky), muzeum, Vyhlídkový park na zlaté doly.

V Botanické zahradě bylo lecos jiného, hlavně prodejní stánky. Před vchodem si staří Ifugaové v tradičních oděvech vydělávají na živobytí pózováním pro návštěvníky zahrady, ke spokojenosti obou zúčastněných stran.

Replika ifugajské vesnice Tam-awan je kvalitní skanzen s dobrými exponáty i popisky. Zajímavé je, že v ifugajské chaloupce lze v noci přespat jak v hotelu. Muzeum si tak kromě prodeje suvenýrů vydělává na svůj provoz.

Stále jsme jeli na sever, nyní už provinciemi Illocos jih a Illocos sever. O osobitých dopravních prostředcích na Filipínách už byla řeč. V městečku Balaoan měli před zdejším kostelem stanoviště taxíky růžové, v následujících městečcích byly zase žluté či zelené.

Na polích okolo silnice probíhala sklizeň rýže a zblízka jsme si šli prohlédnout zrající podzemnici olejnou (burské oříšky).

Provincie Illocos na severozápadě Luzonu jsou ovšem hlavně proslulé svými starými kamennými kostely a koloniálními městečky se španělskou architekturou. Kostely vypadají jako pevnosti, a opravdu v neklidných dobých měly i tuto funkci. Důvodem jejich masivního vzhledu byla ale hlavně odolnost vůči častým zemětřesením. Na seznamu UNESCO jsou v této části Filipín kostely dva – kostel zasvěcený sv.Marii Asuntě a kostel v Paoay:

Na seznam UNESCO byl zapsán také Vigan, hlavní město provincie Illocos jih, jedno z nejstarších filipínských měst, živoucí muzeum s mnoha skvosty španělské koloniální architektury. Mezi jeho hlavní památky patří katedrála Sv. Pavla, arcibiskupský palác, Čínská čtvrť, několik zajímavých muzeí. Také hotel na náměstí, kde jsme bydleli, patří mezi zdejší památky. Náměstí nese jméno pátera José Burgose, rovněž na konci 19.století popraveného národního buditele, na jehož ideje pak navázal José Rizal. Moc pěkně se tu jen tak bloumalo a stále bylo na co koukat. Při prohlídce města jsme jeli kočárem, jak se tu sluší a patří. Arcibiskupský palác dostal darem kopii Pražského Jezulátka.

Vigan je také známý svou keramičkou Pagburnayan, kde hlínu pro výrobu připravují - hnětou svými kopyty - vodní buvoli. Zajímavé ovšem tu je i to, že finálním výrobkem jsou nakonec střepy, které se pokládají na dno salin k výrobě soli.

Severní Ilocos je provincie, která je dodnes spojena s bývalým diktátorem Ferdinandem Marcosem. Marcos se po dramatickém průběhu voleb v roce 1986 uchýlil s manželkou Imeldou do exilu na Havaj, kde mu azyl poskytl tehdejší americký president Reagan, a nezapomněl si sebou přibalit zlatý poklad (údajně 24 kufrů plných zlatých cihel a šperků). Filipíny přitom dodnes splácejí dluhy, které jeho vláda zanechala. Někdejší královna krásy Miss Manila, vdova Imelda (která proslula hlavně svou sbírkou 10 tisíc párů bot), se do rodné vlasti vrátila dva roky po manželově smrti v roce 1991, kdy rodina dostala povolení k návratu, a hned v roce 1992 neúspěšně kandidovala na prezidentský úřad. V roce 1995 však byla zvolena do parlamentu. Po návratu na Filipíny Imelda doufala, že se jejímu manželovi dostane jednou „zasloužené“ pocty a že bude pohřben na Hřbitově hrdinů v Manile. Proto ho dala nabalzamovat a uložit do skleněného boxu. Žádný z prezidentů ale její žádosti dosud nevyhověl, a tak jeho tělo stále spočívá v Marcosově mauzoleu (které jsme také navštívili). Diktátorův syn (zvaný Bong Bong) a dcera jsou zde v provincii Illocos jih dodnes velmi populární. (Lidé všude na světě jsou zřejmě nepoučitelní). Sídlo tu má jejich politická strana, a v Malacangu u jezera Paoay jsme navštívili jejich bývalou rodinnou rezidenci.

