ANDORRA

                Andorra, oficiálně Andorrské knížectví, je horský stát s 80 000 katalánsky mluvícími obyvateli. Leží v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem v nadmořské výšce 900 až 3000 metrů nad mořem. Malý stát kruhového tvaru měří od severu k jihu 25 km, od západu k východu 29 km. Několik jeho vysokohorských kotlin a údolí je obklopeno vrcholy hor.

                 Hlubokými kotlinami protékají divoké horské říčky a potoky, které často překonávají vysoké skalní stupně a vytvářejí četné vodopády. Mnohé vodní toky vytékají z ledovcových jezer hrazených morénami. Na horských tocích stojí malé i větší elektrárny, které zásobují elektřinou celé knížectví.
                Rozlohou 464 km2 Andorra patří mezi 7 nejmenších států v Evropě. Kromě hlavního města Andorra la Vella v údolí řeky Valira se tu nachází ještě pár dalších velmi malých měst. S výjimkou moderní části hlavního města ctí veškeré ostatní andorrské stavby původní pyrenejský styl – kamenné domy (resp. dnes kameny obložené) se šedými střechami z břidlice nebo krytiny jí podobné.
                 Pamětihodností v zemi příliš není – jsou jimi historická centra městeček a pár půvabných kostelíků, některé už z raného středověku. Nejcennější hodnotou Andorry je její nádherná příroda, která (spolu s výhodnými bezcelními a bezdaňovými nákupy) přitahuje na 15 milionů návštěvníků ročně.
                Status země je velmi osobitý – Andorra je diarchií, kondominiem (dvojvládím, spoluvládcovstvím) – o roli monarchy z titulu své funkce dělí francouzský prezident s biskupem ze španělského městečka Urgell, ležícího nedaleko andorrsko-španělských hranic. Tak tomu je už od roku 1278. Od roku 1993 je podle nové ústavy Andorra suverénním parlamentním knížectvím. Titulárními hlavami státu, spoluknížaty, ale nadále zůstali francouzský prezident a biskup ze Séo de Urgell, kteří jsou v Andoře zastupováni místními tzv. osobními reprezentanty, dříve zvanými vikáři. Spoluknížata mají podle ústavy převážně jen reprezentativní a symbolické funkce. Jejich legislativní a exekutivní pravomoce byly přeneseny na Generální radu (parlament).
                Hlavním zdrojem příjmů Andorry je cestovní ruch (80 % příjmů státní pokladny). Sníh v Andoře leží až 8 měsíců a lyžovat se tu dá ve čtyřech propojených centrech. Lyžařské vleky obsadily každé výše položené údolí a v zimě se Andorra mění na jeden velký skiareál. Významným zdrojem příjmů je i bankovní sektor, který má status daňového ráje.

                 Andorra nemá letiště (ani železnici) a proto jsme na prodloužený víkend letěli z Prahy do Barcelony a odtud jeli nahoru do Pyrenejí po výborných silnicích asi 3 hodiny. Celá cesta byla potěšením. Bylo pěkné počasí a nad Švýcarskem jsme si mohli prohlédnou veliký kus Alp. Zachytila jsem také řeku Rhônu, jak vtéká do Ženevského jezera. (Pramení ve Švýcarsku v Urnských Alpách a protéká Ženevským jezerem. Na konci své cesty ústí do Středozemního moře úchvatnou nezapomenutelnou deltou v Camargue nedaleko Marseille, kterou jsem navštívila před mnoha lety.)
                Kousek za Barcelonou jsme jeli podél skalního masivu Monserrat, na jehož opačné straně stojí slavný klášter s černou madonou a proslulým chlapeckým chórem.
                Pak jsme během stoupání do hor minuli několik přehradních jezer.

                Hlavní město Andorry se nazývá Andorra la Vella („Stará Andorra“), která je nejvýše položenou evropskou metropolí. Město je plynule propojeno s dalším, které se jmenuje Escaldes-Engordany a které leží u burácející řeky o něco výše. V této části města byla postavena jeho moderní dominanta – nepřehlédnutelná obrovská skleněná jehla termálních lázní Caldea, komplexu nejrůznějších vodních atrakcí.
                Sochy kdekoli v Andoře jsou kovové (dále uvedu proč). Veliká kovová fantasie s hodinami je dílem Salvadora Dalího. U jedné strany lázní zase stojí veliký drátěný šicí stroj.

                Ve staré části Andorry je nejvýznamnější památkou Casa de Vall, původně panské sídlo ve stylu katalánských horských pevností, od roku 1580 patřící Generální radě. Bohužel to nejzajímavější bylo uvnitř a tam se nesmí fotografovat. Ve starém městě stojí středověké domy v úzkých uličkách a také pěkně umístěný kostel Sant Esteve s věží a kaplí sv. Ondřeje ze 12. století. V žádném andorrském kostele nechybí soška Meritxellské madony, patronky Andorry. Stará architektura se bezproblémově snoubí s řadou moderních soch. Ta první na snímku uvedená se jmenuje „Anděl na houpačce“, druhá byla bez názvu.

