VIETNAM a KAMBODŽA

Tyto země jsme navštívili na přelomu listopadu a prosince 2007

VIETNAM je bezesporu jednou z nejkrásnějších zemí Asie. Své návštěvníky fascinuje neuvěřitelnou rozmanitostí a fotogeničností krajiny s mnoha nezapomenutelnými scenériemi ve všech svých krajinných typech. Vietnam má nádherné hory, které zabírají většinu povrchu od severu k jihu protáhlé, podlouhlé země, pokryté bujnou tropickou zelení a protkané mnoha řekami. Pastvou pro oči je mozaika rýžových políček, a to i během podzimu, kdy jsme Vietnam navštívili. Přes 3000 km je dlouhé malebné pobřeží Jihočínského moře, a jeho nejkrásnější částí je světoznámá zátoka Halong. Na území Vietnamu se také nacházejí dvě obrovské říční delty – na severu je to delta Červené řeky a na jihu nepředstavitelně obrovská delta Mekongu.

Vietnam je rovněž zemí unikátní kultury, staré více než 4000 let, která má vzhledem k různému historickému vývoji různé podoby v severním, ve středním a v jižním Vietnamu. Během návštěvy této země lze obdivovat mnoho historických památek, ale také se více dozvědět o pohnutých a dramatických událostech země v nedávné době (francouzská kolonizace, první indočínská válka, americko-vietnamská válka), které Vietnam silně poznamenaly.

V zemi žije 54 etnických skupin, z nichž mnohé si udržují své tradice, festivaly, oděvy, výtvarnou a hudební kulturu. Většinovým etnikem (80%) jsou Vietnamci, kteří se koncentrují v nížinných oblastech, zatímco etnické menšiny žijí v horských oblastech a na vysočinách.

Mapka

SEVERNÍ VIETNAM

HANOJ

Hanoj, hlavní město Vietnamu na Červené řece. Na území Hanoje leží také několik jezer. Uprostřed Hanoje, u Staré čtvrti, je to půvabné jezero Hoan Kiem („Jezero vráceného meče“ – podle pověsti o zázračném meči, pro který si po té, co splnil svou úlohu, přišla obří želva). Na ostrově, spojeném s pevninou červeným mostem, stojí chrám.

Do vietnamské reality nás naplno přenesla pěší prohlídka hanojského Starého města. Ve 13.století se tu usadilo 36 řemeslnických cechů a každému připadla jedna ulice. Od té doby je tu labyrint ulic a uliček, místy proložených budovami s patrným francouzským architektonickým vlivem. Všude je víc než živo a ulicemi se proplétají tisíce motocyklů, tu a tam ještě také nějaké kolo.

Typické pro domy po celé zemi je to, že mají velice úzké průčelí a přízemí tvoří většinou obchod nebo nějaký jiný provoz. (Na ukázku uvádím přehledné domečky z kraje města). Druhou typickou záležitostí je něco, co bychom mohli nazvat „zlý sen revizora elektrického vedení“. Žasli jsme hned v Hanoji a setrvali v tom do konce pobytu v zemi. A třetím typickým rysem – méně zvenčí viditelným ve městech – jsou domácí oltáříky.

Jezer je v Hanoji více. Náš hotel stál na břehu velkého Západního neboli Mlžného jezera (Ho Tay). Domy poblíž hotelu jsou rovněž ukázkou vietnamského úzkého typu. Hotelový personál byl v mnoha hotelích oblečen slavnostně podle místních tradic. Nic moc to nestojí, a dojem je velkolepý.

Chrám písemnictví je vzácnou ukázkou tradiční vietnamské architektury z 11.století. Je zasvěcen Konfuciovi jako představiteli učenců a literátů. V roce 1076 zde také vznikla první vietnamská univerzita.

Slavná pagoda Jednoho sloupu je symbolem Hanoje.

Nediskutovatelnou součástí prohlídky Hanoje jsou místa spojená s Ho-Či-Minem. Objektivně je třeba uznat, že to byl nepochybně člověk velkého formátu a schopností, ale my, co jsme si socialistických monumentalit užili víc než dosyta, jsme byli potěšeni, že Ho Či Minovo mauzoleum na jedné straně obrovského náměstí Ba Dinh právě prochází rekonstrukcí a dovnitř se nemohlo (a my jsme tam nemuseli). Prošli jsme okolo dalších budov s ním spojených – včetně jeho osobních příbytků a zavítali jsme také do Ho Či Minova muzea s expozicí o minulosti a budoucnosti.

Za návštěvu ovšem rozhodně stojí výborné a renomované Etnologické muzeum se sbírkou uměleckých děl a předmětů denní potřeby, reprezentující velkou škálu národnostních menšin z celého Vietnamu. Pozoruhodné je, že řadu krojů, obyčejů nebo pracovních zvyků jsme mohli vidět jak v muzeu, tak v mnoha případech ve Vietnamu i v reálu.

