MADEIRA

V roce 2011 jsem ukončila třináctiletou etapu systematického putování po světě (ze které pocházejí modře značené cestopisy) a pustila se do dlouho promýšleného psaní knih tzv. cesto-faktopisů o jednotlivých kontinentech, resp. o jiných kulturně-historických celcích světa vně naší euroatlantické civilizace. (Každý rok jedna kniha.) Jako relax při tom podnikám výlety do zajímavých částí Evropy – tam, kde jsem dosud nebyla a kam mě srdce táhne. Obvykle jeden výlet na jaře, jeden na podzim. Jinak během celého roku píšu a současně si tím vždy danou část světa znovu v duchu virtuálně procestuji. Jenže bez občasných opravdových cest do ještě nenavštívených míst bych měla absťák.

Na Madeiru jsem měla už dlouho spadeno. Na „ostrov věčného jara“ jsem se vydala v březnu, kdy ostrov není přeplněn návštěvníky. Přes internet jsem si našla krásné a přitom cenově víc než výhodné ubytování a stejně výhodně zakoupila letenku. Mým zdejším domovem se stal stylový bývalý panský dům Quinta Perestrello v pěší vzdálenosti od středu Funchalu – hlavního a současně jediného města Madeiry. (Mimochodem – Perestrello se jmenoval tchán Kryštofa Kolumba, guvernér madeirského ostrova Porto Santo.) Z hotelu jsem mohla vyrážet pěšky postupně prozkoumávat pozoruhodnosti Funchalu. Okolo rozkošných domečků, většinou sídel hospůdek s vynikajícím jídlem a dobrým vínem, kam jsem chodila na večeři, vedla cesta po přístavní promenádě k centru. Na snímcích je Palác Sao Laurenco, sídlo různých civilních i vojenských institucí a katedrála Sé.

Funchal je velice malebný. Hlavní ulici projdete za pár minut, ale stále je na co koukat – výstavné domy (mnohé zdobené obkladačkami azulejos), banky, pomníky významným osobnostem, divadlo a – nóbl obchody s vínem. Samozřejmě madeirským, které žádný návštěvník nezapomene koupit jako ceněný suvenýr.

Také z vedlejšího Parku Santa Catarina je krásný výhled na přístav. Portugalskou objevitelskou minulost připomínají pomníky Kryštofa Kolumba a prince Jindřicha Mořeplavce, který vyslal první evropskou objevitelskou výpravu.

V úhledném Funchalu mělo mnoho ulic dláždění v zajímavých vzorech.

Jiná procházka mě zavedla na Praca do Municipio s jezuitským kostelem a radnicí. Také toto náměstí bylo originálně vydlážděno. Kostel zase vyzdoben kombinací zlata a azulejos.

Na východní straně města také bylo mnoho krásných ulic a domů. Nachází se tu budova tržnice (zdobená azulejos, jak taky v portugalském či španělském prostředí jinak! Je to dědictví po islámských obyvatelích Pyrenejského poloostrova.) Nabídka květin, ovoce a zeleniny byla nepřeberná a několik druhů jsem nikdy předtím neviděla. Rybí část tržnice na tom byla podobně. Neuvádím, protože v dnešní době se už všemu zas tak moc nedivíme. Ze záběrů odtud ovšem nemůže chybět ryba, která je madeirským endemitem a která v nabídkách restaurací nikdy nechybí – espada.

Kde všichni návštěvníci Madeiry bydlí? Hotelů ve městě není mnoho a přímo v centru města nejsou vůbec žádné. Zařídili to tu velmi důmyslně – pro hotely byla vymezena zóna na západ od města. Mezi těch málo, které potvrzují výjimku, patří jednak luxusní hotel Reid´s, první, který tu byl postaven (naproti vile Perestrello). Zvenčí není nijak nápadný, ale dodnes má zvláštní postavení. Za vše svědčí to, že v něm nikde nejsou uváděny ceny. Na stejné hraně kopce s podobným výhledem zase před desítkami let vznikl podle Corbusierova projektu komplex hotelu s kasínem. V jeho parku pózuje císařovna Sisi, která na Madeiru jezdila ráda.

Na východním konci Funchalu stojí dolní stanice lanovky na Monte. Na něm lze navštívit jednak botanickou zahradu, kterou jsem vzhledem k roční době vynechala. Zato jsem nevynechala kostel Panny Marie, ve kterém je pohřben poslední rakousko-uherský císař Karel I. Byl tedy součástí i naší historie. Císařem byl jen dva roky – od roku 1916 do konce monarchie v roce 1918. Pak byl ze země vypovězen. Na Madeiře, kam se časem dostal, zemřel na následky plicní nemoci v roce 1922. Mnozí návštěvníci Monte si dopřejí svezení po prudkém kopci dolů zdejším svérázným dopravním prostředkem – saněmi s lidskou pohonnou silou.

