ALBÁNIE

                                                               BOJÍTE SE ALBÁNIE ? DĚLÁTE VELKOU CHYBU !

        Na začátku června 2015 jsme se ve třech (již nějaký čas dospělých děvčatech) vydaly na výlet do Albánie s odbočkou do Makedonie. Měly jsme najaté auto s řidičem, což je v albánských podmínkách cenově dobře možné. Obdobně nás stále překvapovaly nízké ceny za pěkné hotely a za jídlo.
           Přátelé některých z nás měli obavy, kamže se to vydáváme! Jan Werich kdysi řekl, že každá doba má vlečku – doba je už pryč ze scény, ale vlečka té doby se přes ní stále ještě táhne. Pověst Albánie neodpovídá dnešní realitě.
        Našly jsme standardní zemi s fungujícími službami, s novými dálnicemi i silnicemi, po kterých lze bez problémů jezdit, s přísnými dopravními policisty (kteří asi mají velký podíl na tom, že pomníčky podél silnic nepřibývají a možná i na tom, že jsme za celou dobu neviděly ani jednu, ani malou, dopravní nehodu). Našly jsme zemi, které cestovní ruch dosud ještě nesetřel její pel, zemi s velice milými přátelskými lidmi, s nádhernou neporušenou přírodou, s mnoha špičkovými památkami, všude s čistými záchody evropského typu s mýdlem a toaletním papírem. A nikoli na posledním místě zemi s vynikající gastronomií a stolovací kulturou a zemi dobrého vína. Všechny suroviny přitom v přirozené eko-kvalitě.

        Z antiky pochází název Albania jako země bílá v kontrastu k sousední Černé hoře. Albánci sami tak své zemi neříkají, albánsky je to Škiperia (Republika e Shqipërisë) a její obyvatelé Škipetaři.
        Albánie na Balkánském poloostrově, na dohled od Itálie a sousedící mj. s Řeckem, byla odedávna místem velkého dějinného kvasu. Jednotlivé dějinné etapy dokládají četné památky – antické, byzantské, z doby 500 let turecké nadvlády i z dob postupného vytváření albánského státu, což byla hodně dramatická etapa.
        A další taková přišla po 2. světové válce: před válkou, v roce 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále si přisvojil italský král. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, který získal velkou oblibu a autoritu. Jenže okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy. My si je umíme představit, ale ne v albánském rozsahu, ten byl strašný.
        Mezi lety 1945-90 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci. Ihned přerušila kontakty se Západem a později i s východními zeměmi. Nejprve se kamarádila s Jugoslávií, pak se Sovětským svazem a do třetice s Čínou. Ve všech třech případech ale Hodža své partnerské země po čase odvrhl a současně vždy dal popravit ty, kteří v daném momentu stáli na druhé straně, přestože ještě nedávno se za stejný postoj hřáli na výsluní.
        Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. V rámci Kulturní revoluce, která probíhala v ČLR, se vyhlásila prvním ateistickým stát na světě a zakázala náboženství. Věřící byli tvrdě sankcionováni mnohaletými tresty, mešity a kostely byly uzavřeny a změněny na obchody, tělocvičny, kulturní zařízení či sklady.
        Po ukončení spolupráce s Čínou se albánská hospodářská situace prudce zhoršila a chyběla hlavně technika. To málo, co bylo, bylo stejně pro většinu obyvatelstva prakticky nedostupné. Nakonec byla osobní automobilová doprava úplně zakázána, navíc vzhledem k nedostatku paliv. A tak na dlouhá léta nebyl důvod rozvíjet silniční infrastrukturu.
        V roce 1976 v obavě před vojenskou intervencí jak ze západu, tak z východu, vybudoval režim statisíce malých betonových bunkrů(a také jeskyň), z nichž některé stojí v zemi dodnes.
       Po smrti Envera Hodži v roce 1985 narůstalo v zemi napětí. Stále silnější opozice požadovala demokracii západního typu, chtěla svobodu náboženského vyznání a odstranění mezinárodní izolace země.
        V roce 1990 došlo k mnoha protivládním vystoupením, které nakonec vyústily ve velké změny. Ovšem země stabilní nebyla. Projevila se korupce, nezaměstnanost a zločinnost. Ohromné množství lidí emigrovalo před bídou do zahraničí.
        Velkou ranou pro zemi bylo „letadlo“, které doletělo v roce 1997 – zkrachovaly fondy, do kterých obyvatelé země, hlavně staří lidé, vložili své celoživotní úspory. V zemi zavládly obrovské nepokoje, jež musela potlačovat armáda. Situace se uklidnila až po mnohých politických skandálech, které trvaly až do přelomu století.