Expozice muzea pokračuje také venkovní částí s ukázkami typů tradičních domů, např. vysoký dům či dlouhý dům, a ukázkami hrobek zdobených značně erotickými vyřezávanými sochami, které mají být symboly plodnosti. Jen vždy v každém rohu hrobky sedí jedna smutná postava.

Během cestování po Vietnamu jsme navštívili několik tradičních řemeslných dílen. V této zhotovují vyšívané obrazy s tak neuvěřitelně titěrnými stehy, že způsob výroby není na výsledném díle skoro vůbec poznat.

Pokud se někdy dostanete do Hanoje, rozhodně si nenechte ujít představení proslulého Vodního loutkového divadla. Jedná se o severovietnamskou tradici již z 11.století. Loutkoherci stojí uprostřed bambusového pavilonu za řídkou bambusovou oponou skoro po pás ve vodě a ovládají loutky dlouhými bambusovými táhly. Integrální součást představení tvoří hudební doprovod jednostrunných i vícestrunných nástrojů, a hlasový projev loutek, který je spíš zpívaný než mluvený.

HALONG – DRAČÍ ZÁTOKA

Pověstným přírodním divem Vietnamu a jeho největší přírodní atrakcí je „Dračí zátoka“ v Tonkinském zálivu (UNESCO) s téměř třemi tisíci vápencovými homolemi, vystupujícími nad hladinu. Uvnitř vegetací porostlých ostrovů se nacházejí početné jeskyně. Program dvoudenního výletu je jednoduchý a přitom se jedná o vrcholný zážitek. Prostě se jen kouká na tu nádheru kolem dokola. K tomu nám na lodi, na které jsme také přespali, báječně vařili všechny možné mňamky z moře. Začátek byl lehce zasněně mlžný, jak to často ve Vietnamu dopoledne bývá, ale pak to gradovalo. Nádherný byl výhled z různých úrovní výstupu na vršek jedné homole, dole s písečnou pláží.

Některé partie jsme si prohlédli na malé loďce.

Všechny lodě, které jsou na výletě v Dračí zátoce přes noc, musí být v noci pohromadě. A tak se ráno naplno ukáže, že nejen zátoka sama je krásná, ale že jí ty lodě v tradičním stylu velmi sluší. Malebné jsou i rybářské vesnice s plovoucími domy.

HORSKÝ SEVEROZÁPAD

Cesta na severozápad od Hanoje do atraktivní horské oblasti v povodí Červené a Černé řeky představovala další vrcholný zážitek našeho cestování po Vietnamu. Krásný, divoký, řídce obydlený kraj s příjemným horským klimatem je domovem pozoruhodných etnických menšin, žijících převážně dosud svým tradičním způsobem života, který se v průběhu staletí příliš nezměnil. Dějiny severozápadního Vietnamu byly vždy dost odlišné od nížinných částí země. Vietnamci před tisíciletími obsadili nížiny s výbornými zemědělskými podmínkami, a horský prostor pak po staletí patřil skupinám příchozích z jižní Číny a z Tibetu, kteří sem došli v různých historických obdobích.

Nočním vlakem se spacími kupé jsme přejeli na sever až k čínské hranici do Lao Cai. A odtud dojeli do Sapa.

SAPA

Městečko Sapa leží na okraji vysoko položené náhorní plošiny, lemované kaskádovitými rýžovými políčky a za nimi vystupujícími rozeklanými vrcholky hor zvaných Tonkinské Alpy s nejvyšší vietnamskou horou Fansipan (3143 m). Od roku 1922 Sapa bývalo francouzskou horskou zotavovnou. Svou renesanci zaznamenalo díky rozmachu turistického ruchu opět nedávno.

Městečko nás uchvátilo. A to lidmi, na kterých jsme mohli oči nechat. Prošli jsme se ulicemi a nejživěji bylo pochopitelně na trhu. V okolí Sapa žijí etnika Černí Hmongové, Červení Daové, etnikum Giay a další. Později jsme zase potkali lidi etnika červení Hmongové, modří Hmongové, Khomu a Dao. Výrazněji vždy byly oblečené ženy, ale povšimněte si i svérázného jednotného mužského oblečení. Do města lidé chodí pěšky nebo jezdí na motorkách – pak ale většinou po třech nebo po čtyřech. Rodiče s jedním nebo dvěma dětmi.

Sapa má nádherné okolí, prošpikované cestami do vesnic mnoha zdejších etnických menšin. Podnikli jsme tu pár pěších výletů nesmírně malebnou krajinou do okolních vesnic.

V Sapa jsme bydleli v útulném hotelu Victoria v alpském stylu, na vršku nad městečkem.

CESTA ZE SAPA DO DIEN BIEN PHU

nás po tři dny vedla kouzelným krajem hor, vodopádů, průsmyků, soutěsek, visutých mostů, vesniček a městeček s milými a velmi pracovitými lidmi různých horských etnik. Jména toho všeho se nám trochu pletla, ale to není podstatné. Dojem, který si ze severozápadu Vietnamu odnášíme, je nezapomenutelný.