Madeirské soustroví se skládá z hlavního ostrova Madeira, druhého obydleného ostrova Porto Santo a několika dalších neobydlených ostrovů. Na prozkoumání krás ostrova Madeiry je třeba dopravní prostředek. Pro jednu osobu jednak není půjčení auta ekonomické a navíc vždy preferuji, když nemusím řídit a dávat pozor na cestu. Naopak, když se mohu plně věnovat koukání okolo. Madeira je pro takové návštěvníky dobře připravena. Velké množství kanceláří nabízí výlety, které souhrnně pokrývají vše, co se dá na ostrově zajímavého vidět. Nabídky se liší jak cenově, tak obsahově. Během poznávání Funchalu jsem se s nimi seznamovala a podařilo se mi najít nejlevnější a přitom obsahově nejúplnější variantu výletů po celém ostrově malým mikrobusem a také výletu lodí na ostrov Porto Santo. Na mapce, kterou šlo skenovat jen ve dvou částech, jsou všechny trasy výletů žlutě označeny.

Z Funchalu severně do Cural das Freiras (Údolí jeptišek)

Jihozápadní pobřeží od Camara de Lobos po Ponta do Pargo

Průsmyk Encumeada a levada Rabacal
(Levady jsou koryta s malým spádem, kudy se už po staletí vede voda z hor do dolin. Podél levád jdou cesty, které původně sloužily k údržbě levád a dnes jsou turistickou senzací Madeiry).

Náhorní planina Paúl da Serra (na západ od průsmyku Encumeada) je snové pusté místo s volně se pasoucími kravami, které v době našeho výletu zářilo kvetoucími janovci.

Severní pobřeží – Sao Vicente a jeho vulkanické jeskyně

Severní pobřeží – Seixal a Porto Moniz
Stará úzká silnice po pobřeží je dnes už jen turistickou atrakcí. Poskytuje pohled na skalní formace v moři, po kterých následují přírodní bazénky, které jsou spolu s pevností hlavní atrakcí Porto Moniz. Kouzelný byl pak pohled na Porto Moniz z výšky.

Severní pobřeží – Ponta Delgado, Sao Jorge, Santana, Faial, Porto da Cruz

Na vrchol Madeiry a levada Furado (z Ribeiro Frio do Portely)
Krajinou posetou kvetoucími mimózami jsme dojeli na Pico Arieiro s radarem, který je sice o pár metrů až třetím nejvyšším vrcholem ostrova, zato je však dopravně přístupný. Vedou odtud mnohé horské treky. My jsme ale místo toho prošli další krásnou levadu.

Orlí skála, Faial a Porto de la Cruz z Vyhlídky Portela

Východní pobřeží – z Machica do Ponta de Sao Lourenco

Pohledy z Pico do Facho – Machico, letiště v Santa Cruz, Canical a Ponta de Sao Lourenco

Ostrov Porto Santo
Loď objíždí jihovýchodní pobřeží Madeiry a mnoho míst, které jsem poznala z předchozích výletů jsem si tak zopakovala cestou tam i večerní cestou zpět. Z moře bylo dobře vidět letiště postavené na pilířích, pod kterým vede silnice. Písečný ostrov Porto Santo jsem chtěla poznat celý a zaplatila jsem si proto okruh ostrovem. Nikdo další se ale nepřihlásil a tak jsem měla milou průvodkyni/řidičku jen pro sebe.

V hlavní vesnici Porto Santo už jsem si všechno prohlédla sama. Portugalská objevitelská minulost je s tímto ostrovem pevně svázaná a není divu, že nechybí vzpomínky na prince Jindřicha Mořeplavce (název aleje) či velký pomník věnovaný národnímu eposu Lusovci od Louise de Camoese. (Více o tom všem byste se dozvěděli v mé knize o Jižní Americe). Kouzelný je pomník prostému rybáři. V kostele zase měli nevídané zpodobnění poslední večeře Páně. Nejvýznamnější zdejší pamětihodností je ovšem dům Kryštofa Kolumba, kde bydlel dva roky a pilně studoval před tím, než se vydal na slavné čtyři cesty. Hodně cenných informací mu poskytl guvernér Perestrello, s jehož dcerou se Kolumbus oženil.

I v březnu bylo na písečné pláži fajn. Poblíž přístavu stojí válce, v nichž se z mořských řas vyrábí elektřina. Zpět na Madeiru, večer na něco dobrého a pak všechny madeirské vzpomínky sebou domů.