        V současné době se v zemi rozvíjí hlavně infrastruktura a turistika. Po dlouhých desetiletích, kdy nebyla povolena automobilová doprava, se po jejím zavedení v roce 1999 ukázal stávající systém silnic totálně poddimenzovaný. Začaly se stavět asfaltové silnice i dálnice, což stále pokračuje. Po celé zemi se staví ale ve všech směrech. S mezinárodní účastí vzniká mnoho firem, dochází k rekonstrukci starých center měst. Budují se hotely, hlavně na jihu země v oblasti zvané Albánská riviéra. Velkým finančním zdrojem jsou peníze od dřívějších albánských uprchlíků. Při čtení jen pár let starých cestopisů z Albánie v konfrontaci s aktuální realitou je patrný veliký pokrok ve všech směrech.
        Albánie je příkladem v dnešné době málo vídané naprosté náboženské tolerance. Muslimské mešity stojí v sousedství katolických kostelů i pravoslavných svatyní a nikdo se na druhého pro jeho víru nepovyšuje, natož aby ho nějak pronásledoval.

        Trasa naší cesty:

        TIRANA (Tiranë) se stala hlavním městem teprve v roce 1920, a to kvůli své geografické poloze ve středu země. Centrem je obrovské Skanderbegovo náměstí s jeho sochou. (Skanderberg je největší albánský národní hrdina, bojovník proti turecké nadvládě v 15. století.) Na náměstí stojí mj. Národní historické muzeum s obrovskou historizující mozaikou na průčelí, Ethem Bejova mešita, za ní Hodinová věž. Budova Pyramidy o kousek dál měla sloužit komunistickému vůdci Enveru Hodžovi jako mauzoleum. Zvon míru byl ulit ze zbraní a nábojů po ukončení nepokojů v roce 1997.
        Při přípravě na cestu jsem se dočetla, že poblíž někdejšího tiranského hradu je výborná restaurace, kam by asi bylo fajn zajít na oběd. Chvilku jsme to hledaly, ale bylo dobře, že jsme našly. Restaurace Milénium nabízí naprosto špičkovou gastronomii a co nás v Albánii dost mátlo – ceny restaurací se nijak moc neliší. Poměly jsme se tu skvěle a k báječnému objednanému jídlu nám ještě napřed přinesli ústřice jako pozornost podniku. No, nejděte tam!

        KRUJA (Krujë) je známá jako rodné město národního hrdiny Gjergjiho Kastriotiho, zvaného Skanderbeg a jako centrum odporu proti osmanským dobyvatelům pod jeho vedením. Není proto divu, že ve zdejším hradu sídlí Historické muzeum, které velkou pozornost věnuje právě jeho osobě a dějinné etapě. Pod hradem se nachází milé Etnografické muzeum a ještě o něco níže jedna svatyně (tzv. teqe) muslimského dervišského řádu Bektaši (podle zakladatele Bektaše Hadžiho, †1357). Albánie je světovým centrem tohoto velmi váženého starobylého mystického súfistického řádu, založeného ve 14. století, uctívající immámy, zejména Abbáse Alího (syna Alího, jehož stoupenci jsou šíité). Řád Bektaši byl v Turecku zrušen roku 1925 a od té doby je hlavní sídlo řádu v Albánii, kde má řadu svatyň. Tady nás provedl derviš, který svatyni spravuje.