V jedné vesnici právě probíhalo očkování dětí.

V Lai Chau jsme zastavili na oběd v příjemném hotýlku (mimochodem – jídlo je ve Vietnamu i v Kambodži báječné) a poprvé tam uviděli, co všechno Vietnamci strkají do láhví s alkoholem.

K rozlišení od ostatních etnik jsou Thajci, kteří žijí poblíž Dien Bien Phu. Staví si stejně jako v Thajsku domy na kůlech a chodí po thajsku oblečení. Všechny ženy měly vyčesaný drdol nahoře nad čelem a většinou také jednotně ozdobený.

Dien Bien Phu je městečko známé po celém světě jako dějiště rozhodující bitvy. Vojáci Viet Minhu zde 7.května 1954 zasadili francouzské koloniální armádě fatální porážku, která současně znamenala také definitivní konec celého francouzského indočínského impéria. (Viet Minh je zkratka pro Ligu za nezávislost Vietnamu, která byla celonárodní koalicí, slučující většinu dříve samostatných organizací ze všech společenských tříd, včetně partyzánských skupin).

Francouzi zde chtěli zabránit vojákům Viet Minhu v překročení laoských hranic a v dalším postupu. Brzy však byli obklíčeni. Vietnamci navíc vyhloubili složitou síť zákopů a tunelů, s jejichž pomocí mohli napadat francouzské vojáky a přitom sami unikat přímému zásahu. Průběh bojů dobře ukazuje maketa bojiště v muzeu - se světýlky zelenými (jak Francouzi postupně obsazovali jednotlivé strategické objekty) a červenými (jak tyto objekty postupně dobývali Vietnamci). Ke cti Francouzů slouží fakt, že odmítli nabídku USA na použití atomové bomby. Bitva skončila v předvečer zahájení ženevské konference o Indočíně.

Na hřbitově má každý padlý vietnamský voják svůj hrob, ale všechna jména jsou pouze na společném dlouhém seznamu.

Francouzské velení sídlilo na pahorku „A1“. Boj o něj skončil ve chvíli, kdy vietnamský voják se dostal dovnitř s obrovskou náloží, kterou odpálil.

Francouzské nejužší velení se v předtuše, že A1 se dlouho neudrží, přesunulo do krytu u letiště, kde se později vzdalo.

Potřebovali jsme se po prohlídce válečných polí zase porozhlédnout po dnešní světě, a tak jsme se ještě před odletem do Středního Vietnamu prošli po nedalekých vesničkách. To nám působilo vždy největší radost.

Také jsme se stavěli na obědě v novém, právě otevřeném hotelu pod horami na břehu jezera, který demonstruje, že Vietnam se hodlá turisticky důkladně rozmáchnout.

STŘEDNÍ VIETNAM

Střední Vietnam tvoří nejužší část země mezi pobřežím a horskou hranicí s Laosem. Ve středním Vietnamu se nachází řada významných historických lokalit, tři z nich na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO: Hué, Hoian a My Son.

HUÉ

Hué, někdejší hlavní město celého Vietnamu a sídlo posledních vietnamských císařů, si i v dnešní převratné době zachovalo unikátní kulturní identitu. Vždy bylo centrem kultury, víry a vzdělání. Dnes je to malé klidné město, plné mimořádných historických památek. Mezi ně patří zbytky místní citadely s vodním příkopem, pozůstatky kdysi ohromujícího císařského Zakázaného purpurového města (po čínském vzoru), několik pagod a sedm působivých honosných hrobek císařů nguyenské dynastie.

Vše je tu více či méně svázáno s někdejší působností císařského dvora. I náš hotel Imperial byl hoden svého jména. Z jeho terasy v nejvyšším patře byl výhled na celé město s Voňavou řekou.

Pagoda Thien Mu, která se tyčí na nevysokém kopci nad Voňavou řekou, je erbovním znakem města Hué a jedním ze symbolů Vietnamu. Tato pagoda se v 60.letech 20.století stala jedním z hlavních ohnisek protivládního hnutí. Za hlavní svatyní pagody parkuje automobil Austin, kterým mnich Thich Quang Duc přijel v roce 1963 na místo, kde spáchal obřadnou sebevraždu. Došlo k ní v Saigonu, kde se Duc veřejně upálil na protest proti politice prezidenta Ngo Dinh Diema. Jeho počin se pak stal inspirací pro mnoho dalších protestních sebevražd. Duc pocházel odtud. Dodnes zdejší klášter přibírá nové mnichy.

K pagodě jsme jeli Dračí lodí po Voňavé řece.

Citadela a císařské město. Povšimněte si originální výzdoby, a to nejen ve zdejších objektech – úžasné mozaiky ze zlomků porcelánu.

Císařské hrobky jsou velké komplexy staveb. Císaři si hrobky stavěli za svého života a často si je dlouho před svou smrtí užívali jako příjemná letní sídla. Navštívili jsme dvě hrobky s dvěma odlišnými koncepcemi.

