LISABON

V roce 2011 jsem ukončila třináctiletou etapu systematického putování po světě (ze které pocházejí modře značené cestopisy) a pustila se do dlouho promýšleného psaní knih tzv. cesto-faktopisů o jednotlivých kontinentech, resp. o jiných kulturně-historických celcích světa vně naší euroatlantické civilizace. (Každý rok jedna kniha.) Jako relax při tom podnikám výlety do zajímavých částí Evropy – tam, kde jsem dosud nebyla a kam mě srdce táhne. Obvykle jeden výlet na jaře, jeden na podzim. Jinak během celého roku píšu a současně si tím vždy danou část světa znovu v duchu virtuálně procestuji. Jenže bez občasných opravdových opravdových cest do ještě nenavštívených míst bych měla absťák.

Žádný cestovatel, kterému učarovala doba Velkých zámořských objevů, nemůže pominout Lisabon – místo, kde to všechno začalo. Lisabon, portugalská metropole na sedmi kopcích, mě naprosto uchvátil.

V centru města leží poblíž sebe dvě velká náměstí. Na náměstí Figueira („Náměstí fíkovníků“) stojí pomník krále Jana I., za kterého v podstatě vládl markýz de Pombal. Ten proslul svým razantním přístupem k renovaci města po katastrofálním zemětřesení roku 1755, které spolu s obrovskou vlnou tsunami srovnalo město se zemí a o život připravilo asi 100 tisíc lidí. Na náměstí Rossio stojí zase pomník krále Pedra IV. (současně byl Pedrem I. Brazilským) a Národní divadlo královny Marie II. To bylo postaveno na místě paláce, který býval sídlem nechvalně proslulé portugalské inkvizice v 16.–19. století. Původ vzoru, kterým je vydlážděno mnoho portugalských náměstí jako zde, najdete v mé cesto-faktopisné knize o Jižní Americe, v kapitole o Brazílii.

Z náměstí Rossio jsem šla pěší zónou starým městem, čtvrtí Baixa, směrem k řece Tejo. Na konci pěší zóny Rua Augusta se triumfálním obloukem vchází na krásné Obchodní náměstí (Praça do Comércio) se sochou krále Josefa I. uprostřed. Velkolepé hlavní náměstí sloužilo k vítání významných návštěv, které do Lisabonu připluly lodí. Jih náměstí tvoří řeka Tejo, ke které vedou kamenné schody – jediný pozůstatek královského paláce Ribeira, který tu stával do uvedeného zemětřesení v roce 1755. Král s dvorem měli štěstí, že dleli v té době velkých veder na letohrádku v kopcích nad městem.

V centru starého města stojí historický, více než sto let starý výtah Santa Justa, který spojuje dolní čtvrť Baixa s ruinami kláštera Carmo v horní čtvrti Chiado. Z ploché střechy výtahu je nádherný výhled na město.

Proslulou starou tramvají č.28 jsem jela nejprve na konečnou stanici Prazeres. Sám o sobě bezva zážitek v úzkých uličkách, kterými jede tramvaj – k tomu auta oběma směry a na chodnících o šířce 1 metru se ještě pohybují chodci. Na konečné je rovněž proslulý hřbitov „Cemitério dos Prazeres“ s mauzolei, a se zdobenými hrobkami se zahrádkami a záclonkami v oknech.

Zpátky jsem šla stejnou cestou po linii tramvaje zpět, tu a tam s malými odbočkami. Za pozornost kromě různých církevních staveb stojí hlavně výzdoba domů obkladačkami azulejos. Portugalská kuchyně je jedna z nejskvělejších jaké znám a lisabonské obědy a večeře byly významnými položkami mých libých lisabonských dojmů. Patřil mezi ně také oběd v hospůdce proti budově parlamentu.

Stále jsem šla zpátky do centra a občas odbočila k prohlídce okolí úzké tramvajové trasy. Na jednom místě měla konečnou lanovka „Elevador da Bica“ (vypadá podobně jako tramvaj). Došla jsem na náměstí, vydlážděné mozaikami s námořními motivy, pojmenované po mém oblíbeném básníkovi Louis de Camoesovi, bardovi portugalských objevitelů a jednomu z tvůrců portugalské duše.

Jindy jsem jela z centra města opět tramvají č.28, tentokrát ale na druhou stranu, na konečnou do čtvrti Graca. Pak jsem zase šla s odbočkami pěšky zpět stejnou trasou a cestou si prohlédla nejprve kostel Sao Vicente de Fora (Sv.Vincent za hradbami). Od Národního pantheonu jsem došla vyhlídce sv. Lucie u místa zvaného Porta de Sol. Pod vyhlídkou stojí samotný kostel sv. Lucie, pod ním kavárna. Výzdoba z azulejos nechybí.