        DURRES (Durrës, Drač či italsky Durazzo) je starobylé, druhé největší město Albánie, významný námořní přístav a v letech 1914–20 hlavní město Albánie. Založeno bylo pod jménem Epidamnós řeckými osadníky z Korintu a Kerkyry roku 627 př. n. l. Římané jej pak přejmenovali na Dyrrhachium. Později patřilo k Byzantské říši, třebaže na čas se v 10. století stalo i s většinou Albánie součástí první bulharské říše pod carem Simeonem Velikým. V té době dostalo bulharský ekvivalent jména Drač, který se používal, resp. dodnes používá ve slovanských jazycích, včetně češtiny. Výrazně bylo město modernizováno po ničivém zemětřesení roku 1926. Centrum města tvoří veliké náměstí s mešitou. Z římské doby se zachovaly různé památky, především amfiteátr, největší na Balkáně, z byzantské zase na mnoha místech dochované hradby. Malá mešita Fatih ze začátku 16. století je nejstarší islámskou památkou Albánie. Jmenuje se po tureckém sultánovi Mehmedu II. zvanému Dobyvatel („Fatih“). Mnohé snímky navíc dokumentují něco, co známe i z mnoha jiných zemí a co jsem si kdysi nazvala „šílený sen revizora elektrického vedení“. Žhavou současnost pak dokumentují všudypřítomné plakáty a další poutače místních voleb, chystaných na konec měsíce.

V Durresu jsme si prošli uličky starého města, které je půvabné samo o sobě, ovšem ještě víc po nedávném bienále.

Durres je nejvýznamnějším přístavem Albánie a také turisticky vyhledávaným přímořským letoviskem. Promenádu podél přístavu zdobí palmy, ale ani zde nechybí zrádné odkryté kanály, kterých jsou plné ulice města. Zato rozkošně je ztvárněný bílý protivlnový val s názvem Everest na konci promenády.

        BERAT je překrásné město (na seznamu UNESCO) s mnoha středověkými domy, mešitami a kostely, nad kterým se tyčí Beratský hrad, obehnaný hradbami. V jeho katedrále Nanebevzetí Panny Marie bylo zřízeno Muzeum Onufri na počest jednoho z největších mistrů albánského malířství 16. století. (Co by asi říkal, kdyby viděl svou sochu obklopenou kokakolovou červení?!)

Městem protéká řeka Osum. Z mostu je výhled na obě strany. Na prvním snímku jsou v dálce vidět kopce, jakých je v Albánii více. Říkala jsem jim „faldaté“.

Z Beratského hradu byl zase výhled na pohlednou horu Tomorri, na kterou se každoročně v srpnu sjíždějí bektašiové ze všech stran na velikou slavnost. (Bektašiů je 120 milionů!) Upečeny jsou stovky (možná víc) ovcí. Přestože jsou bektašiové muslimové, nic si neodpírají, včetně alkoholu.

Během cestování po Albánii jsme míjeli partyzánské pomníky, zmíněné bunkry a četné jeskyně, pro které dnes obyvatelé nacházejí nejrůznější použití.

        FIER je město, kterým se projíždí cestou do antické Apollonie. Informační podklady mu nevěnují žádnou pozornost, ale je dobrou ukázkou běžného menšího města rozvíjející se Albánie – upravené centrum, opravená či nová mešita, opravený či nový kostel (sv. Jiří). V kostele měli ve zlaté barvě vyvedený státní znak, jiný byl u silnice – Albánie je „země orlů“!