Laoag je hlavním městem provincie Illocos sever. Před jeho prohlídkou jsme si chvíli odpočinuli, pořádně zaplavali a nechali se krásně po asijsku namasírovat v hotelu u moře. Hlavní pozoruhodností města je katedrála sv.Williama z roku 1650 s věží Sinking Bell, která se stále více a více propadá do země.

SOUOSTROVÍ VISAYAS – OSTROVY BOHOL A CEBU.

Souostroví Visayas - a zvlášť ostrovy Bohol a Cebu, které byly v našem programu – mají v historii Filipín významné místo. V roce 1521 přistál portugalský mořeplavec a objevitel Ferdinand Magellan na jednom ostrově poblíž ostrova Cebu a zabral celé souostroví ve prospěch španělské koruny. Magellan Filipíny pro Evropu objevil, ale staly se mu i osudnými - zahynul tady v bitvě s místním náčelníkem Lapu-Lapu. Autorem zahájení 300 španělské koloniální éry byl pak Miguel Lopez de Legaspi, o kterém už byla na začátku řeč. První španělskou osadu založil Legaspi v roce 1565 na Cebu a také v tomto roce podepsal krví smlouvu s dosavadním vládcem na Boholu Sikatunou.

BOHOL. Hlavní atrakce ostrova jsou dvě: jednak věhlasné Čokoládové pahorky = asi 1300 pravidelných, souměrně tvarovaných kuželovitých vrchů, na ploše 50 km2, které jsme v době naší návštěvy viděli skoro všechny zelené (v době sucha mají barvu hnědou, a odtud pochází jejich název).

Druhým hlavním turistickým magnetem Boholu jsou nejmenší opičky na světě – nártoun filipínský neboli tarsier, zdejší endemit. Na ty jsme se těšili ještě víc. Kromě nártounů tu měli i dvě poletuchy, jejichž základní polohou je být zavěšena hlavou dolů.

Kromě toho jsme se zastavili u svatyně, kde byla výše uvedená smlouva krví podepsána, a prohlédli si na Boholu nejstarší, z korálových bloků postavený kostel Baclayon.

Součástí výletu po ostrově byla také plavba po řece Loboc a představení zdejší folklorní skupiny.

V kouzelném prostředí Bohol Beach Clubu u téměř liduprázdné nádherné nekonečné pláže Alona jsme strávili odpočinkový den. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Asiaté (nejen Filipínci, ale i hosté z jiných zemí) plavání neholdují. Cachtali se shloučení na jednom místě v dosahu břehu a hlavně se přitom vzájemně fotografovali.

Rychlou lodí jsme se přeplavili z Boholu na sousední ostrov Cebu a protože jsme v přístavu byli v časovém předstihu, využili jsme příležitosti k reflexní masáži chodidel. Byla to slast a slepci, kteří se tím v mnoha asijských zemích zabývají, to dělají skvěle.

CEBU je „hlavním ostrovem“ souostroví Visayas, a Cebu City, starší než Manila, je druhým největším centrem Filipín. Kulturních památek je ve městě dost, především: Bazilika Minore del Santo Niňo z roku 1565 uchovává sošku Jezulátka, kterou do země přivezl Magellan a použil při obracení na křesťanskou víru. (Pochází ze Španělska, stejně jako soška Pražského Jezulátka, kterou Filipínci rovněž velice uctívají). Pevnost San Pedro s muzeem. Magellanův kříž na památku pokřtění prvních 800 místních obyvatel, který je uchovávaný v kamenné rotundě se stropními malbami. Taoistický chrám (žije tu velká komunita Číňanů).

Na ostrově Mactan, který je s ostrovem Cebu spojen mostem, se nachází kromě jiného také cebuské letiště, které se jmenuje Lapu-Lapu po náčelníkovi, který vyhrál bitvu, během níž zabil Magellana. Navštívili jsme jeho památník a naposled si zaplavali v moři před odletem do Manily a hned návazně zpět domů. Záběry z letadla ostrovů Cebu a Mactan, a jedné luzonské sopky před mezipřistáním v Manile.

Děkuji filipínské partnerské cestovní kanceláři Baron Travel za spolupráci při přípravě a realizaci cesty a děkuji Hance za možnost použít několik jejích pěkných fotografií.