Pod pojmem „Císařská večeře“ , kterou jsme ukončili den prohlídky císařských objektů, se skrývá večeře o mnoha chodech s tradiční hudbou a zpěvem. Měli jsme se k tomu ještě obléct také do tradičních oděvů, ale zdravé hygienické předsudky nám to nedovolily.

Výlet do Demilitarizované zóny. Střední Vietnam zažil během své dlouhé historie mnoho dramatických chvil, ale to nejhorší na něj čekalo ve 20.století během americko-vietnamské války. Tady, v tzv.demilitarizovaném pásmu, se konaly neúpornější bitvy, během kterých se Vietnamci ze severu snažili proniknout na jih po tzv.Ho Či Minově stezce, a američtí vojáci se svými jihovietnamskými spojenci se jim v tom snažili zabránit. Došlo tu ke krvavým bitvám o každý kopec a údolí, během kterých padly tisíce vojáků na obou stranách.

Jen pouhých 100 km na sever od Hué se od roku 1954, kdy byl Vietnam podél 17. rovnoběžky rozdělen na severní a jižní část, nacházela tzv.DMZ – Demilitarizovaná zóna. Demarkační čarou, která oddělovala Jižní a Severní Vietnam, byla řeka Ben Hai, podél které se z obou stran táhla 5 km široká „země nikoho“ - Demilitarizovaná zóna. Jenže ten název postupem času zněl dost ironicky, protože zde bylo nakonec jedno z nejmilitarizovanějších pásem na světě.

Připomínek nedávných hrůz je více. Především je to komplex obytných tunelů Vinh Moc, postavených lidmi ze zdejších zničených vesnic. Podobné tunely se nacházely leckde ve Vietnamu. Turisticky nejnavštěvovanější jsou ty, které se byly vybudovány v oblasti Saigonu směrem ke kambodžským hranicím a které kde byly spolu se vším kolem dokola v americké akci „Spálená země“ totálně zlikvidovány a později v Cu Chi částečně znovu vybudovány pro turistické účely. Zdejší tunely u Vinh Moc se dochovaly se v původním stavu.

Už cestou z Hué do DMZ bylo „památek“ dost. Např. zničený křesťanský kostel, zničený buddhistický komplex, či most, na kterém došlo k výměně válečných zajatců.

Řeka Ben Hai na 17.rovnoběžce, nedaleko jejího ústí do moře.

Tunely ve Vinh Moc, tehdy řádně zarostlé s maskovanými vchody, jsou silným zážitkem. Každá rodina měla svou vyhloubenou malou komůrku, v podzemí byla kuchyně, nemocnice, porodnice – prostě všechno. Dále záběry ze zdejšího muzea (za roky života v tunelech se narodila řada dětí).

Cesta z Hué do Hoianu vedla podél moře, ale také jsme přejížděli jedno z horských pásem Annamského pohoří přes průsmyk Hai Van (= „soutěska mořských oblaků“) s řadou pevností na vrcholu. Tady byla po staletí hranice mezi Vietnamským a Čamským královstvím. Cesta přes průsmyk je dnes už jen většinou vyhlídkovou turistickou záležitostí, protože před nedávnou dobou byl otevřen tunel, kterým vede rušná doprava.

Projížděli jsme také po nábřeží města Danang, do kterého jsme se později ještě vrátili. Zdejší pozoruhodností jsou kulaté pletené lodičky. Spousta řas na pobřeží je důsledkem největšího hurikánu, jaký střední Vietnam zažil a při kterém zahynulo asi 200 lidí, a který zemi postihl asi měsíc před naší cestou.Také jsme se tu stavili u chrámu svérázného vietnamského náboženství Cao Dai.

HOI AN

Starobylý přístav Hoi An, který je znám také pod jménem Faifo, představuje bohatou architektonickou směsici vlivů čínských, japonských, vietnamských a evropských. Od 2. století byl okolní kraj srdcem království Čampa. Již tehdy v místech Hoi Anu stával přístav, který sloužil kupeckým lodím k doplňování zásob na dlouhých plavbách. Později se Hoi An stal jedním z nejvýznamnějších mezinárodních přístavů jihovýchodní Asie. Zdejším hlavním obchodním artiklem bylo mimořádně kvalitní hedvábí.

Hoi Anu se naštěstí vyhnuly ničivé útoky ve válkách s Francouzi a s Američany, a tak tu lze dodnes nalézt neporušené staré kupecké domy, japonský krytý most, čínské kongregační komplexy a další objekty této živoucí muzejní expozice

Z prohlídky okouzlujícího města (povšimněte si sbírky v chrámu čínské kongregace na pomoc postiženým hurikánem):

V Hoianu jsme bydleli v hotelu na břehu moře. Pláže se ve Vietnamu na mnoha místech táhnou rovně po kilometry a moře bez zálivů je na plavání téměř nepoužitelné. Tam jsme se vždy zašli jen nechat vlnami obouchat. Zato plavání ve 150 metrů ! dlouhém bazénu bylo pohádkové. Je to nejdelší bazén ve Vietnamu a nikdy ani jinde jsem nic podobného nepotkala.