        APOLLONIE, založená v 6. století př. n. l. řeckými kolonisty z Korintu, byla jedním z nejdůležitějších měst svého období. Prohlédly jsme si archeologické naleziště uprostřed olivového háje, ovšem zbytky antického města se rozkládají na mnohem větší ploše a tu a tam vykukují mezi dnešním osídlením. (Sloup je Apollonův, z toho název města.)

Pod archeologickým nalezištěm stojí moc pěkný byzantský klášter ze 13. století. (Dvě hlavice řeckých sloupů byly použity k jeho výzdobě.)

Utajenou lahůdkou je řecký ortodoxní KLÁŠTER ARDENICA ze 13. století s úchvatným kostelem Panny Marie (při vstupu jsme z jeho atmosféry až zatajily dech). Na prohlídku kláštera jsme byly předem objednané a výjimečně nám bylo po chvíli povoleno si pořídit snímky. (Poslední snímek je freska na půdě kostela.)

        VLORA (Vlára, Vlorë, Valona) je město, u kterého Jaderské moře (na severu) přechází v moře Jónské (na jihu). Město bylo založeno v 6. století př. n. l. jako řecká kolonie Aulon a patří také mezi nejstarší města v zemi. Poprvé je zmíněna v Ptolemaiově Geografii.Ve Vloře byla roku 1912 vyhlášena nezávislost Albánie a krátce byla Vlora i hlavním městem. Přespali jsme tu v rozkošném hotelu, jehož poutač podává představu o městu-přístavu-letovisku na pobřeží Vlorského zálivu, uprostřed kterého leží ostrov Sazani. Ovšem ten velký ostrov, na který jsem se dívala z pokoje, je už řecké Korfu. Během večeře zapadalo slunce jakoby do prohlubně ostrova Sazani. Ráno bylo lehce zamlžené, jako skoro vždy, ale obzory hor, do kterých jsme mířily, byly brzy jasné.

        Národní park Llogara leží v pobřežním horském pásmu nad Albánskou riviérou. Silnice vede podél jónského pobřeží Llogarským průsmykem (přes 1000 m – nejvyšší je zde Anastáziova hora, přes 1300 m). Shora jsme koukaly hluboko dolů na někdejší vojenskou pozorovatelnu a na kousek pláže. Od té vojenské památky pak na hory a na jednu z nejkrásnějších částí albánského pobřeží.

Poblíž jednoho ze zmiňovaných silničních pomníčků jsme zastavili u kapličky (a hřbitova z druhé strany silnice), odkud se nám otevřel první pohled na nádherný Palermský záliv, v němž za Hodžovy vlády bývala uvnitř hory ponorková základna. Do ní se vjíždělo tunelem. V jižní části zátoky stojí na ostrově spojeném s pevninou úzkou šíjí pevnost Ali Paši Tepelenského (z tureckého pověření vládce jihu Albánie) z počátku 19. století. Následovaly další překrásné partie zatím minimálně zastavěné Albánské riviéry.

        SARANDA (Sarandë) v dalším zálivu je už ale letovisko, jakých časem nejpíš přibude. Leží úplně na dohled od řeckého ostrova Korfu. Má několik set metrů dlouhou pobřežní promenádu s palmami a restauracemi. Tady, stejně jako podél celého pobřeží, jsou nad hladinou moře vidět části konstrukcí, ve kterých se chovají krevety, ústřice a další mušle. Jméno přístavu-letoviska pochází z řeckého slova saranda, tj. čtyřicet, protože zdejší raně křesťanský kostel byl na začátku 20. století zasvěcen čtyřiceti křesťanským mučedníkům. Sarandë bylo však osídleno už ve starověku.