Patriarchální katedrála Sé je nejstarším kostelem v Lisabonu, ze 12. století. Byla postavena na troskách mešity (nezapomeňte, že po mnoho staletí byl Pyrenejský poloostrov pod islámskou nadvládou). Pod ní kostel St. Antonio de Sé. Za ním vedla cesta nahoru na hrad sv. Jiří.

Za slavnými objeviteli je třeba jet do čtvrti Belém. Od Belémské věže na břehu řeky Tejo nedaleko jejího ústí do Atlantiku se pověřeni svým králem vydávali odvážní muži za poznáním netušených dobrodružství.

Nedaleko věže byl před několika desítkami let postaven monumentální Památník objevitelů a na zemi byla vyvedena mapa portugalských objevů a kolonií. V pozadí je vidět komplex kláštera sv. Jeronýma s kostelem Panny Marie, ve kterém jsou pohřbeni nejvýznačnější postavy – hned poblíž vchodu je to Vasco da Gama a naproti němu Louis de Camoes. Tak si objevitelé považovali svého básníka! A nechybí samozřejmě ani mezi postavami na pomníku.

Do prostřední části obrovského klášterního komplexu bylo umístěno Archeologické muzeum a na levém konci je zase vchod do Námořního muzea – Museu da Marinha, které dokumentuje éru portugalských mořeplavců vystavenými exponáty. Jsou tu modely lodí (karavela, galeona, loď typu nau, fregata), navigační pomůcky, obraz vztyčování padrao (co je to padrao se můžete dozvědět v mé cesto-faktopisné knize o Africe), hlavice přídí lodí s bustami slavných postav, uniformy, námořnické uzly, a mnoho dalších. U vstupu návštěvníky vítá velká socha prince Jindřicha Mořeplavce, který evropské objevitelské cesty odstartoval.

Při příletu do Lisabonu mě z letadla upoutal pohled na akvadukt Águas Livres, přemosťující údolí Alcantara (945 m, 35 oblouků, 65 m výšky, dokončený roku 1778). Metrem jsem dojela na třetí velké lisabonské náměstí – kruhové náměstí Markýze de Pombal (jeho socha stojí uprostřed) a odtud jsem k viaduktu dojela taxíkem.

Od akvaduktu jsem se pak tím taxíkem dostala na významné lisabonské náměstí mezi náměstími Pombalo a Rossio – na náměstí Restauradores (pojmenované podle znovunabytí samostatnosti po 60 let trvající personální unii se Španělskem). Mezi náměstími Rossio a Restauradores vede stromořadím zdobená luxusní 1,5 km dlouhá Avenida da Liberdade. V Lisabonu jsem byla v lednu, často svítilo slunce a byla příjemná teplota, ovšem alej nebyla zelená, jak ji mnozí znají z prospektů.

Nelze se nezmínit o dvou muzeích ležících nedalo od sebe. Muzeum Fado patří lisabonskému fenoménu – nádherným písním fado (v překladu „osud“) s doprovodem portugalské kytary – které široce ovlivnily kulturu i politiku. Koupila jsem si tu CD s nejslavnější zpěvačkou fada Amálií Rodrigues, jedinou ženou, která je pohřbena v Národním panteonu. Tak moc pro Portugalce znamenala!

Muzeum azulejos, sbírka zdobených obkládaček od 15. století se nachází v klášteru Matky boží (Convento de Madre Deus), který je krásný sám o sobě. Ve 2. patře je pak vystavena 36 metrů dlouhá mozaika ze začátku 18. století – panorama Lisabonu, jak vypadal před rokem 1755. Žlutá mozaika zobrazuje čtvrť Baixa po rekonstrukci Pombalem. V muzeu mají restauraci, zdobenou pochopitelně azulejos, kde jsem kulturní mlsy završila výborným obědem.

Od uvedených muzeí jsem pokračovala autobusem 394 do Parque das Nacoes (Park národů) – ohromného komplexu, postaveného u příležitosti Světové výstavy v roce 1998. Mají tu terminál všech možných druhů dopravy, nákupní centrum, visutou lanovku Telecabine (kterou jsem se pochopitelně také svezla a prohlédla si celý areál z výšky), největší mořské akvárium v Evropě, mnoho restaurací, druhý lisabonský most a věž – vše nové a vše se jmenuje Vasco da Gama. Zpět do centra jsem jela metrem.

Na večeři jsem vyrazila vždy do jiné restaurace v centru, kde jsem bydlela v milém penzionu s příjemnou cenou. Postupně jsem tak poznala hlavní speciality, do nichž na prvním místě v Lisabonu patří báječná grilovaná treska. Miluji vše, co pochází z moře. Výběr menu usnadňovaly výlohy restaurací. Na závěr to byla nezapomenutelná grilovaná chobotnice s cibulí, česnekem a olivami. Vršení lisabonských požitků jsem pak ráno zakončila pohledem z okénka letadla na vršky města, vystupující na nad ranní mlhu.