Výlet do My Son. Na seznam světového kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo také zapsáno hinduistické duchovní centrum My Son, ležící v krásné krajině pod horou jménem Kočičí zub, nejvýznamnější vietnamské středisko starověkého státu Čampa. Střední Vietnam byl ve 2.-15.století centrem této mocné říše, po které zůstaly viditelné stopy v podobě četných chrámových věží po celém kraji. Ty nejznámější z nich se nacházejí zde. Během války s USA byl zdejší kraj zcela zdevastován, následkem vleklých bojů také vylidněn a cenné památky byly těžce poškozeny bombardováním.

Čamové ve Vietnamu žijí jako jedno z menšinových etnik dodnes a snaží se udržet i své tradice. Nejprve jsme v My Sonu proto mohli shlédnout čamské folklorní představení. Pak následovaly samotné památky. (Vzácné čamské sochy byly však odtud a i z jiných lokalit soustředěny do muzea v Danangu, které jsme pak měli také na programu).

Cestou zpět jsme se zastavili v jedné vesnici s tradiční výrobou keramiky a do Hoianu pak dojeli lodí po řece Thu Bon. (Na posledním snímku je vidět, že hladina vody docela nedávno sahala o 3-4 metry výše. Žasli jsme všude, jak rychle zdejší lidé dokázali odklidit pozůstatky nedávné živelní pohromy).

Pozoruhodnou záležitostí jsou Mramorové hory – pět obřích skalních kopců z mramoru. Každá hora podle zdejších představ zastupuje nějaký přírodní prvek a je proto podle něj pojmenována – hora Vodní, Dřevěná, Ohnivá, Kovová či Zlatá, Hliněná. Pozornosti se těší zejména hora Vodní (Thuy Son) se svými četnými jeskyněmi, které v průběhu staletí sloužily jako hinduistické a později jako buddhistické svatyně. Mnoho sakrálních staveb bylo postaveno také na jejím povrchu.

V Mramorových horách se už po staletí těží nádherný mramor, a výrobky z něj nám předvedli v jedné z mnoha zdejších dílen.

Danang je hlavní přístav středního Vietnamu a současně čtvrté největší vietnamské město. Do Danangu jsme tentokrát přijeli z jiné strany, okolo pláže „China Beach“, jejíž jméno budí u amerických vietnamských veteránů určitě nostalgii. Tady byl jejich „vietnamský přijímač“ a sem se občas dostali na odpočinek mezi boji. Do ráje mezi návratem do pekla.

Muzeum čamského sochařství v Danangu prezentuje nejucelenější sbírku čamského sochařského umění.

JIŽNÍ VIETNAM

SAIGON (Ho Či Minovo město).  

Úředně jméno Saigon dnes nese pouze saigonský distrikt číslo 1, ve kterém se nacházejí nejvýznamnější památky, ale neoficiálně je město stále Saigonem jak pro místní lidí, tak i turisty.

V centru města stojí některé budovy s patrným francouzským architektonickým vlivem, např.pošta z dílny Gustava Eiffela, či katedrála.

Jinak převažují moderní budovy, jak je patrné ze snímků z nejvyššího patra našeho hotelu:

Saigon byl významným místem v mnoha svých dějinných etapách – od doby, kdy celá tato oblast včetně delty Mekongu patřila Khmérské říši, přes dobu francouzské Indočíny i dalších událostí ve 20.století. Dobytím Saigonu severovietnamskými jednotkami 30.dubna 1975 také skončila americko-vietnamská válka, a tak není divu, že mnoho míst je s touto děsivou kapitolou vietnamských dějin spojeno.

Palác vietnamského znovusjednocení. Na místě tohoto paláce stávala původně rezidence francouzského místodržícího Kočinčiny a po odchodu Francouzů se stala sídlem prezidenta Jižního Vietnamu Ngo Dinh Diema. Ten byl ale tak svým lidem nenáviděn, že jeho rezidenci bombardovaly v roce 1962 při neúspěšném pokusu o atentát i jeho vlastní letecké síly. Prezident pak zde nechal postavit novou rezidenci, ale tentokrát s rozsáhlým protipumovým krytem. Už si ji ale neužil, protože byl zabit svými vlastními jednotkami tři roky před jejím dokončením. Dobytím právě tohoto paláce, tehdy zvaného Prezidentský palác, válka skončila. Ve 2.patře čekal prezident generál Minh připraven podat kapitulaci.

Válečné muzeum je připomínkou nesmírných hrůz. Ke zlomu v nekonečné válce došlo zvláště poté, co z Vietnamu začaly prosakovat zprávy o masakrech a zvěrstvech, páchaných na neozbrojeném civilním obyvatelstvu. Do dějin amerických válečných operací se nechvalně zapsaly jmenovitě zejména některé operace, z nichž asi leckdo si pamatuje jméno osady My Lai, která se stala dějištěm nevýslovně hrůzných zločinů. Přes snahu o utajení se to nepodařilo. Americká a i světová veřejnost se bouřila. Na Vietnam ale ještě dlouho padaly fosforové a další bomby, a byly rozprašovány defolianty jako Agent Orange, jejichž vliv lze v půdě, na přírodě i na lidech zaznamenat ještě dnes.