                 Pro ty návštěvníky, kteří do Andorry nepřijeli nakupovat, je hlavní atrakcí nádherná příroda. A má-li člověk štěstí na počasí, odjíždí s vypranými plícemi a duší. Květnové andorrské kopce a lesy s naprosto čistým, ničím nezkaženým vzduchem omamně voněly a pomáhaly překonat fakt, že každý výlet byl výrazně delší i náročnější, než se předpokládalo. Treky Andorrou totiž nejsou jen tak vycházkou, ale vzhledem k velkým výškovým rozdílům a příkrým kopcům představují v mnoha případech docela slušný sportovní výkon.
                 Výborné je, že celá Andorra má mezi svými sídly dobré autobusové spojení. Lze si tak zvolit řadu možností odkud a kam se vydat. Horší už je to se značením cest. V průvodcích se píše, že horské stezky jsou značené, ale na přepych českého jasného a srozumitelného značení a popisu musíte zapomenout. Jednak každá farmost (na které se země administrativně dělí) používá svůj vlastní systém. V informačních střediscích lze získat podrobné mapy měst (tedy městeček), ale už ne turistické mapy se srozumitelným vyznačením a popisem cest. Značení v reálu je pak místy hodně zmatené. Směrovky většinou neudávají vzdálenosti ani čas do cíle. A pokud ano, lze o jejich údajích v mnoha případech s úspěchem pochybovat.

                 Náš první výlet mířil do městečka Canillo, ležícího v nadmořské výšce 1530 metrů (první snímek). Odtud jsme šli do městečka Meritxell, známému díky Meritxellské madoně, patronce Andorry. Generální rada ji prohlásila za patronku země 8. září 1873 a tento den se stal národním svátkem Andorry. Její dřevěná soška z přelomu 12. a 13. století byla nalezena podle legendy uprostřed ledna pod keřem kvetoucí růže. Soška byla uložena v románském kostele, který však v roce 1972 vyhořel a požár zničil i posvátnou sošku. Generální rada nařídila po požáru Meritxellskou svatyni obnovit a nová moderní stavba byla otevřena v roce 1976. Stará kamenná kaple vzadu nebyla požárem poškozena.

                 Pak jsme stoupali vysoko do kopců přes vesničku Prats s kostelíkem Sant Miquel de Prats. Pohled na okolní nádhernou krajinu byl odměnou za příkrost andorrských kopců. Nahoře vedla kouzelná cesta přes 10 kilometrů po vrstevnici až k jezeru Engolasters, odkud po výborném obědě v jedné ze dvou zdejších restaurací (v Andoře se dobře a cenově velice přijatelně přímo hoduje) následoval naopak prudký sestup do Andorry. Na malou chvíli se zatáhlo, jak je patrné na fotografii slavného románského kostela Sant Miquel d´Ergolasters ze přelomu 11. a 12. století (na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO).

                 Druhý celodenní výlet začal cestou autobusem do městečka Ordino a pak mikrobusem do obce Llorts, jednoho z někdejších center těžby a tavíren železné rudy – proto všude ty kovové sochy. Ty byly i na naučné Železné stezce, po které jsme šli nejdřív.

                 Už z autobusu jsme si všimli, že na jedné stráni stojí něco pozoruhodného. Jsou to symbolické sochy, o kterých nápis říká, že jsou to sestry, bratři, sestřenice a bratranci, z nichž každý žije v jiné části světa (v Japonsku, Mexiku, Petrohradu,…), lidé Země, kteří se tady jednou ročně scházejí.

                 Nabízená varianta další části výletu, která představovala přesun do jiného městečka, odkud měl trek začít asi kilometrovým ostřejším výstupem, mě nenadchla. Tento den jsem se namlsala půvabem okolí potoka, podél kterého (tedy nikoli do kopce) dosavadní cesta vedla. A zhruba tak bych byla šla ráda dál.
                Podle jedné mapky měla Železná stezka z obce Cortinada pokračovat až do Ordina, kde jsme ráno výlet začínali. A tudy jsem plánovala jít. Podobně se rozhodly také dvě dvojice. Došli jsme do Cortinady, kde jsme se potěšili dalším fotogenickým starým kostelíkem.
                Pak vzhledem k nejasnosti značení jsme se vydali po červené značce do Ordina. U značky stálo, že to bude trvat 2 hodiny a 10 minut. Znáte to – odříkaného nejvíce! Jednak se po půl hodině cesty strmě do kopce objevila cedulka, že do Ordina to bude trvat 2 hodiny a 20 minut a kopec navíc nebral konce. Ale vyhlídka na cestu po vrstevnici, která nás nahoře určitě čeká, byla lákavá. Jenže žádná taková cesta tam není, příkrý terén nic takového neumožňuje! Po velmi kostrbaté strmé stezce, kdy bylo třeba občas přelézat spadané stromy, jsme nakonec museli vyšplhat kopce dokonce tři!
                 Andořané chození po svých horách milují a jde jim evidentně k duhu. Nikoho oblého jsme v této zemičce nepotkali. Hodně místních běhalo či rychle s hůlkami chodilo (po kopcích, přirozeně, protože taková Andorra je !).
                 Když jsem se vysoko na svahu třetího kopce, v tuto chvíli už po čtyřech hodinách chůze (dá-li se tomu šplhu s překážkami tak říkat) rozplácla do mechu, abych chytla dech a nabrala síly, přicházela z druhé strany postarší andorrská dvojice. Zeptala jsem se, jak dlouho je to ještě do Ordina a hlavně jak dlouho to ještě bude trvat nahoru na kopec. Jejich odpověď byla rozkošná – nejprve se totiž zeptali, zda půjdu nebo poběžím! Konec treku byl v ordinské hospůdce slastný.
                Tak, taková byla pyrenejská Andorra, na kterou budu moc ráda vzpomínat! Vzhledem k tomu, že jsem si do Andorry odskočila během psaní své čtvrté knihy – tentokrát o Indickém subkontinentu včetně himalájských zemí – vzala jsem si do Andorry na čtení jednu ze svých nejmilejších knih: Ztracený obzor od Jamese Hiltona. Je to kouzelný příběh o tajemném údolí Šangri-la někde v Himalájích, kde se nestárne a žije šťastně. A tak mi v duchu Himaláje, o kterých jsem si před spaním četla, a Pyreneje, kde jsem právě byla, příjemně splývaly.