        BUTRINT (na seznamu UNESCO), kdysi starověké Buthrotum, je nejvýznamnější antický areál v Albánii. Butrint leží uprostřed Butrintského národního parku. Kouzelná je i celá okolní příroda – sladkou vodu tektonické prolákliny zvané jezero Butrint odvádí kanál Vivari do úžiny Korfu Jónského moře. Voda v okolí jezera a kanálu vytváří malebné, přísně chráněné mokřady. Zdejší památky pocházejí od doby bronzové (10. století př. n. l.) až do 19. století. Vzhledem ke své strategické poloze bylo město svědkem vojenských operací od Peloponéské války v 5. století př. n. l. až po Napoleonské války v 19. století. Ve 4. století př. n. l. už představovalo významné námořní a obchodní středisko řeckého starověkého světa obklopené hradbami. Ve 2. století př. n. l. město ovládli Římané. Ve 4. století město postihlo katastrofální zemětřesení, po kterém některé části města zaplavila podzemní voda (proto ta dřevěná podlaha v řeckém divadle). Město pak ovládli Byzantinci, kteří postavili ohromnou baziliku a baptisterium a kteří posílili hradby. V hradbách jsou dvě dochované brány – Mořská brána a Lví brána s reliéfem lva zabíjejícího býka. Po Byzantincích tu pak vládl kde kdo, také Benátčané a osmanští Turci. Archeologický areál Butrint se rozkládá na kopci a nabízí z mnoha míst překrásné výhledy. Zejména z Italského hradu, který nechal postavit Ali Paša Tepelenský.

Na druhé straně kanálu Vivari, kam jsme se s autem přepravili na prámu, je ještě jedna část Butrintu, a to trojúhelníková pevnost Ali Paši Tepelenského.

Celou dobu naší cesty Albánií jsme jeli žlutě svítící krajinou – nebojte, žádná řepka. Stráně byly pokryty kvetoucím janovcem. Potkávali jsme stáda ovcí, početná stáda krav i s malými telátky, která se přemísťovala na letní pastviny, a stále pozornost přitahovaly „faldaté“ kopce.

        Modré oko (Syri i Kaltër) je silný krasový pramen, jehož voda tvoří hluboké kruhové jezírko, ze kterého vytéká řeka Bistrica. Podzemní pramen nebyl zatím zcela probádán – profesionální potápěči se dostali do hloubky 70 metrů, ale dna ještě nedosáhli. Voda pramene je modrá a u okrajů ještě sytěji modře ohraničená, podobně jako duhovka a zornice lidského oka. Odtud pramen dostal své jméno. Okolí pramene je romanticky divoké a mohutné stromy jsou porostlé břečťanem.

        GJIROKASTRA (Gjirokastër) je krásné město na místě osídlení již z 1. stol. př. n. l., na břehu řeky Driny. Jeho staré město (více než 200 historických objektů) je zapsáno na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO jako vzácný příklad dobře dochovaného osmanského města. Součástí Osmanské říše se stalo roku 1432, kdy bylo dobyto Turky, ale vláda nad městem byla svěřena místním albánským šlechtickým rodům. V roce 1811 jej ovládl Ali Paša, který si uvnitř Osmanské říše vybudoval značně autonomní postavení. O rozvoj tohoto města se velmi zasloužil. Staré domy mají z bezpečnostních důvodů, které odkazují k albánské tradici krevní msty, obytné místnosti s malými okny, a to navíc jen v horních patrech. Přízemí bez oken sloužilo jako skladiště a cisterna na dešťovou vodu. Typické jsou také kryté vysunuté balkony a uvnitř vyřezávané dřevěné stropy. V takovém jednom starém domě jsme tu bydlely, protože byl přebudován na půvabný hotel s výhledem na hrad-citadelu.

V roce 1908 se v Gjirokastře narodil albánský komunistický diktátor Enver Hodža a proto v jeho éře bylo celé město prohlášeno za muzeum a jeho rodný dům se stal centrem jeho kultu osobnosti. Dnes v něm sídlí Etnografické muzeum.