Válka, které USA říkaly „vietnamská“ a Vietnam zase „americká“, si vyžádala obrovské oběti. Ze 3,3 milionů amerických vojáků, kteří v letech 1965-73 sloužili ve Vietnamu, jich více než 57.600 padlo a více než 150.000 bylo těžce zraněno. Vietnamců zemřely celkem asi 3 miliony – vojáků i civilistů. Přes 300.000 lidí - Vietnamců i Američanů - dodnes figuruje na seznamu pohřešovaných osob. A dodnes se po světě vedou debaty o tom, zda USA utrpěly v této válce porážku nebo ne. Teorií je mnoho, od obou krajních poloh. Jisté je ale, že to pro USA nebyla nijak slavná záležitost. Je dobré si připomenout fakta, jak a proč to začalo a jak to skončilo: V roce 1956 odmítl americký prezident Eisenhower celovietnamské svobodné a mezinárodně kontrolované volby, dojednané na mezinárodní Ženevské konferenci o Vietnamu, ze strachu, že se k moci dostanou komunisté. Válka (kterou USA nikdy oficiálně nevyhlásily) po deseti letech skončila - a Vietnam se stal socialistickou zemí. Ať už si o tomto režimu myslíme cokoli a zřejmě se na jeho hodnocení shodneme, je neodpáratelným faktem několik milionů obětí a zničená země, která nikoho tenkrát neohrožovala a neohrožuje ani dnes. (Navíc ze socialismu ve Vietnamu už mnoho nezbylo - země po čase přišla sama na to, že socialismus a fungující ekonomika nejdou dohromady).

Pagoda Giac Lam s klášterem – krásná a zřejmě ve městě nejstarší (1744).

Pagoda Nefritového císaře, nejokázalejší saigonská pagoda, byla postavena příslušníky kantonské komunity.

Když jsme šli po jedné ulici, měli jsme možnost vidět pohřební ceremoniál. Konal se v té víceúčelové přízemní místnosti vietnamských domů. Povšimněte si, jak jej sledují všichni okolo projíždějící.

A když jsme u té dopravy v Saigonu – takovéto situace jsou běžné, a je s podivem, že ta strašná masa převážně motorek jede víceméně docela plynule. Chvíli vždy stojí na světlech, ale hodiny čekání v kolonách se tu nekonají. Jinak se tu pravidla ale nijak moc nedodržují. I my jsme zaznamenali pár dopravních nehod a sami jsme málem přejeli motorkáře, který dostal těsně před naším busíkem smyk.

VÝLET DO DELTY MEKONGU

Cestou jsme se stavili opět v jednom chrámu podivuhodné vietnamské sekty Cao Dai.

Deltě se říká „vietnamská rýžová mísa“ - nejméně polovina vietnamské rýže pochází odtud. Celá oblast delty je zbrázděna stovkami vodních cest, jezer a kanálů, a pokryta mangrovy, močály, ovocnými a zeleninovými zahradami, a především rýžovišti. Vodní systém delty slouží také jako dopravní tepna a plovoucí tržiště.

Delta Mekongu zaujímá sama rozměry nějakého menšího státu, a tak postihnout všechny její tváře během jednodenního výletu samozřejmě není možné. Byli jsme rádi, že jsme mohli trochu nahlédnout do života lidí, kteří zde žijí. V městečku My Tho jsme nastoupili na loď, která nás zavezla na ostrov Thoi Son (Jednorožcův ostrov).

Ostrov je to rozlehlý, a tak na jeho bližší průzkum jsme použili i místní „taxíky“. Lidé tu pěstují ovoce a zeleninu a v rybníčcích chovají ryby. Když si pak v restauraci objednáte místní rybí specialitu, je čerstvá tak, že víc nemůže být. Navíc se v ní nemusíte patlat sami, ale šikovná servírka vám vyrobí mňamné závitky. Pochoutkou je i místní, právě utržené ovoce. Také zde nám zahráli a krásně zazpívali.

Vzhledem k tomu, že je tu celoročně teplo, obydlí jsou jednoduchá a vzdušná. Nechybí domácí oltářík a navíc je před každým vchodem zavěšen amulet proti zlým duchům z vysušeného kuřete. Mohli jsme se tu pomazlit s velkým pythonem (je velice těžký a nechtěl se dívat do kamery). A mohli jsme ochutnat a koupit si báječné karamely z čerstvého kokosového mléka.

Na bližší průzkum vodního systému delty jsme pak vydali na loďkách zvaných sampany.

