MENORKA

                V době, kdy jsem dopisovala poslední řádky své páté cesto-faktopisné knihy o Jihovýchodní Asii a připravovala ji ke korektuře, jsem se narychlo rozhodla strávit týden na přelomu září a října na tomto menším baleárském ostrově. A udělala jsem dobře! Našla jsem historicky i přírodně skvělý ostrov, po kterém navíc v tuto dobu už žádné davy návštěvníků nepobíhají. Slunce svítilo a teplota byla příjemných 25°C.
                Poznávat Menorku bylo velké potěšení. Malý ostrov má co nabídnout! Jednak je tu zastoupena většina středomořských ekosystémů a pohled na zdejší přírodní krásy dělá duši dobře. Ovšem také historie se činila. Ostrov postupně patřil kdekomu – Féničanům, Kartágu, Římu, Arabům, Aragonii. Po většinu 18. století Britům. Od začátku 19. století je součástí Španělska. Většina ze zmíněných tu zanechala své stopy v podobě architektonických i dalších památek.
                Platí to zejména pro město Ciutadella na západě ostrova, které bylo hlavním městem ostrova až do začátku 18. století, kdy Britové dali přednost městu Mahon na východě ostrova.
                Na hlavním náměstí stojí stojí jednak palác, který je dnes radnicí, a pak řada dalších paláců několika šlechtických rodů. Spolu s nimi také divadlo. Uprostřed náměstí obelisk na památku obětí z bojů s Turky v 16. století. Od radnice je dolů pěkný pohled na přístav. Na Menorce je lokalit, které slouží jako přirozené přístavy, víc. Vypadají jako fjordy.

                 Nejvýznačnějším kostelem celé Menorky je katedrála, na kterou se otevírají pohledy i z různých uliček starého města. (Ciutadella poté, co přestala být hlavním městem, nadále zůstala sídlem biskupa.)

                 Už i na posledním snímku byl vpravo vidět vchod do kláštera sv. Augustína, ve kterém mají cenné varhany a také bohaté muzeální sbírky.

                 Do některých paláců lze dovnitř nakouknout a je patrné, že menorští patricijci nebyli žádní nuzáci. Nakouknout lze také do rybího trhu a to je potěšením vždy. Zvláště, když vám v některé z krčmiček okolo rybárny některou pochoutku hned připraví. (Mušle byly skvělé, chobotnice zase při jiné procházce městem přímo pohádková!)

                 Starou Ciutadellou se krásně bloumá, její uličky, domy či kostely, všechno je moc milé. Soška skopce je symbolem jedné oblíbené slavnosti. V kavárničce u starých olivovníků jsem popila kávu s výhledem na větrný mlýn, kterému silná vichřice ulámala lopatky.

                 Po celém ostrově jsou desítky kilometrů kamenných zídek bez malty, které ohraničují jednotlivé pozemky. Stojí tu odedávna a nové podle potřeby přibývají. Jejich stavěním si jednak lidé vyčistili pole od kamenů, rozdělili pozemky a v neposlední řadě slouží jako ochrana před větrem zvaným tramontana, který by bez nich zeminu odnášel.
                 Z kamenů si tu ale lidé stavěli kdeco, a to už v prehistorických dobách. Nejstarší menorské megalitické památky vznikly před 4–5 tisíci lety. Jednak to byly velké pohřební komory zvané navety, připomínající lodě. Dále pak obrovské „stoly“ zvané taulas a strážní věže zvané talaiots. Podle nich se této megalitické kultuře říká talaiotská kultura.
                 Na snímcích je Naveta des Tudons poblíž Ciutadelly a objekty z prehistorického talaiotského osídlení Trepuko nedaleko Mahonu.

                 Celý ostrov Menorka lze po obvodu obejít po tzv. koňské stezce (Camí de Cavalls), která měří celkem 183 kilometrů. Je rozdělena na 20 úseků. Šla jsem 11 kilometrů dlouhý úsek č.2 od majáku Favaritx do letoviska Es Grau přírodním parkem Albufera des Grau na východě ostrova. (Poznámka: Jazykem Menorky je menorština, podobná katalánštině, která je spolu se španělštinou úředním jazykem.)
                Charakter přírody se během cesty střídal – zátoky s plážemi, kamenité kopce či intenzivně voňavé borovicové lesy. Žádné hotely, žádné restaurace. Jen příroda bez zásahů člověka, nepočítám-li britskou strážní věž z 18. století u jedné zátoky.
                Celodenní pochod s přineseným jídlem a pitím – a s koupáním podle libosti třeba na všech plážích cestou. (A podle zde nepsaně zavedených zvyků, které většina příchozích ráda následovala, bez plavek. Na příští plážové zastávce nebylo nutné mokré oblékat.)

                 Menorské pláže jsou samostatnou kapitolou. Mnoho z nich najdete na konci dlouhých úseků, vypadajících jako vodní tok uprostřed skalnatých stěn. Jejich písečná zakončení leží někdy desítky až stovky metrů od volného moře. Voda v chráněných zátokách (celkem jich je na ostrově 70) je klidná a prohřátá. Koupání na Menorce je slast.
                 Záběry ze dvou míst na západě ostrova a pak z lodního výletu podél jižního pobřeží ostrova, kdy jsme měli dost příležitostí si ty tyrkysové rozkoše vychutnat. Některé z menorských plážových klenotů jsou dostupné jen lodí.

                 Mahon se stal hlavním městem Menorky za Britů v 18. století, a to kvůli přírodnímu, 6 kilometrů dlouhému přístavu. (Má to být druhý největší přírodní přístav na světě po Pearl Harboru.) Město s výstavnými paláci, veřejnými budovami, kostely, kláštery, náměstími a trhy bylo postaveno na náhorní plošině vysoko nad přístavem.
                 Záběry z prohlídky výstavného města. Koncert na proslulý varhanářský klenot v chrámu Santa Maria jsem si ujít nenechala.
                 Poslední snímek je už dole z nábřeží – destilérka vyrábějící gin. Zavedli pochopitelně Britové. Gin se tu také prodává smíchaný s citronovou limonádou – nazývá se to pomada.

                 Plavba přístavem. Kromě dnes už nepoužívané vojenské námořní základny je při plavbě dlouhým přístavem k vidění především exkluzivní rezidenční čtvrť a systém opevnění u výjezdu na moře.

                 Pro krajinu ostrova Menorka je typická jen mírně zvlněná pahorkatina. Nejvyšší hora Monte Toro s pouhými 357 metry proto nad ní výrazně vyčnívá. Je z ní rozhled skoro na celý ostrov (50 x 20 kilometrů) a také na dobře viditelný sever ostrova se dvěma vedle sebe ležícími velikými zálivy – levý s nejsevernějším výběžkem Menorky Cap de Cavalleria, ten vpravo s rybářskou vesnicí Fornells, proslulou svou langustovou polévkou. Na vrcholu Monte Toro stojí velká socha Krista a poutní kostel se zde velmi uctívanou Madonou.

                 Po každém výletu po ostrově, na který budu dlouho vzpomínat, jsem se ráda vracela do milého hotýlku „daleko od hlučícího davu“. Zatímco terasa pokoje směřovala k velkému bazénu, pohledem z okna ložnice na druhou stranu jsem se mohla potěšit výhledem na výběh koní, jejichž chov rovněž patří k menorským pozoruhodnostem.