Městu dominuje hrad-citadela vysoko nad městem a údolím řeky Driny. Pevnost tu byla už ve 4. století, ale dnešní hradby, věže a brány pocházejí většinou z počátku 19. století, kdy je nechal zrekonstruovat Ali Paša Tepelenský. Až do roku 1971 sloužil hrad jako vězení odpůrců komunistického režimu. Na terase je umístěno údajně americké letadlo, sestřelené nad albánským územím. Někteří návštěvníci usednutí do kokpiru neodolají. Každých pět let se od roku 1968 na hradě koná Národní folklorní festival s účastníky jak z Albánie, tak z albánské diaspory ze všech koutů světa.

        Cesta z Gjirokastry do Korče vedla nádhernou horskou krajinou pohoří Gramoz, jehož některé vrcholy převyšují 2500 metrů.

Zajeli jsme si mimo hlavní cestu do vesničky Rehova, odkud vede jedna z mála albánských značených horských cest. Na tom, aby takové cesty byly vybudovány a albánské hory se tím bezpečně zpřístupnily většímu počtu návštěvníků, se na několika místech Albánie podílí i české velvyslanectví v Tiraně (jak je také u mapky a popisu trasy uvedeno). Když jsme vzaly za kliku zdejšího kostela a zjistily, že je zamčeno, přiběhli malí chlapci s klíčem a pustili nás dovnitř.

        KORČA (Korçë) leží na náhorní plošině ve výšce 850 m, obklopené pohořím Morava. Během osmanského období se stalo jedním z center albánského hnutí obrody, které dalo vzniknout povědomí albánské národní identity. V roce 1887 zde byla založena první škola vyučující v albánském jazyce, po ní následovala v roce 1891 první albánská dívčí škola. Město se stalo jedním z center hnutí za standardizaci albánské abecedy. Historie města byla velice pestrá, včetně toho, co se dělo na začátku 20. století: Řekové za pomoci své armády usilovali o připojení Korče k Řecku. Město zdevastovali a mnoho lidí odtud uprchlo. Během zmatků za 1. světové války se Korča dokonce stala autonomní republikou pod záštitou Francie. I po roce 1921, kdy byly pevně stanoveny albánské hranice, byla Korča opět vystavena řecké rozpínavosti a mnoho lidí emigrovalo, především do Spojených států. Město bylo po staletí důležitým centrem ortodoxních křesťanů i muslimů. Katedrála pochází z 15. století.

        OHRIDSKÉ JEZERO kolem dokola (tj. s výletem do MAKEDONIE) Ohridské jezero (na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO) patří k největším krasovým jezerům na světě. A také je jedním z nejstarších jezer na celé planetě. Nachází se v mezihorské tektonické kotlině na hranicích Albánie a Makedonie. Jeho rozloha činí 363 km², hluboké je téměř 300 metrů. Napájí jej podzemní říčky přitékající z nedalekého Prespanského jezera, jehož hladina leží asi o 160 metrů výše. Z Ochridského jezera vytéká (ve městě Struga) jediná řeka, Černá Drina. Díky tektonickému původu žijí v jezeru unikátní druhy ryb, především dva druhy pstruhů. Zejména pstruh letnica, albánsky zvaný koran, je vyhledávanou kulinářskou pochoutkou. (Ochutnaly jsme samozřejmě oba druhy, ale to asi netřeba dodávat.) Přespaly jsme na albánské straně v městě-letovisku POGRADEC a ráno přejely hranici do Makedonie. Makedonci jsou na Ohrid (čti „ochrid“) a okolí právem velmi hrdí a nazývají jej „ztracená perla Balkánu“. Je to docela přiléhavé, protože i když sem jezdí více zahraničních turistů než do jiných částí této země, stále je to místo poměrně neznámé a turistickým ruchem minimálně dotčené. O současné Makedonii se toho vůbec ve světě, ani u nás, moc neví. Tento malý stát vznikl v dnešní podobě teprve roku 1991 po rozpadu Jugoslávie, ovšem jeho kořeny sahají hluboko do minulosti. To platí také o místech, které jsme tu navštívily.