KAMBODŽA

Kambodža je dědicem slavné Khmérské říše s vysokou kulturou, která po staletí ovládala velkou část jihovýchodní Asie. Z této doby pocházejí desítky úžasných monumentálních chrámů, z nichž nejslavnější je Angkor Vat (UNESCO).

Jenže Kambodža je také zemí, o níž jsme ještě před nedávnou dobou slýchali věci neuvěřitelné a nepochopitelné - konala se tu jedna z nejotřesnějších a nejhrůznějších genocid na světě. Z děsivého řádění Rudých Khmérů, které stálo život celou čtvrtinu obyvatel země, možná více, se bude Kambodža vzpamatovávat ještě velmi dlouho. Prošla relativně nedávno peklem a zapomenout nemůže, jizvy jsou ještě moc čerstvé. Je to ale statečná země, která se snaží navázat na své bohaté tradice a která dělá vše pro to, aby návštěvníkům ukázala to nejcennější, co má, a aby se v ní cítili dobře.

V Kambodži jsme navštívili hlavní město Phnom Penh a pak po unikátním vodním systému řeky Tonlé Sap dojeli do města Siem Reap, východiska ke slavným chrámům komplexu Angkor.

PHNOM PENH

Phnom Penh, metropole Kambodže, leží na soutoku řek Mekongu, Tonlé Sapu a vedlejší větvě Mekongu, řeky Bassac. Hlavním městem Kambodže byl od 15. století po většinu po-angkorského období. Býval považován za nejkrásnější město Indočíny.

Po příletu do Phnom Penhu jsme se ubytovali v hotelu, který leží na soutoku řeky Tonlé Sap s Mekongem. Na posledním snímku jsou dobře vidět různé barvy vody řek – světlá a tmavá, které se jen pomalu mísí.

Hned jsme vyrazili na procházku podél řeky, než se setmí. Místní lidé nemají tolik možností zábavy a tak volné chvíle hodně tráví třeba tady.

Prohlídku města jsme ráno zahájili v rozsáhlém komplexu Královského paláce. Od roku 2004 tu bydlí jediný král na světě, který mluví česky – Norodom Sihamoni. Žil v Praze v letech 1962-1975, kde nejprve chodil do základní školy v Praze 6. Pak studoval taneční konzervatoř a následně AMU, kterou ukončil s výborným prospěchem.

Národní muzeum vystavuje mistrovská díla khmérského umění a řemesel ze všech historických období země. Fotografovat se smělo jen v exteriéru.

„Pahorek paní Penh“ s chrámem Vat Phnom. Podle pověsti tu ve středověku jedna žena jménem Penh objevila Buddhovu sošku plující po řece. Na místě, kde se soška zastavila, nechala paní Penh navršit pahorek (khmérsky „phnom“) a postavit na něm svatyni. Phnom Penh tedy znamená „Pahorek paní Penh“.

Muzeum genocidy Tuol Sleng je bohužel z jiného soudku - podává svědectví o zločinech Rudých Khmérů, o nejhorší době v dějinách Kambodže. Nelze v krátkosti popsat nesmyslnou a nepochopitelnou hrůzu, která se v Kambodži udála. Pokud jste ještě neviděli strhující, několika Oskary ověnčený americký film Vražedná pole (Killing Fields), který byl natočen brzy „poté“, snažte se jej někde shlédnout. Dobrý byl také český film Devět kruhů pekla režiséra Milana Muchny s Milanem Kňažkem v hlavní roli, který se v Kambodži natáčel na přelomu let 1986-7.

Jedním z hlavních center běsnění se stala S-0021, přísně střežená věznice v prostorách někdejší střední školy Tuol Sleng, kde zahynulo přes 10.000 osob – tedy všichni, kteří sem vkročili (s výjimkou 7 řemeslníků, kteří měli být zabiti hned po ukončení zadané práce). Kočička dneska spokojeně spinká pod obrázkem mapy Kambodže z lebek obětí, která tu ještě donedávna byla reálně vystavena. S viníky těch nepopsatelných hrůz je to ale bohužel stejné, jako v obdobných případech leckde po světě, i u nás. Teprve teď, po tolika letech, začínají procesy s hlavními viníky (někteří již zemřeli, včetně strůjce toho všeho - Pol Pota), ale o výsledku si Kambodžané nedělají velké iluze.

V létě mě vytočil velmi ujetý článek v jednom z našich hlavních deníků. Protože to považuji za dost zásadní věc a proto, že to souvisí s muzeem Tuol Sleng, dovolím si tu uvést to, co jsem do redakce napsala: Vážený pane šéfredaktore, marně jsem přemýšlela, jaký je cíl článku "Genocidní turistika láká i pobuřuje" ze 17.července 2007. Horské gorily a chrám Angkor Wat - zní první věta. Gorily a nemalé problémy Afriky nechám teď stranou, ale proč architektonický skvost, památka na vyspělou khmérskou kulturu, zapsaná na seznamu Světového kulturního dědictví lidstva UNESCO, má být symbolem jakéhosi zrůdného cestování ? Tento článek považuji za přímo podpásový úlet - aby se snad cestovatelé do Kambodže styděli vyslovit kam jedou ! Cestujeme-li do nějaké země, jedeme ji poznat. Myslíme-li to s poznáním vážně, pak se nevyhneme seznámení s celou historií dané země. Kambodža si relativně nedávno prošla peklem a dělat, že to nevíme - no, snad autor nemyslel vážně ! Turisté, kteří přijíždějí k nám, také přece navštěvují koncentrační tábor Terezín, či Lidice, kde dokonce shlédnou nacisty natočený film s tím, co se tam dělo. Mají se snad za to stydět ?! Po celém světě je bohužel řada velmi smutných muzeí a památníků, které nebyly vybudovány pro ukájení nízkých pudů svých návštěvníků, ale jako memento pro celé lidstvo.

Expresní lodí po řece a jezeru Tonlé Sap jsme jeli do Siem Reapu asi 6 hodin. Siem Reap je turistické město, východisko ke slavným památkám komplexu Angkor. Loď byla rychlá a zejména z její střechy byl senzační výhled na to, jak se z řeky postupně stává jezero, až po nějakou dobu nebyly ani vidět břehy. Co různých lidských obydlí jsme viděli ! Cesta za trochu nepohodlí rozhodně stála (v době sucha, kdy hladina vody je hodně nízko, nelze používat větší lodě). Vyjeli jsme ještě za pološera, ale brzy slunce žhnulo jak divé.

Ubytovali jsme se v příjemném hotelu a večer odjeli na představení tradičních kambodžských tanců. Tanečnicím se říká „apsary“ – těm živým i těm umělecky zobrazeným jako sochy či reliéfy.

ANGKOR

Chrámový komplex Angkor, ležící na rozsáhlém území uprostřed bujné přírody, pochází z 9.-13.století, kdy khmérská civilizace prožívala své vrcholné období. Angkor je největším předindustriálním městem světa s propracovaným systémem silnic, cest, zavodňovacích kanálů a umělých jezer. Město i s chrámovým komplexem se rozkládalo na více než 1000 km2. Komplex asi sta angkorských chrámů a svatyň tvořil posvátné jádro daleko rozsáhlejšího správního a náboženského centra, jehož ostatní stavby – domy a paláce pro lidi - se už téměř rozpadly, protože byly zhotoveny ze dřeva. Právo bydlet ve stavbě z kamene nebo cihel bylo vyhrazeno pouze bohům.

Samozřejmě, že jsme si mohli prohlédnout jen malou část obrovského komplexu, ale zato to byly jedny z nejvýznačnějších částí (včetně té úplně nejvýznačnější).

Srdcem Angkoru byl Angkor Thom, „velké hlavní město“, kde kdysi žil asi milion lidí. Uprostřed hlavního města byl postaven Bayon, úžasný chrám s 54 věžemi, z nichž shlíží tváře Avalokitešváry. Na příchozí zdi k chrámu se nachází nádherné reliéfy, zobrazujícími různé významné dějinné události, například vítězství na jezeru Tonlé Sap v bitvě proti Čamům.

Ta Phrom – ohromující chrámový klášter, který byl ponechán tak, jak byl Evropany v 19.století objeven, a tak stále nerušeně obrůstá obrovskými kapoky, posvátnými fíkovníky a džunglí, a mezi kamennými bloky se proplétají kořeny a zohýbané kmeny stromů. Chrám „Předka Bráhmy“ byl vysvěcen roku 1186 za Džajavarmana VII., který jej věnoval své matce, zbožštělé jako matce všech Buddhů – „Paní dokonalosti poznání“. Byl vyzdoben ve stylu Bayon, jak je nejvíce patrné u vstupní brány. Na cestě k ní si na své skromné živobytí vydělává skupina invalidů – obětí nášlapných min.

Banteay Srei - slavný malý unikátní chrám s nádhernými rytinami, považovaný mnohými za nejkrásnější ze všech zdejších chrámů. Jeli jsme k němu líbeznou krajinou. Název chrámu znamená „Pevnost žen“ – tak jej nazvali místní obyvatelé podle smyslných soch bohyň (dévát) vytesaných v chrámových nikách. Tento chrám nechaly na konci 10.století postavit dvě mnišky, jinak všechny ostatní chrámy stavěli králové.

Nakonec jsme navštívili zlatý hřeb programu. Angkor Vat (UNESCO) – ohromný hinduistický chrám, obklopený desítky metrů širokým vodním příkopem, s vysokými věžemi a úžasnými basreliéfy (nádherné bohyně deváty či apsary – celkem asi 1500, basreliéfy na ochozu v rozměrech 2metry x 200 metrů !), je považován za jednu z nejvelkolepějších památek lidstva. Nejslavnější chrám „Posvátný Višnuův příbytek“ nechal postavit v letech 1113-50 Súrjavarman II. a zasvětil jej Višnuovi, se kterým se sám ztotožňoval. Později byl chrám přebudován na buddhistický klášter – proto název „vat“, který znamená klášter.