        KLÁŠTER SV. NAUMA na břehu Ohridského jezera založil sv. Naum, žák Cyrila a Metoděje, koncem 9. století. Byl dokonce členem jejich výpravy na Velkou Moravu. Po smrti Metoděje (Cyril zemřel už dříve) nechal kníže Svatopluk, spojenec východofrancké říše, jejich žáky z Velkomoravské říše vyhnat. Sv. Naum odešel do tehdejšího hlavního bulharského města Plisky, kde byl jedním z hlavních představitelů známé Plisecko-preslavské literární školy, jejímž žákem byl i bulharský panovník car Simeon I. Veliký. Později se odebral šířit staroslověnskou liturgii na území Makedonie, tehdy náležející k Bulharsku, kde jižně od města Ohrid založil okolo roku 905 klášter, který dnes nese jeho jméno a který se stal významným kulturním centrem a poutním místem, dodnes hojně navštěvovaným. V klášteru je také pohřben. Několik zdejších pavích hochů soutěžilo tanečními kroky a obraty o titul nejkrásnějšího (aspoň v očích jedné paví slečny) a uvnitř kostela právě probíhala zpívaná mše. Prostě – bylo to krásné ráno!

        MĚSTO OHRID, kulturní poklad Makedonie (na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO), vznikl z osady zvané Lychnidos („město světla“), kterou ve 4. století př. n. l. dobyl Filip II. Makedonský, pak Římané (po kterých zůstal amfiteátr) a po nich Byzantinci. V 6. století se v okolí Lychnidu usadil slovanský kmen, od něhož pochází nynější slovanský název města vzniklý z výrazu „vo hrid“ neboli „na kopci“. Ve středověku šlo o jedno z nejdůležitějších měst na Balkáně. Na přelomu 9. a 10. století se Ohrid stal útočištěm žáků sv. Cyrila a sv. Metoděje, vyhnaných z Velkomoravské říše. Nejvýznamnější z nich byli sv. Kliment Ohridský (který zde roku 893 založil první slovanskou univerzitu) a již zmíněný sv. Naum. Díky nim se z Ohridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti, která se odtud dál šířila po východní Evropě. Koncem 10. století vystavěl na kopci nad městem bulharský car Samuel I. velkou pevnost, která tvoří dominantu města i dnes, a učinil z Ohridu hlavní město Bulharské říše. V roce 1014 byl ale poražen Byzantinci, kteří pak zde vládli až do doby, kdy je vystřídali Osmané. Ale i za jejich vlády byl Ohrid stále sídlem územně rozsáhlé a vlivné arcidiecéze pravoslavné církve. Náboženskou a církevní tradici dokládá obrovské množství pravoslavných kostelů a klášterů, kterých bylo v oblasti Ohridského jezera údajně 365, na každý den roku jeden. Z nich se dochovala asi třetina, což je i tak úctyhodné číslo. Pár jsme jich také potkali během bloudění spletí uliček starého města ve snaze se dostat nahoru ke vchodu do pevnosti.

Poté, co jsme se potěšily Makedonií, daly jsme si pozdní oběd na břehu jezera už zase na albánské straně, v půvabném městečku LIN.

Naší poslední zastávkou na okružní cestě Albánií bylo město ELBASAN, vzniklé v 1. století v římské době. V 15. století tu osmanský sultán Mehmed II. nechal postavit opevnění a město dostalo název El Basan („pevnost“), který městu zůstal i poté, co pevnost uprostřed hradeb byla v 19. století zbourána. Po mnoho let zdejší proturecká majorita tvořila silnou opozici rodícímu se albánskému státu. Hlavní památkou je Královská mešita z konce 15. století. Ani v tomto městě nechybí typický prvek albánských měst – věž s hodinami.

Albánie mě nadchla. Snad můj cestopis přispěje k tomu, že se jí už nebudete bát.